Jen tak si šustit v listí...

Jen tak si šustit v listí...

Vážně mě to baví, jen tak brouzdat bukovými lesy plnými spadaného listí. A je celkem jedno kde. My jsme si dali dostaveníčko ve Volarech s cílem přejít přes Jedlovou a Zátoňskou horu do Lenory. Pozdní říjen sliboval pěkné počasí a to se i vyplnilo 8-).

Klasickým pendlem zanecháváme jedno z aut na "konečné" v Lenoře a jdeme od volarského kostela směrem Bobík. Jako i na mnoha dalších místech je i ve Volarech a okolí vyznačena nově naučná stezka. Právě po ní máme kousek jít, ale orientace není jednoduchá a tak si místo bezproblémového průchodu městem prohlížíme rozložité Alpské domy, kolem kterých omylem bloudíme.

Volarské Alpské domy.

Menhiry, buhužel nepůvodní a vztyčené až v naší pomatené době.

Louky nad Volary.

Nad Volarským potokem postupujeme k lesu.

Cesta směřuje lukami k lesu s výhledy na nedaleký Bobík. Ještě na hřejivém sluníčku vybalujeme zásoby (já a Janou řízky O:-)), jelikož je pravé poledne, správný čas na lehčí oběd. Déle stoupáme jen mírně a před Jedlovou odbočujeme vlevo po klidné lesní cestě. Zlatá barva smíšeného lesa se mění v bučinách na hnědou až okrovou. Kolem jsou roztrošeny jednotlivé balvany, občas se objeví i nějaká menší skalka. Míjíme malou dřevěnou a opuštěnou chaloupku jako z pohádky o Karkulce, a obcházíme vrchol Jedlové po západní straně. Zde je již i asfaltka a nás těší hlavně pěkný výhled k Dobré, Stožeckému vrchu a Trojmezné. Jsme již docela vysoko, vrchol sám měří 1089m, je tedy podobné výšky jako Kleť, či Libín.

mapa k nahlédnutí

Z pohádkové chaloupky.

Pramen pod Jedlovou.

Výhledy k Dobré a Stožci (1 065m).

Branou k Zátoňské hoře.

Na dalším rozcestí " U obrázku" se krátce dotkneme modré značky, vedoucí od Bobíku do Zátoně. Po ní jsme šly loni při říjnové dvoudenní výpravě do Boubínské obory za jeleny v říji (viz článek z loňska). Nás dnes ale sypaná lesní cesta zavede pod Zátoňskou horu a její dvojitý vrchol. Tady už opravdu brouzdáme bukovým listím a podcházíme přitom rezervaci "Zátoňská hora". Pohled k ohromnými buky porostému hřebínku nás sice trochu láká, ale lenost nakonec přece jen vítězí a tak jen míříme dál k Lenoře.

Do ní již sestupujeme opět asfaltovou cestou a alejí prastarých bříz k lenorskému nádraží a parkovišti pod hotelem Chata.

Seník.

Pod Zátoňskou horou.

Bučiny a javorový list.

Pamětník dávných časů.

Cedule přírodní rezervace.

Nejsme sami...

Sestup K Lenoře.

V záři slunce.

Modřínová záře.

Lenorské nádraží.

Celá, turistickými značkami neposkvrněná, trasa měřila jen kolem 16km a zvláli jsme ji za necelé čtyři hoďky. Minuli jsme jednu opuštěnou chatku a dva seníky, kde by se dalo v nouzi přespat ;-).

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Jack

7. listopadu 2010 21:07

Jack říká

Podzim, který nemá chybu

„Jednou za rok vyjeďte někam, kde jste ještě nebyli.“ Dalajláma

Japo

15. listopadu 2010 16:46

Japo říká

Krásný jednodenní výlet s pěknými fotkami S kým jste tam vůbec byli? Poznávám dobře Míru?

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Rony

17. listopadu 2010 17:14

Rony říká

Jasně, Míra s Ájou, Lukáš jet nechtěl, takže já jen se ženou.

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.