Jelení říje – Křišťanov a Boubínská obora

Jelení říje – Křišťanov a Boubínská obora

Už je to hezkých pár let :-) co jsem s kámošem poprvé a vlastně tehdy náhodně, slyšel jelena v říji. Bylo to pod Boubínem a my jsme pak i další roky trávili poslední zářijový víkend u Boubínské obory. Prehistorický řev jelenů nás fascinoval a to vlastně trvá dodnes. Loni jsme se, opět spíš náhodně, dostali při výletě přímo do středu jeleního říjiště u Křišťanova (viz článek Křišťanovské vábení) a tak to zkoušíme i letos.

Na sobotu tedy dáváme budíky na 5.15 hodin a razíme z chaty směr Křišťanov ještě za tmy.

Hned před Ktiší nás zdrží týpek, co si v noci ustlal přímo na vozovce u svého auta, zaparkovaného v příkopu. Už vypadal celkem střízlivý a chtěl pomoci s vytažením auta :-D a tak jsme mu na pomoc zavolali policii z Prachatic.

Přehrát video z jelení říje!

odkaz na mapu

Jdeme z počátku ještě potmě, ale na místo V jelení se dostáváme těsně před rozedněním. Hned na kraji mýtiny slyšíme jeleny.

Pokračujeme dál, jeleni jsou slyšet již ze všech stran a za chvíli již vidíme pět laní i prvního jelena.

Na fotkách bohužel vidět nic není, ale na videu Lukáš zachycuje jelena velmi pekně a dokonce i řvoucího.

Všude kolem je jinovatka a jeleni se na bílé suché trávě pěkně vyjímají. Celou dobu ani nedutáme, stačí se jen trochu pohnout a jelen mizí. Po hodině se vracíme k autům plni zážitků.

Boubínské jezero, ke kterému přicházíme od parkoviště u Zátoně, je naši první nedělní zastávkou. Tentokrát s námi jedou Honsáci a my se chceme pokusit uvidět nebo alespoň uslyšet jeleny v Boubínské oboře.

Odrazy v jezírku mají nádech obrazu od Salvadora Daliho, přestože okolní buky ještě moc barev nemají.

Stoupáme kolem Boubínského pralesa nahoru na cestu.

Po ní už se jde celkem po rovině, kolem jsou padlé kmeny po obou stranách plotu.

Divočina je nejen uvnitř pralesa, ale i všude kolem.

U Loveckého zámečku (na fotce je ale kaple sv. Huberta) konečně dáváme delší pauzu a oběd z vlastních zásob. Dnes i zítra má být skvěle a to je vidět. Lezeme na vrchol Boubína.

Všude spousta turistů a vrchol (1 364m) je v obležení. Dokud tady nebyla rozhledna člověk skoro nikoho nepotkal, dnes je to jinak.

Dole sice je napsáno "Na rozhledně i se schodišti smí být maximálně 15 lidí", ale jak to počítat?

A tak se nás tady nahoře tísní desítky a další pochodují nahoru, dolu. Rozhled je fantastický a kdyby byla hustá mlha dají se kopce vytušit z popisů a fotek kolem. Alpy, tak jako při mojí prvé návštěvě na ještě nedostavěné rozhledně, bohužel ale vidět nejsou.

Dolů jdeme okruhem po tomto širokém chodníku. Davy putující tudy si ho jistě zaslouží.

Překvapivě zjišťujeme, že se smí i dovnitř do obory a tak měníme své plány, které jsme měli stejně každý jiné, a míříme tam. Dříve se do ní v době 1.9.-15.10., tedy při jelení říji, nesmělo.

I uvnitř Boubínské obory je menší prales - Milešický a my hned za ním slyšíme první jelení vyřvávání. Je to zatím z velké dálky, ale i tak má Špagetka nahnáno.

Když dojdeme k prvnímu potoku je už skoro pět večer a tak hledáme místo pro stany. Jsme sice mezi dvěmi cestami, ale dobře skryti. Ze značených cest se totiž v oboře nesmí slézat. My jen v klidu pojíme, Honsů jako vždy vyvařují asi tři hodiny až do tmy a plaší přitom všechnu divou zvěř, a přespíme. Nad námi u Solovce je jelen slyšet, ale bohužel se nám neukáže.

Ráno je přívětivé, slunce hřeje a je na konec září nezvyklé teplo.

Pokračujeme kolem Malého Bobíku směr Bobík.

Obora je dnes dost zmenšená, dříve v ní byl i Bobík s širým okolím. Možná i proto se už do ní může i při jelení říji.

K sedlu pod Bobík vede docela strmé stoupání a výška 1 207 m dává tušit, že nejhorší už máme za sebou.

Kupodivu je vrchol plný velkých, sladkých borůvek a tak neváháme...

Stromů po polomech ubylo, ale i tak není rozhled nejlepší. Slunce pálí a tak si sušíme propocené (Luděk je prý úplně suchý!?) trika.

Zaznamenáváme svůj výkon do ošuntělé vrcholové knihy, trochu si počteme v několika jazycích a frčíme zase dolů.

Nedaleko pod vrcholem jsou i pěkné skály, ale mě zaujme víc dobře osvětlená pavučinka. Inu ty moje makra...

