Kolem Lipna na Čertovo kopyto

Kolem Lipna na Čertovo kopyto

Lipno se stává pro výletníky stále populárnější a jeho kouzelné okolí podobné severské krajině učarovalo kde komu. Ne nadarmo se ve zdejších lesích plných mokřad a slatin zalíbilo losům. Pokud nebudete lpět pouze na nově vyasfaltovaných cyklostezkách, můžete si v blízkosti jezera užít i dostatek samoty a klidu. Cest a stezek zůstalo ve vylidněné krajině dostatek. Stačí po nich jít a užívat si přírodu v celé její kráse. Našim cílem se stala Medvědí hora, skalní útvar Čertovo kopyto a tisícovka Hvězdná.
Z mnoha možností jsme si vybrali k přenocování Frymburk, který je díky přívozu přes jezero ideálním místem pro dálkoplaze. 

Od Frýdavy k Čertovu kopytu

mapka

Tentokrát si musíme vystačit pouze s dvěma dny, a tak hned po příjezdu do Frymburku popadneme batůžky a mažeme podle lipenského břehu k přívozu. Chvilku po desáté již plujeme na Frýdavu, kde jako mávnutím kouzelného proutku končí civilizace a začíná divočina. Jako pěší jsme na voru sami. Zbytek se bude prohánět po cyklostezkách. Toulky neznámými cestami Zalipenska mohou začít.

Od Frýdavy odbočuje zelená turistická značka do lesa ke kapli a mírné stoupání rychle rozproudí krev v žilách. Po ranním dešti je dost mokro, ale zima není. Dobré je, že nemusíme jít travou a udržíme si tak nožky v relativním suchu. Na počasí je vidět, jak blízko číhá podzim. První listy buků již začínají pomalu zlátnout a krajina pozvolna začíná rozvíjet svoji barevnou přehlídku.

U Lesní kapličky se dlouho nezdržujeme a sestupujeme přímo ke kostelu v Přední Výtoni. Ten se zrovna opravuje a tak fotím jen vysokou štíhlou věž a detail ornamentu růže Vítkovců. V obci je jako po vymření. Chtěli jsme zajít na kávu, ale místo ní pokračujeme po červené k Jezuitskému lesu. Cesta, která je nově upravena jemným štěrkem, nás vede k loukám u Lipové. Přestože podle mapky je v údolí Lipového potoka několik domků, nespatříme ani jediný. Našim dalším cílem je krásné jezírko U Překopané hráze, k němuž jsme před dvěmi lety došli při pouti k nejjižnějšímu bodu České republiky. Bývalý Dorstadt je dnes chráněným mokřadem PR Rašeliniště Kapličky. Dáváme chvilku oraz a ujíme něco ze svých slabých zásob. Obědovečeři máme naplánovánu do restaurace pod lanovkou v Lipně nad Vltavou a tak s sebou skoro nic k jídlu netaháme.

Galerie pohádkových postaviček pod širým nebem. Frymburk.

...

...

...

Přívoz na Frýdavu. Odplouvá se každou celou...

...

Slizák mazlavý je jednou z mnoha hub, které za Lipnem rostou.

Lesní kaplička nad Přední Výtoní.

...

Německý nápis na křížku jasně ukazuje, že zde český živel byl v menšině.

...

Kostel v Přední Výtoni je mohutný. Právě zde probíhá rekonstrukce.

Znak Vítkovců, majitelů zdejších panství a lesů.

Přední Výtoň.

Vyhlídka nad Přední Výtoní.

...

Louky u Lipové se rozkládají pod Kraví horou (930 m n. m.).

Jezírko U Překopané hráze se dnes ukazuje opět v plné kráse a je přiřazeno do PR Rašeliniště Kapličky.

...

...

...

...

Vedeni modrou značkou podcházíme PP Medvědí hora. Nešťastně umístěná šipka nás, podobně jako minule, kdy jsme díky ní vylezli místo na vrchol Medvědí hory na sousední nižší, nezmate a jdeme k správné odbočce až na hřeben. Odtud je vrchol Medvědí hory (934 m n. m.) jen 300 m. Shora ze skalky je omezený rozhled. Dobře vidíme mohutné větrné elektrárny za naší hranicí u Hvězdné a dole pod námi i domky v Lipové. K Lipnu bohužel nedohlédneme. Les kolem je bukový, což je příjemná změna. Všude jinde převažuje trochu fádní smrková monokultura. Její výhodou je snazší průstup lesem po měkkoučkém koberci z jehličí. Než se do vysokých smrčin probojujeme, musíme se proplést nálety a křovisky kousek za ukazetelem Medvědí hora, kde je kryté turistické odpočívadlo. Nově je zde odbočka ke skalní stěně s naznačeným výhledem k Lipnu.

