Jezerní hora, Svaroh a Ždánidla, zapovězené cíle Šumavy

Jezerní hora, Svaroh a Ždánidla, zapovězené cíle Šumavy

U Čertova jezera jsme zatím úplně sami. To ale netrvá dlouho. Stačí jen několik minut a břeh se zaplňuje desítkami chtivých a na nevšední zážitek natěšených příznivců, a musím podotknout, i znalců šumavské přírody. K odbočce na Lávkovou cestu jdeme první. Přece jen nás ty davy trochu děsí. Zanedlouho slyšíme vyprávění o tom, jak na ní svévolně takzvaní ochránci přírody zničili lávkové můstky. Projít se touto stezkou sice dá, ale jen na vlastní riziko. Začínáme proto spolu s ostatními stoupat svahem nad jezero, o které jsme původně neměli ani zavadit.

Průzkumnou výpravu jsem plánoval hlavně do podmáčeného terénu Slaťového potoka u Gerlovy paseky a pak také na vrchol Ždánidel. Za to, že přidáváme i výstup Dámskou cestou od Čertova jezera na Svaroh k bývalé Juránkově chatě, může vlastně náhoda. Občanské sdružení Otevřená Šumava totiž právě sem pořádá již lV. protestní akci, která si získává naše sympatie. A nejen proto, že při ní po mnoha letech mohu znovu zvěčnit Černé jezero z Jezerní stěny.

Začněme ale po pořádku. Počátek podzimu s sebou přináší chladná rána a jasné dny, pro nás důvod zanechat spacáky doma ve skříni a využít pohostinnost jednoho z mnoha penzionů u Nové Hůrky. Doba, kdy jsme zde přespali v místnosti bývalé roty a udělali si večerní prohlídku vojáky navždy opuštěných budov, dávno minula a dnes zde vyrostlo mnoho krásných domků v králováckém stylu. Místo tak znovu dostalo něco z rázu osobitosti z doby, kdy zdejší sklárny jeli na plné obrátky a zaměstnávali mnoho lidí z okolí. O tom ostatně krásně vypráví Klostermannův román Skláři, situovaný do zdejší malebné krajiny.

Gerlova paseka (996 m n. m.)

mapka Gerlova paseka

Jen páteční odpoledne nám musí stačit na průzkum prvního cíle, zalesněného území nad Slatinným potokem. Narychlo se ubytujeme v penzionu Pod Hůreckým vrchem, nebo také Bike penzionu, a hned vyrážíme do terénu. Zavděk bereme modrou turistickou značkou, když pohled do mapy jasně ukazuje, že loukou za hlavní cestou si trasu nezkrátíme. Velké množství pramenů a potoky Drozdí, Černý, Sklářský a Slatinný zde meandrují slatěmi podmáčeným územím nikoho, bez cest a pěšinek.

To ale nijak nevadí, protože se brzy dostáváme do míst, kde stávala brusírna, patřící kdysi k zhůřské sklárně. I proto byla často označována jako Zhůřský závod. Dnes na soutoku Slatinného a Sklářského potoka najdeme poblíž turistického rozcestníku již jenom nevelké terénní nerovnosti se zbytky vodních kanálů a náhonů.

Za Slatinným potokem se cesta začne postupně zvedat k rozlehlé louce, která dříve, podobně jako místo u bývalé brusírny, sloužila vojsku jako vhodné cvičiště.

Někdy v polovině osmdesátých let jsem se o tom mohl s kamarády přesvědčit na vlastní oči. Při našem průstupu kolem řeky Křemelné, kdy jsme šli od jejího pramene pod Jedlovou horou až na Čeňkovu pilu k soutoku s Vydrou, jsme právě zde narazili na vojenská ležení s u Zhůří rozestavěnými tanky v palebním postavení. Naštěstí slatě okolo nám umožňovaly přechod lesy a tak jsme se nakonec proplížili bojištěm nikým nezpozorováni.

