Julské Alpy I.

Julské Alpy I.

Triglavski Narodni Park ve Slovinsku byl naším turistickým cílem koncem letošních prázdnin. Konkrétně jsme zamířili do Bovce k čisťounké modrozelené řece Soča. Ta vytváří neskutečná zákoutí i hluboké kaňony a je považována za jednu z nejkrásnějších řek Evropy. Kulisu jí tvoří bílé vápencové hory tyčící se až do nebes. Ty geologicky patří k soustavě Jižních vápencových Alp a jsou tvořeny Mezozoickými mořskými usazeninami. Základním stavebním kamenem je triasový vápenec s výraznou vertikální modelací. Naše terénní šestidenní začala krupobitím při prvním treku a skončila dech beroucím vedrem a oslňujícím sluncem při posledním. Vydejme se tedy po stopách, které jsme v u nás tak populárních Julkách zanechali.

První den

byl ve znamení přesunu přes Rakousko a kousek Itálie do sedla Predel a poté k Bovci. Celá cesta měří něco přes 500km a zdolali jsme ji i s jednou zajížďkou přes sedlo v Alpách pro dopravní zácpu na dálnici za 8 hodin.

Z internetu jsem si zjistil, že je zde hned pět kempů, z toho jeden Český - Polovnik. K němu jsme hned po příjezdu zamířili, ale ukázalo se, že je plný. Pro svoji polohu u hlavní cesty se nám stejně nelíbil. Oddělené místečko pro pár českých stanů teprve ne. Po krátkém hledání zajíždíme do kempu Vodenca, který je pro změnu ve správě Slovenské. Snadno se tedy domluvíme na 10 Eurech za osobu a noc. Na to, že budeme spát ve vlastních stanech je to dost. Výběr, jak později zjišťujeme v ostatních kempech, ale cenový nebyl. Máme své soukromí na vyvýšené plošině. Turisty zde tvoří vodáci sjíždějící řeku Soču a není jich tu moc.

V alpském sedle Obertauern, Rakousko.

Noční motýl nás uvítal v kempu Vodenica.

Kemp Vodenica a naše vlhké ležení.

Druhý den

začíná noční prškou. Prosazuji cestu na sedlo Vršič (1 611m), ze kterého můžeme pohodlně sedmisetmetrovým stoupáním vyjít na Malu Mojstrovku. Jedeme přes vesničku Soča kolem řeky Soča a za Trentou stoupáme tvrdě serpentinami vzhůru. Když nahoře nalehko oblečeni vylezeme z aut, hned nás ovane svěží a chladný vichr. Musíme tedy přehodnotit naše vybavení na cestu i ji samu. Na Mojstrovku vede ostré stoupání mizící v mlze, která se v poryvech přelévá přes sedlo na Kranskogorskou stranu.

Luděk, který zde na Vršiči již kdysi byl, nám navrhne náhradní trasu do doliny Tamar. A tak překonáváme sedlo Vratica a hezkým klidným terénem jdeme na hřeben Sleme. Bůh zdejších hor nám ukazuje svoji drsnější tvář a my se potýkáme s deštěm a na chvíli i s krupobitím. I proto místo náročného sestupu k chatě Dom v Tamarju, kam míří Luděk s celou rodinou, vedu tu svoji tříčlennou jen na vrchol Slemenovi špice. Pod vrcholkem je nádherná planina s jezírky, bohužel dosti posetá bobky. Z vrcholu, místo dokonalého rozhledu, spatříme i jejich původ. Malé stádečko ovcí. Lukáš si bere foťák a cvaká a cvaká. Budu mít doma co mazat...

Zpět jdeme přes malé sněhové pole a stoupáme k nástupu zajištěně cesty na Malu Mojstrovku právě ve chvíli, kdy dolů strmou stěnou sestupuje několik alpinistů.

My sice v autě máme také úvazky i nově zakoupený feratový set a jednu horolezeckou přilbu, ale do ferat se pouštět moc nechceme. Štěpánka zakoupila i průvodce, kde se dá zjistit obtížnost tras. To nám i v dalších dnech dost pomůže, ne všechny cesty bychom v našem složení zvládli.

Z fotek dnes nic moc nebude, šedivé nebe a mizerná viditelnost šance berou. Slézáme zpět do sedla Vršič a serpentinami, kterými jsme ráno vyjeli, sjíždíme opět dolů. Máme čas a tak občas na vyhlídkách zastavujeme, stejně tak i u houpajících se můstků pro pěší. Večer opět leje a Lukáš má ve svém starém stanu Start docela vlhko od podlahy. Nakonec to vyřešíme díky dalším dvěma lehkým karimatkám.

