Krkonošská šestidenní ll.

Krkonošská šestidenní ll.

Zbytek pomalu ubývajících sil směrujeme k hraničnímu hřebenu s výraznými skálami Mužských a Dívčích kamenů, dlouhému přechodu z Medvědína k Labské boudě, se sestupem Labským dolem, a jako třešničku na dortu si před odjezdem domů přidáme ještě krátký výstup k Ptačím kamenům.

Přes Mužské a Dívčí kameny na Špindlerovku a Davidovy boudy

mapa Špindlerovka

trasa a výškový profil

Znovu stoupáme k Martinovo boudě a dál k přístřešku, který je dnes prázdný. Pár minut čekáme na Vencu s Frantou. Zkouším lavice uvnitř uzavíratelné budky a sním o tom, jaké by to bylo, kdybychom putovali po hřebenu s bágly. Tohle místo si k přenocování vybere jistě hodně vandráků. Je tu hezky.

Společně dobýváme vrchol Mužských kamenů, což není nijak těžké. Hraniční hřeben není náročný, převýšení je nevelké. Z vrcholku skály máme skvělý rozhled. Hluboko pod námi leží Brádlerovy boudy, kde jsme doma. Kontrolujeme hřebenovou partii na obě strany. Od Špindlerovky přichází první poutníci, mířící na naši včerejší trasu. Jednotlivé kamenné bloky jsou úžasně fotogenické. Často fotím na výšku několik záběrů, abych mohl později v PC složit panorama. Ve volné krajině hrají prim barevné šutry spolu s nízkou klečí.

Na hranici.

Pomníček u Mužských kamenů.

...

Obří kameny se žloutnoucím mechem dají krajině zcela jiný ráz.

...

Pohled zpět k přístřešku Pod Smielcem.

...

Mužské kameny leží přímo na stezce. Polsky jde ovšem o útvar zvahý Dziób.

Pohled k Brádlerovým boudám ukazuje, na jak hezkém místě jsme ubytováni.

...

...

Ze vzdálené Sněžky spatříme jen vrcholek hory.

...

Barvy mechu pestře zbarvují kameny.

V řadě za sebou...

I následné Dívčí kameny podrobně zkoumáme. U nich jsme poprvé na dohled Špindlerovy boudy. Dobře vidět jsou na hraně svahu Malého Šišaku Sluneční kameny, kudy hraniční stezka pokračuje Polskem nad Wielki a Mali Staw, krásná jezírka nedaleko Luční boudy.

Klesáme na rozestevěné Petrovy boudy, které před několika lety kdosi podpálil, aby zde mohlo vyrůst modernější monstrum. Ale snad si to architekti ohlídají a bouda skutečně bude podobná té staré. Zatím se pilně pracuje na hrubé stavbě.

Jdeme stále za nosem až k Mechovině, kam již vede kvalitní cesta. Kolem stojí pahýly uschlých smrků, torza, která dodávají místu ten pravý horský ráz. Čeká nás Špindlerova bouda a ta již zavání silně komercí. Na velkém a prázdném parkovišti, neboť sem nahoru jezdí pouze ubytovaní, ostatní vyveze autobus, se ptáme na cenu zapůjčení koloběžky. Franta dnes již jede domů za šachami a tak mu nabízím tuto možnost dopravy do Špindlerova Mlýna. Kupodivu odmítne a vybere si náhradní řešení, sejít k Bílému Labi a kolem něho do Špindlu.

Dívčí kameny. Podle pověsti zde kdysi zahynula mladá pastýřka.

...

...

...

Franta je náš vrcholový lezec.

...

...

...

Špindlerova bouda od Dívčích kamenů.

...

Petrovy boudy v rozestavěném stavu.

Na Čihadle...

...

Stezka prof. Fanty. I díky tomuto pánovi zmizely nejcennější horské pralesy na hraniční Šumavě. Díky jemu a dalším neústupným bojovníkům za tzv. divočinu není možné nepůvodní smrkové monokultury nahradit přirozeným smíšeným lesem a horskými bučinami, které na Šumavu patří, ale sami ani za stovky let nevyrostou. Na ceduli se dočteme, že nejlépe si les pomůže sám a přitom se dovíme, že na záchranu lesů a přírody Krkonoš Nizozemí věnovalo 378 milionů korun. Jak si tento paradox vysvětlit, nevím. Asi jsou za tyto peníze jen cedule, z nichž jednu právě vidíme.

