Mezi skalami Jizerských hor

Mezi skalami Jizerských hor

Když jsem plánoval vandr po Jizerkách se svými kamarády, ptal jsem se různých lidí, jestli to tam neznají. Kupodivu v těchto horách nikdo pořádně nebyl, a tak jsme šli jen podle mapy. Měli jsme však štěstí nebo dobrý čuch na hezká místa anebo je to v Jizerkách krásné všude, protože celý vandr byl potěšením pro oči, ať už díky místním skálám vyčuhujícím nad stromy, bukovým lesům nebo babímu létu, jež dodalo přírodě nerušené civilizací lesk.

Díky naší "alma mater", Univerzitě Karlově, jsme měli volno až do konce září (ačkoliv jiné VŠ začínaly třeba o 14 dní dříve) a my se toho rozhodli využít. Předpověď slibovala dobré počasí, takže jsme si mohli konec prázdnin pořádně užít, abychom teď mohli sedět v pokojích v pokoji s dobrými vzpomínkami.

Den první

Pondělní doprava na místo byla poněkud hektická. Ráno jsem odjížděl od kamaráda, doma se otočil jen na hodinku, abych si vyměnil batoh a už jsem uháněl do Prahy, kde jsme měli po jedné sraz na hlaváku. S přestupem v Tanvaldu jsme se dostali s ČD pozdě odpoledne do Kořenova.

Mapa Jizerských hor

"Žlutou" pěšinkou jsme za polojasného počasí vyrazili do krásné české přírody. Značka vedla podél trati k Jizeře a u železničního mostu se napojovala na červenou vedoucí po asfaltce údolím na sever. To byl i náš směr.

Blížilo se však setmění, a tak jsme u rozcestí Nad jizerskými prahy kolem šesté zašli do lesa a rozbalili tábor. No, tábor je možná moc silné slovo pro jeden stan, skoro všichni jsme totiž chtěli spát venku. Dali jsme si brkaši s párky (tj. "bramborovou" "kaši" z prášku), hodinu si ve tmě povídali (oheň jsme kousek od cesty nechtěli rozdělávat) a uvelebili se pod širákem.

Před použitím v Kořenově u nádraží. Zleva: Kája, Péťa, Palec, Radim, Kuba a ten s modrým tričkem vpravo se tam připletl omylem. :)

Podél trati jdeme Kořenovem a snažíme se nepřekročit tu třicítku. V dáli se usmívá krkonošská Čertova hora se sjezdovkami.

Kája si zapomněl lžíci, ale už v druhé hospodě ji dokázal vyžebrat. Má čím jíst, nicméně na nás ostatní toho méně zbyde ...

Nejlepší efekt, jaký jsme kdy zažili! Pro ty, co efekt neznají, jedná se o sledování okolo projíždějícího auta s jednou rukou na čele, aby bylo lépe vidět (nejlépe ve skupině). Občas řidiči nereagují, občas zamávají, ale jen opravdu výjimečně zastaví, začnou se s námi bavit a ještě se nechají vyfotit.

Kamenitá Jizera kousek pod námi. Na druhé straně je již Polsko (a vůbec to není poznat, že?)

Den druhý: Polskem kolem Jizery na Smrk a Čínská cesta

Vstali jsme kolem čtvrt na devět, nasnídali se ovesnou kaší a sbalili se na cestu. Nejdříve jsme šli pod Bukovec doplnit vodu, potom jsme se po lesní cestě dostali na zelenou vedoucí k hranicím a k mostu přes Jizeru do Polska.

Tam jsme obešli podél Jizery neznačenou cestou kopec a chatu Orle, abychom se dostali rychleji na polskou červenou táhnoucí se po široké, rovné lesní cestě u řeky. Bylo krásně a teplo, naštěstí ne moc, byl totiž konec září. V 11 h jsme se dostali k chatě Górzystów, od níž jsme pokračovali po žluté klikatící se lesy stále vedle Jizery, tedy i po rovině. Na ní jsme dali oběd v turistickém přístřešku u potoka Bystrzina.

Až když se žlutá dostala přesně na hranici, začali jsme trochu stoupat. Asi v půl druhé, po projití cestičkou vedoucí korytem občasného potoka jsme se dostali do rašeliniště na svazích Smrku a Stógu Izerskim. Cesta byla bahnitá, mým pohorkám to naštěstí nevadilo, ale třem lidem se sandály už ano. Holt, všechno má své nevýhody. :-)

Úsek však nebyl moc dlouhý, už před druhou jsme byli na zpevněné cestě, po níž se občas přehnal cyklista, napojili jsme se na zelenou a došli jsme k hranicím, kde skončil vcelku pěkný úsek cesty v Polsku. Všude okolo byl nízký mladý les plný smrčků, jelikož okolní lesy byly v minulosti zničeny průmyslovou činností v okolí. Od hranic to byl jen kousek po rovině na vrchol Smrku (1124 m) s rozhlednou.

