Moskevské zajímavosti 1

Moskevské zajímavosti 1

Po dobu svého pobytu v Rusku jsme spoustu času strávili v Moskvě. Navštívili jsme celou řadu míst, od těch nejznámějších až po ta méně a málo známá. O zážitky, spojené s jejich návštěvou, bych se rád se čtenáři podělil.

Úvodem

V článcích o Rusku pokračuji s jistými rozpaky. To z toho důvodu, že v anketě u prvního článku poměrně značné procento čtenářů si pokračování nepřeje. Bohužel anketa neposkytuje žádný prostor pro uvedení důvodu. A tak si možné důvody mohu pouze domýšlet. První, který mě napadá je mizerná kvalita článku. S tím toho moc nenadělám, lépe už to asi neumím. Druhým důvodem by mohla být oprávněná averze vůči všemu ruskému, která v našich zeměpisných šířkách má dobře zapuštěné hluboké kořeny. Nedivím se tomu a tuto averzi sdílím.

Rusko pro nás neznamená nic víc ani nic míň, než kterákoliv jiná země. A skutečnost, že v našich sdělovacích prostředcích se nenajde žádná pozitivní ani objektivní informace o této zemi, nás o to víc nabudila se tam jet podívat. Domů jsme se vraceli s poznáním, že jako všude jinde jsou tam lidé od těch nejhnusnějších až po ty úplně skvělé. Tedy nic nového. Obyčejný člověk je srovnatelný se stejnou kategorií u nás. Reprezentant státní moci jakékoliv úrovně, zbohatlíci a nacionalisté - to je skutečný humus, ale ruku na srdce, nemáme i nás takové kousky?

Náš jediný zájem byla příroda a památky, to ostatní pak přijde samosebou. A po této stránce nám cesta přinesla maximální uspokojení. Když jsme později měli možnost srovnávat stejou dobu pobytu v Rusku a v USA, v památkách jednoznačně zvítězilo Rusko (kde by se taky v Americe vzaly), v přírodních krásách bezkonkurenčně USA. Obyvatelstvo nás nenadchlo ani tam, ani tam.

Rudé náměstí (Красная площадь)

Rudé náměstí jsme během našeho pobytu navštívili několikrát. Poprvé hned po příletu v pozdních večerních hodinách a je třeba říci, že se jednalo o zlatý hřeb dne. Předtím jsme ještě zavítali do Parku Vítězství na Poklonnoj Gore a jestliže tam jsme byli nadšeni, tak nyní jsme zůstali ohromeni.

Noční pohled na Rudé náměstí

V němém úžasu jsme si prohlíželi architektonický skvost – chrám Vasila Blaženého. Žádná fotografie nemůže v tomto případě zprostředkovat skutečnost. Na všech, které jsem doposud viděl, je stavba nádherná, nicméně (alespoň na mne) působí tak trochu jako z jiného, nejspíše pohádkového světa. Teprve tehdy, kdy se člověk té nádheře postaví tváří v tvář, zůstane stát v pokoře nad tou krásou a majestátem. Opravdu jsem se nemohl odtrhnout. Stejný pocit zřejmě má i spousta místních i zahraničních turistů, ve dne v noci obléhající chrám a hledající co nejvhodnější úhel záběru pro upomínkové foto.

Opomenuty ale nesmí zůstat ani ostatní stavby na náměstí. Především strana, lemovaná kremelskou zdí v popředí s mauzoleem V. I. Lenina. Vše kolem dokonale upravené, udržované v naprosté čistotě. Svoji zásluhu na tom zřejmě má nepřetržitá ostraha této části náměstí. Paradoxem je (můj osobní názor), že veškerá tato pieta se vztahuje ke galerii snad největších zločinců v dějinách lidstva, kteří jsou pěkně soustředěni podél kremelské zdi. Mám na mysli komunistické vůdce a některé jejich přisluhovače, kteří zde byli v minulosti pohřbíváni.

Kremelská strana Rudého náměstí

Na protější straně náměstí zaujme populární GUM, dříve snad nejznámější obchodní dům, v noci osvětlený jako vánoční stromeček. Coby obchodní dům slouží dodnes, ale téměř každý rus se mu obloukem vyhne. Je plný menších obchůdků se značkovým a luxusním zbožím – samozřejmě v odpovídajících cenových relacích.

Pohled na osvětlený GUM

Zevrubnější a poněkud systematičtější prohlídce náměstí jsme věnovali jeden z posledních dní pobytu. Bylo takřka nemyslitelné se pohybovat v těchto končinách a nenavštívit mauzoleum V. I. Lenina s proslulou mumií. Prohlídky se konají čtyři dny v týdnu od 10 do 13 hodin. Po dobu prohlídek je náměstí vylidněno a zcela uzavřeno pro jakýkoliv provoz. Na vstup do Mauzolea je třeba si vystát frontu, pro mne nesnesitelně dlouhou, pro pamětníky několikanásobně kratší, než v dobách největší slávy. Celá fronta je kvůli pořádku ohraničena železnými zátarasy. Těsně před náměstím jsme byli svědky toho, jak skupinka lidí tyto zátarasy přelezla, ale se zlou se potázali jak ze strany čekajících, tak i ze strany ostrahy.

