Labské pískovce III.

Labské pískovce III.

Procházíme CHKO Labské pískovce a proto nelze vynechat přechod Růžového hřebene od Děčína k Hřensku. Trasu si trochu prodloužíme, ale výhledy za to stojí. Poslední den jdeme Českou branou k stolové hoře Großer Zschirnstein.

Naučnou stezkou Kaňon Labe

mapa Kaňon Labe

Naše rozhodnutí jet ráno v 9 hodin do Hřenska lodí bere za své, když žádná do přístavu nepřijede. Nikde ani zmínka o tom, že je nízký stav vody a lodě nejezdí. Více než půlhodinové zbytečné čekání si krátíme pozorováním ferraty na Pastýřské stěně, kterou nahoru stoupá několik snaživců. Když nám dojde, že čekáme zbytečně, vydáme se na cestu pěšky.

Lavička milenců je po ránu volná.

Děčínský zámek k přístavu podcházíme.

Skalní tunel.

Pastýřská stěna.

Zámek od Labe.

I toto je Pastýřská stěna...

...

Ve ferratě.

Děčín - Přípřež.

Ranní výhled ze Zámecké sýpky.

Na konci Děčína nás stezka vyvede nad město na Stoličnou horu, kde je první vyhlídka - Loretánská, přerostlá stromy. Teprve Císařský výhled otevře pohled k městu a na řeku Labe v hloubce pod námi.

Další vyhlídku - Sněžnickou omylem míjíme, ale vynahradí nám ji Labská stráž s kamenným altánkem a dalším vzdušným pohledem do labského kaňonu.

Do cesty plynulénu přechodu se postaví Loubský potok, který se zakousl do měkkého hřbetu tak důrazně, že ho naráz přerušil.

Na Stoličné hoře...

Stará pumpa.

Vyhlídková terasa s obeliskem zde byla zřízena již v roce 1879 na počest 25. výročí svatby císaře Františka Josefa I. a jeho ženy Alžběty Bavorské. Z výšky 289 m n. m. se před vámi rozprostře nádherný výhled na město Děčín a údolí řeky Labe. (www.mapy.cz)

...

Pastýřská stěna je náhle nicotná.

...

Inspirace.

Pískovcový pavilon pochází z let 1888 - 1890. Poskytne nám nádherný výhled na hluboké údolí Labe...

Pohled k Prostřednímu Žlebu...

...

Za Ludvíkovicemi podle stejnojmenného vyschlého potůčku, stoupáme ke kapličce a přilehlému hřbitovu. Jen ho obcházíme a stoupáme na Spálenisko s dalším výhledem. Nad námi je Růžový hřeben s Růžovou vyhlídkou. Zde jsme již vysoko (433 m) a pohled dolů to dokazuje. Ze skalek vidíme, jak po Labi pluje několik raftů, kanoí a pár malých lodí. Před několika desetiletími jsem odsud fotil velké dopravní lodě, dnes břehy kaňonu lemují hromady oblázků a sucho posledních měsíců a nedostatek vody jejich plavbu neumožňuje.

Kaplička u ludvíkovického hřbitova.

Z vyhlídky Spálenisko...

...

Růžová vyhlídka.

Růžový hřeben.

...

Panorama Labe.

...

Na Růžové vyhlídce...

Zschirnstein za skalami Růžového hřebene.

Skalní věž.

Bonsaj.

Žluťásek.

Neustálý ptačí zpěv doprovází dlouhou štreku lesem k Labské Stráni, kde hladoví zamíříme rovnou do restaurace Belveder. U ní je další známá vyhlídka. Pod námi stojí domky Dolních Žlebů. Jsme podstatně níž než na Růžovém hřebenu. Jdeme neznačenou pěšinkou nad skály a poté k Pytlácké jeskyni. U ní nám předvede Venca menší karambol, naštěstí dopad na ruku odnese jen krátkou, prudkou bolestí. Málem si nechtěně zkrátil cestu k Labi. U řeky by na nás musel dlouho čekat, protože sestoupit do údolí, jak jsem měl v plánu, se neodvážíme. Vracíme se na rozlehlou louku pod Labskou Strání, s výhledem na skalní hradbu u Pravčické brány, a vesnicí dohledáváme červenou značku.

Mezník l. p. 1789.

Hotel Belveder.

Vyhlídka Belveder...

...

...

...

Sarajevská stěna.

U Pytlácké jeskyně...

...

Louky Labské Stráně...

Grosser Zschirnstein

Sestoupit do úzkého koryta Suché Kamenice není zlé řešení. Procházíme úžasnými místy. Kaňon se stále zužuje, prohlubuje, a mně začíná připomínat sestup podobným kaňonem z Krakovy hoľe v Nízkých Tatrách.

Ven nás vyplivne nedaleko Hřenska.

Suchá Kamenice...

...

...

...

Kaňon Suché Kamenice...

Nejstarší stejnojmenný syn Franze Clara nechal na svém, před několika lety nabytém pozemku v Labské Stráni, nedaleko za Suchou Kamenicí, umístit na skále lavičku s letopočty 1848 – 1908 a označením Císařský důl. (z kroniky janovské rodiny Clarů)(www.mapy.cz)

...

...

Problém nastane záhy, když na zastávce první autobus necháme odjet, aby si Venca mohl dát jedno objednané pivo. Další za hodinu nám řidič nezastaví, protože je plný a tak jdeme naštvaně do Hřenska. Tam k zastávce pro podobně postiženou rodinku přijede auto a já se svezu do Děčína. Pak chvíli nervózně čekám, jestli nějaký další autobus vůbec pro kluky přijede. Naštěstí ano a já do Hřenska nemusím jet.

