Kvilda - poslední vzepětí letošní zimy

Kvilda - poslední vzepětí letošní zimy

Nejlepšího lyžování z celé zimy jsme se dočkali nečekaně až v polovině března, kdy v době rašení květů sněženek mírné ochlazení vytvořilo na horách kvalitní podmínky pro loučení se s bílou stopou. V okolí Kvildy jsme si díky tomu projeli některé nově udržované stopy kolem vrcholů Tetřeva (1260 m n. m.), Holého vrchu (1294 m n. m.) a Stráže (1308 m n. m.).

Potřetí letos využíváme levného ubytování, které na několika místech Šumavy poskytuje NP. Po lednové návštěvě ubytovny v Českých Žlebech, únorové v Kameňáku u Borové Lady, došlo i na kvildskou ubytovnu NP Šumava. Cena 250,- Kč a možnost jednoduše začervenit políčka rezervace na měsíce dopředu bohužel znamená i to, že víkendy jsou obsazeny snad až do října letošního roku. Často se však stává, že je na poslední chvíli rezervace zrušena, což byl i případ našeho uvolněného pokoje. Bezplatné rezervace mnoho lidí zneužívá a NP bude asi muset řešit nějakou změnu k prospěchu turistů a znevýhodnění "vychcánků".

Na špalky odstavím své tělo

a počkám si na jaro

zazimován uprostřed bílého ticha

sněženkám nadohled...

Zimní mapka Kvilda a okolí.

Okruh l. Kvilda - Tetřev - Holubí skála - Kvilda

V pátek přijíždíme do Kvildy za slabého mrholení. Je pod nulou a nevlídno. Přestože již dlouho nesněžilo, jsou stopy ve slušném stavu. A docela to v nich frčí, ledové stopy jsou lehce pokryty popraškem vloček, ve které se změnilo mrholení. Jedeme směrem k Horské Kvildě, ale před Jezerní slatí odbočíme z frekventované bílé dálnice k Filipově Huti. Za můstkem přes Kvildský potok stoupáme kolem vrcholu Lapka (1171 m n. m.) k Tetřevu (1260 m n. m.). Stopa je kvalitní, a není divu, před měsícem zde projeli hned dvakrát stovky závodníků Šumavského maratónu a od té doby moc nesněžilo. Sněhu v terénu není mnoho, v lese jsou vidět holá místa, na cestách ale problémy nemáme.

Pro mne je stopa kolem Tetřeva novinkou. Běžkaře zde čeká příjemné zpestření starých profláklých cest. Usnadňuje také příjezd do Kvildy od Filipovy Hutě přes Březovou horu, který byl dlouhé roky noční můrou lyžařů. Cestou ve srázu podjedeme Tetřev a sjíždíme k Teplé Vltavě. Vpravo stoupá cesta na Černohorský močál, kudy jsme dříve často jezdili k Březníku a na Modravu. Zákaz ke slati sice nevidím, ale nahoře bude jistě l. zóna NP a tak se tam pouští málokdo. To dokazuje i zapadaná stará stopa. Slať se snadno projede po zpevněné a dnes rychle zarůstající cestě, která bývala železnou oponou a je škoda, že se tudy k Ptačí nádrži nesmí. Přírodě by se tím nijak neublížilo.

Pokračujeme ještě asi 1,5 km k Pramenům Vltavy a odbočíme na Holubí skálu již zmíněným průsekem bývalé železné opony. Na rozdíl od zapovězeného směru k Černohorskému močálu zde vede kvalitní stopa k cestě Kvilda - Bučina. Na ní obracíme běžky zpět na Kvildu. Musíme se ještě ubytovat, navíc na rozjezd dnešní kilometry stačí. V Kvildě si v místním dobře zásobeném sportu kupuji čelenku, teplejší rukavice, aby mě nezábly prsty, a termotriko, aby mě neomrzly ledviny.

Král Šumavy v celé kráse!

Starobylý strojek v provozu. Minutová ručka sice trochu prokluzuje, ale nebuďme malicherní...

