Lužické a Žitavské hory l.

Lužické a Žitavské hory l.

Příroda severu Čech má své neopakovatelné kouzlo, které jsme začali dúkladněji objevovat teprve v posledních několika letech. Po jarním putování Krkonošemi se naše pozornost obrátila k západu. Lužické hory, pozvolna se zabarvující do pestré palety podzimu, byly krásné, přívětivé a živé.

Přes Luž do Žitavských hor

mapa Luž

trasa a výškový profil

Na krásnou zdejší přírodu nás při středečním večerním příjezdu do penzionu Petrova bouda v Horní Světlé naladil již pohled na okouzlující panorama Lužických hor, který nám od Jablonného v Podještědí poskytl neopakovatelný zážitek, kdy ostře ohraničené hory plavaly nad západním obzorem v oranžádě se pozvolna rozpouštějícího slunce, mezi nimiž vynikala silueta kuželovité hory Klíč. Jeden z našich cílů.

Druhý den se hned po snídani vydáváme na vrchol nejvyšší hory Luže (793 m n. m.) optimisticky naladěni. K tomu přispívá ideální počasí babího léta. Vzhledem k tomu, že jsme se ubytovali nedaleko hranic s Německem, začínáme přechodem do skalnatých partií Žitavských hor nedakeko Kurort Jonsdorfu. Žitavské hory jsou součástí Lužických hor a jde pouze o místní název jejich německé části.

Geologicky jsou Lužické hory tvořeny svrchně křídovými pískovci, kterými v třetihorách na mnohých místech proniklo žhavé magma a utuhlo do znělcových a čedičových hornin. Hlavním hřebenem pohoří lze nazvat široký Lužický hřbet, který probíhá jižně od lužické poruchy od vrchu Spravedlnost až po Horní Sedlo. Hory však poskytují prostor i mnoha izolovaným dominantám rozložitých znělcových a trachytových, vzácněji také čedičových kup.

Druhou částí je Kytlická hornatina která má velmi pestrý georeliéf. Je tvořena vysokými geovertikálami neovulkanických suků, které střídají hluboce zaříznutá kaňonovitá území s četným zvětráváním a odnosem skalních hornin.

Luž - Lausche

Již stoupání na Myslivny k chatě Luž odkrývá daleké výhledy, ale ty značně omezuje rozptýlená mlha, lidově se tomu říká "pošmourno". Červená značka nás vede neomylně k rozcestí pod Luží. Stoupáme serpentinami hezkou bučinou, mezi prvními spadanými žlutohnědými listy. Vrchol je velmi dobrým rozhledovým místem, ač k Jizerským horám přes stromy téměř nedohlédneme a musíme se spokojit s pohledem na opačnou světovou stranu.

Té dominuji rozsáhlé bučiny Pěnkavčího vrchu, který je jen o 80 cm nižší, než Luž. Za ním se ukazuje Jedlová a mnohé další vrcholy.

Jako zajímavost si ještě můžete přečíst stránku z Kafkova ilustrovaného průvodce (1909) o výletu na Luž. Mnoho obcí i vrcholů nese německé názvy, které se dnes již vůbec nepoužívají a jsou změněné.