Dnes se louka rychle proměňuje v les. Do údolí Křemelné již přes mladé smrčky nedohlédnete a také protější Hadí vrch lze spatřit jen průhledy mezi stromy. My u kraje louky odbočujeme ze značené trasy vlevo a obcházíme paseku podle lesa. Kolem je ohromující množství ryzců pravých a muchomůrek červených, které jsou dokonalou pastvou pro oči.

Konečně se nám otevře pohled na ploché a stále ještě odlesněné temeno Hadího vrchu. V údolíčku se kroutí Křemelná, zde ještě mladá a nenápadná říčka, a já čekám na několik krátkých okamžiků až slunce svými paprsky pokryje pomalu se zbarvující krajinu zlatistým přelivem.

Znovu se dostáváme na značku, tentokrát žlutou, směřující od kapličky ve Zhůří na Starý Brunst, ale po ní jdeme jen pár set metrů. Vystoupáme k první lesní cestě, která vede směrem k vrcholu Gerlovy paseky a po ní se snadno dostáváme přímo pod malou skalku s posedem. Pouhé čtyři metry nám zde chybí do tisícimetrové výšky.

Důkladně vystavěná a vysoká zídka z volných kamenů možná poukazuje na to, že tady byly v minulosti pastviny. Tomu nakonec odpovídá i název vrcholu.

Samotná louka - Gerlova paseka však existuje podle mapy i kilometr pod stejnojmenným vrcholkem. Ta je také dalším cílem, kam se chceme dostat. Cesty lesem však vedou výhradně po vrstevnici, a tak po nich chodíme sem tam a bloudíme. Jednou na západ, pak zase na východ, zpátky na stejnou cestu, kde jsme již byli..., no co mám dál povídat, jen intuice nás nakonec na horní stranu paseky dovedla. Po hodinovém bloudění.

Hned u Gerlovy paseky se na nás přišli zblízka podívat dva krásní koně a také několik krav. Bylo vidět, že se tady nudí. Nenudili jsme se ale my. Vytipovaný můstek, nebo brod přes Slatinný potok hledáme marně. Cestu k němu nenacházíme a protože pod námi jsou slatě a mokřady, volíme nakonec ústup. Znovu se tak dostáváme na hřebínek Gerlovy paseky nad Křemelnou a nakonec jsme rádi, že se k Nové Hůrce vůbec vracíme ještě za světla.

U bývalé brusírny na Slatinném potoce.

Slatinný potok o soutoku se Sklářským.

Kepelské Zhůří (Haidl am Ahornberg) bylo jednou ze svobodných králováckých rycht a je zmiňováno poprvé v roce1613. V roce 1761 zde byl postaven kostel Nejsvětější Trojice, ale ten roku1809 vyhořel. Nový byl již kamenný. V roce 1920 měla obec 79 obydlených domů, 598 obyvatel, z toho 6 Čechů. V roce 1929 byla v obci pošta, četnická stanice, čtyři mlýny, dvě pily, výrobna kartáčů, dřevovýroba. Dnes tady najdete jen obnovenou kapličkuz roku 1999. Z iniciativy bývalých Zhůřských občanů a za přispění občanů Hartmanic byla v místě původního kostela vedle úmrlčích prken.Nedaleko je pomník věnovaný Americkým vojákům, kteří zde na konci války padli za svobodu Československa.

...

Nad bývalým Zhůřím dominuje Hadí vrch. Ten se stal na mnoho let tankodromem a vojenským cvičištěm.

Kaple Kepelského Zhůří.

Les pod Gerlovo pasekou skrývá množství červených muchomůrek.

U vrcholu Gerlovy paseky zůstala z minulosti tato bytelná zeď.

Nejvyšším bodem (996 m n. m.) je tato skalka.

Bloudění nás zavádí do odlehlých končin, kde můžeme obdivovat i hřiby smrkové.

Gerlovu paseku hlídají dva bělouši.

A také několik krav.

Nad Novou Hůrkou se v nastávajícím šeru objevuje Sklářský vrch (1 194 m n. m.), který je pokračaváním hřebene vyššího Polomu.