Stezka přechází cestu od Loučovic a kamenným mořem sestupuje k výraznému skalnímu suku nazvaném Čertovo kopyto. Ten se podle staré pověsti jmenuje také Cikánský hrad a dostal se i na jednu z Turistických známek. Jako na zavolanou se na chvilku vyjasňuje, fotím jako o závod. Vrcholová značka sice nabízí výstup na vrcholek skály, ale viditelný horolezecký kruh tuto možnost nepotvrzuje. Poprvé dnes potkáváme turisty, jinak jsme na žádné nenarazili. Je to důkaz, že velká část Šumavy je stále nedoceněná a nepřelidněná. Naštěstí...

Bučiny pod Medvědí horou.

Medvědí hora (934 m n. m.).

Na infotabuli se dočtete, že při kupě štěstí můžete v okolí spatřit losa.

Jdeme kamenným mořem k zajímavému skalisku, Čertovu kopytu.

Od Čertova kopyta vyhlížíme Lipno.

Nedaleko velkého je i malé čertí kopýtko.

Čert zde nechal nejenom své kopyto, ale poztrácel i spoustu kamenů, kterými chtěl přehradit u Čertovy stěny Vltavu.

...

...

Nedaleko od Čertova kopyta je skrýš v průrvě skalního bloku.

Převis vytvořil uvolněný a zaklíněný blok.

Lipno nad Vltavou vzkvétá, byť se to ne každému zamlouvá. Většinou jde ale jen o nesoudné jedince, co nevidí dál, než na špičku svého nosu.

Čerovo kopyto.

...

...

Když sestoupíme k lipenské hrázi, přelidnění již zažijeme. To ostatně až k Čertovu kopytu signalizoval nepřetržitý tok dýchavičných slov, které nahoru přinesl vánek ze silné reprobedny. Je to jasné, pod Lipnem se na nejtěžší trati u nás konají vodácké závody. Na hlavní cestě i parkovišti před hrází stojí desítky aut a je přeplněno. Ovšem jen auty, jinak máme cestu přes hráz volnou. Chvíli mířím Nikonem do údolí Vltavy. Široký objektiv, který jsem musel použít u Čertova kopyta, se i zde vyplatí.

Z hráze vedou souběžně turistické značky s cyklotrasou. Ta je tak hojně využívána, že rádi začneme stoupat do Lipna nad Vltavou po zelené. Z ní nakonec sestoupíme k dolní stanici lanovky, kde se v restauraci Chata Lanovka dobře najíme. Bude pět, když s nacpanými bachory pomaloučku lanovkou vyjíždíme k rozhledně Stezka korumami stromů. Na rozhlednu potřetí ve dvou letech nemusíme a hned razíme k Alpské vyhlídce. Alpy z cesty vidět moc být nemohou, kolem je plno vysokých stromů, snad se na ně dohlédne z louky pod samotou, která zde stojí, nevím. Jisté je, že nejlepší výhled k Alpám je dnes z rozhledny. Však na ni také putují denodenně davy a stala se rychle jednou z nejvyhledávanějších atrakcí Šumavy. Ale o hezké rozhledy nakonec ani my nepřijdeme.

Kus rotoru z vodní elektrárny, do které se dá nahlédnout.

Jihočeské moře... Lipno bylo vystavěné v letech 1952-59 a jeho rozloha činí 48,7 km2 a je tak největší vodní plochou v ČR.

Jeho 25 m vysoká hráz je dlouhá 296 m. Zadržet může až 186 milionů m3 vody. Při povodních v roce 2002 byl přítok do Lipna 470 m3/s, odtok 13.8. 2002 320 m3/s. Když pojedete vodu, bohatě stačí svav 10 m3 ve Vyšším Brodu.

Lipno nad Vltavou.

Stezka korunami stromů.

Od Alpské vyhlídky rozhled prakticky chybí. Jak to bylo v době, kdy tento název zde vznikl, nevím.

Kousek výš je vrchol Kaliště (993 m n. m.) s prosbou o zachování této části Šumavy. Zřejmě jde o plány rozšířit sem sjezdovky. Blíží se večer a naštěstí i poslední úsek jistě více než dvaceti kilometrové pouti. Klesáme k vrchu Marta (Marterberg), kde nás již z dáli vítá zrestaurovaná kaple Vysoká muka. Ta má dost pohnutou historii a byla vystavěna po staré kapli v roce 1898. Dnes je zde upravena velmi hezká křížová cesta, několik možností k posezení a hlavně nádherný výhled k Frymburku a na zátočiny Lipna. Dlouho stojíme na loučce a kocháme se pohledy na stříbrnou hladinu a roztrhané tmavé mraky, kterými dolů na vodu propadávají kužele světla, jako by tam hledaly spásu. Snažím se věrně zachytit pomíjivost tohoto skvělého okamžiku a nemohu odtrhout od nastalé podívané oči. Lipno brázdí kýly plachetnic a plně napnuté bílé plachty září do dáli. Trávíme vysoko nad Frymburkem celé desítky vzácným minut, co se neopakují.

