Máchův poetický kraj, l. Okolí Máchova jezera

Máchův poetický kraj, l. Okolí Máchova jezera

Je to k nevíře, ale krajinu kolem Máchova jezera jsem jel poznávat poprvé. Přitom pískovcové skály, divoké doly a kuželovité vrcholy sopečného původu jsou tak přitažlivé. Snažili jsme se během čtyř dnů vstřebat co nejvíce z krásné přírody a zavítali i na několik známých hradů. Počasí k vandrování bylo ideální, méně již pro máchání kecek v Mácháči. To nám ale zase tolik nevadilo. První dva dny jsme věnovali Bezdězu, zřícenině hradu Jestřebí a Hradčanským stěnám.

Bezděz, zřícenina hradu Jestřebí a Pruský kámen

Po pohodové tříhodinové jízdě z jihu Čech se kolem poledne konečně za okny auta objevuje homole s nepřehlédnutelným hradem Bezděz na jejím stejnojmenném vrcholu. Ten stále hlídá ze své výše 604 m n. m. krajinu plnou skalních věží, zalesněných údolí, mokřad a rybníků. Při pohledu na majestátnost a vznešenost hradu nelze nevzpomenout na Máchův Máj, dokonalé dílo vzešlé z poezie zdejšího kraje. Karel Hynek Mácha byl ovšem nejen velký básník, ale i milovník přírody a často dlouze putoval krajinou. Pokud se v době, kdy tak krátce žil (zemžel 6. listopadu 1836 ve věku 25 let), chtěl kamkoli dostat, nezbylo mu než jít pěšky, i když je pravdou, že při své pěší pouti do Benátek již mohl využít první veřejnou koněspřežnou dráhu na evropském kontinentu, spojující od roku 1825 České Budějovice a Linec. Upřímně řečeno, málokdo si dnes troufne na pěší túru z Prahy přes Budějovice, Linec, Salzburk, Innsbruck do Benátek, a zpět z Terstu přes Lublaň a Vídeň do Prahy. Celá tato dlouhá štreka Máchovi a jeho společníkovi Strobachovi trvala pouze šest týdnů, když denně ušli až 60 kilometrů. No, jistě je lze podezřívat, že se občas někde na kozlíku svezli.

První delší cestu Mácha podnikl na přelomu srpna a září 1833, kdy se vydal z Prahy přes Mělník na Kokořín, Housku, Doksy a Bezděz. My si projdeme tato místa v opačném pořadí také, ale přidáme si k nim i mnoho krásných průstupů skalními roklinami v jejich okolí.

Pohled k Bezdězu přes uzrálé makovice.

Hrad stojí na vyšším ze dvou znělcových vrcholů - Velkém Bezdězu (604 m n. m.).

Bezděz

Není jak lépe začít, než výstupem k hradu Bezděz. Tento hrad byl založen roku 1264 českým králem Přemyslem Otakarem ll a minulou sobotu oslavil velkolepě výročí 750 let od svého vzniku. Na rozdíl od jiných hradů byl postaven za krátkou dobu celý a takto již bez dalších přestaveb vydržel do dnešních dnů. Je tak autentickým dokladem hradu z druhé poloviny 13. století. Vice na www.hrad-bezdez.eu.

Stoupáme pohodlnou cestou skrze kamennou bránu a skalnatým svahem se brzy dostáváme pod mohutnou hradbu, nad níž dominuje Čertova věž. Ta sloužila jako hlídková a také k úkrytu, když jediným vstupem byl vrchol věže.

Je patrné, že Bezděz se v létě stává vděčným cílem a tak jsou zde docela davy. Uvnitř hradu jdeme nejprve na Velkou věž. Láká nás skvělá vyhlídka po okolí, a tu si dosyta vychutnáme i přes nepřízeň počasí, kdy zamlžené obzory zastírají daleké výhledy. Přesto dobře rozeznáme nejenom vzdálený Říp, ale i Ralsko a mnohé vrcholky rozeseté kolem Máchova jezera. Po sestupu na první nádvoří se nás ujme razantní mladá průvodkyně a hrad procházíme již s podrobným výkladem. Honosné a skvěle zařízené pokoje zde nečekejte, ba právě naopak, jde pouze o historická fakta pronášená k jednotlivým prostorám hradu. Jinak se zde mužeme volně pohybovat a toho po výkladu ještě chvíli využíváme.