Svaroh (1 333 m n. m.), lV. protestní pochod na bývalou Juránkovu chatu

mapka Jezerní hora

článek v idnes o protestním pochodu

Při večeři se dovíme o možnosti podívat na vrchol Svarohu cestami, které byly dříve turistům volně přístupné, ale dnes jsou pouze pro vyvolené. Projedu si internet a odkazy na minulé pochody mne hodně zaujmou. Čtu si o tom, jak po naší Sametové revoluci z důvodu ochrany šumavské přírody strhli a tím znepřístupnili turisticky atraktivní Lávkovou cestu, která vede nad Čertovým jezerem přes skalky a strže u Jezerní hory k Předělu. O Dámské cestě, dokonale vystavěné a široké stezce přes kamenná moře západní strany Jezerní hory, kterou se prý na Juránkovu chatu mohly dostat i vznešené dámy v kočáru. O snaze obnovit bývalou Juránkovu chatu.

Šumava však má předepsanou jinou budoucnost. Divočinu. A tak zatímco na české straně na vrcholcích hor v případě špatného počasí v lepším případě mrznete, v horším zmrznete, v Bavorském lese, tolik nám oněmi samozvanými ochránci přírody dávaném za vzor, mají chaty prakticky všude. Na vrcholcích, nebo těsně pod ním, Ostrého, Javoru, Falkensteinu, Roklanu, Luzného i Třístoličníku. Všude tam máte možnost nejen se občerstvit a ohřát, ale dokonce i přenocovat. Nejen skze tuto zkušenost se na nás musí Bavoři dívat jako na hlupáky. Nakonec já se oním hlupákem, který se ze mne snaží národní park Šumava svými mnohdy nesmyslnými zákazy a příkazy udělat, cítím.

Ráno se proto domluvíme rychle. Občanská společnost Otevřená Šumava může počítat i s našimi protestními hlasy.

Jedeme na Špičácké sedlo, kde po třech týdnech opět platíme stovku za parkovné. Tu tentokrát od nás vybírá poněkud nervózní černoušek. Jsou dva stupně pod nulou, ráno jsem seškrábal ze skla auta první letošní ledovou krustu a tak se mu ani nedivím. Tohle počasí musí bÿt pro někoho z Ghany ukrutný šok.

Značenou stezkou je to přes sjezdovky Špičáku k břehům Čertova jezera jen 2,5 km. Chlad rána překonáváme zrychleným výstupem, a já lituji toho, že jsem si nevzal do báglu náhradní triko. Propocená a posléze prochlazená záda budou asi večer žalovat.

U Čertova jezera jsme zatím úplně sami. To ale netrvá dlouho. Stačí jen několik minut a břeh se zaplňuje desítkami chtivých a na nevšední zážitek natěšených příznivců, a musím podotknout, i znalců šumavské přírody.

K odbočce Lávkové cesty jdeme napřed. Přece jen nás ty davy trochu děsí. Zanedlouho slyšíme vyprávění o tom, jak zde svévolně takzvaní ochránci přírody zničili lávkové můstky na této cestě. Projít se tak sice dá, ale jen na vlastní riziko.

Nevím jestli i letos tudy někdo projde, tak jako se to povedlo několika lidem loni, ale většina volí výstup na hřeben Jezerní hory a tzv. Václaváku. My se přidáváme a stoupáme lesem přímo vzhůru. Nahoře ještě kousek pokračujeme hřebenem k vrcholu Jezerní hory, která máme kousek před nosem. Kolem nás je kůrovcem zničený les a tak se občas musí překonat překážky v podobě padlých stromů. Přes omezené výhledy zkouším fotit Čertovo jezero v hlubině pod námi. Celá nesourodá skupina, kde jdou společně mladí i staří, Češi i Němci, je roztahaná po hřebeni až skoro k vrcholku Jezerní hory. Někteří se pak na zavolání vrací zpět. Dámská cesta, kterou máme jít, je totiž pod námi a my na ni musíme kousek sestoupit. Otáčím se a najednou vidím od Jezerní hory vzlétnout nějakého dravce. Po chvilce jeho letu je mi jasné, že vidím přelet vzácného a přísně chráněného tetřeva. Za chvíli zapadne do lesa nad Čertovo jezero.

