Máchův poetický kraj, ll. CHKO Kokořínsko

Máchův poetický kraj, ll. CHKO Kokořínsko

Oblast Kokořínska svojí atraktivní přírodou přitahuje již po staletí. Její jedinečnost a bohatství tkví v mnoha skalnatých roklích a malebných údolích, které jsou protkány mnoha značenými turistickými stezkami. Klid zde nic neruší a tak si můžeme dosytosti vychutnat vše, co k správnému toulání patří. 
A že k toulání náleží i návštěva starých hradů je také jasné. To oni osvěžují a zkrášlují mnohé vrcholy a skalní plošiny. Ať je to tajemný hrad Houska nebo skvostný Kokořín.

Brána do pekel - hrad Houska a toulky Skalním městem u Střezivojic

Hrad Houska

Protože máme všichni pro strach uděláno, věnujeme první část dne hradu Houska. Ten totiž svoji nižší prestiž nahrazuje tajemnem. A nejde o nic menšího, než o zlověstné síly pekelné, neboť, jak se traduje již dlouhá staletí, leží pod hradem Brána do pekel. Ta, dle mnohých svědectví, znovu ožívá. Citovat tak můžeme ze zakoupené knížečky, která objasňuje mnohé. Neopomeňte si ji proto na hradu Houska za mrzký peníz zakoupit.

Právě z ní se dovíme, že první zmínka o díře do pekel či bráně do jiných světů pochází z roku 878.

"Když pevný hrad byl dokonán, nalezena jest nedaleko díra jedna ve skále, v kteréžto množství rozličných duchův obývalo, kteříž pomalu více a více lidem tu obývajícím překážku činili a někdy v rozličných hovad tvářnosti proměňujíce se, lidem po cestách chodícím se ukazovali tak hrozně, že tudy lidé nesměli choditi, takže pro rozličné lidem od týchž duchův překážky a přístrachy hrad byl pustý zůstaven."

Dalším důkazem zlověstné díry se v roce 1594 stalo to, že zloděj, žhář a vrah do ní za trest spuštěný, volal z ní úpěnlivě a prosil Boha, že raději zemře, jen aby ho na světlo Boží ven vytáhli. Hrůzou polomrtvý jektal zuby, třásl se jako osika a všem líčil, jaký příšerný a srdcervoucí křik a sténání slyšel v hloubi pod sebou. Nikdo nepochyboval, že je zde opravdu vchod k samotné bráně pekel i jali se prohlubeň zasypávat. Ta však jako by byla bezedná, pohlcovala vše jako mrvu. Když už se zdála naplněna, znovu se vše s rámusem v bezednou sluj propadlo. Teprve v roce 1615 se po velkém úsilí díru podařilo ucpati.

Strážcem Brány do pekel se na Housce stala astrální, černě oděná bytost s kápí, která nemá obličej. Ta sice nepředstavuje pro náš živočišný druh žádnou hrozbu, ale přesto se nedoporučuje ji zlehčovat. Až podezřele se zde nabízí analogie s jinými strážci podsvětí.

Nám naštěstí dělá průvodce zdejší kastelán, autor citované knížky, a tak jsme kromě mimořádně zajímavého výkladu občas upozorněni na místa, kam není radno vstupovat.

Na samý závěr se i přes jeho upozornění, že ne všichni se mohou vrátit, vydáváme do sklepení, poblíž Brány pekelné. Stojí to za to!

Tajuplnou atmosféru hradu Houska dokonale zúročuje vyprávění kastelána. Díky tomu se ani na chvilku nenudíme a prohlídka uteče jako voda v Pšovce, která pramení dole pod hradem.

Stříbrných je v kašně požehnaně.

Kaple slouží jako závaží a zamezuje aby se ven ze skalní pukliny dostalo mezi lidi zlo. Tedy, ono již ho mezi nimi je beztak dost.

Obrazy odhalují výjevy, z nichž se tají dech. Posloucháme tiše a pokorně...

...

Výhled z ochozu.

Hudba k hradům a zámkům patřila odjakživa a do jejich prostorných místností se hodí.

...

Překrásné malby

Ne vše je ďáblovo dílo.

Do temného sklepení se nejdříve nikomu nechce. Kastelánovo sugestivní loučení dokonce mladé děvče vyhání ven na světlo boží.

Fotit se zde nedoporučuje. Toto vyfotila sama samospoušť. Té to snad projde.

Čertovo je cítit i v podhradí...

...

Svatá Ludmila byla manželkou prvního Přemyslovce, knížete Bořivoje l., a první českou svatou.

Ze zbytků kaple, která zde kdysi stála, necházíme pouze vstup do podzemí, kam se Lena chystá ponořit.

Ze skalního útesu lze spatřit Říp. Podle něho se vyhlídka také jmenuje.

