Makrománie

Makrománie

Pokud někdy uvidíte plazit se a válet po zemi podezřelou osobu, nešiřte hned paniku. Může se totiž jednat o makrofotografa, snažícího se o dosažení té nejvýhodnější polohy pro zachycení miniaturní rostlinky, nebo čiperného broučka, do svého fotoaparátu. O kvalitní fotce rozhodují detaily.

:-)

Když jsem zkoušel své první makrofotky ještě obyčejným mjučkem, nebylo to technicky úplně ono. Ale přesto tahle fotka ze sedla Medzirozsutce v Malé Fatře mi přinesla hned dvě ceny. V časopisu Treking cenu redakce a v čtvrtletníku Temelínek za vybrané foto.

Se zrcadlovkou, ke které jsem přikoupil levnější makroobjektiv, už se vylepšilo především pozadí mnohem větším rozostřením. Tady je sice neostré vše, ale právě to udělalo z obyčejného tesaříka korového zajímavou abstraktní fotku.

Jen málokdy se poštěstí vyfotit něco podobného jako hmyzí kamasutru. Ale nestálo by to za nic, kdyby oba protagonisté nebyli natolik zaujati svojí činností, že jim nevadilo přenést své bohulibé konání na přistavený borový kmínek.

Zato tady se dalo cvakat po chvilce honění se a hře na schovávanou solidně. A to potom není problém ze stovky fotek vybrat nějakou slušně ostrou. Tady se projeví výhoda digitálu naplno. U některých hmyzáků se dá pozorovat i jakési zaujetí foťákem a cvakající uzávěrkou. Zrovna tohle saranče bylo zvukem úplně fascinováno.

Nevěděl jsem, že srpice se krmí mouchami a že si také dělá v keřích svoji spižírnu. Až do doby, kdy jsem na takové místo náhodně narazil. Všude na spodku listů přilepené mouchy. Desítky, možná stovky a několik sajících srpic.

Chrobák se na žlutém podkladu z mechu hezky vyjímá a je to lepší než ho zabrat kdesi ve spleti větviček a trav.

Občas se snažím myslet i na kompozici, i když zrovna u makra to nebývá jednoduché. Tady se pravidlo zlatého řezu přímo nabízí a chycená semínka nabídla fotce i název: Úlovek vegetariána.

Často se stane, že tomu, co najdu a zvěčnim v pixelech, dám pravé jméno až po důkladné prohlídce naučné literatury. Tahle můra by se měla nazývat přástevníček americký a opravdu k nám přicestovala před desítkami let přes Atlantský oceán.

Monotónní zelená koresponduje s abstrakcí a dodává fotce uklidňující nádech.

Netradiční kompozice a výřez hlavy tesaříka má posunout vnímání trochu jiným směrem.

Čtvercový formát mám rád, ale ne vždy se vyplatí se o něj pokoušet. Miminko bez maminky si ho určitě zaslouží.

A u tohoto mladého kapradí byl onen čtverec jasně nejlepším řešením. Mohl jsem ořezem odstranit to, co přebývalo.

Aby zmrzla jinovatka na pavučinách, to se asi běžně nestává. Většinou, před prvními mrazy, je už dávno po nich. Snažil jsem se toho vzácného dne využít co nejvíce a opravdu se mi to docela podařilo nejen touto fotkou.

I tato Sedma zelená, obehraná prošlým rokem, je toho důkazem. Světlo úplně ideální nebylo, to se dá ale trochu dohnat úpravou.

I fotky mají svůj název. Někdy člověka napadne hned, jindy, jako u této, až po čase: No rasism!

Slzičky jsou foceny v interieru, ale protože to není až tak patrné, dá se to omluvit. Důležitý by měl být vždy výsledek, méně forma.

Rovence je dávno vylidněná ves u Ktiše, dnes jen pár ruin ve vzrůstajícím lese. A také kosatce německé, jedna z mála stop co zbyly ...

I tato vzácná a přísně chráněná lilie zlatohlavá, se vyskytuje nedaleko na několika stanovištích.

A jaro? Cítíte tu vůni právě se probouzejícího lesa?

Tohle jsem chtěl nejdříve smazat. Asi by to byla chyba protože jak jde čas, líbí se mi trn a poranění krajiny stále víc.

Náhrdelník, perly jitra. Dárek za časné vstávání.

Jednoduchá fotka, kde rozostření není až tolik na škodu. Rostlinka splnila svůj úkol...

Kapky, kapky a zase kapky. Na tmavším pozadí dílo přírody krásně vyniká.

Možností jak je fotit je nepřeberně a vždycky je to pohádka...

Sice středovka, ale někdy je dobré porušit zavedená pravidla a nebýt příliš svázaný a poplatný vzorům.

Retuš používám jen výjimečně. Tady by ale pestřenka seděla přímo na mém prstu.

Poslední fotka, je jen taková lehčí nostalgie a připomenutí, že vše jednou začíná, ale také končí.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

HoHo

1. dubna 2009 22:49

HoHo říká

fakt pěkný makrofotky... některý mi připomínají zvířátka, co teď berem ve škole...

Sportem ku zdraví a trvalé invaliditě

Rony

5. dubna 2009 22:45

Rony říká

Díky, holt makro je moje doména.

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

snílek

13. května 2012 11:22

snílek říká

jen náhodně,vidím krásné fotky,jenž uchvacují genialní jednoduchostí smyslu.

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.