...

Brána vnějšího opevnění.

Horní vstupní brána a Čertova věž, která měla pouze obranou funkci. Německy se těmto věžím říkalo Berkgrift a sloužily i jako poslední útulek v dobytém hradu.

...

I Velká věž bývala kdysi Berkgriftem a vstup do ní vedl z prvního patra. Původně měla pět pater a díky dokonalému výhledu po okolí se jí také říkalo hlásná.

První nádvoří.

...

Výhled k Máchovu jezeru a Břehyňskému rybníku.

Obec Bezděz a později i hrad získaly název po Bezdědovi a vznikla na obchodní stezce z Prahy do Žitavy.

Památná hora Říp patří k symbolův české historie a je z Bezdězu dobře viditelná.

...

Máchovo jezero, v pozadí vrch Šroubený (375 m n. m.).

Doksy.

Vrchol Ralsko (696 m n. m.), a celý bývalý vojenský prostor, je dnes již přístupné. Původní úmysl byl vystoupit i na tento atraktivní vrchol, nakonec na to již nebyl čas.

...

Česká Lípa. V popředí Borný (446 m n. m.), za ním Dub (458 m n. m.) a v pozadí Růžovský vrch (619 m n. m.) v Českém Švýcarsku.

...

...

...

...

...

Půdorys paláců je rozdělen do tří částí, nejrozsáhlejší z nich je palác Královský. Všechny místnosti nebyly propojeny, vstupy do nich zajišťovala pavlač. Hrad však nebyl určen pro vznešené návštěvy ani pořádání velkolepých oslav, ale byl určen pro odpočinek krále a jeho dvora.

...

Strom života.

Kaple patří mezi nejhodnotnější památky rané gotiky ze 13. století. Dnešní stav je dílem restaurátorských prací před l. světovou válkou.

...

Traduje se, že kámen kněžiště dodává sílu a vyrovnanost ducha.

Na nádvoří se nachárí 3,5 m hluboká zdrž, která byla jediným zdrojem vody.

V jedné z místností je výstava obrazů zachycujících hrad v mnoha podobách.

...

Zřícenina hradu Jestřebí

Po prohlídce se již jedeme ubytovat do Dřevěnky v Provodíně. Schválně jsme si vybrali inzerovaný styl strohého bydlení v přátelském prostředí, přetože jistě svoji váhu měla i cena 150,- Kč za kus a noc. Navíc nám vyhovoval klid dvoulůžkových pokojů, kde přes sebe nebudeme všichni zakopávat. Pokoje jsou opravdu skromné, jediným plusem je umyvadlo a dole přítomná restaurace venkovského stylu. Ostatně je na každém kroku patrné, že se zde občas konají srazy motorkářských gangů.

Večer se ještě musíme jít pořádně provětrat. První kroky vedou neomylně do vedlejší obce Jestřebí, odkud jsme při příjezdu spatřili neobyčejnou pískovcovou stěnu, tyčící se nad vsí. To, že jde o zbytky hradu Jestřebí se dozvíme až u turistického rozcestníku pod skalou. Na 25 m vysoký skalní suk vedou přistavěnou věží, která ústí přímo do skály, úzké schody. Horní plošina je ideálním místem k pohodlnému rozhledu. Shora shlížíme na NPR Novozámecký rybník a hlavně nedaleký Dlouhý hřeben, kam hned zamíříme. Pozorovat můžeme i zvláštně tvarovaný holý vrchol Lysé skály, nedaleko Provodína.

Nad Jestřebím ční dvouvrcholový pískovcový suk, který na svém temenu nese zbytky hrádku.

...

V Jestřebí.

Vstup na plošinu vede poze touto věží, kterou lze uzamknout. Jestli se skutečně zamyká, nevím.

...

Výstup vypadá nebezpečně, ale adrenalín nám nezvedne.

To spíš výhledy po okolní krajině. Nejvíc nás upoutá tento vrch. Podle mapy jde o Lysou skálu, jinak také zvanou jako Spící panna. Na ni se určitě musíme vydat.

Přes Jestřebí dohlédneme až k Bezdězu. Vrcholy vlevo leží u Máchova jezera. Jmenují se Šroubený a Borný

Na sousední skálu lze přeskočit. Může to však být skok poslední.

