Kameny České Kanady l.

Kameny České Kanady l.

Jsou místa, co vás naplní vnitřním klidem. Do nich se budete vždy rádi znovu vracet, byť třeba již jenom ve vzpomínkách. Jedním z takových míst může být krajina obrovských oblých balvanů, bizarních skal a vonících lesů České Kanady. Při bližším setkání si ji musíte zamilovat.
Inspirací nám byla kniha Sculpturae Naturae od fotografa Jiřího Tillera, plná obrazů sochařských děl přírody, která mapuje i tuto malebnou část jižních Čech. Okolí Zvůle se tak stalo na několik krásných letních dní našim cílem.

Oproti minulým vandrům Českou Kanadou, s nocováním pod širákem, se tentokrát uchylujeme do kempu u Zvůle. Okolní krajina Javořické vrchoviny totiž nabízí velké množství balvanů, které se stanou hlavním cílem našeho foto toulání.

Páteční výstup na skalky Měděného vrchu, rozhlednu u Jakuba a Ďáblovo prdeli

mapka Zvůle

Měděný vrch

Krásné slunečné počasí využíváme k putování za prvním pikantním cílem, kterým se stává skalní útvar zvaný trefně Ďáblova prdel. Její zobrazení ostatně na nás zírá z obalu již v úvodu jmenované knihy Sculpturae Naturae. Je to cíl, který mesmíme minout. Z pohledu do mapy lze vyčíst, že se zde naskýtá možnost spojit zajímavých míst hned několik. Na Havlově hoře je nová rozhledna a tak i ona se stane jedním z kontrolních stanovišť na orientačné náročném treku, plném neznačených cest a tajemných lesních pěšin.

První část trasy je ovšem ještě nenáročná. Kolem krásného lesního rybníku Zvůle jdeme po červené turistické značce k Terezínu a následně sestupujeme do údolí s poetickým názvem Vlčí jáma k Radíkovskému potoku. I další názvy v blízkém okolí zní hezky a hrozivě: Hladová pole, Šibeník, V Konvalinkách. Právě z louky V Konvalinkách vidíme krásný, mohutný skalní blok na vrcholku Měděného vrchu (679 m n. m.). Tam chceme následně vystoupat po části NS Grasslova stezka, kterou však v Radíkově hledáme marně. Na turistickém rozcestí Radíkov zatím zmínka o ní chybí a tak se držíme striktně mapky z tabletu. Bez problémů stoupáme k vrcholu Měděného vrchu, německy kdysi zvaného Kuferstein.

Zhora je omezený výhled k jihu vykácenou strání. Díky tomu se mi daří následně skály Měděného vrchu dobře vyfotit za slunečního svitu i zdola. To je ve zdejších lesích spíš výjimkou, nadále se často budu potýkat spíš s kompozicí v skrytu lesního šera. Jistě by fotky vyšly lépe za mlžných podzimních dnů, ale člověk nemůže být všude.

Po hřebenu nás vede pěšinkami oranžová šipka, snad ono značení naučné stezky. Ta má ale podle mapy mířit k severu, zatímco my jdeme na západ. Přesto jdeme správným směrem. Jen nedaleko Havlovo hory (680 m n. m.) chvíli tápeme a až červená věžička rozhledny, co se znenadání objeví napravo od nás, vše vyřeší.

V rybníku Zvůle je tak čistá voda, že u jeho břehů můžete spatřit i raky.

Přítoky vytvořily dva zálivy a uprostřed krásný zalesněný poloostrov.

Za Terezínem nacházíme pozoruhodnou rozeklanou skalku.

Česká Kanada se může pyšnit i mnoha různě zbarvenými náprstníky digitalis.

Od louky V Konvalinkách dohlédneme ke skalám Měděného vrchu.

U Radíkova.

K Měděnému vrchu se dostáváme snadno po polní cestě.

Na hřebenu Měděného vrchu.

Vyhlídka na vrcholku.

Měděný vrch.

Skály jsou docela mohutné. Alespoň na zdejší poměry, kdy převažují samostané obelisky a skalky.