Luž (791 m) na samé hranici zemské. Dáme se od host. silnicí k vych. kol. již. úpatí Friedrichsbergu, 3/4 hod. k potoku Etschbachu, za nímž odbočíme v 1. vozovkou po úpatí Nesselbergu 1/2 hod. do Jagerdorilu, části vsi Lichtenwaldu na úpatí Luže (host.Töpperův. Odtud za 40 min. jsme na vrcholi Luže, nejvyššího bodu v obvodu pískovcového horstva, korunovaného znělcovou kupou S vrchole (host. na české i saské straně s noci. sníd. 1*50 mk, le­šení vyhl., přistup za 10 př., orientační tabule, kromě toho dvě ta­bule s ukazateli vzdálenosti na sousedním pavilloně, telefon, pošt. sběrna; rozhled lze si koupiti) naskytuje se vyhlídka prvního řá­du: k J. přes Lichtenwald a Mergtal kupí se před námi Limberg s Tolcbergem a Ralskem, za nímž vystupují oba Bezdězy s pozadím Vrátenské Hory a výšin v okolí Housky, před nimiž dohlédáme i St. Perštýn a Maršovický Vrch; přes Špičák českolipský, dle rozhl. patrný, před nímž vystupují Svojkovské vrchy, vidíme do Středohoří na Vlhošť a Sedlo u Lito­měřic, dále k JZ. za Kleisem vy­stupuje Blottendorfskv a Sonnen- bersky Hřeben a dohlédáme až Milešovku a Děč. Sněžník a více k Z. celé Rudohoří až po Geising s popředím hor v okolí Chřibské. Obracejíce zrak svůj dále k Z. přes blízkou Finkenkoppe a zříc. Tolštýn na Tannenberg, za nímž vystupují pískovcové skály česk. Švýcarska a Jetřichovic, v saském Švýcarsku nápadný Lilienstein ve skupině s Winterbergem a Tanzplanem. K v SZ. táhne se Lužické pohoří z Černobohem a Bělobohem, zřetelně vystupuje Warnsdorfský Špičák, Zemská Koruna, Burgbergswarte, Rotstein-Jauernigg. Konigsholz, zrak náš zalétá severem do Slezska ku Greifenbergu, postihuje výšiny u Lauban a přes kotlinu Žitavskou zalétá na Frýdlandsko, kde dostihuje prvního nejvyššího bodu hor Ji­zerských, Smrku (Tafelfichte) a za ním hned v př. vrcholy záp. skupiny s Holubníkem ve středu. K V. leží před námi severněji Oyvín, jižněji Hochwald (s věží), za nimi dále Ještěd a na obzoru Kr­konoše, na jichž hřebenu zřetelně rozeznáváme Reiftrager, Kotel, Vys. Kolo u Sněžníku, k JV. s Něm. Jablonným vidíme zámek Lemberk, Děvín u Vartenberka a dohlédáme vynikající vrcholy Turnovska : Trosky, Mužský a Kozákov a u- končujeme rozhled svůj Ralskem, kde jsme započali.

Horní Světlá.

Pod Luží.

Horská chata Luž.

Na vrcholu Luže.

Stará cesta ze Saska.

Pěnkavčí vrch.

...

Kořeny.

Nad Waltersdorfem.

Hraniční přechod.

Luž ( Lausche).

Památník vyhnaným Němcům.

...

...

Skalní masív Jeptišky

Opouštíme plošinu Luže a kolem zbytků domu bývalého hostince klesáme na německou stranu. Opět jdeme bukovým lesem pralesoviteho charakteru, který je na naší i saské straně chráněný. Po Oberlausitzer Bergweg přicházíme k hraničnímu přechodu. Na německé straně stojí pamatník věnovaný po válce odsunutým, či chcete-li vyhnaným němcům, na české zase pomník strážců hranic. Paradox umocní vědomí, že právě zítra (29.9.) to bude 79 let od zrádné Mnichovské dohody.

Pohodlnou cestou se blížíme k prvním skalám Barbarine. V nich se proplétáme mezi skalními věžemi, lezeme na vyhlídky a posléze pozorujeme lezce na poslednim úseku ferratové cesty Zadrátovaná jeptiška.

Celý 150m dlouhý hřbet je tvořen šedými hrubozrnými křemennými pískovci a obladt je protkána dvěmi bazaltickými proudy. V třetihorách došlo ke kontaktu žhavé lávy s křemenem, který se roztavil a pozměnil zdejší pískovce. Ty jsou tvrdé, porézní, a proto byly využívány k výrobě mlýnských kamenů.

Průchod skalami, který vznikl zvětráním měkčí čedičové žíly, končí na rovné loučce, kde se uvelebíme u malé nadržky Wassertretbecken. Z louky pozorujeme lezce na zajištěné cestě pod vrcholem Barbarine.

Skalní masív Jeptišky...

...

...

...

Výhledy.

Jeptisky/Barbarine...

...

...

...

...

U pramene (Pochebach)...

...

