Krkonoše, týden na hřebenech.

Krkonoše, týden na hřebenech.

Týden strávený v Krkonošském národním parku nám nabídl všehochuť ohledně počasí, ale i terénu, ve kterém jsme se pohybovali. Z Richtrových Boud, kde jsme byli ubytováni, byl na dosah hlavní hřeben s Luční boudou a tak jsme mohli výhodné polohy využít pro důkladný průzkum celé této části hor. Krkonoše tvoří předprvohorní krystalické břidlice a prvohorní metamorfované horniny. Ještě ve čtvrtohorách se zde vyskytovaly ledovce, které tvarovaly krajinu. Díky tomu zde nalezneme v nejvyšších místech severskou tundru a četné stopy mrazového zvětrávání.

Sobota je pro nás dnem přesunu na sever Čech a Richtrovy Boudy. Protože až nahoru se auty nesmí, z Pece pod Sněžkou nás dopravuje místní taxi.

Velmi pěkné pokoje mají nejen vlastní sociální zařízení, ale i TV (polopenze necelých 500,-Kč/osobu). Telka se hodí pro naše plánování túr, protože počasí má být v celém následujícím týdnu velmi proměnlivé.

Večer se jdeme projít po lukách v okolí a já ještě s Luďkem hraju chvíli na zdejším betonovém kurtu zdarma tenis. Už pár dnů mě ale bolí koleno a tak tvrdý povrch není právě to pravé, ořechové.

Jestli chci někam dojít, je mi jasné, že tenis půjde tento týden stranou.

mapa zde

Rozcestník u Richtrových Boud.

Holky jdou do nepohody.

Červená bouda patří k Richterovým Boudám, ty byly ale v době našeho pobytu poloprázdné.

Čas na makro... Zvětšinec zední pochází ze středomořského prostoru, do Krkonoš byl tedy jako spousta dalších rostlin zavlečen.

Zvonek je častým průvodcem po okolních lukách.

Silenka nadmutá.

Pohled k Hnědému vrchu, na který vede z Pece lanovka využitelná i v létě.

Vracíme se z výpravy po okolí boudy.

Liščí a Černá hora

V noci přešla bouřka, ale ráno je slušné počasí a tak vyrážíme poprvé k Výrovce, boudě, kde jsme měli mít původně zajištěné ubytování. Dnes je po změně majitele v provozu pouze restaurace. Jsme na hřebeni a vydáváme se na boční hřeben k Chalupě Na rozcestí a dále na Liščí horu. Červená turistická značka vede jen mírně zvlněným terénem mezi klečí a teprve z vrcholu postupně klesá kolem několika hotelů a penzionů k Lesní boudě. Tady z ekologického chovu ovcí můžete poobědvat např. skopovou jehlu, my ale jdeme směrem ke Kolínské boudě. Kolem je dost možností výběru, kde se dá najíst a tak si jednu z nich vybíráme. Čekací doba je, byť jsme uvnitř hospůdky sami, docela dlouhá a tak se k Černé hoře vydáváme se zpožděním.

Dole se odpojují Jirka s Hankou a my ostatní jdeme k naučné stezce Černohorské rašeliniště. K vrcholu Černé hory je sice jen kousek, ale čas nás tlačí zpět, dolů do Pece. Sem má po páté dorazit po vlastní ose poslední, devátý člen naší expedice, Eliška.

Klesání po asfaltce přímo dolů je nepříjemné a já jen těžko brzdím svá přebytečná kila. V Peci nakonec čeká na Elišku jen Luděk, my ostatní pomalu znovu nabíráme výšku směrem k Richterovým Boudám. Tady Lukáš stoupání dost těžce nese a každou chvíli sedí v příkopu u cesty. Nakonec se nahoru dohrabeme těsně před večeří v šest večer.

Výrovka se nám zblízka moc nelíbila, hlavně Hance, ale zajímavá architektura má svoji osobitost.

Hlavně na fotkách vypadá zvláštně.

Moje čekání u rozcestí u Chalupy Na rozcestí.

Na vrchol Liščí hory dojdeme klečí po rovině.

Výhledy na Sněžku a okolí.

Sněžka přitažena objektivem 200mm.

Po sestupu k Prvosence a Lyžařské boudě.

Na skupinovém fotu chybí Eliška a já.