Uspořádali jsme závody v běhu na rozhlednu (prohrál jsem :( ) a chvíli se kochali mizernými pohledy na Jizerské hory a Krkonoše (bylo už pod mrakem, i když stále teplo a nepršelo). Chvíli jsem tam studoval informační tabuli o tzv. Jizerské oblasti tmavé oblohy - astronomické rezervaci, v níž je v noci velmi slabé "světelné znečištění," typické obzvláště pro okolí měst.

Naše putování pak pokračovalo prudkým sestupem proti vrstevnicím až na červenou asfaltovou cestu. Po ní jsme už vcelku po rovině došli až na rozcestí Předěl, kde začal sestup po zelené Šindelovým dolem, jež nebyl zas tak moc zajímavý (v porovnání s jinými údolími na severní straně Jizerek).

Dostali jsme se na klikatou silnici, po níž jsme chvíli šli (či si serpentiny zkracovali po červené) až k začátku Čínské cesty. Ta nějakou dobu pěkně vedla po úbočí, byla však přeťata šílenou, skalnatou a širokou strží nějakého sezónního potoka. Tam jsme si i zalezli po ohlazených kamenech. Přišla také krátká přeháňka, aby mraky nehrozily jen tak pro nic za nic.

Po dalším půlkilometru Čínská cesta skočila a dál pokračovala pěšinka. Tou jsme došli na zarostlejší Richterovu cestu, u níž jsme nabrali vodu a v jejímž ohybu jsme se celkem pozdě utábořili u skalního bloku Černá stěna. Večeři jsme dovařili už za tmy. Počasí zahrozilo, dramaticky spadlo pár kapek, nicméně nerozpršelo se a to ani v noci, jen kdesi na severu v Polsku přecházela fronta.

Mezi skalami nás po setmění hřál oheň, díky němuž jsme nešli spát tak brzo jako předchozí den a mohli jsme si užívat zpívání. Opět nám stačil jeden stan, bylo tam totiž dost převisů, z nichž jeden jsem si zabral. Radim měl nejzajímavější místo: proplazil se škvírou ve skále na druhou stranu na jakýsi balkónek asi 3 metry nad zemí, kde pro něj bylo dost místa.

Trochu impresionismu aneb zamlžený objektiv, tedy nikoliv mlha okolo nás. Na fotce je Jizerka těsně před ústím do Jizery.

Jizera z mostu u Bukovce, kde přecházíme hranici.

V Polsku jdeme dlouho po rovné cestě u Jizery. Krajina vskutku malebná.

Mírná říčka na pláních trochu připomínajících Šumavu.

Louka a les na jih od nás, z něhož občas vyčuhují skály (asi Pytlácké skály), zatím v dálce.

Jestlipak se tu nedá vyrýžovat nějaké zlato?

Tímto korytem jakéhosi občasného potoka vede občas značka.

Bahnem! Zde se ukazuje výhoda pohorek oproti sandálům, jež má Radim i Palec.

Stoupáme rašeliništěm, i když zde je zakryto trávou a není tu naštěstí zas tak mokro.

Hraniční lávka a za ní nedávno vysázený či vzrostlý jehličnatý les.

Rozcestník u vrcholu Smrku. Ke druhé lavičce jen 3 km.

Pomník Körnera, českého spisovatele a scénáristy.

Rozhledna na Smrku je jen ocelová konstrukce, žádné dřevo narozdíl od Sedla či Boubína na jihu Čech.

Dřevěná tvář hned u rozhledny nám jakoby ukazuje palec nahoru.

Výhled ke Stógu Izerskim přes právě rostoucí les a smutné zbytky dřívějších stromů.

Nové Město pod Smrkem je ze Smrku vidět jako na dlani.

Jizera v dáli a v oparu. Mrak vypadá děsivě, pršet však až na jednu přeháňku nebude.

Bývalý povrchový lom (dle tvaru krajiny, infotabule tam kupodivu nebyla)

Saranče obecné (i když nám pak nebylo jasné, proč má vzadu takový trn ...)

Skály na Paličníku z Čínské cesty

Čínská cesta, mající po straně místy menší skalky

Cesta znenadání skončila a my vstoupili do strmé skalnaté strže široké asi 5 m. Opravdu by mě zajímalo, jak mohla vzniknout, když tam běžně nic moc neteče.

Nahoře nad námi to vypadá dost dramaticky.

Trochu jsme si i zalezli, jelikož žádná hezká cestička po skalách ve strži nevedla.

Podvečerní pauza při příchodu na Richterovu cestu

Skály Černá stěna tvoří moc hezké místo na přespání. Je tam i několik převisů, ohniště mezi skalami, výhled na sever a Frýdlantské cimbuří ... Prostě, co víc si přát.