Právě tetřev je ten hlavní argument pro omezování přístupu turistů do mnoha míst Šumavy. Je nutno říct, že argumentem pochybným. Vždyť nejvíc tetřevů, kteří se po desítkách, ba stovkách volně lovili, zde bylo v době, kdy na Šumavě žilo mnohonásobně víc lidí než dnes. Chodili všude bez omezení a tetřevům to nevadilo. Jestli není chyba spíš někde jinde, v hlavách těch, co nemají o tom jak tetřev přežívá ani páru.

Ranní opuštěné Čertovo jezero. Za hodinu už polezeme hřebínkem za jeho vzdáleným břehem.

Jezerní hora nedosah.

Průhled na Čertovo jezero je shora omezený.

V NPR Černé a Čertovo jezero.

Opar je silný. I nepříliš vzdálený Falkenstein se v něm utopil.

Dílo zkázy zde kůrovec dokonal.

Stezku desetiletí využívala pouze pohraniční stráž. Odsud stačilo seběhnout kousek z kopce a byli jste ve svobodném světě. Nejspíš ale s kulkou v zádech.

Na Dámskou cestu se dostáváme po stezce dříve využívané pohraniční stráží. O tom svědčí bílé izolanty na pahýlech několika torz smrků. Dívám se na nedaleký Velký Javor a zkoumám pohledem hřeben, kterým jsme při prvním přechodu Šumavy, kdy jsme šli převážně po hranicích, vystoupali sem na Dámskou cestu. Už tehdy mne zaujaly rozlehlá kamenná moře a vznešená stezka proplétající se postupně mezi nimi.

Pozvolný a příjemný výstup končí mezi Jezerní horou (1 343 m n. m.) a Svarohem (1 333 m n. m.). Nedaleko je torzo Juránkovy chaty. Oželíme guláš, který u ní čeká na hladové nedočkavce a vrháme se vstříc jinému zážitku. Výhledu z Jezerní stěny na Černé jezero. Malá skupinka nás vede vysokou travou bezlesým svahem přímo k vyhlídce. I zde trochu překážejí suché stromy, nebo spíš pahýly. Přesto je pohled dolů k jezeru dech beroucí. Dlouho zasněně pozorujeme nejen Černé jezero, ale i vzdálenou krajinu nad ním. Je velká škoda, že tento pohled zůstává mnohým utajen.

To ale nemusí! Jakkoli ohleduplně se v sousedním Bavorsku chovají k přírodě, neopomenou vyjít vstříc i turistům a všem obdivovatelům její krásy. Stezkou, která vede z Lohbergu a z parkoviště Scheiben, je snadno dostupný vrchol Svarohu a tím lehce dosažitelný výhled k Černému jezeru. Paradoxně tak pohled k němu bude dnes znát mnohem víc Němců, než Čechů.

Kamenných moří je na Dámské cestě několik. Podcházíme přes něJezerní horu.

...

Vrchol Svarohu.

...

Dámská cesta byla vystavěna pro snazší dosažení Juránkovy chaty ze směru od Alžbětína a stále je dokonale funkční. Pozvolný výstup je příjemný a atraktivní. Je velká ostuda, že tato stezka zůstala turistům uzavřena. Zajímali by mne opravdové důvody a kdo zákaz stvrdil svým podpisem. Jak dlouho si ještě necháme otravovat život od samozvanců uzurpujících si nejkrásnější místa Šumavy jen pro sebe?

...

...

Dostáváme se mezi Jezerní horu a Svaroh. Odtud je jen kousek k vyhlídce na Černé jezero. Ostrý je bonusem.

Černé jezero. Pohled známý z mnoha knih o Šumavě je dnes běžně nedostupný. Proč?

...

...

Nýrská přehrada ze Svarohu.

Ostrý, jako Prsa Matky Boží.

Je krásný den, pokud nejste pod peřinou nízké oblačnosti, která je dole patrná.

Prosklený spodek vrtulníku umožňuje monitoring lesů napadených kůrovcem. Díky tomu je snadné zasáhnout dříve, než se brouk rozletí na další zdravé porosty. Hazard s nezasahováním v l. zónách sice možná v budoucnu povede k vzniku divočiny, ale dnes znamená miliony mrtvých stromů a velký problém pro celou Šumavu. Nechápe to vůbec ještě někdo?

