Labské pískovce I.

Labské pískovce I.

Jedním z míst, která mě baví objevovat, jsou pískovcová skalní města. Jejich úžasný fotogenický potenciál je nekonečný. Vždy si z těchto míst přináším velké množství fotek i zážitků. První den se procházíme mezi Rájeckými skálami a po stolové hoře - Děčínském Sněžníku.

Rájecké skály

mapa

Znovu se vydáváme na sever Čech, kde máme stále co objevovat. Krajina Labských pískovců je po zásluze zařazena mezi CHKO a má charakter podobný sousedním národním parkům České a Saské Švýcarsko.

Na stránkách CHKO Labské pískovce se můžete dočíst, že oblast tvoří z největší části křídové druhohorní sedimenty, které pozdější sopečná činnost rozlámala až

na 1 km mocnou pískovcovou desku soustavou zlomů. Po další milióny let byla krajina modelována nejrůznějšími erozivními silami. Vytvořila údolí plné soutěsek a kaňonů, obklopené věžemi a masivy místy tvořícími skalní města. Kaňon Labe mezi Děčínem a Hřenskem představuje jedinečný přírodní útvar.

Naše první kroky míří k Rájeckým skalám, které sice stojí poněkud ve stínu známějších Tiských skal, ale na rozdíl od nich jsou pro nás neznámé.

Cesta stoupá od Rájce po NS Zapomenuté pohraničí mezi skály k Železné cestě. Zde pokračujeme po žluté podél hranice s Německem na Rájecká rašeliniště. Informační tabule odkazuje na zajímavé nálezy z rostlinné říše, my vidíme jen vysokou ostřici. A také borůvky, které občas sezobneme.

Dostáváme se do skal, kde začíná zajímavý úsek. Zdola přichází výprava dětí s vedoucími, jdou lézt na skalní věže. Ty se tyčí všude kolem nás a jsou impozantní. Dušičková věž, Listopadová věž, Střelnice, Ptačí kužel, Kominíček, Strážce pískoviště, jsou některé uchu lahodící názvy z bludiště skal, kopírující hranici.

Grenzwächter, poslední z nich, je již v Sasku, a my od ní klesáme k lesní cestě a jdeme zpět k Rájci.

Rájecké skály...

...

Rájecké skály...

...

...

...

...

U Strážce hranic.

...

...

...

Kaplička u Rájce.

...

Rájecké skály pod Želecnou cestou...

...

Horolezecký ráj...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

Děčínský Sněžník

mapa

Pod Tiskými skalami projedeme k Sněžníku. Zde je hodně zaplněné, velké parkoviště, odkud je nejsnazší výstup na stolovou horu s nejvyšší horou oblasti Labských pískovců. Využíváme zdejší restauraci a posilňujeme se před další etapou. Náročná nebude, zajímavá ano.

Nejprve jdeme po cestě k Drážďanské vyhlídce a již před ní obdivujeme tmavé skalní stěny, které lemují velkou část Děčínského Sněžníku (723 m n. m.). Ten se dříve jmenoval ...

Poprvé si shora prohlížíme krajinu saských stolových hor, kam také vkročíme.

Přicházíme k hezké kamenné rozhledně ..., která přitahuje davy. Když vylezeme na úzký rozhledový ochoz, jen stěží se vyhybáme ostatním turistům. Rozhled je skvělý a užitečné kvalitní rozhledové růžice na čtyřech světových stranách k nezaplacení. Můžeme si osvěžit paměť a vyjmenovat mnoho vrcholů, které se okolo nás nachází. Dohlédneme na Středohoří s Milešovkou, Kletečnou, Lovošem, vidíme Lužické hory se sopečným kuželem Klíče, České Švýcarsko a dominantní Růžovský vrch, i Saské Švýcarsko se svými stolovými horami, po nichž se zítra budeme pohybovat.

Silný vítr se chystá strhnout nám z hlav kšiltovky a stále sílí, jak se přibližuje tmavý mrak, z něhož občas zabouří.

