Jak jsem okusila nezávislý dánský život

Jak jsem okusila nezávislý dánský život

Rozhodnutí strávit několik dní na dánské farmě s pravou, otužilou, přírodně zaměřenou rodinou bylo jedno z nejlepších rozhodnutí. Nejen že jsem své povědomí o farmaření pozvedla na vyšší úroveň, ale stala jsem se přímo součástí domova, kde lidé prožívají každý den skutečně naplno.

Dánsko je krásná země, kam se mi podařilo odcestovat začátkem října. Slunečné počasí přidalo k mému prvnímu dojmu jen to nejlepší, a celý den byl korunovaný večerním během po okolních lesích a polích.

Okolí farmy

Druhý den začíná můj pětidenní kurz "soběstačnosti" (self-sufficiency). Mými učiteli se stávají dánští manželé téměř nezávislí na okolním světě. Tito lidé, kteří mi dali okamžitě pocit domova, mi tak po celých 5 dní kurzu intenzivně cpali do hlavy, jak se postarat kompletně sama o sebe téměř bez potřeby chodit do supermarketu. Mezi nejsilnější zkušenosti patří jistě dojení krávy, výroba sýru nebo proces porážky prasete. Jak to tedy všechno bylo?

Den první

Ráno je budíček v sedm hodin (pro mě jako každý jiný den). Na stole čeká snídaně ze které jen uždibuji a běžím s velitelkou do kravína, kde na nás již zvědavě čeká jedna kráva, Cocoa, abychom jí zbavily její zátěže vyprodukované za posledních 12 hodin. Po úvodní teorii si sedám ke krávě a začínám zvědavě ohmatávat místo, pro které je chována. "Ano, Cocoa, dneska tě podojím já."

Po dvaceti minutách, kdy se na dně kýble válely možná dva decilitry mléka, mě střídá paní domu se slovy, že takový pokrok dlouho neviděla (ano, platící zákazníky si musíte hýčkat) a já s oddechem, ruce protahujíc, uskakuji stranou. S kručícím žaludkem čekám poslušně, než se kráva nadojí, abychom jí vyprovodily na pastvu. Snídaně je zatím v plném proudu, kam přisedám ke třem brigádníkům a za trvalého smíchu vyluxujeme vše, co spočívá na stole.

Následuje pasterizace, uskladnění mléka a výroba sýra, jogurtu a zmrzliny. Naprosto hladová sedám k obědu. Úžasný den je navíc doplněn o teorii zahradničení, další dojení Cocoa a příjemný večer strávený se všemi obývajícími domu. Do postele padám a spím spánkem tvrdým, jen občas vyrušeným křičícím dítětem.

Cocoa, poskytovatelka všeho mléčného

Den druhý, alias kuchyňský den

Budíček je v sedm. Běžím do kravína. Dojím. Celé snažení je odměněn již větším množstvím mléka, a také větší bolestí v dlaních a prstech. Po snídani si všímám výrazu zoufalosti Silke, která se svým partnerem, D.V. strávila noc v karavanu určeném také pro brigádníky. Zima tam asi opravdu byla, neboť ještě ten samý den odjeli z důvodů nedostatku poskytnutého tepla.

Mě čekala celá řada práce s moukou, jejíž původní zrnka byla vypěstována na zahradě a vlastnoručně sklizená. Mlýnek se už postaral o namletí a já pak se sítem v ruce o oddělení části na pečení a části pro chrochtající prasátka. Výsledkem byly naprosto dokonale chutnající housky, těstoviny, nudle a jarní rolky, kterých se prostě nemůžete najíst dosyta. Odpoledne následuje opět teorie zahradničení, zasévání a pěstování daných plodin, z čehož mi má přehřátá hlava přestává sloužit a mé myšlenky se přesouvají na místa, jako je postel, teplo, jídlo, nafukovací slon a podobně.

Večer již nedojím, moje pravá ruka sotva drží lžíci a jen tiše kleji.

Odstředěné mléko, vypadá jako velké capuchino

Den třetí

Budíček v sedm. Dojím. Pasterizuji. Chladím. Skladuji. Odpočívám. Dnes je den, kdy jedno z prasátek dostane kulku do hlavy. Stále si říkám, že jsem velice odolný člověk. Zvládnu přeci kde co a maso zbožňuji.

Po úvodní teorii se odebíráme do kravína, kde na nás již chrochtají tři obří vepříci. Dva z nich zůstávají v jednom boxu, a jeden samotný v druhém. Poslední večeře a zbraň namířená přímo doprostřed čela. Děsivý zvuk lomící okamžik spokojených oček a vykulených oček mi dává znamení, že prasátko si už spokojeně chrochtá v nebi, a veškerý další pohyb nemá nic společného s bolestí. Aspoň, že tak.