Po průchod ledovou vodou nadrže máme omládnout a to několik z nás i zkouší. Když se nic neděje, dojíme svačinku a kolem rybníčka s několika prázdnými restauracemi jdeme k parkovišti, odkud modrá značka stoupá do dalšího skalního města.

Jonsdorfské skalní město - Carolafelsen

Značení je v terénu totožné s naším, dokonce i naučné stezky, a tak se dobře orientujeme. Výstup zdobí jednotlivé skalní bloky a věže a na tu nejvyšší z nich - Carolafelsen, lezeme po zajištěné cestě. Rozhledu opět dominuje pohled na Barbarine a vzdálenou Luž. Asi máme štěstí, že je čtvrtek a ve skalách jen málo lidí. Státní svátek máme jen my.

Zvláštností severního okraje skalního města je lužický zlom, který protíná pět žil vulkanitů, tvořených především znělcem a rozloženým na světlý jíl.

Omlazovací lázeň.

Barbarine...

Barbarine..

Na ferratě.

Gondelfärt.

...

Dalším zajímavým místem je Bärloch. Ve skále vytesaná cesta, která kdysi sloužila horníkům kutajícím ve zdejší šachtě pískovec pro výrobu mlýnských kamenů. Takto rozšířených průchodů mezi skalními stěnami je zde hned několik (Schwarzes Lich, Eckerts Loch). Do místa těžby přes bytelnou zeleznou mříž můžeme jen nahlédnout. Podobně také shora ze stezky, která svahem obchází plac, kde stojí řady laviček a jeden opuštěný hornický vozík.

Průchodem projdeme ven po červené značce a pokračujeme po Lausitzer Schlange k hranici.

Rostou všude...

...

Plameny

...

...

Ve skalách Carolafelsenu...

...

...

...

Carolafelsen...

...

...

...

...

...

Výhledy z Carolafelsenu.

Selfie odrazové.

Selfie strojem času.

...

...

Ve skalách jsou často cesty vysekány - Schwarzloch.

...

Do štoly je přístup uzavřen.

...

...

...

...

...

...

...

...

...

Brandhöhe...

...

Vyvřeliny čediče...

Luž.

Barbarine.

...

...

...

...

...

Krkavčí kameny - Falkenstein

Stezka nás dovede ke Krkavčím kamenům, kde stávaly dva hostince - Rabenstein a Gondola. Dnes zde leží jen řada velkých balvanů a cestu lemují stoleté buky. Jestli název místu daly nedaleké dvě skalní věže, z nichž první, stojící na české straně se jmenuje Sokolík, zatímco druhá na hranici Falkenstein, tedy Sokol, nevím. Falkenstein jen dlouze okukujeme, protože výstup vzhůru je bez horolezeckého náčiní nemožný.

Jdeme dál po hranici k pramenu Svitávky a na rozlehlé louce padáme do měkké, voňavé trávy. Protože holky ještě od rána neztichly, a po roce si mají co říct, vymyslí Luděk lstivou hru na bobříka mlčení. A tak pět minut mlčíme, a pak pochrupujeme ještě další půlhodinu, a další, než nás čas zvedne a popožene dál.

Kolem dalšího potůčku stoupáme na podmáčenou louku. Ta je vyhlášena přírodní památkou Brazilka. Kolem chráněných mokřadů, kde se vyskytuje rašeliník, sitina ostrokvětá, všivec mokřadní nebo rosnatka okrouhlolistá, vede naučná stezka se čtyřmi zastaveními, kterou snadno dohledáme. Dle informace na dalším z informačních panelů bychom mohli spatřit i zmiji obecnou, ještěrku živorodou, chřástala polního či sluku lesní. My místo toho však nacházíme jen několik křemenáčů březových.

Znovu se vracíme k hraničnímu přechodu Waltersdorf, odkud nečekaně prudce stoupáme až na Myslivny.

Roman s holkama jde vpředu po cestě, zatímco já si vyberu zkratku po loukách spadajících k Horní Světlé, a Luděk se někde vzadu ztratil při hledání hub.

Před Krkavčími kameny.

...

...