Křížová cesta při sestupu postupně ubírá svá zastavení až k tomu prvnímu, kdy Ježíš stojí před Pilátem, aby byl vzápětí nespravedlivě odsouzen na smrt. Ano, svět často bývá nespravedlivý a hříšní lidé často i dnes soudí ty bez hříchu. Jen příroda je stále svá, ona křivě soudit neumí. A jejího klidu a vznešenosti se nám dostává měrou vrchovatou.

Na vrcholu Kaliště, kterému schází do tisícovky pouhých 7 m.

Kaple Vysoká muka (Hohe Merter), byla dostavěna r. 1898 na místě Staré kaple Ukřižovaného. Vede k ní nově restaurovaná křížová cesta, jejíž oprava byla dokončena v roce 2000.

Od kaple i z celé křížové cesty je nádherný rozhled na lipenské zátoky a Frymburk.

...

Piknik nad Lipnem je nejlepší u výhledu s osazenými panoramatickými fotkami s popisy okolních vrcholků.

Paprsky sunce se probíjí mraky a vytváří nad krajinou světelnÿ závoj. Zvláštní a neokoukatelná podívaná.

...

...

Frymburk je jako Fritburk známý již od roku 1198, kdy zde nad Vltavským brodem stál strážní hrad.

Právě od kaple je na obec nejhezčí pohled, který si dlouze užíváme.

Kontrasty zostřují nízké paprsky slunce. Tohle se nedá nevyfotit.

...

...

...

Sestupujeme křížovou cestou k Frymburku.

...

Bez mochomůrky červené by byl svět ochuzen, nemyslíte?

Stačí být ve správný čas na správném místě.

...

...

Kapli Vysoká muka stále osvětlují sluneční louče.

U břehů Lipna zůstaneme až do západu slunce. Světlo rychle mění spoře osvětlenou scénu a my ji sledujeme v lehké euforii. Proplouvající plachetnice mizí na obzoru a červánky zabarvují do oranžova klidnou hladinu jezera. České moře se začíná utápět v nastávajícím šeru. Oklikou přes náměstí jdeme k penzionu, kde na nás naštěstí ještě čekají. Je po osmé večer.

I v sedm večer se ještě jezdí...

...

...

Soumrak mění krajinu a pokrývá vodu zlatem.

...

Zvonička pro zbloudilé lodě.

A panna, spíš něž mořská lesní.

Proč tolika lidem Lipno učarovalo? Stačí se jen tiše dívat...

...

...

...

Než odejde slunce spát, neodpustí si občas podivuhodné divadlo.

Morový sloup na náměstí a strom ukládající se k spánku.

Vzhůru na Hvězdnou

Předpověď na neděli varuje před silnými lijáky a tak dříve než vyrazíme na trek, zjišťuji pohyb dešťových mraků z androidí aplikace Meteor. Díky tomu, že jsme na samém jihu Čech, zatím nic nehrozí, ač jinde prší od časného rána. Jedeme přes Vyšší Brod k Mnichovicím, kde u neobydleného stavení necháme auto svému osudu a jdeme po žluté značce na Frantoly. Cesta je nově opravena a důvod je jasný. Těžba smrkových stromů, které za sto let po výsadbě dorostly do žádoucích rozměrů. Několik úvodních kilásků stoupáme stále výš, až k rozcestí Frantoly (850 m n. m.). Tady ze značky odcházíme vpravo, stále jdeme vzhůru směrem ke Hvězdné, abychom se znovu vrátili na žlutou. Zrovna u hezky upraveného pramene, pod kterým k chytání vody slouží dva staré rezavé hrnce.

Nad hlavami slyšíme hluk z rotujících větrníků, jeden z nich zanedlouho i vidíme vystupovat z mlhy, která se převaluje nad hřebeny hor. Asi každý, kdo sem zavítá, se jde na tyto větrné kolosy podívat. První je hned za hranicí a když k němu jdeme, vítr nám čechrá vlasy. Jako byste pustili mohutný větrák. Tenhle je hodně vysoko, ale rozproudit vzduch umí. Divíme se, jak rychle se lopatky otáčí, vždyť se vůbec nezdá, že by foukalo.