Po krkonošském kyselu se s ním loučíme a pokračujeme k rozcestí. Znovu se noříme do úžasné přírody Krkonoš. Jdeme na hranici lesa, který je divoký a řídký. Slatě kolem stezky překonáme pohodlně dlouhým povalovým chodníkem. Znovu pozoruji orchideje a suchopýr, dvě rostlinky k focení. Jdu pomalu a kluci mizí daleko vpředu. Venca má cíl vyjít na vrchol Pevnost, kde lze dle názvu předpokládat skalní vyvýšeninu či alespoň řopík. Já tuto kratochvíli odmítám absolvovat a rozvalím se na lavičce u starých dřevěných Davidových bud. Dlí zde jedna rodinka, schovaná před sluncem pod korunou osamělého stromu, a když odejde, nastane úžasné ticho.

Kousnu do tatranky, popíjím k ní mattonku s vinnou příchutí, a pozoruji ohromnou bílou vlnu, kterou vytvořil na nebi teplejší vítr, vanoucí z polských nížin nad kamenným mořem Malého Šišaku. Vzdušné proudy občas vykouzlí z mraků něco nevídaného a já jsem rád, že tentokrát můžu být u toho.

Povalovým chodníkem směřujeme mokřady k potoku Dírečka.

...

Prstnatec májový zde roste i poblíž stezky.

Malý Šišak je dobrým orientačním bodem. Zabloudit se však nedá.

Železný vrch za nevýraznou tisícovkou Pevností od Davidoých bud.

Vlna nad Velkým Šišakem od Davidových bud.

Dřevěný exterier dává Davidovým boudám zvláštní osobitý ráz.

Asi za půl hodinky přichází Roman s Vencou a ještě chvíli lelkujeme. Na západě se začíná mračit a protože i předpověď slibovala časté bouře, dlouho neodpočíváme. Musíme sestoupit do Medvědího dolu, za kterým budeme stoupat k Medvědí boudě a pak i k těm našim. Venca je unavený a tak, když poprvé v dáli zahřmí, a já s Romanem zrychlím, zůstane hodně pozadu.

Nezpomaluji, naopak si dávám test, jakou zátěž při stoupání vydržím. Teprve při rychlé chůzi se ukazuje, jak strmé je stoupání k Brádlerovým boudám. Však zde nahoru jezdím autem na jedničku.

Pot ze mne leje, až si říkám jestli nebude menší prška, co stále víc hrozí, nakonec příjemná. Bouře se však přesouvá velice líně a ačkoli hromobití sílí, strach nenahání.

Průtrži, co přijde, se tak tak vyhne i Venca, stěžující si, že když jde do tuhého, vždycky ho necháme na holičkách. Inu takové jsou hory, takový je zákon přežití v nich. Může být rád, že jsme ho neodřízli ve stěně z lana...

Před bouřkou musíme překonat Medvědí důl, než se ukryjeme v Brádlerových boudách. Ještě je to kus cesty...

Medvědí potok.

Z Medvědína na Zlaté návrší a do Labského dolu

mapa Labský důl

trasa a výškový profil

Ráno znovu sjíždíme dolů k lanovce na Medvědín. Roman opět ušetří 250 korun, my s Vencou zase síly, které se ještě budou hodit. Čeká nás náročný a dlouhý trek Labským dolem.

Hřebenem jdeme na Šmídovu vyhlídku a po sestupu na cestu od Horních Míseček na Zlaté návrší, kde si spěšně prohlédneme mohylu Hanče a Vrbaty, borců co zahynuli během závodu v silné vichřici, a poté čekáme u grogu na Vrbatovo boudě.

Lanovka na Medvědín.

Pohled z lanovky na Labskou přehradu.

...

Atrakce přitahují mnohé. My se rádi tomuto vrcholu vzdálíme.