Když se vrátíme k nehezké rozvalině Juránkovy chaty, po guláši není ani stopy. Zbyl jen velký prázdný hrnec s vyvanulou vůní majoránky. Odhadem dvě stovky hladových krků s ním rychle zatočily. Naštěstí naše zásoby jsou téměř neztenčené. Ještě než do nich pořádně sáhneme, jdeme na kamennou skalku vrcholu Svarohu. Na ní je tlačenice a sotva tam vejdeme. Podobné je to i s další skálou, která je již na Bavorské straně hory. Zdobí ji malý železný kříž. Pohledy do daleka i přes silný opar a nízkou oblačnost objevují vrcholky Ostrého, v dáli Hohen Bogen, na opačné straně pak Falkenstein, blízký Velký Javor a mnoho dalších hor a hřebenů Šumavy.

Je něco po jedné, většina souputníků mizí v kamenném moři pod Svarohem a sestupuje k Scheiben, odkud je poveze autobus do Alžbětína. My sestupujeme ze Svarohu do Čech cestou směřující ke Kokrháči a Ostrému. Míjíme právě odjíždějící terénní auto s prázdným voňavým hrncem a u jedné z mnoha sluncem vybílených klád mažeme na chleba paštiku. Slunce již dlouho příjemně hřeje a je bezvětří. Ideální den i skvělé místo jsou balzámen na naše duše.

Nedivte se davům na vrcholu Svarohu. Pokud by stezka byla volně přístupná, nebylo zde nyní přecpáno. Poničení přírody přesto nehrozí. O to se již postaral před téměř dvaceti lety přijatý kontroverzní a dle mnohých špatný zákon o bezzásahovosti.

Juránkova chata díky tomu obnovena jen tak nebude.

Vrchol Svarohu.

Od cesty z Eisehsteinu do Lohbergu sem vede stezka. Na západ od našich hranic nesmyslné zákazy neznají. Celý národní park Bavorský les je hustě proznačkován, navíc se v době od 15.7. do 15.11. můžou využívat všechny pevné cesty i stezky bez omezení. Díky tomu se návštěvníci rozptýlí po větším prostoru a nezatěžují tak jen malý prostor, jako je tomu bohužel u nás.

Na německé straně hranic je nižší vrchol, vlastně jen skála na úbočí, kde je dobrý rozhled k Javoru i do vnitrozemí. K němu stojí za to dojít.

Většina protestantů směřuje dála na německou stranu.

Podzim začal vybarvovat krajinu do teplých barev.

Gross Arber (1 456 m n. m.).

Jezerní hora s dobře viditelnými kamennými moři.

Při sestupu k Černému jezeru jdeme chvilku směrem k Ostrému.

Skalka na hřebenu Jezerní stěny.

Nepříliš vzdálená Nýrská přehrada.

Holý svah Královského hvozdu vede naše kroky pomalu dolů. První odbočkou míříme vpravo, zpět ke skalkám na bočním hřebenu Jezerní hory, dostáváme se do vodou dokonale vymleté cesty, která je dnes již jen hlubokým a nesjízdným korytem potoka, a sestupujeme na červeně značenou cestu mířící sem od Bílé strže a Statečku. K Černému jezeru je to jen kousek.

Tady si procházíme dlouhý a zajímavý úsek okolo břehu jezera. Pohledem vzhůru hledám místo, odkud jsem před pár hodimami fotil jezero, ale je tak silný opar, že není vidět ani druhý břeh. Přesto zkouším několik tajemně se tvářících obrázků z vody a mlhy vylovit.

Nad Černým jezerem prosvítá skrytá Jezerní stěna.

...

...

Moréna kamenného valu byla v minulosti uměle navýšena.

...

...

...

...

...

Skála s křížkem před Špičáckým sedlem.