Okruh ll. Kvilda - Prameny Vltavy - Černá hora - Filipova Huť - Horská Kvilda - Kvilda

Ráno vyrážíme natěšeni již v půl deváté. Je pár stupňů pod nulou a stopa je úžasně rychlá. Ani si nepamatuji, kdy naposledy jsem se na běžkách cítil tak skvěle. Přesto že se nijak nehoníme cesta rychle ubíhá a brzy jsme u Pramenú Vltavy. Kůrovec zde opět odkrojil kus ze svého jednostranného jídelníčku a mladé smrčky pomalu začínají nahrazovat uhynulé velikány . To je patrné také na svahu Černé hory (1315 m n. m.). Na ní jsem mnoho let nebyl a dnes hledám při dlouhém výstupu vzhůru marně jakékoli výhledy. Černá hora byla na počátku kůrovcové kalamity vytěžena a ze sazeniček jsou dnes dvacetileté smrky. Bohužel mi zde zcela chybí buky. Monokultura smrčin tak bude na velkých územích nadále pokračovat. Nic na tom nezmění ani l. bezzásahové zóny. Spíš naopak. Pokud něco vyroste, bude to zase jenom smrk. Stav, který mají v Bavorském lese, kde je pod hřebenem prosperující les s převahou buků, zde znovu nenajdeme. Zaslepení některých takzvaných a samozvaných ochránců divoké přírody Šumavy je do nebe volající. Proč zmrzačené přírodě nepomoci vysázením bučin? Ty na české straně kdysi byly, jak tomu nasvědčují i některé místní názvy. Pro důkaz nemusíme chodit daleko, vždyť bývalou ves Bučinu máme hned za kopcem. A pod ní směrem ke Kvildě je smrkový les se stejným názvem Bučina!

U vrcholku Černé hory je znovu nainstalovaný fotopoint a tak se ho snažíme zprovoznit. Na druhý pokus se zelené oko skutečně rozsvítí a po pár vteřinách na nás zabliká i oko červené. Večer se mrkneme na webové stránky NP Šumava, jak to dopadlo...

Ve výživném sjezdu z Černé hory plužíme o sto šest! Tvrdý promrzlý podklad rozjíždí lyže nezvykle rychle a padat se nám nechce. Potkáváme hodně běžkařů, přece jen je tady ve vyšších polohách kvalitnější sníh. A je ho o mnoho víc než dole. Tady stále panuje zima. Drobné sněžení a hlavně neustále kolem se převalující mlha, znemožní daleké výhledy, které bychom odsud měli. Roklan i Velký Javor zůstanou pro dnešek skryty.

Přibližujeme se k Filipově Huti, kde máme v plánu poobědvat. Sušenky ani piknik hlad nezahnaly. Ženeme se tedy my a chvíli po poledni již sjíždíme od Lovčí skály (1165 m n. m.) k Filipce, kde vyhlížíme restauraci v hájence. Nakonec vše dopadne jinak. Bloudíme mezi novostavbami, kterými je poset svah pod lesem a dostáváme se až na žlutou turistickou značku. Ta ale vede jihozápadním svahem Sokola na Antýgl. Znovu se proto noříme mezi smrčky, nové domky a ohrady, až konečně spatříme v dáli oranžově svítit spásnou ceduli běžkařské trasy. Co naplat, najíme se o kus dál v Horské Kvildě.

Pluhem upravená cesta mezi Filipovo Hutí a Horskou Kvildou místy postrádá sníh a tak se jede kudy se dá. Často korytem škarpy. Přes nedalekou Březovou horu (1193 m n. m.) vede souběžná stopa a ta by byla kvalitnější. I tak se do hospody u Vydřího mostu dostáváme bez vážnějších problémů. U jeleního guláše a horkého čaje pak rychle zapomeneme i na ty malé.

Kolem Horské Kvildy sněhu znatelně ubylo a tak kousek jdeme po cestě. Stopa k Jezerní slati je už zase pohodlná a dobře projetá. Jedeme jako namydlený blesk. V nohách máme pěknou porci kilometrů, ale únavu nijak zvlášť necítíme. Kvalitní rychlé stopy dnes síly tolik nesebraly.

Večer na ubytovně pak z webu NP marně lovíme naši fotku z Černé hory. První je až z 11.38 hod. a my se fotili asi o hodinu dříve. Nebo snad nefotili?

Každý začátek je těžký. Za Kvildou.

Hraběcí Huť je jednou z dlouhé řady zaniklých osad na Šumavě.