Rozhledna U Jakuba

40 m vysoká rozhledna U Jakuba má 180 schodů a byla otevřena ke státnímu svátku Kanady (1.7.) na Havlově hoře (680 m), na 49. rovnoběžce. Zajímavostí této rovnoběžky je, že přichází z renesančních Slavonic a přes paulánský Klášter pokračuje na nejsevernější bod Rakouska, kde křižuje 15“ poledník a pokračuje dál na západ. Přejde přes České Budějovice, Prachatice a v Německu prochází Horní Falc, Regensburg (Řezno) do Francie a Štrasburku. Dále pokračuje přes Paříž a Atlantik, přes záliv Sv. Vavřince do Kanady, kde přes Toronto procházíme územím Kanady přímo do Vancouveru. Až tam je možné při dobré viditelnosti a špetce fantazie z rozhledny dohlédnout. Tedy nejen příroda plná lesů a rybníků, ale i pomyslná čára na naší matičce Zemi spojuje vzdálenou Kanadu s tou naší malou Českou (viz www.ceska-kanada.cz/49-rovnobezka.html).

Platíme vstupné (40,-Kč/os) a ochlazujeme se před výstupem zmrzlinovým kornoutem. Je horký den a fotobatoh mne dost propotil. Na rozhledně ale fičí vichr tak mohutnou silou, že větrovka je nakonec nejlepším řešením. Dohlednost bohužel není dobrá a tak toho moc ze vzdálených míst nevidíme. Dole do sebe hodím kafe, ani si ho nestihnu řádně vychutnat, a dokupuji na další cestu mattonku. Spotřeba tekutin je dnes enormní.

Rozhledna U Jakuba.

...

Pohled k Valtínovu.

Valtínov.

Výhledy k Markvarci a Bukové.

...

Dojet se autem dá až parkovišti u rozhledny.

...

Ďáblova prdel

Od rozhledny sestupujeme do sevřeného údolí k hornímu z kaskády malých rybníčků. Všechny jsou zkrášleny balvany v okolí i přímo ve vodě a poskytují výletníkům, z nichž valnou většinu tvoří cyklisté, podmanivé pohledy. Okolo je plno borůvek a tak jsme za chvíli celí fialoví. A kdesi nad našimi hlavami zatím ďábel vystrkuje své hambaté pozadí. Z cesty přeskakujeme na dobře vyšlapanou pěšinku a kolem několika osamělých skalních bloků se blížíme k vysněnému cíli. Docela se leknu, když se Ďáblova prdel zničeho nic přede mnou objeví v plné kráse. Nahotu zde na odiv vystavuje skupina obřích buldrů, z nichž jeden je vskutku nepřehlédnutelný. Najednou lesem zazní hlasitý bodrý výkřik prvního z řady cyklistů, kteří sem nepřehledným terénem odkudsi dojeli: "Už ji mám... Je tady!"

Parta z moravských Bojkovic má nelíčenou radost ze svého objevu a tak se mezi ďáblovo půlkami dějí strašné věci. No, myslím, že jim to brzy ďáblík spočítá i s úroky. Čekám až se uvolní místo pro klidné focení a mezitím zjišťuji možnost příjezdu na Vršatecká bradla, která mají v Bílých Karpatech, kde bydlí, hned za humny.

Po rozviklaném hřebínku plném skalních zubů mírným klesáním dosahujeme zelenou značku. Ta slouží jen jako orientační bod, protože ji po několika desítkách metrů opouštíme a pokračujeme dál k lesu. K malému rybníčku na potoce Chlum jsme sice dojít nechtěli, ale mechová cesta vede také našim směrem. K rybníku Zvůle. Procházíme kolem rozestavěného a dobře utajeného dětského tábora, kterých je kolem Zvůle hned několik, a kolem písčitých břehů potůčku se domotáme na červenou značku. Tady se náš okruh uzavřel. Poslední radost mi udělá nález ráno ztraceného uzávěru objektivu, který jsem vytrousil při focení úzkého zálivu Zvůle.

Kaskáda rybníčků.

...

U Ďáblovo prdele.

...

Po ubytování se v kempu, kde s polopenzí platíme 310,- Kč na den a osobu, jdeme spláchnout únavu a pot do rybníka. Voda je dost studená, ale to je zde asi tradice. Horší je velmi silný vítr, který nepolevuje. Když se skryje slunce za mraky, je docela zima. Vydržíme se válet jen necelou hodinku. V kempu je hromada malých i větších chatek a jsou dost obsazené. Čekal jsem na začátku prázdnin větší klid, ale je vidět, že se tady lidem líbí. Houfy malých dětí kolem ječí nepřetržitě. Snad to nějak s nimi ty čtyři dny vydržíme.