Den třetí: z vrcholu Jizery do stínu buků

Tentokrát jsme vstali až před devátou, což bylo trošku škoda, počasí totiž slibovalo moc krásný den a ten se skutečně povedl. Pokračovali jsme dál po Rychterově cestě či pěšinkách okolo ní, kde jsme s váháním nabrali vodu (bylo to opravdu potřeba, i když většina z nás se zdráhala nabrat z potůčku). Dále jsme podcházeli Smědavskou horu po žluté, až jsme se dostali na Pavlovu cestu, kde už jezdili cyklisti.

Naštěstí jsme na ní nezůstali dlouho a sešli k Bílé Smědé na modrou, po níž jsme přešli ke stoupání na Jizeru (ne řeku, ale tentokrát horu). Výstup nebyl dlouhý, ani náročný. Na vrcholu s hezkou skálou jsme byli v půl dvanácté a alespoň půlhodiny se tam kochali pohledy, narozdíl od Smrku za krásného počasí.

Sestoupili jsme stejnou cestou, i když jsme chtěli jít po cestičce jinudy (spíše to však byl jen průsek na mapě, v reálu neviditelný). Dál jsme se chtěli dostat na zelenou vedoucí po severním úbočí Jizerek přes Poledník a další skalnaté vrcholy, ale jelikož se nám nechtělo na Černou horu, museli jsme docela dlouho jít po cyklostezkách, často i asfaltových.

Po modré a žluté jsme přes Knajpu došli až k Tetřevím chatám, kde jsme u pramínku nabrali vodu (kupodivu horší než ráno) a kousek vedle si dali oběd. Pak jsme se vrátili na žlutou a po ní sešli moc pěkným údolím Štolpichů, kde si mezi skalami razí cestu Sloupský potok s vodopády (českých rozměrů). Vede tudy stará široká cesta.

Na rozcestí Pod vodopády jsme začali po zelené opět stoupat zpět nahoru po úbočí Holubníku. Byly tam krásné bukové lesy, ke konci září však už bylo moc pozdě na překrásnou zelenou a ještě moc brzy na barvy podzimu.

Po výstupu strmějším severním svahem do vrcholové partie Jizerek jsme uhnuli na severovýchod a opět po cyklostezce se dostali na vytouženou zelenou, která už naštěstí cyklostezkou nebyla a která na mapě slibovala spoustu skal a skalek, tudíž byla jedním z hlavních bodů programu. Cestou jsme ještě nabrali skvělou vodu ze studánky na Oldřichovské silnici, i když tekla velmi pomalu.

Po zelené jsme tento den moc dlouho nešli, utábořili jsme se už před půl šesté někde nad Vilémovou skálou a vrcholem Svinského čela. Z jedné skály byl krásný rozhled (byla zhruba tak vysoká jako stromy), a tak jsme se ještě před večeří mohli kochat.

Nehleděli jsme na to, že jsme uprostřed ptačí rezervace (možná jsme to ten večer ani nevěděli), rozdělali jsme oheň a povídali jsme dlouho do noci.

Ranní pohled na Frýdlantské cimbuří

Stan a ohniště

Polední kameny

Bílá smědá. Z podobného potoka, který navíc teče trochu více, nabíráme vodu na pití, což se většině nelíbí. Nevím proč, když pastviny tu nikde nejsou a voda není stojatá. :)

Vrcholová skála na Jizeře, nezalezli jsme si však, jelikož tam mají kovové schody a pro bezpečnost nahoře dokonce zábradlí. Ale chápu, že by tam záchranáře nebavilo pořád jezdit.

Šedé sloupy čnící do oblohy připomínají staré časy před jakousi přírodní katastrofou. Jaké to tu asi bylo?

V dáli vystupuje skoro až nad mraky Ještěd

Rovný hřeben Smrku a Stógu Izerski

Druhá půlka skalní koruny Jizery.

Charakter typického lesa uprostřed Jizerek

Nezbytná vrcholovka

Paličník se stromy chytajícími barvy podzimu

Vodní nádrž s divným názvem Souš. Moc suše tedy nevypadá.

Smědavská hora. Zřetelně je vidět cesta po vrstevnici, která jde skoro po celém obvodu hory.

Jizera zezdola

Ó, jaká krásná nažloutlá voda!

Sloupský potok v strmém údolí Štolpichu.

Potok je hodně kamenitý

a místy padá prudce.

Údolí Štolpichu

Skály se schovávají v lesích všude.

Údolím vede stará, ale kvalitně udělaná cesta.

Skály nad cestou

Zbloudilý balvan

Vrchol Ořešníku

Polské nížiny, z části ještě české

Rauscheckova cesta bukovým lesem. Být tu tak na jaře ...