Další skupinové foto - poníků.

Boudy, jako zde Mír, jsou často obrovské.

Oběd s Krakonošem.

Kolínská bouda je vyhlášená, od ní již jdeme k Černé hoře.

Černohorské rašeliniště je s vyhlídkou.

A z ní hledíte na mokřady.

Kolem rašeliniště vede naučná stezka.

Černá hora s TV vysílačem.

Vracíme se ke Kolínské boudě.

A sestupujeme do Pece pod Sněžkou.

Pec nám spadla do hlubokého údolí. Sestup byl výživný!

Dlouhým dolem do Špindlu

Opět stoupáme k Výrovce a u ní se rozhodneme pro sestup do Špindlerova Mlýna Dlouhým dolem. Po další, tentokrát dlouhé noční buřině se kolem nás válí mlhy a viditelnost je všelijaká.

Sestupujeme zprvu prudce k Svatopeterskému potoku a já využívám mlžných oparů k zajímavým fotkám. Za Svatým Petrem má Lukáš, který ráno nesnídá, tak velký hlad, že se odpojujeme od ostatních a my dáváme pauzu na menší oběd.

Po něm nacházíme ostatní ve Špindlu. Stále poprchává a protože výhled na nějaké zlepšení není, ukecáváme k výjezdu lanovkou na Přední Planinu překvapivě i Luďu, který tento druh dopravy v horách bytostně nesnáší.

Nahoře chytáme zelenou značku a po úvodním boření se do podmáčeného terénu, se vyloupneme u Boudy na Pláni. Tady je už kvalitnější stezka a my po ní postupně procházíme krásnou krajinou, kterou bohužel pro stále přítomnou mlhu moc nevidíme.

U Nové Klínové Boudy - Tesla, nás únava spolehlivě zahání do rodinné ekohospůdky, kde si dáváme s Janou domácí chléb se sádlem a cibulí. Chybí nám Lukáš, který se jako obvykle i přes mé upozornění, že se někde ztratí, utrhl ze řetězu a zmizel kdesi vpředu. Jdu ho nakonec hledat a nad chatou se setkáváme.

Od Klínových bud, které zde stojí již hezkých pár století, je jenom kousek k Chalupě Na rozcestí a Výrovce. Poprvé klesáme od Výrovky k Richtrovým Boudám. Po včerejšku mám slušně setřesená a bolavá lýtka, a tak jdu dolů dost těžce.

Po noční bouři se dá mlha krájet.

Já ale místo krájení raději fotím...

A to o sto šest, líbí se mi ponurá krajina kde nedohlédnete konec stezky.

Sestup vede kolem Svatopeterského potoka.

Jirka je v těžkém terénu ve svém živlu.

Stezka Dlouhým dolem.

Svatopeterský potok.

Přítok Hrazeného potoka.

A mlhy se válejí a válejí...

A my jdeme a jdeme...

Výhledy k Zadní Planině (1 423m).

Mlžný prales nemusíte hledat jen na Borneu.

Valící se vody.

Tady se již blížíme ke Svatému Petru, původně hornická osada vznikla již ve 14.století.

Špindlerův Mlýn, měl v dávné minulosti podobný osud.

Horní stanice Planiny nám ušetří výstup na hřebeny hor.

Zprvu je poněkud vlhko.

To se ale následně mění a stezka plynule kopíruje terénní vlny dobrou pěšinkou a příliš nestoupá.

U Klášterky.

Ovce se dají spatřit i na Krkonošských pastvinách.

Výhledy ... nikam.

Přes mokřady vedou dřevěné chodníky.

Blížíme se ke Klínovým boudám.

Klínové boudy na horské luční enklávě stojí již od 17.století, kdy zde bylo založeno mnoho chalup.

U Richtrových Boud se přes den mlhy rozpustily. Pohled směřuje k Černé hoře.

Obřím dolem na Sněžku

Dnes, v úterý má být stabilní a velmi teplé počasí a tak naše volba je jasná. Jde se na vrchol Sněžky, naší nejvyšší hory.