Cestami se propleteme až ke křížku Rotes Marterl a před dalším větrníkem uhneme ostře vpravo ke státní hranici. Rakouskem vede cesta až k železné závoře, za ní po chvíli mizí. Pokračujeme podmáčenou slatí jak se dá. Dost se nám uleví, když dosáhneme zpět cesty se známou žlutou značkou. Zanedlouho odbočka sděluje možnost vyjít na vrchol Hvězdné (1 012 m n. m.). Vedlejší Hirschenstein, po jehož hřebenu jsme šli kolem větrníků, je sice o 14 m vyšší, ale i tak jdeme na věc. Tady na vrchol. Jím je skalní útvar, na který nelezeme. Není to bez nebezpečí a navíc z něho není žádný rozhled. Celý vrchol jen pokryt lesy.

U Mnichovic

To, že jsme nedaleko hranic s Rakouskem dokládá pohled na Dürnau.

Pramen pod Hvězdnou.

...

Sternstein s kouskem rozhledny.

Větrné elektrárny stojí těsně u hranic na vrcholové plošině mezi Hvězdnou a Hirschensteinem.

Větrem ovívaní se najednou cítíte tak malí...

...

Turistická trasa E 10 spojuje Severní moře, Šumavu, Alpy a Středozemní moře. Docela dlouhá štreka!

Rotes Marterl.

Rotes mákes.

Duch této krajiny je víc slyšet, než vidět. Vrtule totiž vyluzují zvuk podobný vzdálenému obřímu letadlu Boeing.

Achtung Grenze!

Vrchol Hvězdné - mimochodem nevymyslel název nějaký vysoký lampasák s několika hvězdičkami na ramenou?

...

...

Pokračujeme dál na Kapličky. Od nich je to jenom 1 km k jezírku U provalené (a dnes již opravené) hráze, kde jsme byli včera právě v tuto dobu. Naše dnešní kroky vedou jinudy, po červené značce na Krásná pole, kde opuštíme původní plán pokračovat hřebínkem přes Uhlířský vrch a Brod na Vyklestilku, a jdeme po cyklostezce zpět k Mnichovicím. Pořád totiž hrozí, že zmokneme a lézt složitý terén v dešti se nám nechce. Cesta údolím Mnichovického potoka nás po hodině spolelivě dovede k zaparkovanému autu. Ještě stačím najít dva křemenáče a čtyři svěží, zdravé bedly k večeři.

U auta jen udiveně otočíme hlavy, za námi se žene černo. Nasedneme do auta a spouští se mimořádně silný lijavec. Stěrače ani na plné obrátky nestíhají. Vyšší Brod proto jen projedeme a na pozdní oběd se stavíme až v Rožmberku. V restauraci Kocábka je sucho, teplo, a kdyby do ní přece jen trochu napršelo, jsou nad stoly černá vědra na vylévání vody přes palubu. Sedíme totiž v pirátské lodi!

Kapličky, kde stále stojí vojenská hlídková plošina, na kterou jde vylézt. My se, v předtuše nějaké blížící se živelní pohromy, odsud pakujeme zpět k autu.

PR Rašeliniště Kapličky. Kilometr od nás je jezírko U provalené hráze, kde jsme byli včera.

Krásná pole svoji krásu časem ztratily. Příroda rychle pohltila vše, co zbylo po lidech. Jen křížek u cesty zůstal.

...

Křemenáče půjdou večer do hovězí polévky.

...

Zmije stočená v klubíčku o nás nejeví zájem.

U bývalé Hodoně.

A jsme zpátky v Mnichovicích.

Je možné, že se zde kdysi dávno vařilo i pivo. Dnes chmel nemá kdo sklízet.

Jediný dům je obydlený. S jediným koněm, jedinou kravou a jedinou ovcí...

K hovězí polévce budou i smažené řízečky z mladých a zdravých bedel.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Lipno přitahuje již dlouhá desetiletí. Máte ale prozkoumanou i atraktivní hraniční část za jezerem?

122 33% Ne, vůbec nikdy jsem Lipno nenavštívil(a).

132 35% Ne, znám pouze dříve přístupnou část Lipna.

120 32% Ano, měl(a) jsem již tuto možnost.

Hlasovalo 374 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

wenca

21. září 2014 20:45

wenca říká

ten pavučinec nahoře je dobrá jedlá houba slizák mazlavý typická barva a pozná se i podle žluté barvy vespod na třeni

Rony

21. září 2014 21:29

Rony říká

... Brrr! Já bych ho tedy nejedl. Ani slizáka, ani pavučince.

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.