...

Obcházíme celou skalku, ze které se občas uvolní kus pískovcového bloku a padá do zahrad a na domky pod ním.

...

Pruský kámen

Slézáme dolů, obcházíme kolem dokola skály a jdeme dál po červené značce k Dlouhému dolu. Míjíme přitom velmi pěknou starobylou zájezdní restauraci. Tady můžeme při návratu povečeřet. Naše cesta ostatně není nijak dlouhá. Když vystoupáme na Dlouhý hřeben, jdeme na v mapě vyznačenou vyhlídku. Značka v terénu chybí a proto pokračujeme borovým lesem, rozviklaným hřebenem. Na kratším úseku jsou patrné nehezké stopy čtyřkolek. Nakonec dojdeme až pod Pruský kámen (351m n. m.), z něhož rozhled opravdu je. Zvláštně vodou a větry vytvarovaný vrcholek skály připomíná skládku obřích brambor a v nízkém slunci tvoří docela zajímavou podívanou. Další cesta hřebínkem a sestup do Dlouhého dolu by byl logickým pokračováním, my se ale vracíme zpět k červené a do doliny sejdeme po ní. Kolem je mnoho skalních bloků, bohužel jsou zastíněny stromy v okolí a pro dobré fotky většinou nepoužitelné.

Závěrečné posezení v předzahrádce posledními hřejivými paprsky oblažuje zapadající slunce a my nakonec do penzionu Dřevěnka přicházíme se setměním.

Skála pod Pruským kamenem je dost děravá. Takto vypadá většina pískovcových bloků v okolí Doks i Kokořínska.

Zajímavě vytvarovaný Pruský vrchol připomíná skládku brambor.

Na jihu vidíme Maršovický vrch, který je zčásti vytěžený.

...

V Dlouhém dolu.

Socha nad Jestřebím.

Jestřebická Roraima.

Hostinec v Jestřebí.

Trek Hradčanskými bučinami

Skalní brána a Psí kostel

V brzkém ránu mě pootevřeným oknem budí podivné ostré zvuky. Ozývají se velmi blízko z nedaleké louky a já si uvědomuji, že jde o hlasy jeřábů. To je docela překvapení. Z domova jsem zvyklý na volání volavek, večerní křik kvakošů i ranní kejhání husí, ale jeřábí křik slyším z volné přírody poprvé. Kolem jsou mokřady a neprostupné podmáčené louky a tak se zde jeřábům popelavým daří zahnízdit.

Po snídani máme na programu trochu delší vandr. Ten povede k Hradčanům. Ne sice těm pražským, ale jistě také atraktivním. Výhodu polohy našeho ubytování využijeme nejlépe tak, že půjdeme od penzionu po svých.

Po modré jdeme ke Slunečnímu dvoru a stále můžeme slyšet občasné výkřiky jeřábů. To, že opravdu jde o tyto vznešené velké ptáky se ostatně můžeme dočíst i z informační tabule u NPP Jestřebské slatiny. My místo do slatí zamíříme do lesů a skal. Využíváme cyklotrasu vedoucí kolem obory Velký Dub. Tato obora pro vysokou a spárkatou zvěř je oplocena a zabírá velkou plochu kolem nejvyššího vrcholu Dubu (458 m n. m.). Míjíme skalnatý Hraniční důl a zanedlouho jsme na zelené značce, která míří k Senné bráně. Za ní se konečně zbavíme vysokého oplocení obory. Hezkým borovým lesem jdeme ke Skalní bráně, úžasnému přírodnímu útvaru, vymodelovanému z měkkého a poddajného pískovce vodními živly. Jen o kus dál je další skvělá ukázka práce mistra Přírody, jeskyně Psí kostel. Skoro se zdá, že děravou jeskyni musel vytvořit člověk, ale i ostatní pískovcové bloky mají sklon k vytváření různě velkých otvorů a děr, většina z nich vytváří i převisy a jeskynní prostory.

Hraniční důl.

Hlídací pes.

Senná brána je vstupem do obory Velký Dub.

Jaká trpasličí stvoření asi sídlí v těchto dírách? Jsou to skřeti? Sluje Mordoru jsou bezedné...

Skalní brána v západní části Hradčanských stěn je vstupem do ráje.

...

...