Koridory medvědům z Karpat uzavřely cesty a dálnice. Proč jim tedy zpět nepomoci? Pár by se jich v lesích Krkonoš, ale i v jiných horách jistě ztratilo. Vždyť na Slovensku jsou téměř všude.

...

Lesnatý hřeben k Žalému jsme si již prošli. Mlhy jeho vrcholky zahalily neprůhlednou clonou.

Na konci světa...

Vrbatova bouda.

Až na Zlaté návrší lze dojet busem ze Špindlerova Mlýna.

Vrbatova mohyla.

Hanč, Vrbata a zapomenutý Rath, který se snažil Vrbatu zachránit a přežil.

Venku panuje nevlídné počasí a po včerejších bouřkách se kopce noří do mlh. Je dost chladno. Navíc se čekání protahuje, protože Roman vystoupal z Horních Míseček nejprve na Medvědín. Autobus mezitím co půl hodinu vychrlí ze svých útrob další a další nadšence. Téměř všichni pokračují bez zastávky k Labské boudě.

Když se shledáme s Romanem, zamíříme na vrchol Harrachovy kameny, hezké to výhledové místo. Mlhy zmizely, přesto je viditelnost značně omezena. Léto jen výjimečně povoluje intenzivní prožitek z čistých a dalekých výhledů.

Nedaleký sousední Kotel (1 435 m n. m.) je znovu v l. zóně a tak bez jeho zdolání sestupujeme mokřady na Labskou louku. K pramenu Labe dnes nejdeme a míříme zkratkou k Labské boudě, odkud si odskočíme k Ambrožově vyhlídce. Ta leží na hraně Labského dolu nad Pančavským vodopádem, avšak kochat se z ní lze pouze okolními strmými skalami a kroutící se říčkou Labe, která k potěše všech rudých fandů vykresluje v hlubině pod námi dobře patrné velké S.

Kotel.

Řopíci na hřebenu.

Před Harrachovými kameny.

Rozhozené kostky Harrachovy.

...

...

Tak toto soutěž nějakého psího časopisu určitě vyhraje...

Kotel opět všechny stezky pouze traverzují.

Při bouřce lze využít úkryt v bunkru. Přemýšlíme, je-li to bezpečné.

Cesta k Labské louce.

Postavičky Sněžnými jámami pochodují jako mravenci na své umetené cestičce.

...

Harrachova louka.

Rozcestí u Kabské boudy.

Pohled do hlubin Labského dolu.

Labské sS.

Mohutná dolina pohlcuje lidské postavičky stoupající vzhůru od Špindlu. Shora se podobají pomalu lezoucím barevným hmyzákům. Brzy se staneme jedněmi z nich...

Dříve si však dopřáváme vydatnou a neošizenou bramboračku, jejíž porci omezuje jen velikost plastové nádoby. Venca mi ji zkušeně nabírá zespodu mísy a tak si pochutnám na houbách, zelenině i bramborech.

Abychom unikly bouřkám, které se mají znovu odpoledne objevit, slézáme bez většího zdržení k vyhlídce na Labský vodopád, a serpentinami i hluboko pod něj. Stezka vyskládaná balvany je pohodlná a jde se dobře. Přesto únava pátý den chození v horách je v nohách cítit.

...

...

Na Ambrožově vyhlídce.

...

...

...

...

Z Labského vodopádu vidíme jen fragmenty. I vody dolů padá málo.

...

...

Serpentiny a dokonale upravená stezka usnadňují sestup do údolí.

...

Labský důl je atraktivní a velmi dlouhý. Uzavřené údolí často poskytne nezapomenutelné pohledy vzhůru na Strmou stráň, kde jsou vidět obnažené kamenné plotny, jak laviny postupně strhaly stromy s veškerou zeminou. Spatříme zdola Pančavský vodopád s trochou padající vody. Sucho se podepsalo na jeho síle. Labe je většinou skryto v lese a jen z několika míst k němu můžeme dohlédnout. Mnoho kilometrů se neustále předcházíme se stejnými turisty a není divu, že se u rozcestí, kde již začíná kvalitní cesta, loučíme jako staří známí.