Opouštíme tajemnou Housku s dobrým pocitem. Rozhodně to nebyl ztracený čas...

Skalní město u Střezivojic

Celé severní Čechy na jih od Ještědu a Lužických hor byly od křídy součástí obrovského mořského zálivu, který zde zanechal ploché bahnité i vápenité pískovcové dno. Po ústupu moře se postupně vytvářela pohádková krajina, plná skalních měst a ostrých pískovcových hrotů. CHKO Kokořínsko je jejich pravým rájem. Proto od hradu Houska nemusíme jet nijak daleko, abychom se v bizarních roklích na pár hodin ztratili.

Sjíždíme zpět do vísky Tubož, odkud již po svých směřujeme k Blatečkám, do Babího nebo-li Pohádkového dolu. Proč Pohádkového? Inu stačí se dobře dívat a spatříme Sněhurku a sedm trpaslíků. Ty nejlépe znají horolezci, pro které jsou takto libozvučně pojmenovány vrcholy jednotlivých pískovcových věží. My je zdola bohužel sotva zahlédneme.

Přesto i nás čeká cesta jako v pohádce. Náhodně vybraná žlutá turistická značka totiž vede úplným rájem. Po pekle na hradu Houska jsou zdejší svahy Planého dolu neskutečným balzámem na duši. Přechodem hřebínku se dostaneme na dotek mezi skály trčícími až k nebi. Úžasnou cestu zdobí útvary s vše říkajícími názvy, jako např. Křeček, Prosincová, Žiletka, Bible, Permoník, Bouřková věž, Baron s Baronesou, Markýz s Markýzou, Kardinál, Biskup, Kamenný úl, Pevnost, Upír a další.

Pohodlnou pěšinkou se postupně proplétáme mezi skalami a vůbec nám nevadí, jak rychle přitom čas kvapí. Snad po dvou hodinách se úžasná stezka omotá kolem posledních skal a my vystoupáme na náhorní oplocenou plošinu, kde se pase stádo krav. Jednu jsme ostatně při průchodu dolem slyšeli dost žalostně bučet nahoře ve skalách. Chvíli se nám zdálo, že v nich uvízla, ale to zřejmě nebyla pravda. Oni totiž na nás podobně nahlas bučí i tady nahoře.

Zelená značka pokračuje malebným údolím Bílých skal, my ale jdeme kolem ohrady k Tubožskému dvoru. Kolem se střídají stromy plodící zralé ovoce a tak dohromady spořádáme švestky, ringle, blumy, žluté i modré špendlíky, až z toho máme bolení...

Už zbývá jen sestoupit do Tubože a odfrčet k Mácháči.

Od Tubože jdeme Pohádkovým dolem, ale Sněhurku ani trpaslíky nespatříme. Snad jsme někoho z nich zahlédli vysoko nad námi, ale nevím...První slušnou fotku skal proto udělám až pod Kostelečky. Dalších sto a víc bude následovat.

Vybrali jsme si opravdu vděčnou část Kokořínska a nestačíme se divit množství, tvarům a velikosti jednotlivých skal. Takže další fotky bez komentáře.

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

Když to již vypadá, že ze skal odejdeme, objeví se další kaňon, další věže, a další stezka, kterou vše podcházíme.

...

Vlohy a zkušenosti horolezce se občas hodí. Nahoru ale naštěstí značka přece jenom nevedla.

...

...

...

...

...

...

...

Musím říct, že počasí fotkám přálo. Bylo pod mrakem, ale dostatek světla hezky vybarvil bukové listí a zvýraznil barevnou pestrost mnoha skal.

Neobvykle zbarvená oranžová skála.

...

...

...

...

Výstup ke Kamennému úlu není snadný. Když se nahoře tísníme hned čtyři, není v něm k hnutí.

Podle pověsti zde žil loupežník.

...

...

...

...

...

Až po dvou hodinách se ze skal vymotáme ven a stoupáme na pastvinu, která zaplňuje celou náhorní plošinu nad Kondrátovem a Tuboží.

Cestou se posilníme mnoha druhy plodů ovocných stromů.

Tubožské domky.

Strážce zdejších dubů.

Máchovo jezero

Přes potíže se snědeným ovocem nám všem ještě pořádně vytráví. Zajíždíme k večeři do Doks a máme v plánu i malou koupel v Máchově jezeře. V doporučené restauraci sice vaří dobře, ale na jídlo čekáme hodinu. Za tuhle dobu už všem kručí žaludky podobně, jako ony krávy na pastvě u Tubože. Mezitím se stačí zatáhnout a tak když se večer jdeme podívat na pláž jezera, není u ní ani noha. Vypadá to, že brzy začne pršet, přesto se odvážlivci Markéta s Milanem jásavě vrhají do širých vod. My ostatní smočíme jen nožky, Jitka dokonce i obě kecky, které se radují, že jsou konečně u Mácháče.