Červená pokračuje k Volarům, ale my uhybáme doprava a po klidné cestě pomalu klesáme k autům do Zátoně.

Jdu opravdu volně, je dost času a tak fotím krajinky.

Nakonec se sice vracíme na původní červenou u ohrady, ale to je nám jedno. Modrá značka už nás zavede až k parkovišti.

Kolem hoří léto a my máme radost z podařeného vandru.

Kostel ve Volarech...

Stará škola o kus dál...

a starý Tyrolský dům, kde se dobře i levně vaří, to jsou naše poslední zastávky asi letos posledního vícedenního putování po horách.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Jack

29. září 2009 21:10

Jack říká

Tak dobrej článek jsem dlouho nečetl... fakt skvělý a jiný podání, smekám před tebou, i to video to tu zpestřilo Kam se hrabu já

„Jednou za rok vyjeďte někam, kde jste ještě nebyli.“ Dalajláma

Rony

29. září 2009 21:34

Rony říká

Důležitý je mít chuť, pak jde vše. Tu ty určitě taky máš. Pokud bych ti měl něco doporučit, pak snad abys dávat míň podobných si fotek, aby se v tom nikdo tak netopil. Koukni na www.naturephoto.cz, to je ještě jiná kategorie!

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

HoHo

29. září 2009 21:47

HoHo říká

Také musím pochválit, opravdu hezký článek a jako vždy, krásné fotky... Škoda, že jsme taky kvůli zdraví nemohli vyrazit s vámi....

A nesmím zapomenout, že to video je výborným oživením článku (možná by bylo lepší ho přímo vložit z youtube sem do článku, ale to již nechám na tvém rozhodnutí....).

Sportem ku zdraví a trvalé invaliditě

Rony

29. září 2009 22:09

Rony říká

Video má nasvědomí Lukáš i vyřešení toho, jak ho včlenit, řeknu mu to. Ještě jsem chtěl Honzo vědět, proč např. u článku Volovské vrchy vypadly dvě fotky? Volská hlava a poslední z hospody. Když tak to tak dej zpět. Ahoj

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

HoHo

29. září 2009 22:18

HoHo říká

Díky za upozornění, již tam obě opět jsou.

Chyba byla v tom, že do popisu fotky se zatim nemůže vloudit odřádkování. Zkusím se na to kouknout, aby to šlo a zbytečně to nevyřazovalo fotky z článku.

Sportem ku zdraví a trvalé invaliditě

Pavel V.

30. září 2009 17:40

Pavel V. říká

Pěkný a stručný článek, nádherné fotky fantastických barev, ale abych jen nechválil, tak druhá fotka odshora padá doprava.

Trochu lituju, že jsme nebyli s vámi, ale alespoň já jsem si vandr vynahradil krásným cyklistickým výletem, o němž brzy napíšu (až mi na kolej doputuje internet...).

Rony

30. září 2009 18:34

Rony říká

Omlouvám se, ale ta webová stránka co jsem psal výše má být správně www.pfotoearth.cz

Pavle padá i rozhledna , to vím.

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Luděk

9. října 2009 17:40

Luděk říká

Reportář je hlavně díky pěknejm foto a špionážnímu video výborná.

Jen, bohužel, reportér nezachytil útok divokých (pra)lesních vos, jejichž domov se mi podařilo rozšlápnout při zkratce jíž jsem vedl skupinku vyčerpaných souputníků. Po málo úspěšném útoku na mou hlavu se jim podařilo provést několik soustředěných úspěšných zásahů na Štěpánčí zadek. Naštěstí jsme již byli blízko přibližovadel a tak jsme se přeci šťastně obohaceni vrátili.

Luděk

Luděk

Kalvas

15. září 2012 19:02

Kalvas říká

Ach jo...

"Když dojdeme k prvnímu potoku je už skoro pět večer a tak hledáme místo pro stany. Jsme sice mezi dvěmi cestami, ale dobře skryti. Ze značených cest se totiž v oboře nesmí slézat. My jen v klidu pojíme, Honsů jako vždy vyvařují asi tři hodiny až do tmy a plaší přitom všechnu divou zvěř, a přespíme. Nad námi u Solovce je jelen slyšet, ale bohužel se nám neukáže."

Pos*aný čecháčci se prostě nezapřou - nerespektování nikoho a ničeho patří k náší národní "povaze". Nikdo si neláme hlavu tím, že ten zákaz pohybu turistů mimo značené cesty je tam z nějakého konkrétního důvodu. Demokracii si pleteme s anarchií a potom si svorně všichni zanadáváme u TV novin, jakej že je to v tom státě bordel... Uniká nám, že je úplně jedno jestli porušujeme zákaz pohybu mimo značené turistické cesty, stanovený rychlostní limit, zákaz zastavení/stání, či pravidla pro vyhlašování tendru na dostavbu dálnice. Dokud se VŠICHNI nenaučíme, co znamená RESPEKTOVAT sebe navzájem, stát, předpisy, normy a zákony, nikdy v této republice nebude lépe !

Rony

17. září 2012 21:29

Rony říká

Říká se "Ty, kdož jsi bez viny, první hoď kamenem", docela rád bych viděl, jak by letěl ten tvůj.

Na podobných místech jsem přespal víc než tisíckrát a nikdy z toho nevznikla žádná újma ani přírodě, ani jelenům...

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.