Sobotní zájezd za kulturou do Dačic, Slavonic a Českého Rudolce

Dačice

Především předpověď počasí, kdy měly dnes padat trakaře, ovlivnila naše další plány. Šlo ale jen o prohození dnů, kdy jsme původně do měst chtěli jet až v pondělí. Dačice se tak staly prvním dopoledním cílem.

Hrozící déšť nakonec opravdu přišel a zahnal nás do Nového zámku Dačice. Státní zámek Dačice prošel v uplynulých letech rozsáhlou rekonstrukcí prohlídkové trasy, a tak dnes můžeme procházet interiéry, které dosud byly známy jen ze sto let starých archivních fotografií.

Zámek byl vystavěn Oldřichem Krajířem z Krajku koncem 16. století v renesančním stylu. Autorem stavby byl italský stavitel Francesco Garof de Bissone. V roce 1728 panství koupil hrabě Heinrich Karl z Osteinu, který nechal provést barokní přestavbu zámku. Autorem přestavby byl architekt Francesco Camelli a výzdobu provedl místní sochař Sebald Kölbl. V roce 1809 zámek zdědili Dalbergové, původem z horního Porýní. Za Karla Antonína Maximiliana z Dalbergu prošel empírovou přestavbou, kterou provedl vídeňský architekt Riedl. Interiéry se empírových úprav dočkaly ve 30. letech 19. století architektem J. Schlepsem. V roce 1909 se za Friedricha z Dalbergu dočkalo úprav i nádvoří. V jižním křídle vídeňský architekt Hans Prutscher vybudoval novobarokní zámeckou kapli a stejný architekt vytvořil také návrh interiérů krásné secesní knihovny.

V roce 1940 umírá poslední majitel z rodu Dalbergů, Johann z Dalbergu. Zámek na krátkou dobu získávají Salmové, kterým byl Benešovými dekrety v roce 1945 zestátněn.

Po prohlídce se ještě procházíme hezkou zámeckou zahradou. Staleté stromy, sklánějící se nad hladinu Dalbergova rybníka, v ní osvěžují svojí zelení dusno dnešního dne.

Dačický Nový zámek.

Zámecká zahrada.

...

...

V zámku.

...

...

U Dalbergova rybníka.

...

...

...

...

...

Kaplička v zámecké zahradě.

Potom si nedaleko zámku dáváme jednu kostku cukru. Poblíž kostela sv. Vavřince se totiž nachází žulový památník kostky cukru, která byla ve zdejší rafinerii vyrovena v roce 1843 J. K. Radem jako první na světě. A protože vedle stojící mohutná věž kostela vyzývá k rozhledu z ní, neváháme ani chviličku. Dačice máme jako na dlani. Dobře vidíme Františkánský klášter s kostelem sv. Antonína Paduánského a uspokojuje nás také dlouhé polední vyzvánění tří zdejších velkých zvonů. Rachot je to vskutku obrovský. Největší ze zvonů je velmi starý, uvádí se, že pochází z roku 1483.

První zmínka o dačickém kostele byla první písemnou zmínkou o Dačicích vůbec. Vztahuje se k roku 1183, kdy zde byl vysvěcen nový románský chrám, který byl v 15. století přestavěn goticky a následně v letech 1586–1592 k němu byla přistavěna mohutná hranolová renesanční městská věž o výšce 51 m, jejíž realizaci provedl italský mistr Francesco Garof de Bissone. Kvůli poškození ohněm a zanedbané údržbě se gotický chrám dostal do havarijního stavu a byl proto v 18. století zbořen. Na jeho místě dnes stojí jednolodní pozdně barokní kostel s půdorysem tvaru latinského kříže. Autorem byl dačický stavitel Michael Kirchmayera stavba probíhala v letech 1775–1788.

Dačice.

Renesanční věž kostela sv. Vavřince vytváří dominantu města. Je vyzdobena sgrafitovým kvádrováním . Sedmiposchoďová věž je ukázkou severoitalské stavitelské práce. Byla postavena v letech 1586 - 1592 pod vedením stavitelského mistra Francesca Garofa de Bissone. Vystoupíte-li po 150 točitých schodech na ochoz, naskytne se Vám překrásný výhled na město a okolí.

