K Berounce a Střele

K Berounce a Střele

Kraj severně od Plzně moc neznám a tak jsem rád přijal možnost na jeho dvoudenní průzkum. To jistě na nějaké důvěrnější seznámení s krajinou Rakovnické pahorkatiny nestačí a tak šlo jen o náhled do povodí Berounky a Střely.

Krašov a Berounka

mapka Krašov

První den se nám sice putování scvrklo na několik odpoledních hodin, ale vzhledem k panujícímu vedru to stačilo. Z Dřevce, kde jsme se ubytovali na rodinné chalupě kámošky Markéty, popojíždíme auty směrem na Rohy a odtud naše kroky míří ke zřícenině hradu Krašov, do přírodního parku "Hřešihlavská". U Krašova se právě koná jakýsi dětský den a tak si můžeme vyslechnout část vyprávění o dobách dávno minulých. Na hradě zní písnička slovenské Pehy, ovšem v českém folkovém podání a o kus dál zase Janu baví dva šermíři tak důkladně, že málem odmítá pokračovat. Shora máme perfektní výhled do údolí Berounky i na vodáky projíždějící po řece.

Asi po hodině sestupujeme kolem jeskyně Maštal k Berounce. Dole je příjemný chládek a divočina. Láká mě to k focení a tak za chvíli ztrácím s ostatními kontakt. Modrá turistická značka vede podél břehu řeky pod skalami nejdříve k Brodeslavskému potoku a poté i k Všehrdskému. Kolem něj znovu nabíráme ztracenou výšku. Až na asfaltku do Všehrd jít naštěstí nemusíme, protože lesem vede neznačená zkratka příjemnějším terénem. I Dajsi toho vedra má plný kožich.

Je hezký rozhled. Když, ale zkoušíme Markétu ze znalosti krajiny jejího mládí, houby se dozvíme...

Na chalupě - Dřevec.

Vesnická romantika.

Od Rohů ke Krašovu.

V Přírodním parku Hřešihlavská.

Můstek, nebo jeskyně?

V časech minulosti...

Půjčovna z 15-tého století.

A gulášek se připravuje...

Jeskyně Kamenná maštal.

Krašov poprvé...

Rozcestník.

Vyhlížíme Berounku.

Krašovské krásy.

Folkové zastavení.

Předlenka...

a bojovníci.

Zátiší s helmou.

Berounka s vůní tařice.

Jako ve škole...

Kanoe brázdí vody Berounky.

Aby přistály pod hradem.

Žíznivý Honza.

Dejsi má ráda výlety.

Na kameni kámen.

U Berounky.

Stezka pralesem.

Brodeslavský potůček.

Dejsi má ráda vodu.

Kudy dál?

V lůně přírody.

Zelené ticho.

Nad Berounkou...

a přímo u ní.

Vodácký konvoj.

U Všehrdského potoka.

Zkratka k Rohům.

To, že Jitka má ve Dřevci mimo jiné slavit i své dost kulaté narozeniny mi Roman zatajil a tak dárek žádný nemám. A tak jím zadarmo to, co kuchařky Jitka, Markéta a Lena napekly. Sladkostí je tolik, že se nám naložené maso ani nechce grilovat.

A tak nás přežrané Markéta vede k místnímu divu, financovaném EU. Po zážitku s ohradou pro turisty, kterou nás EU nedávno donutila jít na nejjižnější bod Česka, jsem docela zvědavý.

Většina z nás jde jen tak v pantoflích, protože Markéta říká, že je to jen kousek...

Když se po půlhodinové vytrvalé chůzi začínají pantofláři bouřit, sděluje nám s úsměvem, že se jí to autem zdálo kousek.

Naštěstí onen div stojí opravdu za to! Kamenný náhrobek nám sděluje, že v poli zbudovanou cestu odnikud nikam, má na svědomí dotace EU a jakási stavební firma. Bez komentáře.