Když už tělo visí, celé ho oholíme, potom opálíme a znovu oholíme. Teď přichází čas řezání. Pan velitel je zkušený řezník, tudíž celý proces obohacuje o své dlouholeté zkušenosti a nekonečné vědomosti. Hups, a už vidím střeva a jen o vteřinu později je i cítím. Začíná můj boj se žaludkem na vodě. Boj pokračuje až do vyndání posledních orgánů, plic, a poté se z místa kuchání vzdaluji, zakrývajíc si ústa, snažně se navodit příjemné myšlenky. "Nejsem přeci lemra, nebudu zvracet."

Sprcha mě zachránila před naprostým znemožněním se. Prase je mezitím hotové, a samotné části masa ve mě již neevokují žádné reakce. Naprosté uklidnění přichází až s uvařeným masem, kdy si všichni spokojeně mlaskáme a pochvalujeme.

Teď si mohu říci, že jsem hodna jíst maso

Den čtvrtý

Dojení a pasterizace. Dnes se mi ovšem podařilo nadojit dva litry mléka. Pokračujeme ve zpracování masa. Nepěkný zážitek z předchozího dne se mění až v překvapivě příjemnou práci, kdy mi nůž jakoby sám projíždí částmi těla, které mi už vůbec nepřipomínají živé stvoření, ba naopak velmi lákavě vypadající večeři. Je opravdu znát, že čuník nebyl ve stresu těsně před koncem. Pakli že je, celé tělo je ztuhlé což se potom odrazí jednak v chuti a jednak v tvrdosti masa. Ano, tihle lidé opravdu věcí, co dělají a každý krok má svojí logiku a smysl. Porcování mi zabralo vlastně celý den. K večeru se dozvídám ještě něco o sklízení produktů a jejich konzervaci. Padám vyčerpaná do postele, kde již vůbec necítím chladno jako zpočátku pobytu.

Být více času, možná bychom našli i větší

Den pátý

Dojím. Moje prsty jsou zničené, malíčky již odmítají spolupracovat. Dávám jim tedy volno a dokončení procesu se i poslední den musí ujmout paní domu.

Vytvořeným produktem dnešního dne je máslo. Nevěřím, že jsem opravdu dokázala udělat něco takového. Je to až neskutečné, jak lidé kolem mě netuší, jaký proces této každodenní pochoutce předchází. Dále mě čeká ještě výroba džemu a zavařování zeleniny.

Na závěr by mělo být to nejlepší, a tak k večeru posledního dne se dozvídám, jak až směšně jednoduše lze vyrobit vlastní víno a pivo.

Celý kurz stupňoval mé zapálení pro věc a den po skončení kurzu jsem odjížděla s velikou motivací začít žít nezávisle na obchodech a supermarketech. Je úžasné vidět, jak vše může fungovat, pokud víte co použít a jak to všechno zkombinovat. Zážitek je navíc obohacen o dánskou kulturu a životní styl. Pochybuji že bych se mohla za 5 dní dozvědět o mentalitě národa víc. Celá rodina my bude velmi chybět, a ani nedokážu vyjádřit jak moc si vážím všeho, co mi poskytli.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

hancakoubova

hancakoubova

Nadšená cestovatelka, sportovkyně všeho druhu, s mnoha zájmy se vydává také po stopách editorských za účelem sdílení nevšedních zážitků, do kterých se vrhá často po hlavě. 

Přidat komentář

Komentáře

Rony

17. října 2012 20:27

Rony říká

Díky  za nevšední článek a vítej na webu Šlápot.

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Jack

17. října 2012 20:42

Jack říká

Rád bych poděkoval nové přispívající .-), máš skvělé zážitky . Těším se na další články

„Jednou za rok vyjeďte někam, kde jste ještě nebyli.“ Dalajláma

Paulie

17. října 2012 22:59

Paulie říká

Také vítám na Šlápotech a přeji, ať je pořád o čem psát

Článek mě dost zaujal, jde o opravdu nevšední zážitky. Jak se k takovému "kurzu" člověk dostane? Jakým jazykem se komunikuje? (Z článku usuzuji, že anglicky.)

Díky za odpovědi a těším se na další člány

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

hancakoubova

18. října 2012 13:54

hancakoubova říká

Děkuji všem za hezké přivítání :o) já jsem se k tomu dostala náhodou při hledání farmy kde bych pracovala, tohle mě dost zaujalo. Škola se teprve rozjíždí takže jsem měla velice dobrou, zavádějící cenu a hodně osobní přístup, prostě paráda, a ano, mluví se anglicky, posílám odkaz

http://selfsufficiencydk.wix.com/school

azave

20. října 2012 11:57

azave říká

Tak vas pekne vitam na Slapotach, "konecne zacneme plnit predepsane kvoty o poctu zen, pani a divek dle smernice EU".

Nas uz nikam nevemou, tak si tom alespon precteme ..... Takovehle moznosti, jsme meli jen par let kolem 68. roku minuleho stoleti. Nekdy tise, nekdy hlasite zavidim dnesni moznosti !!! 

tornádo Lu

5. února 2013 19:11

tornádo Lu říká

´Moc díky za krásný článek a za zapálení,se kterým o událostech píšeš.Jen tak dál!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.