Křížem krážem Slovinskem část první

Křížem krážem Slovinskem část první

Za šest dní a pět nocí nemůže nikdo poznat cizí zemi natolik, aby o ní dokázal něco kloudného říci. My - studující geografové z JČU v Českých Budějovicích - jsme se o to ale chtěli přeci jen pokusit. Navštívili jsme jednu z bývalých jugoslávských zemí - Slovinsko.

Pátek 2. května 2014 a sobota 3. května 2014

Ranní odjezd z jihočeské metropole se nesl v duchu ustavičného čekání na jednoho ze členů party, který nás dojel až za rakouskými hranicemi. Zaspávat se hold nevyplácí! Šestihodinová cesta přes Dolní Dvořiště a Linz do Slovinska byla jinak poklidná a hlavně rychlá.

Slovinsko

Jedna ze zemí, která patřila ještě před rozpadem Státu jižních Slovanů do socialistického bloku, dosahuje čtvrtinové rozlohy naší země. Žije v ní dva miliony obyvatel a byla právě jedním z prvních států bývalé Jugoslávie, která se stala samostatnou republikou. Podobně jako Česká republika je členem NATO a taktéž vstoupila do evropského společenství v roce 2004. S tím souvisí začlenění do Schengenského prostoru bez pasové kontroly a Eurozóny s oficiální evropskou měnou.

Zastávka v Rakousku

Bledské jezero

První zastávkou na slovinském území bylo největší jezero v tomto státě, které je ledovcovo-tektonického původu. Bledské jezero patří k navštěvovaným místům, a to už kvůli tomu že se řadí k nejteplejším jezerům alpského typu (teplota v létě až + 26°C).

Panorama Bledského jezera, v pozadí pohoří Karavanky

Místní fauna

K dominantám tohoto přírodního útvaru patří i ostrov s kostelem Nanebevzetí Panny Marie uprostřed jezera. Barokní svatostánek s románskými základy, ale i gotickými malbami a soškou Panny Marie ukrývá v jedné z lodí tzv. zvon přání, který po třech zazvoněních může splnit některý ze snů jeho lidských zvoníků.

Jarní pohodička

Kostel Nanebevzetí Panny Marie

V pozadí našich snímků vévodilo pohoří Karavanky, ale také při jasnější oblačnosti Julské Alpy s nejvyšším jejich vrcholem Triglav (2 864 m n. m.), podél něhož se nachází i národní park. Opomenout nesmím ani Bledský hrad s románskými věžemi a středověkým opevněním, který se vypíná nad čistou hladinou jezera.

Přes Bledské jezero do městečka

Kavárna s restaurací

A zatahuje se

Slunce se nám v páteční podvečer rychle schovalo pod bouřkové mraky, proto jsme vyrazili směrem k místu našeho ubytování do hlavního města Slovinska – do Lublaně.

Lublaň

Na první pohled tři sta tisícové město na mě udělalo dojem apokalyptického místa, které bylo v minulosti několikrát zasaženo zemětřesením a socialistickou výstavbou. Mohlo určitě za to i počasí, které tomu dodalo ještě určitý punc těžkosti.

Hostel v Lublani

Po nastěhování se na ubytování v historickém centru města u řeky Drávy jsme vyrazili na večerní procházku městem. Jelikož 1. i 2. května jsou ve Slovinsku státními svátky, bylo město vylidněno, protože většina lidí odjela k moři. Lublaňský hrad měnil pravidelně barvu dle vlajkových barev a diskotéka ve Skeletonu byla zase určitou zkouškou toho, co člověk může vydržet. A to jsme nevyrazili do jiné části města - Metelkova, kde sídlí několik takových podniků, což by bylo jako u nás v ostravské Stodolní ulici.

Disco klub Pr'Skelet

Noční Lublaň

Měl jsem to štěstí posedět s několika mladými Lublaňci. Zjistili jsme, že tolik se náš jazyk neliší od jejich, takže v určitých tématech jsme nemuseli využívat hojně angličtinu. Prozradili nám o vzájemné nelibosti mezi obyvateli Lublaně a Mariboru, což je na podobné úrovni jako mezi Pražany a Brňáky. Lublanští tvrdí o Mariborských, že jsou vesničané alias „pink lizards“ / růžové ještěrky. Naopak jsou Lublanští nazýváni „frogs“ / žáby.

Prohlídka města

Sobotní brzké ráno nás přivítalo vlídněji, tedy zamračeně ale bez deště. Mohli jsme si proto prohlédnout chlouby hlavního města, kterých není pomálu. Jak se píše na tetě Wikipedii, v Lublani se zachovalo historické centrum, které nehyzdí ani paneláková ani mrakodrapová výstavba, která se nachází v jiných částech města. Většina budov je tak v barokním stylu art nouveau dle rakouských mistrů, přesně jako v solnohradské oblasti.