Já na Sněžce (1 602m) byl kdysi dávno v roce 1975(!). Bylo mi patnáct a lyžařský výcvikový kurz, který měla neše třída EV1 v Peci, měl naplánován i běžkařský výlet. To tehdy znamenalo vzít sjezdovky, vyháknout perka ze spodku lyží tak, aby byla bota v patě volná a vyrazit do terénu :-D. Vedoucí družstva naštěstí usoudil, že výstup pěšky na Sněžku by přežil málokdo z nás a tak jsme až na vrchol vyjeli lanovkou. Tam nás čekala hora pokrytá ledem. Pamatuji se, že jen sestup k Obří boudě byl dvouhodinovou šílenou túrou, při které jsme v jedné ruce drželi hůlky a lyže, zatímco druhá pevně svírala železné lano.

Při sestupu jsme dole, na Polské straně, viděli na sněhu jasně červený pruh. A večer se dozvěděli, že toho dne z vrcholu po ledě uklouzla a zabila se turistka, a poté i dva členové Horské služby, kteří ji lezli zachraňovat. Když to všem vyprávím, říká mi Luděk, že on má tento den s křížekem zapsaný na mapě. Já nosím svoji prastarou z roku 1980, kde ještě není zaznamenáno nic.

Ale vraťme se zpět do Obřího dolu, kde se od nás odpojují Hanka s Janou a doprovodem Jirkou, aby na nás na vrcholu počkali. Chtějí se vyvézt na Růžohorky a odtud dojít na vrchol.

My jdeme ke kapličce a tam nás dochází i sestra Štěpánky Jana s manželem, takže výstup jdeme společně. U Kovárny se dnes můžete podívat i do podzemí Sněžky. Do dolů, kde se v minulosti těžila ruda s železem, arzenem a mědí.

Nás zatím čeká tvrdý výstup nahoru. Stezka se začíná prudce zvedat a já začínám rychle vlhnout od potu, který mě zaplavuje od hlavy až k patě. Díky tomu ale nemůžu nikde moc dlouho postávat a tak držím dobré tempo s lehkonohýn Lukášem. Kdybych se zastavil, zmrznu. I přes příznivou předpověď je Sněžka ponořena do chladného stínu a není kde usušit zvlhlé prádlo.

V sedle u Obří boudy je větrno a tak měníme trika a natahujeme všichni bundy. Něco pojíme, ale moc se zde nezdržujeme a míříme k vrcholu. Kolem jdou houfy lidí, vypadá to tady jako na Václaváku.

Pod vrcholem Sněžky nacházíme pamětní desku a křížek na památku zahynuvších horských záchranářů. A datum 16.1.1975. V ten den jsem tady také stál...

Sám vrchol Sněžky není nic moc. Plno lidí, plno všelijakých staveb, plno všelijakých kamenů a zbytků cihel po dávno rozpadlých stavbách. Představoval jsem si útulnější prostředí, a k tomu ta divná Poštovní bouda...

Dovídáme se, že dole u lanovky byla čekací doba asi dvě hodiny a tak na zbytek výpravy nakonec překvapivě čekáme my. Jedou lanovkou až na vrchol.

Čekáme na lavičce u Poštovní boudy a zatím nás natáčí kameraman ČT. Asi se někdo v Praze dozvěděl, že dnes budeme zdolávat Sněžku my a tak sem poslali reportéry. Radujeme se, že budeme večer v televizi.

Když se konečně všichni sejdeme, opouštíme tohle poutní místo a po cestě polskou stranou scházíme zpět k Obří boudě. Před námi je rozsáhlé vrchovištní rašeliniště, kde pramení Úpa i Bílé Labe. Procházíme po bytelném dřevěném chodníku a kolem nás se nachází pravá "tundra". Tak se to dovídáme z informační cedule.

Zanedlouho přicházíme k Luční Boudě, která je opravdu obrovská. Původní vyhořela v roce 1938 a za války ji obnovil německý wehrmacht, aby ji využíval pro školení leteckých radistek. Ubytovací kapacita 330 lůžek vypovídá vše. Uvnitř je velká "předsíň" s kamennou dlažbou, kolem hodně dřeva a v patře prostorná restaurace. Přirážka za výšku 1410m, ve které se nacházíme, je také velká. Přesto dáváme pozdní oběd, prohlížíme si na široké chodbě u restaurace staré fotky i vitrínu věnovanou výše popsané dvojici zemřelých členů Horské služby, kde je i zlomený cepín, a pokračujeme kolem kapličky věnované obětem hor k Výrovce. Tady čeká opět rychle klesající asfaltka, která odebere poslední dnešní zbytky sil.

