Krkonošská šestidenní l.

Krkonošská šestidenní l.

Naše terénní šestidenní v nádherné a neporušené přírodě Krkonošského NP začíná. Unikáme vysoko do hor nad "Špindl", kde nám postačí k štěstí ubytování na starobylých Brádlerových boudách. Celou západní část Krkonoš odsud máme na dosah. 
Za první tři dny stíháme projít Přední a Zadní Planinu, zalesněný hřeben Žalého a hraniční trek kolem Vysokého Kola, Sněžných jam, Violíku, polské Szrenice k pramenu Labe.

Při naší pouti Krkonošemi by nás měl ochraňovat Krakonoš, který však pomahá jen dobrým lidem, a ty zlé trestá. Do jaké kategorie si nás zařadí, se teprve dozvíme.

Přední a Zadní Planina, Klínové boudy

mapa

trasa a výškový profil

Ale zpět od pohádkové postavy k věcem přízemním. Po různých změnách času odjezdu do Špindlerova Mlýna se na cestu ze Zlivi vydáváme s Vencou již brzy ráno. Malé zdržení v Praze, kde přibereme Frantu, a ochutnáme mně neznámé ukrajinské jídlo, připravené pro nás jeho příjemnou ženou, proto nijak nebrání tomu, abychom hned první den plně využili k poznávání krás přírody západní části Krkonoš, kterou ještě neznáme.

To tak úplně neplatí o stezce od Přední Planiny na Klínové boudy, kterou jsem kdysi již šel. Zaparkujeme mezi penziony směrem k Svatému Petru, neboť u lanovky označené parkoviště chybí, a po výjezdu za nekřesťanské peníze (250 či 230 Kč) můžeme hned rozpohybovat dlouhou jízdou autem ztuhlé nožičky. Z výhledu od zdejšího kiosku fotím panorama Krkonoš, s výrazným Kotlem a Vysokým Kolem, a odhadem určuji polohu Brádlerových boud. Celý protější svah máme jako na dlani.

Vysoké Kolo přes sjezdovky Medvědína.

Kousek dál vpravo hraniční hřeben u Mužských kamenů.

Další posun vpravo odhalí Dívčí kameny a rozestavěné Petrovy boudy.

Lanovka na Přední Planinu je nestydatě drahá (250 Kč).

Petrovy boudy mohutně přitaženy zoomem.

Mapka vrcholů.

Od lanovky jdeme místo po modré po zelené a proto od boudy Na pláni musíme kousek zpět. Důvod je nasnadě. Venca zde dobývá a zapisuje další z tisícovek - Přední Planinu (1 198 m n. m.). Díky tomu, že je trochu zdravotně indisponován a prý bez formy, lze nad využitím lanovky přimhouřit oko. Vrchol Přední Planiny máme hned u cesty, horší ale je, že v Krkonoších je většina vrcholů v l. zóně národního parku a tedy turisticky nedostupná. Jestli budeme moci částečně porušovat zákon NP, nám není jasné. Budeme se ptát domorodců na jejich názor a radu.

Friesovy boudy.

Turistka z Asie vleče svůj náklad po vrcholcích hor. Přední Planina je ale dobře sjízdná.

U vrcholu Přední Planiny.

Bouda Na Pláni.

Kovařík.

Příjemnou stezkou klesáme k Jehněčímu potoku, před kterým překonáme slatě po povalovém chodníku. Typickou chudou květenu mokřad zkrášlují bílé chomáčky suchopýru. Tomu se zde naopak velmi daří.

Malé převýšení nás vyvede nad Klášterku, odkud již spatříme velkou, k Malému Labi skloněnou planinu Klínových boud. Správný název potoka, hluboko se zařezávajícího do zdejších kopců, je ovšem Klínový potok. Dlouze lze vychutnávat pohledy, jimž dominuje mohutný kamenitý vrchol Zadní Planiny (1 423 m n. m.) a protější nižší Světlý vrch. Čekám několik minut, než bílá mračna propustí sluneční paprsky na Klínové boudy, abych zvěčnil tuto nevšední scénu v její plné kráse.

U jedné z Klínových boud kosí trávu starší muž. V pozadí výběh s několika koňmi a hluboké údolí potoka. Moment, který se vryje hluboko do paměti. Nehledě na to, že onen starý pán je vlastně rodák od šumavských Žichovic. Říkám, že jsem zrovna dočetl klostermannův román "Kam spějí děti", který se odehrává nedaleko Srní, a že u žichovického jezírka v lomu jsme kdysi dávno občas začínali své vandry.