Petkovškovo nabrežje

Kola k půjčení

Dračí most

My jsme se vypravili od našeho hostelu po hlavní třídě Petkovškovo nabrežje kolem Dračího mostu. Ten byl postaven v roce 1901 ve vídeňské secesi se železobetonovým základem a mohutným obloukem. Váží se k němu legendy nejen o starořeckých argonautech, ale také o panně, která když přejde přes most, draci zavrtí svými ocasy. A proč zrovna drak? Protože drak se stal v minulosti symbolem tohoto města.

Dračí most

Ochránce Dračího mostu

Trojmostí, Prešernovo náměstí, pomník Prešerena a kostel Zvěstování Panny Marie

Po příchodu k Trojmostí, které vévodí náměstí Prešernovu trgu (podle slovinského básníka France Prešerena) spojující čtvrť Center a Staré město, musím vzpomenout na architekta a urbanistu, který Lublani, ale i Pražskému hradu dal ráz jedinečnosti. Jože (Josip) Plečnik postavil, upravil či jinak opravil mnoho budov – Trojmostí, park Tivoli, Kněžský seminář, Národní knihovnu, kolonádu,… - v Lublani, ve Vídni, v Čechách atd. Škoda jen že komunisté několik jeho budov během své volební éry zničili! Trojmostí obohatil Plečnik o dva pěší mosty, které doplnily scenérii Nemocničního (Franzova) mostu přes říčku Lublaňku.

Prešernov trg

Pomník Prešerena

Na Hribarjevo nabrežje

Františkánský kostel Zvěstování Panny Marie

Na střeše františkánského kostela Zvěstování Panny Marie

Dominantami města samozřejmě ale nejsou jen díla novověká, ale také ty mnohonásobně starší. Jednou z nich je i Lublaňský hrad, ke kterému stoupáme Študentskou ulicí do vršku Hradního kopce.

Študentovská ulice

Lublaňský hrad

Lublaňský hrad (Ljubljanski Grad)

Tato oblast dle nálezů, které jsou k vidění i uvnitř hradu, byla osídlena dokonce již před naším letopočtem Římany, kdy osada nesla jméno Emona. Hrad se tu objevil ale až ve 12. století, kdy v něm pobýval vévoda Korutanský. Postupem doby ale upadal, protože zde nežil nikdo významnější.

Dolní brána hradu

Nádvoří hradu

Interiér

Fresky posledního soudu

V 19. století byl dokonce přestavěn na vězení a částečně i na vojenskou pevnost, která na začátku nového století přešla pod správu města. Po nákladné přestavbě dnes na hradě sídlí muzeum, ale také restaurace se sály, kde probíhají svatby či jiné kulturní akce. Neodolali jsme a vyšlapali schody na hradní věž, odkud jsme měli Lublaň jako na dlani.

Lublaň se Šišenski hribem a vrhem Staneta Kosca

Prešernov trg

Mrakodrap

Vrcholovka na hradě

Mestni trg a katedrála svatého Mikuláše

Cestou zpátky z hradu jsme prošli po náměstí Mestni trg, kde byla postavena lublaňská radnice ze 16. století, dnes v klasicistní přestavbě se zlatým drakem na vrcholku. Před ní se můžeme osvěžit v barokní Narcisovo kašně anebo zajít do katedrály svatého Mikuláše (Stolnica sv. Nikolaj), do které vstupujeme bronzovými dveřmi, jež zde připomínají návštěvu papeže Jana Pavla II. z roku 1996.

Radnice s fontánou na Mestnim trgu

Katedrála svatého Mikuláše

Brána do katedrály

Oltář uvnitř katedrály

Uličky jsou opravdu malebné a budovy úchvatné. Míjíme i část zdejší univerzity při parku Hvězda (Zvezda) na Kongresovém náměstí.

Ulice Stari trg

Gallusovo nabrezhje

Klídek v ulicích

Univerzita se strojní fakultou

Park Zvezda

Zabloudíme však někam, kde nad našimi hlavami se objevily boty zavěšené na elektrických drátech. Je libo nový či starý pár? Modré, žluté, černé,…? Na cokoliv byste pomysleli, tu lze opravdu najít. Nikdo vám ale oficiálně neřekne, jestli se tento zvyk dělá proto, že tak člověk dává najevo, že se chystá udělat zásadní životní krok anebo že vás tato cesta, která je lemována všemožnou obuví, dovede k místu, kde byste mohli sehnat nějakou drogu, jež vás uvede do jiného stavu. Kdo ví.