Večer se při sledování Událostí opravdu při reportáži ze Sněžky vidíme. Sice jen z dálky, ale jsme to my!

Studniční hora a Sněžka přes Modrý důl, kudy jdeme k Obřímu dolu.

Chalupa v Modrém dolu.

Stoupání Obřím dolem kříží potok, ze kterého se trkačem dopravovala voda na vrchol Sněžky.

Stezka míří vzhůru k polské Slezské boudě. Původně zde byla i česká Obří bouda, ta však vyhořela.

Pohled do vrchních částí Obřího dolu.

A opět stezka na Slezské sedlo.

Výhled od Slezské boudy ke Sněžce.

16.1.1975 a kříž na památku zahynuvším členům Horské služby. Ten den jsem zde na Sněžce poprvé. Touto "řetězovou cestou" jsme slézali s lyžemi v ruce dvě hodiny po ledem poktytém terénu.

Restaurace v polské části Sněžky připomína UFO.

Památník hor.

A rotunda na samém vrcholu.

Foto od podivné Poštovní boudy, která poskytuje alespoň závětří.

Pohled na Obří hřeben a hraniční Svorovou horu.

Poštovní bouda, jediné co zde bylo povoleno postavit.

Dnes je nově nahoru řetězovou cestou jednosměrka a tak většina turistů dolů míří touto kamenitou cestou.

Výhled ke Slezské boudě a na hraniční hřeben.

Jednosměrku mnozí ignorují, ale pokud je pravda, že na vrchol za den vyjde 10 000 turistů, omezení je zdůvodněné.

U Slezské boudy to také vypadá na Václavák v plném provozu!

Zátiší s hraničním kamenem.

A pohled zpět k nejvyšší české hoře.

Chodník nad rašeliništěm.

Úpská rašelina a tundra.

Luční bouda.

Sněžka přes rašeliniště.

V restauraci na Luční boudě si připlatíte. A rádi...

Vitrína v upomínku zahynulým členům Horské služby.

V přízemí je kvalitní dlažba a prodejna s pečivem z domácí pekárny.

Asfaltkou jdeme z Luční boudy až k Richtrovým Boudám. Není vyhnutí.

Jana před kapličkou "Památník obětem hor".

Výhled do Modrého dolu, který je ledovcového původu.

Vyhlídka směrem ke Špindlu. V pozadí Medvědín se sjezdovkami.

Hotel objektivem 200mm.

Lukáš v plné kráse.

Cestou česko-polského přátelství do údolí Bílého Labe

Ještě i dnes, má být před přicházející bouřkovou frontou teploučko a tak vybíráme další náročnou cestu. Jdeme k Luční boudě a krátkou spojnicí se dostáváme na červeně značenou Cestu česko-polského přátelství. Stezka střídá písčitý povrch s kamenitým, s nepříjemně vyskládanými oblými kameny, na kterých naše kotníky dostávají zabrat. Dost zbytečná práce, která místo usnadnění chůze ji jen komplikuje. Pod námi se objevuje první jezero, "Maly Stav", jde se po hraně prudkého srázu s krásným výhledem zpět ke Sněžce. Kousek dál vidíme v hlubině i druhé "Wielki Stav". Stezka pokračuje příjemným terénem stále ve výšce kolem 1 400m nad mořem ke Slunečním skalám (Slonecznik) a začíná se mírně svažovat ke Slezskému sedlu. Poslední kilometr je již hodně strmý a nás zavádí přímo k známe Špindlerově boudě, kde konečně doháníme Jirku s Hankou. Nechtěli nás brzdit a nakonec musí čekat v hospodě oni. Pauza na oběd je zasloužená a po ní již klesáme do doliny Bílého Labe.

Na soutoku s Čertovo strouhou v příjemném prostředí lesů, leží další bouda "U Bílého Labe". Tady začíná stoupání zpět k Luční boudě. Jdeme nad krásným údolím, ke kterém poskakuje po kamenech a umělých prazích voda Bílého Labe. Výhledy nám zpestřují výstup a tak cesta rychle ubíhá. Zanedlouho už máme vrchol Čertovi louky (1 471m) za sebou. Luční boudu jen míjíme, čas kvapí a večeře na Richtrových Boudách již čeká.