"Já u něho byl prvně v roce 1956...", říká klidným hlasem, zatímco mně se zvedá tep.

Ještě dlouho společně debatujeme, než vítr zchladí naše těla natolik, že je musíme rozehřát další chůzí. Jde to snadno, protože stoupáme asi sto výškových metrů k Stohu (1 320 m n. m.). Ani tento vrchol, ani sousední Zadní Planina nejsou dostupné a ani se i ně nepokoušíme. Venca se stále drží za bok a dost trpí i bez složitého a fyzicky náročného hledání vrcholových tyček. Lézt na vrchol mezi kameny, klečí a smrčky by bylo bláznovství.

...

Chrobáčik.

Klínové boudy.

...

Sekáč, starý pán původem od Žichovic.

Rodopis Klínových boud.

...

...

Pohled zpět k Přední Planině a na vzdálený Žalý.

Orchidej zpříjemní pohledy do zeleně zdejších luk jen zřídkakdy.

Pod Světlým vrchem vede turistická značka od Klínových k Friesovo boudám.

...

Klínové boudy.

Klínovka.

Překulíme se na druhou stranu hřbetu a jak sliboval starý pán sekáč, brzy se objeví nádherné výhledy do Dlouhého dolu. Ten prorazil za miliony let Svatopeterský potok. Za dolinou se zdvihají Kozí hřbety, a nad nimi i Stříbrný hřbet a kamenitý Malý Šišak. Sestupujeme zprvu mírně, ale hlubina pod námi nevěstí nic jednoduchého. Naštěstí první stovku metrů dolů zdoláme serpentinkami, které nejsou náročné. Sbíráme první modré borůvky. Velmi teplé květnové počasí a mnoho slunných dnů urychlilo jejich zrání. V této výšce bych je čekal zralé spíš v září.

Téměř nevědomky překonáváme Hlubokou strouhu a postupně klesáme nad sjezdovku, po níž musíme kluzkou travou dolů. Kolena a lýtka trpí, ale jinudy to nejde.

Svatopeterský potok pramení pod Výrovkou.

Expozice odhaluje impozantní pohled do Dlouhé doliny.

Kozí hřbety směřují k Luční hoře od Špindlu.

...

...

Stoh podcházíme. I on je v l. zóně NP Krkonoše.

Kozí hřbety.

Loď pluje do Špindlu.

Svatý Petr.

Výjezd na Brádlerovy boudy je výživný. Od Medvědího kolena drncáme strmě vzhůru po staré panelce a ani poslední úsek od Medvědí boudy není jednoduchý. Roman, který dorazí na penzion sám až v noci, to nebude mít snadné.

Brádlerovy boudy jsou jedněmi z mnoha podobných stavení, které vznikaly na svazích Krkonoš v minulých staletích. Jejich počátek se datuje do 17. století v období před a po třicetileté válce. Horalé v té době nacházeli v pastevním hospodářství a chovu dobytka potřebný zdroj obživy.

Máme zajištěnou polopenzi a ta je formou švédského stolu. Trochu nás vyděsí, že deset minut po šesté již dobíráme z pekáče poslední opečené americké brambory, byť masa je ještě dost. Asi budeme muset chodit pro jistotu dříve.

Po příjezdu na Brádlerovy boudy...

V restauraci s dokonalým panoramatickým výhledem.

Pohled k Mužským kamenům.

Brádlerovy boudy.

Špindlerův Mlýn pozvolna skryje večerní stín.

Ptačí kameny vystupují z hřebene za Medvědím dolem. Celá oblast Sedmidolí jasně názvem prozrazuje charakter krajiny okolí Brádlerových boud.

Kozí hřbety a Železný vrch, kterým skalnatý hřeben končí.

Malý Šišak.

...

...

Žalý, sběr tisícovek

mapa Žalý

trasa a výškový profil

Ústupek Vencovi děláme hned druhý den. Jeho pochybná závislost na kótě 1 000 metrů nás všechny žene na vcelku neatraktivní hřeben mezi Horními Mísečky a Vrchlabím. Jelikož chvíli před půlnocí dorazil na boudu i Roman, půjdeme v plné síle. Etapu začneme v Herlíkovicích, kde se dá zaparkovat zdarma. Navíc nás lenivé či zesláblé vyveze nahoru lanovka. Tentokrát je její cena lidovější (120 Kč). Po svých jde vzhůru jen Roman, který musí dohnat, co včera zameškal.