Jsme z dlouhého pochodu tak unavení, že hospodu tentokrát úplně vynecháváme.

Kleiner a Großer Zschirnstein

mapa Zschirnstein

Poslední den již vybereme kratší trasu. Přesto se bude její délka blížit k 20 km. Začátek treku volíme v Maxičkách, což je součást Děčína ležící v lesích vysoko nad městem.

Ze vsi jdeme k České bráně po nezáživné asfaltce. O vzruh se postará jen malá červenka, která nás z okraje cesty napjatě pozoruje. Teprve když se k ní hodně přiblížím poodskočí. Mládě to nebude a tak asi hraje divadlo se zraněním křídla, aby nás odlákala od svého hnízda.

Ostatně zanedlouho slyšíme z korun stromů vysoký hvizd dravce. Ten bude jistě větším nebezpečím než-li my. Je jen málo mláďat, které se dočkají dospělosti.

Česká brána je vstupem na území Saska. Kdysi zde nějaká stála, dnes na zemi ležící kamenné kvádry to dokazují. Ze zelené české značky přeskočíme na německou žlutou. V bývalé NDR již zřejmě přestali značkovat krásným českým stylem a tak pod první věže Großer Zschirnsteinu stoupáme po obyčejném žlutém máznutí štětcem.

Ostrý výstup vede na starou, kvalitně vytvořenou cestu, která zarůstá maliním. Neustále se "futruju" šťavnatými, sladkými plody. Nahradí mi jídlo, protože jsem si ho s sebou moc nevzal.

Je velmi příjemně. Dusno, které bylo první den našeho putování, ustoupilo a podmínky pro pěší turistiku jsou skvělé.

Škoda, že nejdeme rovnou pod skalami jako na Pfaffensteinu. Horem je stezka naznačena též, ale byla by příliš náročná. Strmá stráň vpravo od nás to dokládá jasně.

Cestou se přes nás přežene větší parta mladých vandráků s plnou polní. Odhaduji je zprvu na Němce, ale když Roman osloví jednoho opozdilce, vyjde najevo, že jde o krajany z Prachatic a Budějic. Spali dole v turistickém přístřešku, kde prý jsou dřevěné palandy. Hned se dáme do řeči, vždyť již za týden jedeme s Prachtičáky a CK Ciao do Dolomitů.

Rozejdeme se u rozcestí pod stolovou horou. My pokračujeme ještě dál na Malý (Kleiner) Zschirnstein, kde žlutá značka vytváří okruh ve tvaru srdíčka.

Na dohled Gross Zschirnsteinu.

Na stezce pod Zschinsteinem.

Rozcestník pod Zschirnsteinem.

Kleiner Zschirnstein.

Vyhlídka z Kleiner Zschirnsteinu...

...

...

Panorama stolových hor Saského Švýcarska z Kleiner Zschirnsteinu.

Papststein.

...

...

...

...

...

Znovu kráčíme krásným bukovým a borovým lesem, které u stolových hor převažují. Vysoké kapradiny se zde zelenají, je vidět, že rozlehlá hora Zschirnsteinu nějakou vlhkost pochytá vždy.

U vysílače se ze skal otevře rozhled k stolovým horám, které jsme zdolali v pátek. Hluboko pod námi leží obec Kleingießhübel, odkud je sem nejsnazší výstup.

Projdeme si vrcholovou partii s další vzdušnou vyhlídkou a uzavřeme srdčitý okruh u přístřešku, kde se lehce občerstvíme před výstupem na Großer Zschirnstein. Ten bude vyvrcholením dne. Poslední ze zdolaných stolových hor Labských pískovců.

Zprvu stoupáme po schodech mezi skalkami, abychom se serpentinou dostali na náhorní plošinu, kterou musíme celou projít. První výhledy se objeví u Klein Zschirnsteinturmu. Věžiček je po okraji hory plno a stejně i možných vyhlídek. Ta hlavní leží na samém vrcholku (561 m n. m.) a my z ní obdivujeme českou stranu hor. Spatříme nádherně zalesněnou krajinu, které dominuje Růžovský vrch a také plochý Děčínský Sněžník, bránící pohledům dál do Čech. Dobře poznáme louky u Labské Stráně, kde jsme bloudili včera.

Jaké vrcholky zrovna vidíme si můžeme zkontrolovat na v nerezovém silném kovu vyřezané rozhledové růžici. Velký sloup na nejvyšší místě Zschirnsteinu dodává hoře majestátnosti. Vrchol přitahuje mnohé poutníky, nejsme sami.

K Großer Zschirnsteinu...

...

Kleiner Zschirnsteinturm...

...

...

...

Na vrcholu...

Růžová hora.

Rozhledové růžice.

...

...

...

...

...

...

...

...

...

Děčínský Sněžník.

...

...

...

...

...

...

...

Náprstník digitalis.

Pokračujeme hranou hory s dalším dokonalým výhledem a pak se proplétáme mezi skálami náročnějším terénem. Žlutá značka na mapě padá do soutěsky, kam se ale slézt dost dobře nedá. V terénu vede dál stezkou. Po ní klesneme na červenou, která nám umožní dokončit okruh kolem stolové hory.

Sestup z Großer Zschirnsteinu...

...

...

...

Zpět k České bráně a do Maxiček cesta uteče jako voda. Jsme ze čtyřdenního putování horami unavení, ale euforie převládá. Nějaké ty bolístky rozhodně stály za to!

...

Náznak podzimu.

Česká brána.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Prošli jste si již Růžový hřeben mezi Děčínem a Hřenskem?

15 30% Ano, jednou.

18 36% Ano, již vícekrát.

17 34% Ne, zatím nikdy.

Hlasovalo 50 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.