Máchovo jezero z mostu na poloostrov. Les a pobřeží u Doks jsou protkány množstvím asfaltových cest.

...

Radostněji k nevšednímu zážitku. Koupání v Mácháči se zcela zataženou oblohou.

...

Staré Splavy a vrch Šroubený.

Po jezeře se lze projíždět výletní lodí.

Jitce se kecky opravdu v Mácháči vymáchaly. Nakonec obě...

Soumrak nad Bezdězem od Doks.

Spící panna

Jako by toho nebylo dost, jdeme ještě před západem slunce na Lysou skálu. Ta se pro svoji podobu nazývá též Spící panna. Jedná se o velmi zvláštní čedičový kopec, vzniklý z erozního torza přívodu sopky. Na samotný vrchol vede výstup dost strmě, černé ohlazené kameny trochu kloužou pod nohama, ale výhled a pocit z výstupu stojí za tyto menší obtíže. Jen trochu lituji, že zapadající slunce zakryl velký nepohyblivý mrak. I tak je co fotit. Kruhový výhled je dokonalý...

Dolů nás zahání začínající soumrak. Čelovka zůstala na okraji Provodína v autě a my jdeme rychle zpět, abychom nemuseli jít potmě. Předtím si ještě pod Spící pannou stihneme připít na oslavu Romanových narozenin.

Večerní procházka ke Spící panně. Ronov je už slušný kopeček.

Zkusíme Spící pannu trochu polechtat po tváři, ale půjde to vůbec? Dostaneme se až nahoru? Nejsme si jisti.

...

Lezeme Přírodní památkou Provodínské kameny.

Nahoru se vystoupat dá. Kameny mi ale přijdou dost kluzké a ohlazené.

Západním směrem fotím začínající červánky.

Lesy jsou plné mokřad. Nedaleko od nás je NPR Novozámecký rybník.

Provodín, v pozadí lom na Maršovickém vrchu.

Vlhošť (614 m n. m.), vpravo od něj vzdálený Ronov a mezi ještě vzdálenější Sedlo (726 m n. m.).

Novozámecký rybník.

Vrchol Ralska 696 m n. m.) skrývá na vrcholu hradní zříceninu.

...

Slunce zakryl velký mrak, který omezil zabarvení obzoru.

Sestupujeme již za šera. Potmě by to nebylo moc bezpečné,

Vrchol Lysé skály (419m n. m.).

Happy birthday patří Romanovi.

Roklemi Kokořínska k Faraonu, Pokličkám a hradu Kokořín

Faraon

Ráno máme při balení trochu zpoždění a tak na poslední den začíná malou improvizací. Namísto na hradu Kokořín půjdeme nejprve na poslední, kratší trek. Po průjezdu Kondrádovským dolem, s malým zakufrováním, vyměníme autoturistiku za turistiku a jdeme z Vojtěchova po zelené značce Boudeckou roklí na Rovinu. Nejprve vystoupáme vzhůru do Pivovarské rokle a u valů, pozůstatku tažení švédských vojsk našimi zeměmi, znovu chvíli tápeme. Jdeme totiž špatně na Mšeno. Zabloudíme vlastně na stejné místo, kam jsme omylem vyjeli i ráno autem. Mapka ale další cestu ukazuje jasně a vede nás do Průsečné skály. Tou je prosekána zajímavě cesta, Švédově asi neměli zrovna co dělat...

Pod Průsečnou skálou se marně snažím slušně vyfotit Obří hlavu a Žábu. Trochu lepší světelné podmínky nacházím až u skal Faraon a Ramses. Vysoké věže jsou vyhledávaným horolezeckým povyražením, my si zkusíme vylézt aspoň pod ně. Pod skalami začíná či spíš končí zelená značka, po které se Náckovou roklí vydáváme směrem k Mšenským Pokličkám. Těm je věnována velká pozornost na většině turistických ukazatelů a k nim směřujeme.

Ještě nás ale čeká průchod Močidly. Tak se jmenuje vlhký důl plný nádherných obřích skal a věží. Soutěska je místy velice úzká a stezka velmi osvěžující. Ostatní se zdrželi kdesi vzadu a já, přestože stále někde postávám kvůli focení, scházím Močidly sám. Vychutnávám si volnost podkreslenou malebnou scénou okolních skal a tiše medituji. Určitě stálo za to Kokořínsko navštívit. Uvědomuji si, jak pohodlně by zde šlo chodit i s báglem na zádech a spát pod širákem. Nebo spíš pod převisem, kterých je všude kolem plno.