Rozcestí u Luční boudy.

K hranici na Cestu česko-polského přátelství.

Kamenitý povrch dobrý leda tak na vyvrácení nohy v kotníku.

Krásný pohled na Sněžku přes Mali Stav. Jezero je ledovcového původu a jeho jezerní stěna měří 170m. Leží ve výšce 1 183m).

Jdeme nad hranou jezerní stěny k Wielkemu Stavu.

Cesta česko-polského přátelství.

Luděk se snaží vznést nad jezero Wielki Stav.

I toto, vetší a hlubší jezero je ledovcového původu.

Blížíme se ke Slunečním skalám.

Pohled zpět.

Slunecznik.

Kolem bylo dost lidiček a tak byl problém, když jsem chtěl samotnou skálu. Takhle to šlo.

Ještě jeden pohled a míříme dál kolem Smogornie (1 490m) k Malému Šišaku (1 440m). Stále jsme ve velké výšce, ale dnes je i tady nahoře velké teplo. Večer má přijít bouřková fronta a tak se snažíme neztrácet čas.

Já si občas kontroluji stav oblačnosti a postup fronty na mobilu, inu pokrok nezastavíš.

Začínáme klesat ke Slezskému sedlu.

A ve Špindlovce docházíme konečně i Jirku s Hankou. Obědváme a hned se dáváme na cestu zpět.

Jdeme i kolem kapličky, kde si můžeme zazvonit na její zvon.

Klesání k Bílému Labi.

U soutoku Bílého Labe s Čertovo strouhou leží bouda Bílé Labe.

A zde je Bílé Labe v plné parádě.

Přelézáme i lavinami obnažený terén.

Luděk si sešel pro fotku až k řece. Doufám, že bude stát za to!

Za řekou je vrch zvaný Čertova louka.

Údolí Bílého Labe.

Stezka vydatně stoupá, ale jde se, na rozdíl od Cesty česko-polského přátelství, dobře.

Stříbrná bystřina je pravostranný přítok Bílého Labe v horní části doliny. Jsme konečně nahoře.

I tady na ploché louce je mnoho pramenů napájejících říčku.

Docházíme na Starou Bucharovu cestu, vedoucí do Špindlu.

Makrofocení nad Modrým dolem

Další den je po propršené noci nevlídný, mlhy se opět válí kolem chalup a tak se rozhoduji nechat rodinu i sebe odpočívat. Válíme se v posteli až skoro do poledne a až pak se jdeme podívat nad údolí Modrého dolu. Moje mapa sděluje, že dříve zde vedl výstup až ke Studniční hoře, dnes je bohužel stezka uzavřena a stoupat se z Pece musí buď Obřím dolem, nebo nepříjemnou asfaltkou přes Výrovku.

Měním poprvé po třech dnech objektiv za makro a fotím zdejší květenu. Nejdéle mne zaujme bílá forma náprstníku v pozadí se Sněžkou.

Ostatní tento den jdou ke Klínovým boudám, bloudí dlouze v mlze v lesích u Lyžařské boudy a večer se utahaní vrací opět přes Výrovku.

Květena, kterou nejsem sto pojmenovat.

Prhu Arniku ale poznám i ze Šumavy.

A náprstník zase z České Kanady.

Rozcestí u Richtrových Boud.

Momentka.

Vyhlídka Krakonoš a sestup Obřím dolem

Poslední den vybíráme opět Luční boudu, od které míří hřebenovka k zajímavým Kozím hřbetům. Ty se táhnou až nad Špindl a Luděk tvrdí, že je to jediný opravdu ostrý hřeben Krkonoš. Z fotek je to patrné, my bohužel smíme jen pár kiláků na vyhlídku Krakonoše. Dále je cesta zapovězena, navíc ani není vidět kudy dál pokračovat hustou klečí.

Obracíme se tedy zpět a po domluvě se vydáváme přes vrchovištní rašeliniště k Obřímu dolu. Zde postupně klesáme kolem nám již známé zděné stavby, kde je Peltonova turbína a odkud se do ruku 1960 dopravovala voda "trkačem" na vrchol Sněžky.