Vracíme se zkratkou po hodině trmácení zase už hladoví. Zásoby ale neubývají a my tak můžeme sladkostmi vzorně pohostit i Markétiny nejbližší, kteří již netrpělivě čekají až se vrátíme z pole.

Nakonec se dostává čas i na vybalování originálního dárku pro Jitku, který dostala od svých kolegyň z práce. Kufr plný "hadrů" po prababičkách. Sluší jí to!

Já zatím rozdělávám oheň a griluji naložené maso. Zmízí během chvilky.

Kaplička ve Dřevci.

Brunclík se lvem (doufám :)).

Časy minulé, časy dnešní.

Už přicházejí...

K raritě EU!

Cesta mírného optimismu.

Díky, EU... !

Následné "ozelenění".

Příprava na grilování.

Kamenné viklany u Žihle a Rabštejn

mapka Viklan

Ráno po dlouhé, vydatné snídani jedeme přes Kralovice auty do Žihle. Odtud lesní krajinou viklajících se kamenů, Dědka, Baby i k pravému Viklanu. V borovém lese je fajn chládek a cestička nám příjemně ubíhá. Ale jen do té doby, než se pořádně koukneme do mapy. Dojít až k Rabštejnu a zpět do Žihle nestíháme a tak si podle mapy vybereme zkratku přes Žihelský les.

U aut se rozdělujeme podle pohlaví, my muži jedeme na nebezpěčný výstup na Rabštejn a ženy zatím budou v Dřevci vařit, prát a uklízet...

Cesta paní Růženy Slavíkové - Martušové.

Baby u Dědka.

Cedule u Báby.

Bába (dědek Roman na ní leze z druhé strany...)

Chvilka oddechu.

Leny u kámenu "Leonarda".

Nad Ovčím dolem.

Rozcestí pod Viklanem.

Skalní město.

Viklan I.

Viklan II (E.T.)

Skalní město II.

Kamenné srdce.

Zastávka u Kamenného srdce.

Nad Myslivnou.

Svatý Peregrin.

Zastavujeme v Rabštejně nad Střelou a protože je vedro, tak se jen tak procházíme kolem kostela. Nakonec vylézáme i na zříceninu, kde toho moc nezbylo. Poté si jdeme pro nanuky a scházíme se ke Střele osvěžit. Cestou autem zpět do Dřevce míjíme před Kralovicemi krásný klášter Mariánská Týnice.

Pohled na Rabštejn.

U kláštera.

Klášter servitů s kostelem Panny Marie Sedmibolestné.

Zřícená věž.

Rabštejn nad Střelou - věž gotického hradu.

U hradní věže.

Pohled na klášter.

Lidová architektura.

Mariánská Týnice u Kralovic.

Po pozdním obědě v Dřevci nás čekají ještě přes dvě hodinky jízdy domů.

Dva kratší výlety sice neodhalily všechny krásy kraje kolem Kralovic, ale určitě se nikdo z nás ani na chvíli nenudil.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Lu

13. června 2011 21:14

Lu říká

Výborný fotky. Ty křivky a tvary. Vyvážený kontrast světla a stínu. Nefotil to někdo jinej ? Ba ne rukopis poznávám. Zlepšil ses.

Japo

14. června 2011 01:58

Japo říká

To byl moc vtipný výlet!

Na velmi významné polní cestě mě zaujalo, že ji EU (Ekoteroristická Unie) sponzorovala již v roce 2003.

Některé fotky jsou opravdu obzvláště pěkné. A udělat ostrou fotku v přítmí muselo dát práci.

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Rony

17. června 2011 14:30

Rony říká

Lu, jsi pěkný "kecka!"

Japo: polední slunce je zabíječ fotek a tak to bylo vážně těžké, hlavně fotit ty skvělé obelisky v lese. Stínohra našich nohou proti zapadajícímu slunci šla fotit v pohodě, stačí kratší čas a nemusíš to moc hlídat .

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.