Před desátou se u stanice schází dost turistů a protože jedeme poslední, nahoru dorazíme společně. Čtyřsetmetrivý výstup kámose jen lehce rozehřál. Formu má jistě opět skvělou.

Na vrcholu Předního Žalého stojí kamenná rozhledna, z níž však nikam nedohlédneme. Může za to silný opar, přes který sotva spatříme siluetu vrcholu Sněžky. Jinak bychom toho viděli jistě víc.

Z Předního Žalého se přes sedélko přeneseme k Zadnímu Žalému, který je o kousek vyšší (1 036 m n. m.). Pak po červené sestupujeme přes Janský vrch na Rovinku. Jdeme smrčinou bez výhledů a připadáme si jako na Šumavě, v místech, kde ještě zbyl les. Další dny již znovu budeme pobíhat po náhorních planinách a výhledů si užijeme ještě do sytosti. Rovinka je křižovatkou značených cest a zdejší kiosek slouží turistům k občerstvení. Spousty pěších i cyklistů zde na chvíli zastavují. Využíváme volného přístřešku a posilujeme se též.

Lanovkou jedeme na Žalý.

Rozhledna Žalý. Původně na tomto místě stávala jednoduchá dřevěná stavba sloužící k vyměřování a signalizaci. Poté zde byla postavena železná vyhlídková konstrukce, která musela být zbourána. V roce 1892 nechal Jan Harrach postavit 18 metrů vysokou kamennou rozhlednu. Z věže je kouzelný výhled na Podkrkonoší, pásmo Krkonoš, vrcholové partie Jizerských hor, Ještěd nebo Trosky. Při dobré viditelnosti lze zahlédnout i Kralický Sněžník. (Mapy.cz)

Zastřené obzory neumožní dohlédnout dál, než na několik km.

...

...

Kostel sv. Huberta na Benecku.

Trochu více vzruchu způsobí až vrch Šeřín, pod kterým leží stará bučina, kde fotím pokřivené "charaktery" zdejších buků. Stoupáme s Romanem a besedujeme o tom, jestli náhodou vše kolem nás není jen výmysl vědomí. Takový softwarový matrix. Žádná hmota neexistuje, stromy, tráva, květinky u stezky, on i já jsme jen nehmotné nic, cosi, co vnímáme jen mimoděk. Stejně tak naše dřívější zážitky, přátelé co zmizeli někde v minulém čase a již se neobjeví, lásky a utrpení...

Sáhnu si na mohutný buk, který vykazuje rakovinné bujení a přemýšlím, jestli tahle divná teorie může být pravdivá. Strom se zdá hmotný a opravdový. Přesto se děje něco divného a já nejsem schopen "to něco" ovlivnit.

Vrchol Šeřína (1 027 m n. m.) je nyní výhledovým místem. Je to díky nevysoké skalce a dříve odlesněnému okolí, kde stromy postupně skály přerostou. Podobně jako je to dnes na dalším vrcholku - Černé skále (1 037 m n. m.). Cestou k ní se bavíme o šachách, když Franta potkal smíchovského šachistu a pořadatele turnajů. Šachy bychom si slušně zahráli všichni, titul KM ani l.třídy nejsou k zahození, ale možná k tomu ani nikdy nedojde. To by nás musel uvěznit v penzionu vytrvalý déšť, který si nikdo nepřeje.

Na Šeřín (1 027 m n. m.) stoupáme starým bukovým lesem...

...

...

Černá hora z Šeřína.

Skalka na Šeřínu umožňuje hezké výhledy.

Černá skála (1 039 m n. m.).

Na rozcestí Pod Černou skálou sestupuji s Frantou do Labské k přehradě, zatímco Roman pokračuje s poněkud zničeným, ale odhodlaným Vencou k poslední tisícovce na Mechovinci a výhledové Harrachově skále. Po sestupu do Špindlu je vezmu autem, pro které budu mít čas dojet busem. Ten jezdí do Vrchlabí dost často a tak po sestupu do Labské na zastávce čekám necelou čtvrthodinku. Času je dost i na podrobné prozkoumání přehrady Labské nádrže. Na betonové hrázi právě probíhá výuka nějakých Rusů v horolezectví. Procházíme se kolem vody a ještě musíme vyčkat, než kluci sestoupí od Horních Míseček.