Někdo zapomněl boty?

Neděle 4. května 2014

Druhý den ráno opouštíme zajímavou Lublaň a vyrážíme na jihozápad země, abychom objevili, že i Slovinci mají kousek Jaderského moře. Desetikilometrová část Istrijského poloostrova patří totiž právě jim. Než však nahlédneme blíže, čeká nás výlet k přírodním perlám v oblasti slovinského Krasu.

Postojenská jeskyně (Postojna jama)

Není divu, že více jak devatenácti kilometrová trasa podzemních dómů a chodeb Postojenské jeskyně, kterou vytvořila na vápenci řeka Pivka, se řadí k největším jeskynním komplexům na světě. V Evropě se jedná o druhou největší zpřístupněnou jeskyni. Samozřejmě je chráněna i celosvětově. Najdeme zde hojnou výzdobu krápníků – stalaktitů (rostoucí ze stropu dolů), stalagnitů (rostoucí od země nahoru), stalagnátů (propojení od stropu k zemi), sintrových závěsů (ze znovu vysráženého vápence) atd. – a všechny jsou opravdu úchvatné!

U Postojenské jeskyně

Před hlavním vstupem

Krápníková výzdoba

Po vstupu do jeskyně nás čeká nástup do podzemního vláčku, který je v provozu od roku 1872. Podle nápisů, které byly nalezeny, se ale o tomto místě vědělo již od roku 1213 a od roku 1819 se konaly pravidelnější prohlídky. Více jak dvoukilometrová trasa vláčkem nám ukáže jen ochutnávku toho, co lze v Postojenské jeskyni vidět. V roce 1965 se ve Sněmovním sále, kterým projedete, konal dokonce i speologický kongres.

Zprávy na krápnících

A jede se vláčkem

Po výstupu z vláčku u Velké hory projdeme po Ruském mostě, který stavěli váleční zajatci, do nejkrásnější části celého podzemí – do Krásné jeskyně. Právě zde můžeme vidět dva zdejší jeskynní skvosty – Sloup a Diamant.

Krápníky na různé způsoby

Stalagnity, stalaktity i stalagnáty...

Zkusíme se schovat?

Krápníky

Aby prohlídka Postojenské jeskyně byla kompletní, přijdeme do styku se zdejším žijícím obojživelníkem bez pigmentu, který vypadá trochu jako nedovyvinutý dráček. Říká se mu macarát jeskynní, ale Slovinci mu říkají lidská ryba. Setkat se s ním můžeme pouze v balkánských krasových jeskynních, zde plaval ve vodní nádrži.

Macarát jeskynní

Učitelská skupina

Z koncertního sálu pak stoupáme zpátky na povrch. Po třech hodinách bez světla přicházíme ke Predjamskému hradu, který byl vybudován přímo do skály. Takže jeho obrana byla opravdu velice zdařilá. Ale my se nechystáme na prohlídku, ale na cestu do jihozápadní části Slovinska.

Výstup z jeskyně

Predjamský hrad

Koper

Čeká nás totiž ubytování v největším slovinském přístavu Koperu, který vybudovali už Římané. Večerní procházka po nábřeží je opravdu dech beroucí. Západ slunce tak nejen přináší jedinečný pohled na město, které se může pochlubit náměstím maršála Tita s katedrálou Nanebevzetí Panny Marie a rotundou svatého Jana Křtitele, ale i naplní náš žaludek mořskými plody a pivem Laškem v místní restauraci. No není to nádhera? :)

Přístaviště

Náš hotel

Pohled z okna hotelu na Koper

Jaderské moře

Kalamáry k večeři

Slovinské pivo Laško

Západ slunce

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Jack

Jack

Strakonický učitel zeměpisu a občanské výchovy, který rád poznává nejen lidi, ale i nové kouty naší vlasti či ostatní státy světa. Kromě cestování a sportovního vyžití (běh, volejbal, cyklistika, plavání) si neodpustí poslech hudby, četbu thrillerů či společenských románů, ale také psaní různých článků a příběhů. Kromě publikování cestovních zážitků na tomto webu, vedu oficiální stránky Volejbalu Strakonice, píši recenze na blogu iDnes.cz  a ještě navíc jsem jedním z redaktorů studentského časopisu JU Magazín.

Řídí se heslem: "Žijeme jen jednou, a to za všech okolností, protože život se musí žít naplno, i když někdy není ten nejrůžovější . Ale s úsměvem jde vždycky všechno lépe ."

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.