Poslední část treku vede po asfaltce s výhledem na stále vodnatější Labe a nožičky nás již odmítají nést. Houstne provoz výletníků, z nichž někteří jedou v podivných elektrošlapohybech, jak si vozítko sám nazvu. Následují Dívčí Lávky, kemp, a konečně i stanice lanovky - náš cíl.

Cestou autem vzhůru na Brádlerovy boudy spadne pár kapek a pravá bouře přijde znovu až později večer. Přesto je i v noci stále teplo. Spíme při otevřeném okně pod lehkou dekou a zima nikomu není.

...

Labský vodopád.

Pančavský vodopád...

...

...

Labský důl.

...

Labe...

...

Kamenné moře.

Ptačí skály

mapa Ptačí skály

Poslední den balíme, platíme a protože se nechceme již moc unavit před cestou domů, jdeme s Romanem jen na nedaleké Ptačí skály. Od naší boudy jsou necelé 2 km a výstup umožní opravdu jen malou ranní rozcvičku. Tu Venca vynechává, snídani dojedl se sebezapřením a únavu cítí největší. Přesto je právě on velmi spokojený, vždyť jel s dlouhodobými bolestmi v břišní krajině a nebylo vůbec jisté, že na tu krajinu horsko-krkonošskou vůbec bude mít nějaké síly. Vyšlapal zde mnoho dalších tisícovek do své rozšiřující se sbírky, byť mu vrcholy některých z nich odepřel zákon krkonošského NP. Já jsem si zase splatil dluh, když jsem tuto část Krkonoš téměř neznal.

Stezka k Ptačím kamenům...

...

...

Ptačí kameny.

Brádlerovy boudy.

Vysoké Kolo.

...

...

Krkonošské vyznání...

Cestou domů se zastavujeme v Turnově, kde nám na jaře nevyšla návštěva muzea Českého ráje, když měli o velikonočním pondělí nečekaně zavřeno. Tentokrát to vyšlo a tak shlédneme nejeden drahý kámen, vytěžený v Českém ráji či jeho okolí. Na turnovském náměstí poznáváme, jak moudré bylo uchýlit se na čas vysoko do hor. Je vedro k padnutí.

V muzeu Českého ráje v Turnově můžeme spatřit drahé kameny nejen z České republiky.

...

...

...

...

...

...

Zajímavou výstavu doplňují nalezené fosilie či makety dávno vyhynulých živočichů.

...

...

...

...

...

...

...

Koutek umění...

...

...

Fotografie z horolezeckého prostředí ve třetím podlaží jen prolétneme. Vedro a nedýchatelný vzduch víc neumožní.

...

...

...

Světélkující horniny...

...

Sousoší sv. Václava, sv. Jana Nepomuckého a sv. Antonína Paduánského...

...

...

...

Dominantou náměstí je novorenesanční dům České spořitelny postavený v roce 1906. Hlavním sponzorem stavby byla turnovská spořitelna, která v roce 1903 vykoupila původní historický barokní dům. Původně zde stával zájezdní hostinec U Zlatého orla, který patřil rodině Votrubcově. Nová budova byla projektována architektem Janem Heindlem. Zajímavou je především fresková výzdoba průčelí, jejíž autorem je malíř Láďa Novák. (Mapy.cz)

Kostel sv. Františka z Assisi byl postaven v letech 1651 - 1655 při františkánském klášteru. Po požářu, který kostel a klášter zachvátil v roce 1803, byl kostel kompletně přestavěn v empírovém slohu. Přestavba proběhla v letech 1822 -1824. Pseudorománská zvonice byla přistavěna v roce 1842. (Mapy.cz)

Náměstí Českého ráje s Mariánským sloupem.

V restauraci Korunní princ...

...

...

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Jsou místa, která přitahují svým významem. Pramen Labe k nim jistě patří. Nahlédli jste již k jeho vodám?

5 38% Již vícekrát.

2 15% Ano, jednou.

6 46% Zatím ne.

Hlasovalo 13 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Blanka

16. srpna 2017 08:25

Blanka říká

CHCI TAM. Začínám plánovat, semínko v hlavě už se chytilo. Díky za inspiraci, Blanka

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.