Labská...

Klikoroh devětsilový.

...

Vodní nádrž Labská na horním toku Labe byla v letech 1910 – 1916 postavena jako gravitační přehradní nádrž. Je nejvýše položenou nádrží na Labi. Hráz je 41 m vysoká, 55 m široká a 154 m dlouhá. Jezero nad hrází je přibližně kilometr dlouhé a zaujímá plochu 40 ha. Na hrázi byla v 80. letech postavena silnice přemosťující údolí. V roce 1994 byla do provozu uvedena vodní elektrárna. (Mapy.cz)

...

...

...

...

...

...

...

...

Atrakcí je sjezd přes řeku po laně či horolezecký výstup.

Hřebenem Krkonoš k pramenu Labe

mapa Sněžné jámy

trasa a výškový profil

Výborné ranní podmínky pro focení mne ženou vzhůru k hraničnímu hřebenu. Míjím Martinovu boudu a stoupám k přístřešku po Smielcem. Zde ještě vyspává několik vandráků. Místo je pro bivak jako stvořené. Čekám na opozdilce a fotím horskou scénu, která se vyloupla z lesů nižších poloh. Zde již převažuje kleč, zatímco smrčiny jsou v menšině. Jejich pokroucené kmeny dokazují, jak kruté zimní podmínky musí přežít.

Výhledy se ještě vylepšují, jak stoupáme kolem Velkého Šišaku. Jeho kamenné temeno vyzařuje chlad a drsnost, byť je velmi příjemné teplo. Vrchol se obchází polskou stranou hory, podobně i Vysoké Kolo (1 509 m n. m.), na jehož vrchol má spadeno Venca. Nejsnazší výstup na něho vede od roviny u Sněžných jam, bohužel hora je právě zde nejvíc odkryta všem zrakům a lézt na ni by bylo hazardem s penězi. Pokuta může být mastná. Zbytečný zákaz vstupu do l. zóny na kamenitý vrch tak nemůžeme ignorovat. S lítostí to uzná i Venca, řka, že vrchol je i tak dosažen. Tohle konstatování se stane v Krkonoších pravidlem. Jen na málo vrcholů se lze dostat bez porušení pravidel. Z jedné strany to chápu, turistů je v těchto místech přemíra, z druhé si myslím, že je někdy jedno, vede-li stezka po obvodu hory nebo přes jeho vrchol. Vysoké kolo je jedním z nich.

Ráno vycházíme čerství a odhodlaní...

Martinova bouda.

Přístřešek pod Smělcem lze využít jako bivak.

Vzhůru na Smělec.

Mužské kameny zdoláme zítra.

Vysoké Kolo je v l. zóně NP a vrchol se obchází po značce polským územím.

Výhledy do polských rovin.

Před Sněžnými jámami...

Velmi hezká pasáž následuje za Vysokým Kolem. Pohledy jako magnet přitahuje turistům nepřístupná meterorologická budova na polské straně hranice, ale i hluboká strž Sněžných jam. Malá plesa na polské straně se zhora jeví jako malé loužičky. Několik vyhlídkových plošin umožní detailní pozorování skalnatého reliéfu, po jehož obvodu stezka vede.

Za Sněžnými jámami se charakter krajiny zcela změní. Najednou stojíme na pláni, kterou se vine cesta k Violíku (1 472 m n. m.) a dál k pramenu Labe a do Polska. Tam míříme my. Za nevelkým kamenitým vrcholkem Violíku se objeví Szrenica (1 361 m n. m.) a před ním i několik skalních vyvýšenin. Známý Tvarožník právě slézá několik nezbedných dětí, jejichž hlavičky vykukují za kdejakou skalkou. Vypadá to zde jako na Václavským Václaváku, všude je plno člověků. K tomu nemalým dílem přispívá lanovka na Szrenicu. Se sebezapřením dojdu davy až na vrchol této hory a brzy se zase otáčím k odchodu. Tady není co hledat.

Sklarska Poreba, Piechowice.

...

Sněžné jámy...

...

...

...

Na Vysokém Kole se na vrcholu nachází polorozpadlá kamenná mohyla, která byla postavena v osmdesátých letech 19. století na památku prvního německého císaře Viléma I. (Wikipedie)

Mnozí Krkonoše přechází s plnou polní, dokonce jsou mezi dálkoplazy i mladé holky. Je dobře, že se spaní pod širákem stále ještě nosí...