A jak že to bylo vlastně s tím cukrem? Nevýhodné tvary dosud vyráběného cukru v podobě homolí, klobouků či bochníků přiměly Rada k vynálezu kostky cukru. Pro obchodníky i domácnosti byl totiž dosavadní tvar homolí málo praktický, homole se špatně balily a poškozovaly se. Při prodeji se nepodařilo vždy useknout přesné množství cukru, vznikal odpad v podobě tak zvaného drobtového cukru. Navíc dlouhé sušení cukrových homolí značně prodlužovalo jejich výrobu."Cherchez la femme" aneb "Za vším (i za kostkou cukru) hledej ženu"Také hospodyňka paní Juliana Radová musela zajít pro sekáček, když chtěla jídlo přisladit a odseknout malý kousek z velké homole cukru. Stačila chvilka nepozornosti a úraz byl na světě. Jednoho dne v srpnu 1841 se taková nehoda stala i paní Julianě, která se při sekání homole cukru zranila na prstě. Ta se pak obrátila na svého muže a další úředníky dačické rafinerie, přítomné na obědě s výzvou, aby nalezli způsob, jak odstranit obtížné sekání a štípání cukru z homolí. Sama údajně navrhla, aby se cukr vyráběl v podobě kostek, které by se mohly dobře počítat i na kusy a dobře se skladovaly.Určitě byla mile překvapena, když jí manžel předal na podzim téhož roku malou bedničku s 350 bílými a červenými kostkami cukru. J. K. Rad zhotovil na výrobu kostek lis a koncem roku 1842 zažádal dvorskou komoru ve Vídni o udělení privilegia k výrobě kostkového cukru v Dačicích. To mu bylo uděleno 23. ledna 1843. Na podzim roku 1843 začali v dačické rafinerii vyrábět kostkový cukr i pro trh. Poprvé se objevil také ve Vídni pod názvem „čajový cukr." Balíček obsahující 250 kostek vážil jednu libru (asi 0,5 kg) a připomínal bedničku s čínským čajem. Byl opatřen původními etiketami, na kte-rých byl obrázek budov dačické rafinerie a prodával se za 50 krejcarů. Patent na výrobu kostek záhy zakoupilo Prusko, Sasko, Bavorsko, Švýcarsko a Anglie. Zdokonalenou formu Radova vynálezu používají rafinerie cukru na celém světě dodnes. (www.dacice.cz/turistika-1/svetove-prvenstvi/)

Úctihodná výška věže - 51 m.

Zajímavá kousky najdete i ve věži, která je přístupná v hlavní turistické sezóně. Pozor! Platí se až nahoře.

Zbytky původního ciferníku i věžního strojku.

Nový zámek z ptačí perspektivy.

Kostel sv. Antonína Paduánského, na obzoru, je ranně barokní. Oltář zdobí trojdílná vysoká architektura z roku 1681, s obrazem, který líčí zázrak, sv. Antonína Paduánského uzdravujícího jinocha. Obraz je vynikajícím uměleckým dílem dvorního malíře císaře Josefa I. Františka Michaela Rott-mayera.Kostel je bohatě vyzdoben pracemi místních sochařů a řezbářů, z nichž vynikají Matouš Strachovský a Matouš Kölbl, který v roce 1720 zhotovil kazatelnu a řezbami doplnil ojedinělé varhany známého dačického varhanáře Václava Pantočka z téhož roku. Na výzdobě klášterního kostela se podílel i malíř Josef Altmann z významné dačické malířské rodiny Altmannů.

Na ochozu věže.

Městský renesanční palác, známý jako starý zámek, je zdobený sgrafitovým kvádrováním a dříve byl nazývaný „panské obydlí". Albrecht Krajíř z Krajku ho vystavěl v letech 1572 – 1579. Vnější vzhled zámku zůstal vzácně neporušený, dvoupatrová budova je zakončena atikou pokrytou prejzy a opatřena cimbuřím.

Barokní klášter.Matěj Jiří Kapeta (nar. r. 1598), dačický měsťan, bohatý soukeník, mecenáš dačického pšitálu a primátor města Dačic, byl významným podporovatelem katolické víry. Dlouhou dobu se zabýval myšlenkou zavést do města řád františkánů, což byl výraz jeho barokní zbožnosti, a pro tento účel postavit klášter. V roce 1659 přišli do Dačic první dva řádoví bratři. Klášter byl postaven v letech 1660 – 1664. Stavba pochází z období raného baroka. Od roku 1998 patří klášter Řádu bosých karmelitek, které jej trvale obývají, proto klášter není přístupný veřejnosti.