Pohled na Malu Mojstrovku ze sedla Vršič nás od výstupu odradil.

Výstup do sedla Vratica.

Nad Prisojnikem se vznáší mlha.

Stezka ke Sleme.

Bundy Kinley se v nevlídném počasí osvědčily.

Mala Mojstrovka z druhé, severní strany.

Tady začíná sedmisetmetrový sestup do doliny Tamar.

Pohled ke Kotově špici.

Nad Sleme.

Jezírko pod Slemenovo špicí.

Slemenova špica.

Pohled k Ciprniku, Rateči a Krajnske Gore.

Ovce kochající se výhledem k horám.

Kotova špice přes planinu nad Sleme.

Sestup k sněhovému poli.

Ztracený...

Tam někde je Špik a Škrlatica.

Plamínek

Triglavski Narodni Park.

Výhled k Prisojniku od Vršečských serpentin.

Soča.

Třetí den

má být počasí již dobré a tak využijeme lanovku v Bovci a zkusíme vystoupat na vrchol Kaninu (2 587m). Jdeme od kempu pěšky a cesta pod lanovku nám zabere témeř hodinu. Lanovka nás za 8,5 Euro vyveze z výšky okolo 650 m na úctihoné 2 000 m. Neprší, ale zato se okolo převalují husté mlhy. Tu nehustší nakonec projedeme a nahoře se objevuje i ostré slunce. Skály oslňují svojí bělostí a my stoupáme ke skalnímu oknu, které je při naší trase. Nahoře skrze ni Lukáš fotí již Itálii.

Cesta po úbočí hřebene je občas jištěná lany a stupy, ale je pohodová, protože příliš nestoupá. Jde se přes hodinu pod skalami a teprve potom začíná lezení. A to je okořeněné různými výstupy kolmo vzhůru i průchody po stezkách dosti exponovaných. Docela mám strach, i když ne zrovna o sebe. Lukáš to natáhl a je nahoře už 20 minut. Ostatní jsou zase kdesi vzadu a tak lezu jen s Janou. Konečně jsme na vrcholu, který je prvním na hřebenu Kaninu. Výš, v mlhách, se občas objeví vrcholový kříž.

Když dolézá i Luděk s rodinou, rozhodujeme se co dál. Cesta po hřebínku může být dost těžká a tak se obětuji a s Janou a ze včerejšího pochodu unavenou Štěpánkou sestupujeme. Luděk s dětmi lezou dále na vrchol.

Návrat z hory.

Zpátky jdeme stejnou cestou. Nemáme už čas zabočit na Dom Petra Skalarja na Kaninu jak jsme měli v plánu. U lanovky jsme v 16 hodin a frčíme opět dolů. Lukáš cestou dost trpí. Bodá ho ostře celou cestu v uších ze změny tlaku. Těšit ho ale může výškový rekord - 2 587m.

V Bovci výstup nakonec oslavujeme v místní restauraci.

Do Bovce pod lanovku míříme pěšky.

Možná nejstarší baráček v Bovci.

Výhled nahoru postupně mizel v husté mlze.

U horní stanice lanovky na Kanin už byla většina oblačnosti pod námi.

Bílé skály a v nich utopený sněhový kar.

Okno není jen na Prisojniku, ale i tady v masívu Hudi Vršiče.

Vzhůru k oknu bylo potřeba si trochu zalézt. Elišce to šlo lehce.

Pohled na Italskou stranu. Hora uprostřed u horní stanice lanovky Kanin je Bila Peč a při tomhle pohledu dolů jsme ještě netušili, že právě tam povedou naše kroky poslední den.

Dolů to jde vždycky hůře.

Mlha nahoru, mlha dolů. Počasí se střídalo stejně často jako jsme oblékali a svlékali bundy.

Kolem nám krajina připomněla Vinnetoua.

Cesta ke Kaninu vedla z velké části transverzálou pod hřebeny.

U Kaninu už začalo docela tvrdé a náročné lezení i s několika exponovanými místy.

Předvrchol, kde jsme čekali na pomalejší jedince a odkud nahoru na vrchol šel jen Luděk s omladinou - oběma Lukáši a Eliškou.

My ostatní sestoupili do klidnějšího území.

Lukáš fotil i v náročném terénu ostošest.

Hřeben se ještě dost vlnil, lezlo se nahoru dolu.

Tady je již vrcholový kříž v dohledu.

Poslední strmější úsek stezky.

I tady se kolem válí mlhy. Rozhledy do údolí jsou minimální.