Psí kostel nebo i Husův kostel zřejmě vznikl rozšířením skalních oken, převisů a výklenků.

Prolézat jeskyní je zábavné.

...

V Kraví rokli.

Tam kdesi nahoře ve skalách jsou příkopy a valy, jediný pozůstatek vojenského opevnění z 18. století.

NPP Břehyně-Pecopala

Směřujeme k Jelenímu a Muflonímu vrchu, kde se nad Kraví roklí rozhodneme pro sestup do ní. K Hradčanským stěnám jdeme často v jemném písku. Ten zde vlastně znemožňuje pohodlnou jízdu na kole, boříme se často dost hluboko. Kolem se zvedají mohutné věže a celé bloky skal. Před obcí Hradčany se vydáme po značené NS Jeřáb. Bohužel zde "opravili" cestu způsobem dnes často využívaným. Prostě na jistě kdysi krásnou, pískem sypanou cestu, vyklopili kupy v lomu nalámaného šutru se štěrkem, a dokonale ji tím znechutili všem pěším i cyklistům. Za tyto zničené cesty, které snad dobře slouží pro těžkou těžební techniku, ale ne lidem, bych vraždil!

Znechucení trvá několik kilometrů a až Dlouhá rokle to změní. Tady se rázem, jako mávnutím kouzelného proutku dostaneme mezi skalní stěny Klostilky. Ta se zvedá na Popelavý hřeben Národní přírodní rezervací Břehyně-Pecopala. Na modrou značku nás navede červeně značený okruh naučné stezky. Nahoře začínají Hradčanské bučiny a jde o opravdu nádherný les. Divokost okolní přírody umocňují prastaré obří buky a kaňony, padající prudce do skalnatých dolů. Dnes už máme za sebou dlouhou cestu, ale tento úsek nás všechny nabíjí novou energií. Od náspu s názvem Dělová cesta již jdeme po pohodlné lesní cestě, která se zakroutí a sestoupí do Velké Kraví rokle. Nedaleko je jeden z mnoha kempů u Máchova jezera. Původně jsme chtěli pokračovat až do Starých Splavů, vykoupat se, ale protože toho máme už dost, jdeme nejkratší cestou přímo do Provodína. Opět se setkáme s oborou Velký Dub, která nás doprovodí až ke Slunečnímu dvoru. Kruh uzavřel.

Národní přírodní rezervace Břehyně-Pecopala skrývá skalní stěny, rokliny a bukové pralesy. Jde o velmi vděčné území, které stojí za podrobnou prohlídku.

Drsnost pískovce vytvořila stékající voda.

...

Chvilku i zaprší, ale nakonec jdeme roklí Kloctilka v suchu.

...

...

Výstup na Popelový hřeben.

V bučinách Popelového hřebene.

...

...

...

U náspu Dělová cesta. Pohled do hlubin Štěrkové rokle.

Velká Kraví rokla nás vede pohodlně dolů k Mácháči.

Mohutnost některých skal je impozantní.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Zavítali jste již někdy k Máchovo jezeru?

145 37% Ano, již několikrát.

124 32% Jednou jsem u něj byl.

119 31% Ne, ještě nikdy.

Hlasovalo 388 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

azave

3. září 2014 11:51

azave říká

Jooo, v tomhle "poetickem kraji", (tenkrat na dlouha leta okupovanem ruskymi vojsky a ze jich tam byly na kazdem kopci stovky), jsem stavel tohle letiste (pochopitelne take jim) - http://www.mapy.cz/cykloturisticka?x=14.7276881&y=50.6191707&z=13&source=base&id=1853489

Jeste, ze je ta doba uz davno pryc a muze se skoro vsude. Ale skody po "nich" se budou likvidovat jeste desitky let . . . 

Rony

3. září 2014 17:35

Rony říká

Dnes jsem se v idnes dočetl, že v NPR Břehyně-Pecopala, kde jsme se toulali, fotopast vycvakla vlčí mládě. Po více než 100 letech se tak u nás prokazatelně narodili mladí vlci. Údajně jsou hned tři. Škoda, že jsme nějakého z nich nepotkali .

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

azave

3. září 2014 17:43

azave říká

jooo taky jsem to cetl na netu ... to je spravne, tak to ma byt - na misto skupiny strednich vojsk docasne umistenych na uzemi Ceskoslovenska  vlci ! 

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.