Starou radnici najdeme na Palackého náměstí a byla postavena v duchu renesance v roce 1559. Dvakrát ale vyhořela a naposledy byla obnovena v roce 1723. Zdobí ji jednoduché sgrafitové obdélníky a na hlavním průčelí klasicistní portál se znakem města. Radniční věž má barokní cibulovitou báň. Na rohu věže dodnes visí zvonek, který prý jednak svolával pány do rady, jednak zvonil jak oumíráček a také se jím zvonilo na začátku a na konci jarmarků.

Ve věži je uchován i nejstarší zvon sv. Vavřinec z roku 1483.

V budově staré radnice je sídlo městského úřadu a infocentrum. Před ní je socha znázorňující ruku s kostkou cukru.

Vždy o jarmarcích a trzích Dačičtí vyvěšovali na věž staré radnice ruku s mečem jako znamení městského práva. Ta je dnes uchována v muzeu a v turistické sezóně je na radnici vyvěšována její replika. Dodnes však na věži visí i zvonek, který svolával pány do rady, jindy zvonil umíráčkem tomu, kdo šel na popravu nebo také začátek a konec jarmarku.

Svahovitý terén horní části náměstí je dnes rozčleněn na terasy a osázen lipovým stromořadím, které bylo v roce 1936 pojmenováno Kancnýřův sad. Hezké prostředí parku Pod Lipkami, jak se tomuto místu také říká, je dotvářeno kamennou kašnou.

Původní renesanční podoba náměstí se díky několika ničivým požárům v minulosti nedochovala a představa o ní existuje jen z městských vedut ze 17. a 18. století. Dnešní trojúhelníkové náměstí je skutečným městským centrem.

Slavonice

Loučíme se s Dačicemi a po obědě přejíždíme do dalšího města, které v sobě nese genius loci, do Slavonic. Ty leží na samém východním okraji České Kanady a jejich kouzlo spočívá především v ojediněle dochovaném souboru renesančních památek. Dodnes se zachovaly i části městského opevnění a dvě ze tří městských bran.

V době rozkvětu v 16. století došlo k přestavbě všech domů na obou náměstích a jejich podoby se dochovaly až dodnes. Je proto zde možné shlédnout sklípkové klenby, průčelí domů s typickými štíty odvozené z italské renesance nebo cechovní místnosti s nástěnnými malbami. Velmi bohatá je sgrafitová výzdoba, kde jsou vedle psaníčkových sgrafit i složité figurální scény. Po roce 1600 stavební činnost ve Slavonicích ustala a těžké doby zažilo město především za třicetileté války. V roce 1575 mělo město 156 měšťanských domů z toho 28 na předměstí, po roce 1624 bylo ze 164 domů 73 pustých nebo vypálených. V roce 1680-1681 zdecimoval Slavonice mor. Z těchto útrap se město vzpamatovalo až na přelomu 17. a 18. století. 27. března 1750 město ale zase poškodil velký požár, který zničil 44 domů a velkou část obou náměstí i s věží. Dnes je město pro svou ojedinělost prohlášeno městskou památkovou rezervací.

Tolik z pohnuté a bohaté historie. My procházíme v poklidu obě náměstí a zavítáme i do několika z mnoha malých obchůdků s keramikou z Maříže a dalšími oku lahodícími "nezbytnostmi". Na zdejší věž ani do zpřístupněného podzemí tentokrát nelezeme a přesouváme se do Českého Rudolce na probíhající zámecké slavnosti.

Vznik města Slavonice se datuje kolem 12.století. Nejstarší písemná zpráva pochází z roku 1260, kdy se jednalo o osadu, později trhovou ves, která patřila pánům z Hradce. Ves se pomalu rozvíjela v opevněné město, jehož dochovaným dokladem je i tato vstupní brána.

V nedaleké Maříži je známá keramická dílna, kde si můžete ozdobit svůj vlastní hrnek. Jak je vidět z fotky, jde to i ve Slavonicích.

Tento dům z poloviny 16.století má v přízemí hřebínkové v patře sklípkové klenby, patro je vyloženo na krakorcích Sgrafita zobrazují mytologická témata (Ikarův pád) a podobizny rakouských arcivévodů.

Jednotlivé domy jsou podrobně (viz předešlé foto) popsány nawww.i.slavonice-mesto.cz/html/cz/PAMATKY/pamatky.htm?p1=5855&p2=&p3=

...