Oranžovou stopou.

Teplá Vltava pod Černou horou nese správně název Černý potok. Jako pramen Vltavy je ale místo známé již hezkou řádku let.

...

Vody Vltavy projdou naší republikou od jihu až na sever. U Mělníku se setkávají s Labem a míří do Hamburku k Severnímu moři.

Okolí pramene doplatilo na kůrovcovou kalamitu. Usmrcené stromy stále padají k zemi.

Vltava jako žena s dlouhými vlasy připomínající klidné vlny vod. Přitažlivá a trochu i smutná, podobně jako krajina, kterou se řeka ubírá.

Černobílou zimu dovedou oživit maličkosti.

Jak by asi dopadly lesy, kdyby se kůrovcová kalamita ponechala bez zásahů, které nakonec vynuceně přišly? I tak bude mít zanedlouho téměř každý obyvatel Česka na Šumavě svůj suchý strom.

Prameny Vltavy.

Pod Černou horou.

Černá hora je znovu zalesněna. Bohužel opět pouze smrky.

...

Fotopoint pod Černou horou.

Filipovohuťský potok.

Horská Kvilda.

U Horské Kvildy.

...

Jezerní slať.

...

Okruh lll. Kvilda - Holubí skála - Stráž - Bučina - Kvilda

Nedělní ráno postihla obleva a tak pár centimetrů čerstvého sněhu rychle taje. Ze střech domů padají kapky vody a je cítit, že je mnohem tepleji než předchozí dny. Než vyrazíme do stopy, kupuji si další termotriko, protože už na něj mám slevu.

Kus cesty neseme lyže a nazouváme je až na rovince u Hraběcí Huti. Kousek popojedeme směrem na Bučinu, ale zahneme na Holubí skálu a pak ke Stráži (1308 m n. m.). Mažu omylem stříbrný vosk na mokrý sníh místo bílého a hned za to trpím. Nový sníh namrzá, lepí se a já se nemůžu sklouznout. Čím pomaleji jedu, tím je to horší. Přejedu proto několikrát spodkem lyže hranu té druhé a nasadím rychlejší tempo. Trochu to pomahá, ale potím se při tom jako dveře od chlíva. Dlouho to nevydržím. Moc mě neuklidní ani to, že stejné problémy mají i ostatní. Asi taky omylem mazali stříbrný...

U Holubí skály je sníh promrzlejší a konečně se přestává lepit. Krátkou pauzu u odbočky využijeme k doplnění sil a přesměrování dvou mladých běžkařů naší stopou. Potřebujeme ji pořádně prošláplou. Před Holým vrchem (1294 m n. m.) na rozcestí musíme vzít za vděk dolní cestou, protože jen ona je čerstvě projeta. Nevadí. Jedeme mírným, ale dlouhým stoupáním s parádním výhledem na bíle oděnou Černou horu. Větve usychajících stromů pokryla ledem jinovatka a protrhaná obloha odhaluje kousky modrého nebe. Slunce se po mnoha dnech dere z nízké oblačnosti a hřeje opravdu dost. Dnes se v měknoucím sněhu nesvezeme podobně dobře jako včera.

Kolem nás se uschlé stromy střídají se zdravějšími a s mýtinami. Všude je plno stop zvěře. Nás zaujmou hlavně kulaté stopy malého dravečka, kterých je kolem plno.

Na strojově projetou stopu se vracíme u rozcestníku Na Strážní stezce. Odsud vede odbočka k přechodu Sedmiskalí pod Siebensteinköpfem. Tvrdým stoupáním dosahujeme sedla nedaleko vrcholu Stráže (1308 m n. m.). Sem bychom došli horní cestou z odbočky u Holubí skály. K Bučině se již víceméně sjíždí. U zaniklé vsi stojí cedule, že jde o osadu s nejvyšší nadmořskou výškou u nás (1200 m n. m.). Je čas obědu a tak nemůžeme vynechat hotel Alpská vyhlídka. K němu se jde kolem konstrukce původní železné opony, která disponovala 6 000 V a byla určena především k zabíjení našich krajanů, kteří chtěli nezákonně opustit socialistickou vlast. Teprve díky velké nevoli našich západních sousedů došlo na naší hranici k jisté úpravě poměrů. Železná opona byla posunuta hlouběji do vnitrozemí a 6 000 voltů nahradilo nižší napětí, které po narušení drátěného plotu vystřelovalo do nebes světlice. Ze strážních budek pak vyběhli vojáci PS se svými psy a narušitele buď zatkli nebo rovnou zlikvidovali. Rozkaz přece zněl jasně. "Za žádnou cenu nesmí projít!" Na zjišťování kdo je kdo nebyl čas...