Nestojí to asi ani za řeč, ale když jdeme zpět na Špičácké sedlo, jede proti nám do přísně chráněného území z ničeho nic několik desítek luxusních BMV kabrioletů se značkami Prahy a středních Čech. Proplétají se mistrně úzkou asfaltkou mezi zírajícími turisty, malými dětmi a překvapenými cyklisty. Je vidět, že na celodenní toulání pěšky krásnou šumavskou přírodou majitelé nemají čas. Věru, nezávidím jim jejich úděl...

P. S. V článku idnes jsme na fotkách za kabriolety dokonce vidět.

"To je strašný, co se dnes v týhle zemi děje. ..." komentoval vpád kabrioletů pán, který si vše fotil.

A BMV kolem nás sviští jen listí v lese šustí.

Ždánidla (1 309 m n. m.)

mapka Ždánidel

Nedělní ráno není tak mrazivé jako to včerejší. Tlaková níže se na jihu Šumavy přetlačuje s tlakovou výší a tak nás čeká sice teplejší, ale značně větrné počasí. Rozdrncaný autobus nás veze do Prášil, odkud již po svých zvolna stoupáme žlutou turistickou značkou směrem na Gsenget. U Gažákova rozcestí značku opouštíme a serpentinami ukrajujeme výškové metry mohutné hory jménem Ždánidla. Postupně se otevírají nádherné rozhledy k východu, ale ty nejkrásnější nás teprve čekají.

Obcházíme horu i její l. zónu NP a na vrchol jdeme ze severu mechovou cestou. Nahoře je mnoho Kirillem vyvrácených stromů, zbylé jsou jen holými pahýly zabodnutými do země mezi vysokou žlutou trávu jako kopí nějakého obra. Je zde kupodivu i skupinka několika lidí. Ty sem přivedl vyškolený průvodce NP Šumava za 230,-Kč na osobu. Tento vrchol je jedním z dnes již mnoha cílů, kam smíte, pokud zaplatíte. Protože ale je na pomezí l. zóny, můžete se sem dostat i legálně.

Teprve pod vrcholem Ždánidel se otvírají omezené výhledy k Poledníku.

l. zóna jako zdroj kalamity.

Poledník.

Na vrchol jdeme starou cestou od severu.

Vrchol je poznamenaný kůrovcem a následně orkánem Kirill, který zde vyvrátil zbylé stromy. Díky tomu máme dokonalý výhled.

Váchalovská Šumava.

Nahoře fičí ledový vichr a tak se moc nezdržujeme a pomalu klesáme mladou smrčinou ke Zlatému stolečku, odkud skupina přišla. Moc se nám nedaří, začínají se objevovat polomy a jde se špatně. I proto nakonec měníme plán, nebo se spíš vracíme k původnímu, kterým bylo pokračování hřebenem na Dřevěnou hůl (1 206 m n. m.). Jdeme po vrstevnici starou, měkkou cestou mechovým rájem. Kolem je plno mladých smrčků, zjevně zde vysázených. Na prvním rozcestí si vybíráme podobně příjemnou cestu, ta se však postupně stáčí a tak jdeme o patro níž zase zpět ke Zlatému stolečku. Asi bychom tam chodili ještě dnes, kdyby se neobjevil zčista jasna vandrák putující Šumavou. Nejdřiv se nás trochu lekl, ale nakonec nás správně na dálku vyhodnotil jako zbloudilé poutníky, neutekl před námi do lesa a poradil kudy se dostaneme pod Zlatý stoleček. Přesto znovu tápeme po starých a nepoužívaných cestách, kterých je kolem plno. Spíš lety vypěstovanou intuicí a dobrou orientací se z lesa, kde se střídá zdravý s mrtvým a kůrovcem napadeným, konečně vymotáme.

Dřevěná hůl zůstane tentokrát zapomenuta a my sestupujeme k jezeru Laka. U něho by byl hřích chvíli nezastavit a to i činíme. Podobně i o 2,5 km nížeji na Hůrce, kde dvakrát rozezvučíme zvon ve věži Železnou oponu přeživšího kostela. Podcházíme ostrý Hůrecký vrch a zanedlouho jsme v Nové Hůrce v cíli naší cesty.

Vrchol Javorné a Hadí vrch.