...

Falkenstein čili Sokol...

Falkenstein.

...

...

Potok pod mokřady Brazilka.

Siesta na louce u Svitavky.

Mokřady Brazilky...

...

...

...

Pastviny nad Horní Světlou.

Česílko

...

Přechod z Jitravy do Kurort Oybinu

mapa Popova skála, Kurort Oybin

trasa a výškový profil

Bílé skály

Další den jedeme přes Krompach ke Kurort Oybinu, kde nechám své auto, a pokračujeme Luďkovo oplem za Jitravu. Trek zahajujeme nástupem na mezinárodní naučnou stezku Lužické a Žitavské hory. Ta je 31 km dlouhá a my si ji trochu zkrátíme.

První zastávkou je stádo bílých slonů. Pasou se pod lesem a jejich obří těla svítí do dálky. Náš úžas vzrůstá spolu s tím, jak se k zvláštnímu přírodnímu útvaru blížíme.

Dokonale zaoblené skály tvoří světlý křídový pískovec. Vytesanými schody stoupáme na sloní hřbety a užíváme si nevšední zážitek. Trochu znejistíme při sestupu, který dělá problém hlavně Štěpánce. Skála ale neklouže, je drsná a tak se dolů dostaneme beze ztrát na životech.

V lese nad námi se zdvihá skalnatý hřeben s nejvyšším vrcholem Vysoké (545 m n. m.). Skály jsou tvořeny vyvřelinou podobnou čediči. Stezka ostré hrany skal podchází a vede nás na Horní Sedlo. Kolem krajinu dotváří dvě řady řopíků, malých bunkrů, které lemují většinu hor naší vlasti.

Jablonné v Podjestědí...

Po strništi

Bílí sloni...

alias Bílé skály...

...

...

...

...

...

Stezka pro odvážné.

Kameny jsou ohlazeny do dokonalosti...

V ohrožení...

...

...

Sestup

Sestup ze skal.

...

...

Vyvřelý kámen Lužického zlomu.

...

Horní skály a Vraní skály

Nedaleko obce Horní Sedlo nalezneme Horní skály. Jsou využívány horolezci a o tom se na vlastní oči přesvědčujeme. Na Velkou Smrtku zrovna leze mladičká dívenka a tak její snahu s napětím pozorujeme. Kolem je několik dalších zajímavých osamocených skal s názvy Cvičná věž, Dvojče, Gahlerova věž, Sokol, Zub...

Ztichým lesem stezka míří na další mohutný skalní útvar Krkavčí skály. Tak je alespoň nazývají zdejší horolezci, byť oficiální název zní Vraní skály. Na nejvyšší z nich roku 1884 vylezl s pomocí žebříků a přátel Theodor Feller, po kterém se věž dnes jmenuje. My vylezeme alespoň na výhledovou skálu kousek od ní.

Horní Sedlo.

Horní Sedlo.

Horní skály...

...

...

...

...

...

Hrošík

Mladá horolezkyně.

Vraní skály...

...

...

...

...

...

Míříme vzhůru na Popovu skálu...

Popova skála

Na dohled již máme další skalní vyhlídky na Popově skále. Cestou k ní musíme překonat Krásný důl. Skal v okolí přibyvá. Nedaleko je Skalní divadlo, Podkova a další pojmenované skály, které nám ale zakrývá zdejší les. Musíme se spokojit s Popovo skálou (565 m n. m.).

Na ni vede asi půl kilometru dlouhá odbočka mírně stoupajícím hřebenem. Jeho konec zdobí mohutné pískovcové skalisko, které zbylo po zvětrání okolního pískovce i díky tomu, že ho zpevnily slepence a prokřemenělé křídové pískovce. Na skalní stěny vystoupíme po železných schodech, kterými vyhlídku zpřístupnil Hugo Lubisch z Lückendorfu v roce 1907.

Skvělému rozhledu dominují vrcholky Lužických hor, nejblíže je vidět široký hřbet Hvozdu, v dáli jsou Jizerské hory, málo viditelné vrcholy zapadních Krkonoš, lépe Hrádek nad Nisou a polská elektrárna Turów. Popovu skálu si opravdu užíváme, byť se musíme vypořádat s nepříjemným větrem.