...

Dolní náměstí se jmenuje náměstí Míru.

V centru města se nachází mnoho historických památek v gotickém, renesančním a barokním slohu. Stylově se zde projela i nevěsta se ženichem.

U kostela Nanebevzetí Panny Marie.

Farní kostel Nanebevzetí Panny Marie musel existovat již na konci 13. století, kdy byla středověká opevněná kruhovitá osada rozšířena o prostorné tržiště na půdoryse protáhlého trojúhelníka směrem k západu a o menší tržiště na východě. Je tedy pravděpodobné, že kostel stál uprostřed původní osady na místě dnešního kostela, jehož základy můžeme klást zhruba do poloviny 14. století (v listině z roku 1359 je uváděn kostel Panny Marie ve Slavonicích). Při severní stěně presbytáře tehdy stála sakristie a před západním průčelím byla kaplanka a věž s průchodem na hřbitov – dnešní průchod Panským domem. Hřbitov se rozkládal kolem kostela a při něm byl zřízen i karner, později zaniklý a věž sloužila zároveň i jako zvonice a snad i jako hláska. Z úzkého ochozu věže se lze porozhlédnout po Slavonicích i jejím okolí.

Horní náměstí s kašnou.

...

...

...

Jemnická brána.

...

Český Rudolec

Přiznávám bez mučení, že více než slavnosti mne zpočátku přitahuje obrazovka v místním hostinci, kde právě rozehrává svoji vítěznou wimbledonskou etudu Kvitová. Venku se mezitím rozzuří bouřka a tak si v suchu lebedím u telky nad sklenkou Birrelu.

Na novogotický zámek Český Rudolec, nyní dlouhodobě ve stavu ruiny, se jdu nakonec jen zběžně podívat. Snad se Malou Hlubokou podaří přece jen zachránit a uchovat tak tuto kdysi krásnou stavbu pro další generace.

Z poslední zastávky v Českém Rudolci.

...

...

...

Ze Zámeckých slavností.

...

Malá Hluboká je též nazýván zámeček v Českém Rudolci. Jeho konec se ale neodvratně blíží. Zachrání ho někdo?

Za kameny Zvůle

Večer po bouřce panuje zvláštní a tajemná atmosféra. Po příjezdu do Zvůle tak ještě pomalu stoupáme za kameny k bezejmennému kopci. Předchází nás paní se zvláštně zabarveným vlčákem a my se od ní dovíme, že má skutečně vlčího předka za Slovenska. Jeho šedé chlupy i zvídavý pohled tomu nasvědčují. Společně přicházíme do lesa plného oblých balvanů a já jsem zase ve svém živlu. Objevují se další a další sochy přírody v neskutečných kompozicích a variantách a vedou nás stále hlouběji do lesa. Podvečerní ticho dokresluje mlžný opar, kterým k zemi pronikají paprsky slunce. Skoro bych neváhal za tyto chvíle obětovat i večeři, ale k tomu naštěstí nedojde, a tak si k naplněné paměťové kartě mohu nakonec plnit řízkem s bramborovým salátem i své břicho.

Kaplička ve Zvůli.

Nad Zvůlí.

Rozlomený chléb. Tento snad není ďáblův.

Skalní bloky mají krásně zaoblené tvary.

Zátiší s vlkem.

Skalní mísy. Dílo přírody nebo obětní místo vytvořené našimi předky?

...

...

Potulujeme se po historické hranici Moravy a Čech.

...

...

...

...

...

...

...

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Fotíte i vy při svých cestách? Vytváříte si své fotoknihy?

36%Ne, vůbec nefotím.

21%Ano, ale jen výjimečné něco cvaknu.

24%Fotím hodně, ale prakticky všechny fotky mám uloženy v paměti počítače. Knihu z nich jsem si ještě nevytvořil.

19%Fotím a občas si vytvořím i svoji fotografickou knihu.

Hlasovalo 527 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

azave

20. července 2014 12:16

azave říká

Joojo, to je moc pekny kraj, ta Kanada ... mame tam kamarady, obcas k nim zajedeme a pak zkoumame Kanadu, nekdy pesky,nekdy kolmo ... letos jsme tam byli koncem kvetence ... 

http://azave.rajce.idnes.cz/Ceskou_Kanadou_za_keskami/

http://azave.rajce.idnes.cz/Kanada_z_vysky_ale_ta_ceska_._._./

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.