Klettersteigem na Bosruck

Klettersteigem na Bosruck

Po dlouhé době jsme se loni v červnu vypravili na jednodenní výlet do Alp, a protože jsme si chtěli vyzkoušet ferratu, padla volba na Bosruck. Krásná skalnatá hora s velkým křížem na vrcholu nám poskytla dostatek lezení i nádherných výhledů na Hory.

Bosruck dosahuje výše 1 992 metrů a z východu na něj vede po hřebeni nepříliš těžká zajištěná cesta, z druhé strany se pak dá vyšlapat po hřebeni bez lezení. Jde o nejzápadnější horu Ennstalských Alp a nachází se kousek severozápadně od rakouského Liezenu na hranici mezi spolkovými zeměmi Štýrsko a Horní Rakousko.

Zajištěná cesta má obtížnost A/B a jmenuje se Wildfrauensteig (Výstup divokých žen) podle dvou žen, které se na hoře skrývaly v jeskyni před lidmi a divokou zvěří.

Horu však pravděpodobně většina lidí, kteří se dostanou do její blízkosti, bude znát jen díky dálničnímu tunelu dlouhému 5,5 km postavenému začátkem 80. let. Těsně vedle něj je provrtán o trochu kratší železniční tunel z počátku 20. století.

Mapa

Jeli jsme ve čtyřech s Lídou, bráchou a taťkou. Brzké vstávání po čtvrté hodině se podařilo jen díky Honzovi a už v pět jsme frčeli ze Strakonic. Honza mě a Lídu vyvezl na parkoviště kousek pod Bosruck Hütte (do výšky asi 1000 m). S taťkou pak objeli horu a začali stoupat ze sedla Pyhrn pass cestou bez ferraty vedoucí na horu ze západu.

S Lídou jsme se na parkovišti chvíli probouzeli a pak se vydali vzhůru po almech, tedy loukách. Sluníčko svítilo a před osmou ráno bylo příjemně. Brzy se nám otevřel výhled na skalnatou severní stěnu Bosrucku. Za krásnou kapličkou Ochsenwaldkapelle se stoupalo lesem až jsme došli na Arlingalmen, kde stojí chatička. Tam nás překvapil zvuk trumpety a dalšího dechového nástroje (možná rohu nebo pozounu). Na cestu nám, jakožto i sobě pro radost hráli Rakušáci z Liezenu patřící k větší turistické skupině.

Chalupa kus nad parkovištěm, ze kterého vycházíme, a za ní Bosruck.

Na cestě po louce (Ochsenwald Alm) leží další pěkná chaloupka.

Odhalují se nám první výhledy: vlevo masiv Warschenecku a vpravo stolová hora Stubwieswipfel

Strmě spadající severní stěna Bosrucku. Masivní kříž na vrcholu je vidět již zezdola (dokonce i z dálnice).

Kaplička Ochsenwald, v níž jsme si na chviličku odpočinuli.

Kaplička se schovává ve stínu mohutného stromu. Dříve byla zřejmě chráněna dvěma velikány, ale jeden už padl nebo byl poražen.

Chata Bosruck

Dřevěná stavení na Arlingalmen

Warscheneck

Bosruck od Arlingalmen

Stěna s vlnitými vrstevnicemi pod Warschenkem

Chalupa na Arlingalmen s kamennou pecí

Máme za sebou výstup po loukách, nyní budeme stoupat po hřebeni. Nejprve klečí, pak mezi skalami.

Sedlo Arlingsattel

Krávy odpočívající v sedle. Jestlipak se také kochají rozhledy?

Stará malovaná cedule v sedle pojednávající o tradičních poutích na horu.

O kus dál v sedle Arlingsattel (1425 m) začíná stoupání po hřebeni z východu. Zprvu se jde prudce nahoru klečí až k začátku klettersteigu Wildfrauenhöhe (obtížnost A / B). Zde jsme si nasadili helmy a úvazky. Zatím na ferratu vyšli dva budějovičáci bez úvazků (třetí si na to netroufl), nicméně nehodlali jsme je napodobovat. Ze začátku je ferrata těžší, určitě aby včas odradila ty, co si moc nevěří. Pak se občas přejde i do chůze.

Zajištěná cesta nebo přesněji celé stoupání je poměrně dlouhé, i kvůli tomu, že hřeben je dosti rozeklaný a v jednom místě se klesá klettersteigem (tj. s lanem). Vyjde se i na předvrchol jménem Frauenmauer (1843 m). Místy také lano není, i když by tam mohlo být vhodné. Na druhou stranu rozeklaný vápencový hřeben nabízí pastvu pro oči, za což náročný výstup stojí.

Zhruba uprostřed výstupu, když jsme odpočívali, najednou slyšíme vrtulník. Shora pak pozorujeme, jak letí k začátku ferraty, kde nějakou chvíli visí ve vzduchu a někoho nakládá. Aby o nás ostatní nedostali strach, hned jim píšeme.

Nahoru jsme se dostali až před druhou hodinou a měli jsme toho dost. Brácha s taťkou na nás čekali už asi dvě hodiny, a tak na vrcholu pospávali.