A hora dále vaří...

Kudy dál?

Tak konečně těsně před vrcholem.

Kanin 2 587m, pro Lukáše st. výškový rekord.

Cesta zpátky vypadá jakoby zapadala sněhem.

Sněhobílé pláně hřebene Kaninu.

Slézat se muselo opravdu opatrně.

Tady už společně míříme k horní stanici lanovky naplněni skvělými zážitky dne.

V Bovci jdeme do místní hospůdky a oslavujeme střídmým jídlem i pitím.

Nedaleko kempu Vodenica stojí tento kostelík.

Čtvrtý den

by měl být oddychový a věnujeme ho řece Soča. V noci znovu pršelo a moc dobře to nevypadá ani ráno. Rozhodujeme se pro Soču vesnici, kde necháváme auta a odkud začínáme stoupat k Trentě. Zpět by nás měl odvézt zdejší Bus.

Hned ve vsi přecházíme první můstek zavěšený vysoko nad řekou. Stejně jako většina dalších slouží jen pěším a je docela free. Při přecházení se hezky rozhoupává a to je spolu s výhledem do hlubiny adrenalinový zážitek. Řeka prochází často hlubokým údolím a tak se musí i stoupat nad skály kolem. Její modrá a zelená barva nás fascinuje. Při chůzi střídavě nasazujeme a sundaváme pláštěnky. Mimo Štěpánky, které stačí krásný oranžová deštník. S ním se neztratí!

U ekofarmy cesta strmě stoupá a nám se to po pár desítkách výškových metrů moc nezdá její směr. Otáčíme to zpět dolů a jdeme kolem řeky přes pastviny. Stezka mizí a díky dešti a vysoké trávě máme za chvíli botky plné vody. Klejeme na špatné značení a po půlhodině nacházíme opět nad námi tu správnou cestu. Šla opravdu nahoru do svahu.

Míjíme Trentu a po dalším prudkém výstupu přelézáme skalnatý hřebínek. Potom už cesta příjemně ubíhá a tak nakonec docházíme k autobusové zastávce Izvor (pramen) Soče. Za 40 minut nám jede autobus. Luděk a spol. ještě zkouší vyjít k prameni, ale to nestíhá. Hned když dojdou zpět k zastávce, nějaký malý autobus přijíždí. Jen díky Lukášovi k němu jdeme... A odjíždíme. Celých deset minut před časem odjezdu. Jak jsme zjistili další dny, je to zde běžná praxe. Navíc se řidič občas na zastávce neobtěžuje ani přibrzdit a to ani v případě, že tam někdo stojí. Divná praxe.

V Bovci nakupujeme zásoby a hlavně dobrý Radler. Slavit se nám ale moc nechce. I dnešní trek byl únavný svojí délkou i časem.

Od vesničky Soča přecházíme poprvé můstkem přes řeku Soča.

Podled shůry na modrozelenou hladinu..

Mlhy se po nočním dešti válí a převalují...

Cesta vede kolem řeky většinou po levém břehu. Jdeme proti proudu, po druhé straně vede silnice do sedla Vršič a do vnitrozemí Slovinska.

Občas si můžeme slovinski, či anglicky přečíst infotabule.

Řeka se prokousává i velmi úzkými kaňony a je opravdu kouzelná. Mlžné nebe mi dnes pomáhá s focením, prudké polední slunce by nebylo to pravé, ořechové.

Další z úseků kaňonovité řeky.

Další můstek. Při jejich přecházení se vždy rozhoupal a pokud byl dlouhý a ve velké výšce, neobešlo se jeho přecházení bez adrenalinu.

Vlhkost kolem řeky v některých úsecích vytvářela úplný prales, kde stromy obrůstaly mechy a liánami.

Lovec Luděk asi vidí pod vodou kapitální rybu.

Střídavě oblačno. Deštník Štěpánky se dnes osvědčil.

Mně zase pomohla pláštěnka, pod níž se orosil objektiv mého Olympusu, k této poetické fotce s názvem "Rozmarné léto".

Další můstek pro zpestření našeho treku.

A z něho výhled na Soču.

Planina, kde jsme opět trochu bloudili.

Pohled na řeku mizící v mlžných horách.

Výhledová část cesty, které se tady jmenují Soška Pot. Pravda, potu jsme ve zdejších horách zanechali všichni dost.

Sestup byl někdy zajištěný řetězy. K ferátám to ale mělo daleko.

Siesta nad údolím, ideální místo pro menší občerstvení.

A výhled na zátočinu pod námi.