...

Dost nepříjemně fouká a tak se po vrcholovém fotu stahujeme o trochu níž směrem ke Zlatému stolečku. Odtud přišela i skupinka platících s průvodcem. Jeho: Kde jste se tu vylíhli, jsem odbyl poukazem, že jdeme mimo l. zónu, kterou jsem mu i ukázal. Vůbec to byla podivná partička. Nikdo nepozdravil, vlastně všichni jen mlčeli a zalezlí pod vyvrácené kmeny pojídali své zásoby. Nechtěl bych takhle poznávat Šumavu. Na Ždánidla se takto provází každou druhou neděli. Přes l. zónu od Zlatého stolečku. Další důkaz, že Šumava se stává přístupná, ovšem pouze pro vyvolené.

...

Zleva Falkenstein a Plesná.

...

Pro obě hlavy Roklanu by ro chtělo jiné světlo a do večera čekat nemůžeme. Přespat na vrcholu by ale nebylo marné.

Co zbylo ze stoletého lesa?

Směrem ke Zlatému stolečku jsou polomy vytěženy a plocha je osázena mladými smrčky.

Tady jsme již sešli na značenou stezku k jezeru Laka. Za uschlým lesem čouhá kousek Dřevěné hole, jejíž vrchol nakonec nezdoláme.

Opět Dřevěná hůl.

Jezero Laka.

...

Sestupujeme k Hůrce.

Kostel v Hůrce, kde si můžete jedenkrát klinknout na zdejší zvon.

Hrobka rodiny Ábelů. Zde jsem byl loni hned dvakrát, stejně tak u jezera Laka. Podruhé na našem l. setkání příznivců Šlápot.

Tahle jedle to má již za sebou a tak zmínka na destičce potěší. Nejen lidé by měli mít své pomníky.

Nová Hůrka se opravdu stává novou. Bývalá rota a nevzhledné budovy změnily majitele i vzhled.

Drozdí potok pramení v sedle mezi Plesnou, nebo-li Debrníkem a Polomem.

Sice již pět let starý, ale velmi dobře zpracovaný, věcný a podrobný článek o historii vzniku kůrovcové kalamity na Šumavě a v Bavorském lese jsem našel náhodně. Určitě stojí za přečtení.

Jak vznikla kůrovcová kalamita na Šumavě? (pdf)

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Mnoho turistických cest, které kdysi turisté na Šumavě běžně využívali, stále není přístupných. Jaký máte názor na proznačení těchto území?

164 34% Bude lepší ponechat je jen přírodě. Lidé by vše poničili.

125 26% Omezeně by se snad některé z nich mohly proznačit.

199 41% Podobně jako tomu je dnes v NP Bavorský les by se nejcennější území měla ohleduplně zpřístupnit.

Hlasovalo 488 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Pedro

10. října 2013 13:25

Pedro říká

Zdravím Vás, na Roklanu ani Třístoličníku už bohužel nepřenocujete. U Třístoličníku důvod neznám, na Roklanu je spaní zrušeno na základě nové (r. 2011) požární normy vycházející z předpisů EU. To co 100 let bez problémů fungovalo je zlikvidováno EU razítkem během chvilky... Jinak - bezva trasy - bezva koment - bezva fotky. 

Rony

10. října 2013 17:57

Rony říká

Nové požární normy EU? Asi to bude tak, že kde není rybník, nesmí nikdo nocovat... Za Marie Terezie musela mít každá ves svoji nádrž, možná se s EU brzy do těch dob vrátíme .