Nahoře po výstupu z údolí jsme došli na zelenou, která brzy opustí silnici a proplétá se mezi skalami. Dnes už je však pozdě, a tak skončíme u vrchu na obzoru.

Skály nad Štolpichem (nejspíš Ptačí vrchy)

Hejnice

Rozhled je jen po troše lezení na skály

Mohutný Smrk

Ořešník

Den čtvrtý: horolezčata

Vstal jsem už v 7 hodin a šel se podívat na skálu na východ slunce, leč nebyl moc extra (trochu za mrakem).

Na poslední den nám zůstala krásná zelená značka vedoucí okolo mnoha skal. Nečekaným bonusem byly rozlehlé bukové lesy. Prošli jsme kolem Poledníku a někde za ním si na jednu skálu vylezli, rozhlíželi se tam a chroupali bukvice. Poté jsme sešli do Oldřichovského sedla a hned zas začali stoupat.

Lezení část z nás (obzvláště Péťu a Radima) lákalo, tak jsme kousek nad sedlem chvíli oblézali skály, Radim a Péťa se pokoušeli i o jednu těžší, na níž byla vlaječka a vrcholová kniha. Já si zatím užíval focení. Skal tam bylo mnoho, na všechny jsme však nelezli, abychom se vůbec někdy dostali domů :-).

V půl jedné jsme vyšli pohodovou cestou (po kamenných schůdcích) na Skalní hrad a tam dali oběd. Bylo opět hezky a výhledy krásné. Odpočatí jsme sestoupili, nabrali si vodu v blízkém pramínku a po žluté vyšli ve na skalnatý Špičák (byly tam opět schody, tentokrát kovové, takže ani tam jsme si nezalezli). Výhled nebyl kvůli stromům moc dobrý, ale to už nám nevadilo.

Dál nás čekal jen docela dlouhý sestup po žluté do Mníšku. Šli jsme dál po značce až na nádraží (jen jsme museli obejít přestavovanou lávku). S třemi přestupy jsme se dostali před osmou do Prahy a na kolej ...

Brzká ranní krajina

Východ kdesi za stromy

Údolí se ještě noří do stínů.

Spousta komínů, z části jsou to možná větrné elektrárny.

Slunce brzy zajde za mrak ...

Berušky se v noci vyhřívaly na stanu.

Buky a skály v okolí tábořiště

Štíhlí stříbřití velikáni

Okraj Jizerek

Houbové schody

Hurá na skály!

Poupě

Bučina a skály

Opět Ještěd

Bukový svah se skalami nad Oldřichovským sedlem

Pozadí na plochu

Horolezci, horolezkyně, horolezčata, nelezte na skálu, co je příliš špičatá ...

Radim číhá na dobré fotky na Skalním hradě

Panorama Špičáku a okolí. Nevypadá moc špičatě, ale je dost skalnatý a cesta na něj je už trochu strmá.

Oběd s vyhlídkou na Skalním hradě

Cestou dolů do Mníšku po sestupu z lesa.

Kudypak to ta značka vede ... Lávka přes potok je už asi někde zakopaná, takže musíme tohle místo obejít.

Strom, louka a Jizerky

Groupenfoto po použití na nádraží v Mníšku

Jak jsem psal minule, babí léto, vlastně vůbec celé září se vyvedlo letos moc pěkně. A Jizerky mohu rozhodně doporučit. Není tam tolik civilizace jako v jiných horách (alespoň tak mi to připadalo) a vskutku krásná příroda.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Paulie

Paulie

Ahoj! Jsem už pěkných pár let oficiálně matfyzák, ale duší jsem jím mnohem delší dobu. Momentálně z části učím, z části bádám a z části studuji. Baví mě čtení a různé sporty: hlavně běhání, jízda na kole a v neposlední řadě i horská turistika.

Jestli mě chcete kontaktovat, tak napište na paulie (zamotáč) atrey.karlin.mff.cuni.cz.

Přidat komentář

Komentáře

Navarro

28. listopadu 2011 22:42

Navarro říká

To vypadá na fajn výlet

Honza (Navarro)

tatlanka

29. listopadu 2011 22:09

tatlanka říká

Už jsem ani nevěřila, že ještě existujou takhle mladí turisté a ono jo. Hezké fotky a komentář plný srandy - super!

Rony

30. listopadu 2011 22:55

Rony říká

Jizerky bych taky docela rád navštívil. Vypadají příjemně tulácky...

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Japo

1. prosince 2011 21:14

Japo říká

tatlanka: Díky Mladých turistů nebude zas tak málo, třeba skauti k nim nemívají daleko.

Rony: Jizerky postrádají něco jako hlavní hřeben, takže přímo svádějí k potulování sem a tam. I my jsme udělali takový velký oblouk.

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.