Dokončujeme okruh s několika dalšími výhledy k jihu a sestoupíme zpět k autu. Poslední krátkou zastávku věnujeme Vlčímu jezírku. U něho však zůstaneme jen chviličku. Jde o pěkný "piknikový" rybníček se stolky a lavičkami, kterým příroda byla nucena ustoupit. Proto se raději potichu vzdálíme.

Replika rozhledny Děčínský Sněžník.

Stoupáme k Drážďanské vyhlídce....

...

...

...

...

...

...

Stolové hory Saského Švýcarska jsou srované hezky pod námi.

Děčínský Sněžník je naše největší stolová hora. Otvírá okouzlující výhled na Krkonoše, Lužické hory a Česko-saské Švýcarsko i České Středohoří. Díky termickým stoupavým proudům kolem stolové hory se zde mísí proudy vzduchu až od Severního moře, pro jejichž blahodárné účinky bývá toto místo nazýváno Větrné lázně. Rozhledna je jedna z nejstarších v ČR (1864). Pochutnáte si na občerstvení v restauraci pod vyhlídkou. (mapy.cz)

...

...

Saské Švýcarsko.

Růžová hora.

Děčín.

Buková hora a Sedlo.

...

...

Z jižního skalnatého okraje padají dolů kolmé stěny.

Brzy zamíříme do Děčína.

...

...

...

Sestup urychlí blížící se bouřka.

Vlčí jezírko...

...

Děčínský zámek

mapa

Čeká nás rozhodně zajímavější procházka. Ubytování jsem totiž zajistil v Zámecké sýpce u Růžové zahrady, do níž máme z pokoje skvělý výhled.

Propletenec cestiček s neopakujicími se pohledy na hradby, most i zámek nás motivuje. Silná vůně zahonu rozkvetlé levandule přitahuje nejen čmeláky a motýly všeho druhu, ale i nás. Marně se snažím vyfotit neposedného otakárka, musí mi stačit obyčejný bělásek. Podobně se chová i páv, ktery se ke mně stále otáčí zády.

Na podvečer je neuvěřitelné dusno. To jsme mezi skalami ani na Sněžníku tolik nevnímali. Venca těžce dýchá a pomůže mu až nahlédnutí do prochlazené zámecké kaple, kde zrovna končí výklad průvodkyně zámku. Osvěžující vzduch pomůže stejně i ošplouchnutí se v malé kašně.

Kolem kamenného mostu sestupujeme k potoku, přes který vede řetězová lávka s podobnou branou, jakou se může pochlubit stádlecký řetězový most, přemístěný kdysi z Vltavy na Lužnici. Neméně zajímavý je také skalní průchod k přístavišti Děčín. Přestože jsem si vzal s sebou jen mobil, focení si užívám. Několikrát při našem toulání se okolím zámku potkáme žatecké sousedy ze sousední buňky v našem penzionu. Ten vlastně slouží k ubytování vysokoškoláků. Mladý pár nám dává tip na restauraci, kde se dobře vaří.

Využijeme ho a zaplujeme do nóbl restaurace hotelu Česká koruna. Dávám si hovězí plíčky s bramborou kaší a peněz nelituji.

Před usnutím posloucháme pokřik pávů a když ztichnou, nahradí je obvyklý chrapot spolunocležníků. Nasadím si sluchátka a až do jedné poslouchám seriál o UFO "Odhalení".

Levandule omamně vonící...

...

Dlouhá jízda - cesta k zámku.

...

...

Děčínský zámek je fotogenický z mnoha úhlů...

U Děčínského zámku.

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

Rětězová lávka z 30. let 19. století.

...

Skalní průchod byl vybudován v zámecké skále v letech 1808 - 1810 a propojoval jižní zámecké zahrady se severním parkem.

Skalní průchod.

Zámek stojí na vysoké skále.

Pastýřská stěna.

Výhledy máme do zámeckého parku a k zahradnímu Čínskému pavilonu.

Též na tuto barevnou harmonii.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.