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Jirka

4. srpna 2014 11:48

Jirka říká

Vážený pane, naprosto s Vámi souhlasím, že nejkrásnější místa na české části Šumavy se stala pro běžné turisty zapovězenou. Nevím proč bych měl platit za to, že se smím podívat někam, kde lidé po staletí lidi a turisté běžně chodili. Připadá mi to, jak prodej odpustků ve středověku. Ten, kdo zaplatil, tzv. první zónu nepoškodí, zatímco ten, kdo neplatí, tak ten přírodu ničí? Divná logika. Naopak si myslím, že dav platících turistů pohybující se lesem je pro živočichy a rostliny na Šumavě větší hrozbou, než osamocený jedinec hluboce si vážící šumavské přírody.Byl jsem na Ždanidlech tuto sobotu a stálo to za to. Nikde ani noha, úžasný klid. Byly tu jen zmije a ještěrky. Když už nechali ekologisti zbůhdarma zničit zelené šumavské lesy, měli by už konečně přestat buzerovat slušné lidi. Měli bychom se vzbouřit a začít konečně důrazně protestovat proti placeným vycházkám do pro normální lidi zakázaných míst Šumavy!   

Rony

4. srpna 2014 17:18

Rony říká

Děkuji za váš příspěvek. Snažím se něco změnit alespoň takto. Bohužel mnoho lidí na šumavské vrcholky nedohlédne a slyší jen výkřiky, že Šumavu zničí a zastavějí developeři a tetřev bídně zahyne, spatří-li člověka .

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Jirka

4. srpna 2014 17:28

Jirka říká

Je to nesmysl pořád vše svádět na tetřeva. Dříve žil tetřev na Šumavě v mnohem větších populacích a byl doslova v denním kontaktu s lidmi. Lidí zde bylo také mnohem více a například o borůvky se místní obyvatelé s tetřevem dělili společně. V zimě zase podle pamětníků tetřevi přilétali na dvorky nejen na samoty, ale i do vesnic, a ujídali slepicím krmení. Tetřevy jsem na Šumavě viděl na Cikánské slati, na Knížecích Pláních, na Slučím Tahu či na Vysokých Lávkách. Ale nikdy v Luzenském údolí. Co by tam teď tetřev hledal, když už tam není les. Vždyť by tam chcípl hlady. Nejsou tam smrky, nejsou tam mravenci, borůvky také zadusilo to kapradí...Nechápu, proč lidé takovému nesmyslu ještě věří. I když - ten, kdo prolétne Šumavou ve dvou dnech na kole, tak vůbec nemá šanci pochopit něco o zdejší přírodě.

Rony

4. srpna 2014 17:47

Rony říká

Říká se, že do údolí Luzenského potoka donesli zelení  z Hnutí Duha trus tetřeva, aby docílili zákazu chodit tudy na Luzný. Přitom tam vede prastará cesta a tetřev tam zřejmě opravdu není. Na počátku 90-tých let jsme po hranici od Mokrůvek k Roklanu chodili často, spali nad údolím, ale tetřeva nikdy nespatřili. A to tam byl samozřejmě ještě vzrostlý smrkový les. Tetřeva jsem ale v zimě vyplašil mezi Filipovou Hutí a Březníkem, někde před Černohorskou nádrží. Tam se ovšem bez problémů smí.

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

breburda

8. listopadu 2016 19:07

breburda říká

Nerozumím. V řádu NP Šumava je jasně, že kromě značených turistických cest se nesmí nikam. Dnes už stačí se vyhýbat 1.zónám? Jel jsem po žlutě značené turistické cestě na kole. Dostal jsem vynadáno, že tam není cyklostezka, tudíž tam nesmím. Traktory a těžké automobily s kládami tam ovšem jezdily a šířily výfukové plyny vesele dál. Nerozumím.

Rony

8. listopadu 2016 23:06

Rony říká

Soud již před lety rozhodl o tom, že mimo I.zóny v NP Šumava se smí kamkoliv, tedy i mimo cesty a značené turistické trasy. Rozhodl tak proti původnímu výkladu NP. Je to logické, není možné omezovat obyvatele Šumavy, ani turisty naprostými nesmysly. Stačí ty zákazy v l. zónách, které jsou k ničemu. NP Bavorský les je mohem menší a takovéto striktní omezení nemá.

V NP Šumava již přehodnocují kde co. Dokonce připouští probírku nepůvodních smrkových monokultur v l. zónách, když po mnoha letech zjistili, že jim v uschlých lesích znovu vyrůstají, mimo ojedinělých náletů bříz a jeřábů, jen smrky. Jaký to div, že bučiny se ze semen smrků nezrodí!

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.