Buďme vděčni za to, že dnes je západní hranice volná. Dokonce tak volná, že ji můžete přejí kdekoliv, mimo l. zónu NP.

Z Bučiny jedeme na Kvildu nejkratší možnou cestou. Pro jistotu nemažeme a rozbředlý sníh po rovině a do kopečků pěkně podkluzuje. A z kopce zase nejede. Již to není taková balada. Nejlepší je proto jet soupaž. Lukáš Bauer by z nás měl radost.

Pod Holým vrchem.

...

...

Pod Stráží.

Černá hora.

...

...

Toto je jediné, co lze v l. zóně pro turisty udělat.

Bučina ve výšce 1200 m n. m. je nejvýše položenou osadou v Č.R.

Obnovená kaplička na Bučině.

Mohutný hotel Alpská vyhlídka nabízí skvělé výhledy. Někde mám ještě zahrabaný diák z počátku devadesátých let minulého století, kdy zde stála ruina s propadlou střechou, hrozící zřícením. Nakoukli jsme jsme tenkrát dovnitř jestli by se v ní nedalo přespat a rychle jsme vycouvali.

...

...

Šumavským lesům - na paměť násilí (1991-2013). Pomník milionům uschlých smrků a zničeným horským pralesům, obětovaným pochybnému experimentu.

...

...

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Jaké místo na Šumavě byste si v zimě nejradši vybrali pro svoji dovolenou?

16%Železnou Rudu

10%Prášily

9%Srní

8%Modravu

9%Kvildu

8%Churáňov - Zadov

10%Borovou Ladu

8%Stožec

10%Novou Pec

13%jiné

Hlasovalo 1266 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

wenca

30. března 2015 15:04

wenca říká

Zajímal by mně váš názor na to, jestli se na Šumavě mělo / nemělo kácet. Já osobně jsem pro druhou variantu. Ještě více mě v ní utvrdilo zhlédnutí následujícího videa: https://www.youtube.com/watch?v=_Uak3KGa1Ak

Jistě, zemřelo spoustu stromů. Ale jak nyní vypadají místa, kde se zasahoval, a ta, kde ne? Tam, kde se proti kůrovci zasahovalo jsou holé pláně bez života, tam, kde se to nechalo bez zásahu již raší spoustu nových smrčků.

Rony

31. března 2015 10:16

Rony říká

Je to jednoduché jako facka. Mluvíte-li obecně o Šumavě, pak by bohužel po ohromné gradaci populací lýkožrouta smrkového bez zásahů a kácení napadených smrků téměř celá Šumava uschla

Asi Šumavu moc neznáte, holé pláně vznikly především na hřebenech Šumavy, kde mladé smrčiny skomírají a nerostou. Naopak plochy, které se zalesnily, byť byly vytěženy z důvodu výše popsaném, vykazují pestrost, protože mezi nově osázenými stromy již je zastoupení původní bučiny. Bohužel v l. zónách je sázet nelze a to je podle mne ta největší chyba.

V Bavorském lese je to jinak. Tam jsou na svazích pod hřebeny převážně bučiny, které postup kůrovce zastavily.

Podobná videa jsou poplatná svému účelu a viděl jsem jich dost. Používám proto raději svůj selský rozum.

Čím méně vyšlapané jsou stezky, kterými k svému cíli míříš, tím více zážitků tě na nich čeká

Paulie

28. dubna 2015 21:35

Paulie říká

Pěkné nahlédnutí do zimní Šumavy. Jen v anketě chybí možnost "postupně všechny"

Byli jsme na konci února u Zadova a už tehdy bylo potřeba občas sundat běžky, naštěstí většinou jen na krátký úsek (tam, kde sluníčko roztavilo všechen sníh). Dokonce i churáňovské okruhy měly vytátá místa. Problém byl, že asi 14 dní předtím nesněžilo.

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.