Kvetoucí rhododendron (jinak také pěnišník rezavý)

Asi zvonek nebo hořec

Cesta klečí po kamenech vede prudce vzhůru

Trochu šmírování na pampelišce ...

Pohled na sever na hřeben Sengsengebirge (národní park Kalkalpen)

Mohutný Warscheneck

Pohled na hřeben Haller Mauern, vlevo Gross Pyhrgass

Jeskyně u cesty (jde asi o Wildfrauenhöhle označenou na mapě). Jestlipak je to ta, v níž se skrývaly ty ženy?

Rhododendron a pohled na jih

Z jižního svahu ční ostré skály. Že by zkamenělé věže dávných čarodějů a čarodějek?

Nástup na zajištěnou cestu musí být drsný, aby odradil ty, kteří nemají na zvládnutí celé cesty. Na fotce je trochu vidět lano.

Pomalu se blížíme k Bosruck (vpravo vykukuje kříž).

Hřeben Haller Mauern, vlevo vrchol Scheiblingstein

Scheiblingstein v detailu

Hořec bezlodyžný

Ostrý hřeben Bosrucku (pohled zpět, na východ)

Přilétá vrtulník ...

... a nad začátkem ferraty někoho vytahuje nahoru.

Gross Pyhrgass

Bosruck stále blíž, ale ještě musíme překonat (alespoň) jedno klesání a stoupání.

Na předvrcholu Frauenmauer (zřejmě také pojmenovaného dle oněch dvou žen, které se v jeskyni skrývaly).

Konečně jsme u kříže na hlavním vrcholu

Panorama z Bosrucku, pohled na sever. Zleva Warscheneck, Sengsengebirge a Haller Mauern

Panorama z Bosrucku, pohled na východ a jih, kde je mj. Gross Bösenstein.

Pohled zpět na Arlingalmen

Sengsengebirge na severu

Lom a velké parkoviště pod Warschenekem, které náleží k lyžařskému areálu

Poměrně drzí kosi na vrcholu od nás loudí jídlo a vůbec nevidí, jak jsme po výstupu unavení.

Posilnili jsme se a pokochali, ale už za půl hodiny jsme šli dolů, tentokrát na západ, kde není ferrata. Pár lan jsme cestou taky potkali, ale byla tam jen pro jistotu. Ještě na hřebeni nám chvíli hrozilo počasí, spadlo na nás „pár kapek“ a viděli jsme duhu, nicméně na déšť nedošlo. Trochu jsme si i zastoupali a to na předvrchol Kitzstein (1925 m), pak už se jen prudce klesalo. Brzy jsme nasadili hůlky, které pomáhaly ulehčovat nohám jejich břímě. Počasí dál střídalo zamračenou a jasnou tvář, chvíli nám i pršelo.

Poslední část sestupu byla lesem, v němž jsme si s Lídou sedli, zatímco ostatní šli dál. Díky tomu jsme zvolili špatnou cestu na posledním rozcestí (u Fuchs almu, těsně před Pyhrn passem), protože se nám nechtělo stoupat. Podél krav, které jsme museli obejít (jakožto významnější tvorové nám přece nebudou uhýbat z cesty), jsme šli dál kolem potoka k silnici. Auto však nikde nebylo, ani brácha s taťkou. To by byl tak před 20 lety problém, nicméně dnešní komunikační možnosti nepřipouští takováto malá dobrodružství, a tak pro nás brzy přijeli ze samotného Pyhrn passu.

Sestup z vrcholu mezi skalami

Lomikámen korovitý

Počasí hrozilo přeháňkami, alespoň jsme mohli potěšit naše oko.

Na vrcholu Kitzsteinu

Bosruck z Kitzsteinu

Zábrany proti lavinám

Nyní nám poskytují příjemný stín

Sestup loukou.

Zlověstná a podmračená krajina a osvícený vrchol Grimmingu jako symbol naděje, že mraky zase přejdou

Warscheneck zespodu, též podmračený

Naděje se vrátila zpět jako bumerang, za necelé tři čtvrtě hodiny zbyly po mracích jen bílé šmouhy a svah Bosrucku i chalupu pod ním zase zalévá slunce.

Tím skončil náš krátký výlet do Alp. Kdo si chce vyzkoušet zajištěnou cestu nebo se pokochat pěkným vápencovým hřebenem, tomu mohu Bosruck jednoznačně doporučit.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Vylezli (slezli) jste již nějakou zajištěnou cestu v horách?

97 26% Ano, mockrát.

65 17% Ano, ale jen párkrát.

78 21% Jen jednou.

75 20% Ještě nikdy, ale ferraty mě lákají.

57 15% Na takovou cestu bych nikdy nevlezl(a).

Hlasovalo 372 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Paulie

Paulie

Ahoj! Jsem už pěkných pár let oficiálně matfyzák, ale duší jsem jím mnohem delší dobu. Momentálně z části učím, z části bádám a z části studuji. Baví mě čtení a různé sporty: hlavně běhání, jízda na kole a v neposlední řadě i horská turistika.

Jestli mě chcete kontaktovat, tak napište na paulie (zamotáč) atrey.karlin.mff.cuni.cz.

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.