O kus níže je Kovárna, důl o kterém jsem již psal výše, a tak dáváme řeč s hezkou slečnou, co hlídá aby do dolů nepadali turisté. Bohužel se prohlídka musí předem objednávat a tak nám nezbývá než pokračovat k odbočce do Modrého dolu.

Stoupání k Richterovým boudám je kruté, docela nahlas se ozývá moje levé koleno a dost trpím. Naštěstí je to poslední výstup v krásných Krkonoších, kde jsme mohli strávit příjemný týden letošní dovolené.

Výhledová plošina. Vidíte Kozí hřbety, ke kterým právě směřujeme přes Luční boudu.

Luční hora.

U pramene doplňujeme zásoby vody. Je docela fučák, já docela mrznu. Přece jen prošlá fronta dost snížila teplotu. O 10°C.

Interiér Luční boudy, kam jsme se zašli napít, je interesantní.

Starou Bucharovo cestou jdeme k vyhlídce Krakonoš.

Míjíme místo, kde stála Rennerova bouda. Shořela, stejně jako Luční, v roce 1938. Náhoda?

Kozí hřbety v plné kráse.

Kamenný mužík sleduje spolu s námi Sněžku.

Hanka, také v plné kráse...

Objektiv dokázal přitáhnout koryto Bílého Labe jako bychom byli kousek od něho.

Podobně i protější Čertovu Louku.

Zatímco se ostatní dohadují kudy dále, já relaxuji.

Rozhodnutí padlo. Jdeme přes Úpské rašeliniště do Obřího dolu, kde část z nám nebyla. Tedy ti, co vyjeli nahoru na Sněžku lanovkou (nebudu odpadlíky raději jmenovat).

Jezírka v rašelině.

Sestup Obřím dolem.

Výhledy k Peci.

Fotka Peltonovi turbíny nad Obřím dolem (tedy alespoň doufám).

Zde, podobně jako kdysi na Šumavě, kůrovec napadl pár stromů. Zasahuje se kácením i odkůrováním.

Jsme u vchodu do dolů Kovárna.

Přiblížit se můžeme ke vchodu.

A nahlédnout dovnitř. Více ne!

Kdy by chtěl dolů. musí se předem objednat a doufat, že mají volno.

Kaple v Obřím dole. Odtud už jen stoupáme nejdříve do Modrého dolu a pak svahem k Richtrovým Boudám.

Tady nás všechny čeká zasloužený odpočinek. Nožičky dostaly zabrat.

Cetou domů zastavujeme v ZOO Dvůr Králové, ale po shlédnutí dlouhatanánské fronty to balíme, takže fotky zvířátek bohužel nemám. I tak si myslím, že fotek je v článku dost.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Rony

21. července 2011 14:30

Rony říká

Koukám, že tohle je článek s magickým číslem 100 . Jsem rád, že se stihl vydat ještě před mojí další dovolenou na Slovensku.

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Jack

21. července 2011 19:24

Jack říká

Nemám slov , náš český kraj je prostě nádherný a ty fotky to jen a jen dosvědčují ...paráda , užij si dovolenou na Slovensku a pozdravuj tam

„Jednou za rok vyjeďte někam, kde jste ještě nebyli.“ Dalajláma

Rony

22. července 2011 15:15

Rony říká

Díky Jacku, určitě to bude fajn.

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Japo

1. srpna 2011 19:31

Japo říká

Gratuluji k jubilejnímu článku! Napsals jich koukám přes polovinu.

Fotek je skutečně dost, ale pěkných Celkově se vám to hezky vyvedlo.

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Japo

1. srpna 2011 19:32

Japo říká

Tož já sa taky dám do toho psaní. I když bych radši někam vyrazil ...

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Rony

4. srpna 2011 00:15

Rony říká

Už se těším na vaše cykloputování!

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Barča K.

29. ledna 2017 07:19

Barča K. říká

Děkuji za text i foto a doporučení. Už se do Špindlu moc těšíme! Máme radi pozdnější jaro, ty trasy si jistě projdeme. Ubytování jsme si na 10 dní zamluvili v Penzionu Karolína, Dostali jsme na něj doporučení. Teď ještě abychom byli zdraví... a aby naše fyzička ty výlety vydržela. No, snad jo, naplánujeme si i odpočinkové dny...

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.