Hřeben pokračuje na Sedelský Špičák a Kohoutí vrch. Zde hřeben končí ryhle dolů spadajícími skalami. Rozhled je znovu dokonalý.

V labyrintu Popovy skály...

...

...

Rozhled je skvělý. Ještěd, Jizerky, Krkonoše, Ralsko, České středohoří, Českosaské Švýcarsko a samozřejmě Lužické hory...

Hrádek nad Nisou a elektrárna Turów.

Skály Straßbergu - Liščí kazatelna.

...

...

...

Polský Turów zblízka.

...

...

...

Kohoutí vrch...

...

Scharfenstein a Brandhöhe

Pěšinkou a později svážnicí sestupujeme prudkým srázem do Císařského údolí. Marně v něm hledáme pramen vody, protože bychom ji potřebovali doplnit. Stále však jdeme vrchem a potůčky jsou do jednoho vyschlé.

Žlutou značkou se dostaneme do Saska. Ta milosrdně obchazí vrchol Straßbergu a my ji u zříceniny Karlsfried měníme za zelenou LG-Grüner Strich.

Příjemným lesem dorazíme k Scharfensteinu (569 m n. m.), osamocené vysoké skále na kterou vedou, podobně jako na Popovu skálu, železné schody.

Zde výhledům dominují lázně Kurort Oybin a malá stolová hora skrývající hrad Oybin, starý hřbitov a další zajímavosti. My však nemáme čas na tento největší tahák Kurort Oybinu a bohužel ani na nedalekou skalní vyhlídku Töpfer.

Po žluté značce procházíme mezi skalními stěnami Brandhöhe a shlížíme dolů z několika dalších vyhlídek. Pod předposlední z nich - Mönchskanzel vede ferrata Alpiner Grat, kterou vzhůru zrovna lezou dvě Češky. S dalšími dvěma Čechy je pozorujeme a bavíme se o zdejších zajímavostech.

Ostatní tuto vyhlídku minuli a čekají na mne u prvního rozcestí. K autu sestupuji s Romanem, zatímco ostatní čekají v Lückendorfu na lavičce s nádherným výhledem na Sokol, blízký Hvozd a dál do Čech. Skoro se mi chce říct, že si tady počkám na zapad slunce, ale to by neprošlo. I tak přijedeme k Petrovo boudě chvilku před večeří.

Scharfenstein (569 m n. m.)...

...

Krásný podvečerní pohled na Oybin.

Hvozd.

...

...

Rozhledna na Hvozdu.

...

...

Brändhöhe...

...

Oybin z Brändhöhe...

...

Pohled od Lückendorfu na Sokol.

Kostel sv. Máří Magdaleny v Mařenicích vznikl na místě staršího kostela. Stavbu zadala vévodkyně Františka Toskánská. Barokní dvouvěžový kostel od Octava Broggia byl později pseudobarokně přestavěn.

K večeři dostáváme dobrý vepřový guláš a k němu včera nabírané dušené křemenáče. Po večeři se v hospodě znovu hraje na kytary, ale do noci vydrží poslouchat jen Marie, my ostatní unaveni zalehneme už před devátou..

Interier restaurace Petrovo boudy.

Petrova bouda...

...

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Blanka

24. října 2017 17:55

Blanka říká

Máme to tu v tý naší zemi krásné. Část této lokality jsem kdysi také navštívila, ale jak vidno, je třeba se vrátit, je ještě hodně co poznávat.

Rony

25. října 2017 13:07

Rony říká

Lužické a Žitavské hory jsou nádherným a vděčným místem pro toulání, Blanko. Určitě se tam také ještě znovu vrátím...

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Blanka

25. října 2017 19:44

Blanka říká

Teď si zase budeme muset nějaký ten čas počkat, než to půjde nabalit si batoh a toulat se. Jenže jak se říká "za noci nejtmavší na slunce pamatuj", tak se to dá i říci  "za zimy největší na jaro vzpomeň". 

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.