Poslední úsek k Pokličkám vede upraveným terénem strmě vzhůru. To nemůže být žádné překvapení, vždyť skalní útvar Pokličky vznikl postupným zvětráváním pískovce, jehož horní vrstvu tvoří tvrdý slepenec železitého pískovce. Ten chrání sloupec pískovce pod ním a tvoří tak houbovité útvary vysoké až 12 m. My obdivujeme Mšenské Pokličky, nedaleko od Vojtěchova, kde ukončíme dnešní okruh, jsou k vidění i Jestřebické.

Po sestupu zpět nás již bez nesnází doprovází červená značka do Vojtěchova. Posledním bonbónkem putování Kokořínskem a okolím Máchova jezera bude krásný hrad Kokořín.

V Boudecké rokli u Vojtěchova.

Švédské obranné valy z Třicetileté války najdete na Rovině.

Průsečnou skálu asi někdo opravdu prosekl mečem. Byli to ti Švédové?

Na skalní útvar Žáby dopadají sluneční paprsky a ničí pokusy o dobrou fotku. Pro ni je v lese důležité, aby slunce pohaslo za mraky.

Pod Faraonem na Cinibulkově stezce. Tento vysoký skalní útvar je oblíbený horolezci.

Faraon.

...

Náckovou roklí přecházíme do Močidel.

...

Močidla jsou chladnou a vlhkou roklí. To je poznat na zdejší vegetaci.

...

U Pšovky pod Pokličkami.

Nahoru vede k Pokličkám upravený terén. Stoupáme po schodech a nejsme sami. Sem zavítá kde kdo, protože dole je cesta a parkoviště. Pokud se ale touláte okolní přírodou, moc turistů nepotkáte. Lidi zlenivěli.

Mšenské Pokličky.

...

Je dobře patrné, jak zde horní tvrdá vrstva uchránila sloupec měkčího pískovce pod ní. Časem se i pokličky zhroutí do údolí, eroze postupuje pomalu a má čas.

...

Hrad Kokořín

Stačí vystoupat pár prvních výškových metrů od parkoviště a začne pršet. Jsme právě u tunelu, kterým prochází cesta do obce Kokořín, a tak se na chvíli schováváme uvnitř. Po chvíli usoudíme, že čekání nemá moc smysl. To bychom tu mohli tvrdnout půl dne. Když se u hradu spustí liják, nezbývá než se rychle běžet skrýt do hradu. Ani se v něm nestačíme zorientovat, jsme provlhlí na kost. Po zralé úvaze si kupujeme pouze vstupenku na věž, která nám poslouží především jako úkryt před vytrvalým deštěm. Na vyhlídkové plošině pak cvaknu jen pár obrázků a brzy scházíme dolů.

Tentokrát až do sklepení, kde je výstava starých pohlednic a fotek hradu, i jeho okolí. Opět se můžeme na vlastní oči přesvědčit, jak málo lesů bylo v naší krajině ještě na počátku 20. století. Díky tomu vynikala krása a mohutnost skalních útvarů, které jsou dnes často zcela skryty lesy.

Hrad Kokořín pochází zřejmě z 1. poloviny 14. století, kdy ho vystavěl Hynek Berka z Dubé. Dnešní romantickou podobu hradu vtiskla rodina Špačkova, které se hrad v restituci nakonec i vrátil. Je však stále všem, kteří do zdejšího malebného kraje zavítají, stejně jako to kdysi učinil Karel Hynek Mácha nebo malíř Antonín Mánes.

Pomalu přestává pršet a my jdeme do restaurace Pobuda v Kokořínském dolu. Jídlo se v hospodě, s takovým pochybným názvem, nijak skvělé čekat nedalo, ale před cestou domů je lehké občerstvení třeba. To ještě netušíme, že budeme celé dvě hodiny bloudit a popojíždět centrem Prahy, kam omylem zakufrujeme. V pátek navečer nezůstane takový omyl bez odplaty.

Nakonec jsme si nechali hrad Kokořín. Jen se vydáme vzhůru, začne pršet. Na chvilku se schováme pod most, ale brzy to vzdáme a jdeme se suchou kůží na trh.

A na trhovišti pod hradem již začíná jít do tuhého. Liják se mění v dočasnou průtrž mračen a my prcháme do úkrytů hradu.

...

Ten nejlepší úkryt před dotěrnÿm deštěm je ve věži. Také je odsud pěkný pohled dolů na hrad.

...

...

...

...

Mohutnost Kokořína zvyšuje skála, na které hrad je vystavěný.

...

P.S. Od 1. září 2014 se oblast CHKO rozšířila o okolí Máchova jezera a nově se jmenuje CHKO Kokořínsko - Máchův kraj. Přibyly oblasti, kterými jsme se toulali druhý den (viz předchozí článek l.).

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Rony

19. dubna 2017 20:38

Rony říká

https://youtu.be/arpon_reMvI

  Hrad Houska - tajemné místo

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.