Za Sněžnými jámami.

...

...

Skály u meteorologické stanice.

Široká cesta k Violíku.

Violík (1 472 m n. m.).

...

Chráněny jsou mechy a to přes ušlapáním davy...

Labská bouda z hřebene.

Kotel a Zlaté návrší.

Szrenica je na polském území.

Skály Tvarožníka...

Tvarožník...

...

...

...

Z Polska turisté mohou využít lanovku. I proto je zde živo!

...

...

Znovu Tvarožník. Sestupujeme k Vosecké boudě.

Víc se mi líbí sestup k Vosecké boudě, kam nikdo nejde. Asi proto, že se k ní musí kousek sestoupit. Uvnitř si dáváme polévku a pivo. Interier si uchoval historickou hodnotu, kterou oceňujeme.

Táhlé stoupání po dobře upravené stezce nás zavede na Mumlavskou a Labskou louku, odkud je to skok k prameni Labe. Opět jde o místo, kde se lidé houfují. Není divu, jde o jeden z nejvýznamějších turistických cílů Česka. Napočítám 140 duší, které se tu upsaly chození v horách. Pro kolik z nich jde jen o jednorázový výlet a pro kolik o trvalou lásku k horám?

Interier Vosecké boudy...

...

Zblízka jsme nedokázali odhalit, co je znázorněno na tomto reliéfu a teprve foto s odstupem odhalilo tažné koně. Ty se zde v minulosti hojně využívali.

U Vosecké boudy.

Mokřady Sokolníka.

Na Labské louce...

...

...

Tlačenice u pramene Labe.

Města na Labi.

Pramen je kousek výš a není přístupný. Není divu, spousty turistů všeho druhu mě téměř deprimují.

...

...

Barevný mladý svět u Labské boudy...

Labská bouda z této strany připomíná ztroskotanou Archu Noemovu. Horší pohled nás čeká zdola. Ukáže se obří betonové monstrum.

Ani u Labské boudy se samoty nedočkáme. Dočkáme se však jednoho předraženého piva, které Venca nechává kolovat. A protože je poslední v kole, se smutkem hledí na poslední decku, co se mu vrací. Hned si vzpomene na nějaké pořekadlo o dobrotě a žebrotě. Hezky mu poděkujeme a sestoupíme k Labi.

Pramen se proměnil jen nepatrně, nabrat si z něho vodu ale může jen blázen. Vzpomenu si na studánku zaházenou drobáky a chuť ochutnat ji, mě ihned přejde. Nevadí, vodu jsem si doplnil z jiného pramene, který zásobují mokřady Labské louky. Nad Labskou roklí se po zelené značce vracíme svahem Vysokého Kola k Martince. Daří se mi zachytit krásu této boudy, násobené slunným počasím, modrou oblohou a vzdálenými vrcholy Krkonoš. Chvíli stojíme a snažíme se uložit ojedinělý pohled, nejen na neživou paměťovou kartu.

Po setmění mohutné záblesky vzdálené bouře, která za hraničními hřebeny zdola ozařuje ohromný hřib a poskytuje nám úžasný zážitek přírodního ohňostroje, oznamují, že dnešní den se nad námi Krakonoš smiloval.

Labský důl.

U Labe.

Svahem obcházíme Labský důl a směřujeme zpět k Martince.

Nad vyhlídkou k Labskému vodopádu.

Kamenné moře pod Vysokým Kolem.

Vzdálený Pančavský vodopád.

...

...

...

Před Martinovo boudou.

Špindlerova bouda pod Malým Šišakem.

...

...

...

...

...

Kozí hřbety.

Ovečky u Brádlerových boud jsou další milou připomínkou, že jsme v horách.

...

Hodiny v Brádlerových boudách vyfotit musím...

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Blanka

6. srpna 2017 19:21

Blanka říká

Moc hezké jste to zase měli. Krásné povídání i fotky, ale hlavně asi zážitky a ty se cení nejvíc.

Blanka

Lenka D.

10. srpna 2017 13:43

Lenka D. říká

Díky moc, Romane, za námět na firemní teambuilding. Rádi bychom se svým týmem z Formetalu uskutečnili v rámci celozávodního volna týdenní túru. Proberu to s kolegy, máte tady spousty inspirace.

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.