Křišťanovské vábení

Křišťanovské vábení

První, zkušební článeček je o jednom jednodenním výletu. A ten výlet do malebné podzimní krajiny v okolí Křišťanova začal u kostela, kde jsou nové turistické značky vedoucí kolem i do VVP (vojenský výcvikový prostor) Boletice.

Po žluté jdeme směrem k Markovu a cesta je docela rozbahněná, přece jen je znát deštivý týden a to, že se i zde likvidoval orkán Kiril. Nejmíň to vadí Amině, po čtyrech se jde přece jen líp.

Vystoupáme k vojenskému objektu, pro jistotu ho obcházíme, značka jde dále přes Markov pod horu Chlum (1 191m) a dále ke Ktiši, a noříme se do Boletického prostoru.

U bývalých Vlčích jam (název dle mapy :-[) něco pojíme a sestupujeme k nám již dobře známému Puchéřskému potoku.

Kolem něho míří nádherná cyklocesta do Arnoštova a když se jeden nebojí zastřelení (a pokuty), jde tady podniknout super okruh kolem Blanice nahoru až na Ondřejov a kolem Chlumu uzavřít okruh opuštěnou a nádhernou krajinou.

My jdeme směrem na Arnoštov a náhle slyšíme zdálky motorovou pilu. Asi těží i v sobotu. Za chvíli už ale všichni špicujeme uši, ten zvuk se přece jen od pily trochu liší. A navíc je slyšet zleva i zprava. No jasně, hlava už hledá ústupovou cestu, mozek maká naplno. Za ta léta, co jsme jezdili při jelení říji přespávat do dvou prázdných seníků nedaleko Loveckého zámečku, máme vrytý řev jelenů hluboko v mysli. Vracet se ale moc není kam a tak vybíráme stezku přes planinu V jelení. Už sám název symbolizuje slušnou koncentraci paroháčů. Potichu se šineme vlhkým terénem k posedu. U něj v relativním bezpečí posloucháme pořvávání jelenů snad ze všech stran. Kolem se válí mlhy, ale i tak za chvíli vidíme v dáli laň i dva jeleny. Bojovat bohužel odchází do protějšího lesa.

Zajímavé je, že nejklidnější z nás všech je Ami, Kavkazský pastevecký pes velikosti menšího jelena. Popojdeme k lesu, kde je jelen slyšet už z velké blízkosti. Bohužel ale je dobře skrytý a tak to po půlhodinovém čekání vzdáváme a jdeme ke Křišťanovu.

Docela silný zážitek umocnili Míra s Ájou ještě v neděli, kdy si s jelenem hleděli pár minut z očí do očí a i já s Janou (tentokráte bez Lukáše) o den později.

To už ale byla cesta čerstvě rozjeta nákladním autem a jeleni se od svého říjiště dost vzdálili.

Odkaz na mapu: http://www.mapy.cz/#x=132157952@y=131708928@z=11@mm=TTtP

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

HoHo

3. března 2009 20:51

HoHo říká

jej... škoda, že jsme na jeleny nebyli, mohlo to bejt hodně zajímavý... jinak pěknej první článek..

Sportem ku zdraví a trvalé invaliditě

Rony

7. března 2009 12:31

Rony říká

My jsme na ně nešli. Byla to náhoda že jsme natrefili na to správný místo. Ale fakt je, že to je říjiště už letité a možná by stálo za úvahu se tam vydat třeba i se stanem přespat.

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.