Tady už se blížíme cíli dnešní cesty, zastávce busu Izvor pri Soče.

Přestože se blížíme k pramenu Soče vody neubývá. Ta totiž pramení přímo ze skály vydatným pramenem.

Od zastávky sjíždíme do Soče, kde máme auta a v Bovci nakupuji místní dobrý Radler. Večer s Lukym popíjíme, zatímco Luďa, jako každý večer, dvě hodiny vaří jedno jídlo za druhým.

Pro doplnění

ještě několik scenérií od dalších fotografů výpravy.

Pár fotek je ze sestupu do doliny Tamar a zpětného výstupu do sedla Vratica přes hřeben Slame.

Trochu níže v dolině Tamar se již opět objevují bukové lesy.

Až dole u chaty Dom v Tamarju Luděk se Štěpánkou s překvapením zjišťují, že to co slezli musí zase nazpět vystoupat.

Strmé stoupání zde opravdu nechybí, část je ve skalách zajištěna neudržovanými lany.

Z výstupu na Kanin. Dole na sněžném karu se právě upraveje stezka k Domu Petra Skalarja na Kaninu. Tudy jsme měli naplánovaný sestup, ale čas zajít k chatě nebyl.

Skoro se zdá, že jsou do fotky postavy zakomponovány dodatečně. Tak takhle to vypadalo přímo ve skalním okně.

Ve výšce kolem 2 450m jsme již na hřebenu nedaleko vrcholu Kanin.

Stejně jako mnozí další horalé zde na Kaninu i tento pejsek je české národnosti.

Vrcholové foto celé útočné čtveřice, která Kanin (2 587m) slavně dobyla.

Z dalšího dne je tahle fotka Soči s nostalgickou náladou.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

HoHo

9. září 2010 09:57

HoHo říká

Některý místa byly opravdu nádherný, závidim

Btw. koukal jsem, že už jste si pořídil parádní nový bundy!

Sportem ku zdraví a trvalé invaliditě

Jack

9. září 2010 22:09

Jack říká

Nádherné, úchvatné...prostě závidim jako Honza . Hned bych někam takhle taky vyrazil, poznat nový kraj, pročistit si hlavu atd.

„Jednou za rok vyjeďte někam, kde jste ještě nebyli.“ Dalajláma

Rony

10. září 2010 18:02

Rony říká

HoHo: Do Julek už to chtělo něco teplejšího .

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Japo

18. října 2010 16:36

Japo říká

Moc pěkné Jet jsem tam chtěl, ale jednak nejel taťka a druhak jsem musel taky trochu pracovat. Škoda.

Ještě otázka: část fotil Lukáš? (Občas je to viditelně otočené a nevím, jestli je to umělecký záměr nebo ne . )

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Rony

9. prosince 2010 21:57

Rony říká

Až dneska jsem si přečetl tvůj dotaz, ale nevím co myslíš tím přetočené. Luky občas něco fotil, hlavně 1. den.

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Rony

9. prosince 2010 22:06

Rony říká

P.S. A hlavně fotil 2. den výstup na Kanin, kde jsem chyběl.

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Japo

10. prosince 2010 01:19

Japo říká

Občas je vidět, že by pomohla rotace obrázku o pár stupňů, třeba u Soči pohled na modrozelenou hladinu.

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Radim

22. července 2011 18:56

Radim říká

Pjekný.... Budu muset zase taky vyrazit...

Horkac

6. března 2013 16:35

Horkac říká

Zdravim, vypada to super letos se tam taky chystame , ale budeme mit s sebou psa. Fyzicky je na tom velice dobre nicmene neznam podrobneji vsechny trasy . Mohli by jste mi doporucit / nebo me odradit  od stezek a treku kde by to se psem slo / neslo ?? Diiky moc

Rony

6. března 2013 18:36

Rony říká

Tak zrovna vrchol Kaninu, popsaný v článku, jeden (český) pejsek s páníčkem zdolal. Toho jsme byli svědky. Popsané trasy jsou pohodovky a bez problémů to se psem jde prochodit, ale u vrcholků hor to občas problém být může. Třeba Triglav (jedna kapitola v Zápiscích z cest je z výstupu na jeho vrchol) je již exponovaný hřeben občas jištěný lany a podobně je to i na ostatních. Je určitě vhodné koupit turistického průvodce Julských Alp, nebo na internetu zjistit podrobnosti. 

Možností pro treky je spousta. Od lehčích, které jsme chodili my, až po těžké jištěné cesty.

Komentář doplněn 6.03.2013 18:41

P.S. Triglav je v Zápiscích z cest II.

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.