Fronta na Lenina

Milicionáři z fronty pouštějí 20-30 členné skupinky. Znervózní nás informace, že ve 12.30 hod. bude vstup na Rudé náměstí (k návštěvě mauzolea) uzavřen. Máme však štěstí a jsme v poslední propouštěné skupině. Před Rudým náměstím musíme odevzdat do úschovny větší tašku a fotoaparáty, projít detekčním rámem na kovové předměty a pak můžeme volně projít do Mauzolea.

Vcházíme a po schodech, skoro ve tmě, sestupujeme do podzemí. Ze sluncem ozářeného náměstí, při přechodu téměř do tmy, jsem byl takřka slepý. Jediné, na co jsem se dokázal soustředit, bylo to, abych sebou na schodech nepraštil a případně při pádu nesrazil nějakého regulovčíka, kteří stáli v každé zatáčce a vytyčovali cestu. Nebýt Pepova upozornění (polohlasitě) - "tady ho máš", tak jsem slavného Iljiče minul bez povšimnutí v obavách o své zdraví. Takhle jsem se tedy na chvíli zastavil, abych si zblízka prohlédl ten exponát. Vizáž je opravdu dokonalá a když si člověk uvědomí, na co sešel ze světa (syfilis), pak je třeba smeknout před titěrnou prací restaurátorů, kteří ho vypiplali do podoby, jakou určitě před smrtí ani krátce po ní neměl. Kdybych byl jeho nadšeným obdivovatelem, jistě bych pietně postál, ale takhle se nám celá jeho prohlídka vešla do necelé minuty.

Po exkurzi v mauzoleu nějakou dobu nevěřícně zíráme na liduprázdné Rudé náměstí, celé obehnané zátarasy. Zvláštní pohled.

Rudé náměstí bez lidí - pokud je čas prohlídky mauzolea, nesmí na náměstí ani noha

Pak se vydáváme do Historického muzea, kde chceme zhlédnout nedávno otevřenou výstavu „Zlato - kov carů a car kovů“. Nejprve projdeme s průvodkyní „základní trasu“ – od nejstarších dob do XVII. stol. Novější historii (ve II. poschodí) vynecháváme, abychom měli více času na „Zlato“. I když nemáme zakoupenou povolenku k fotografování, tak se mi několik „tajných“ záběrů podaří udělat.

Z výstavy Zlato - kov carů, car kovů

Z výstavy Zlato - kov carů, car kovů

Na Rudém náměstí si ještě detailněji prolédneme Spasskou věž, Kazanský chrám a Voskresenskou bránu. Připomeneme si pohnutou historii posledně jmenovaných staveb, kdy např. Kazanský chrám za komunistů sloužil jako veřejné WC.

Kazanský chrám - za éry komunistů sloužil jako veřejné záchodky

Pak už náměstí opouštíme, neboť v blízkém okolí je ještě spousta zajímavých objektů a čas neúprosně ubíhá.

Trochu historie

Rudé náměstí

je nejvýznamnějším náměstím hlavního města Ruska. Jeho historie je provázána s historií Kremlu. Vzniklo koncem XV. století.

V XVI. století se náměstí začalo jmenovat Trojické – podle kostela Svaté Trojice, který stál na místě současného chrámu Vasila Blaženého. U kremelské zdi byl vykopán hluboký vodní příkop (spojoval řeky Něglinku s Moskvou). Zasypán byl po napoleonských válkách r. 1815.

V XVII. století se náměstí říkalo „Požár“ (kvůli častým požárům na tržištích). Když car Ivan III. nechal zbourat všechny dřevěné domky a uvolněné místo obsadili trhovci, začalo se náměstí říkat „Trh“. Teprve následně se stále častěji objevuje název „Krasnaja“ tj. krásná, nádherná, nejhezčí (v česku se používá „Rudá“).

Probíhají na něm významné události Ruska – slavnostní návrat domobrany Minina a Požárského r. 1612, čtení carských výnosů z „Lobnovo mjesta“, návrat Kutuzovových vojáků z napoleonských válek, vojenská přehlídka r. 1941, ze které šli vojáci přímo na frontu i vítězná přehlídka r. 1945. V současnosti na Rudém náměstí vystupují i hvězdy popmusic, hrají se hokejová utkání veteránů NHL a Ruska na kluzišti mezi GUMem a Mauzoleem.

Velikost Rudého náměstí: délka 695 m, šířka 130 m.

Celkový pohled na Rudé náměstí od Historického muzea

Rudé náměstí od chrámu Vasilije Blaženého - zhruba veprostřed Historické muzeum, vpravo od něho Voskresenská brána

Pokrovský chrám (Vasila Blaženého) (Покровский собор (Василия Блаженного))

V předvečer svátku „Pokrova Bohorodičky“ r. 1552 dobyla ruská vojska hlavní město tatarského chanátu – Kazaň a v r. 1555 začali v Moskvě stavět chrám na počest tohoto vítězství. Osm kostelíčků obklopuje centrální – devátý. Všechny jsou rozdílné ale mají společný umělecký úmysl a mimořádnou vzájemnou harmonii. V r. 1558 byl k chrámu přistavěn desátý kostelík – sv. Vasila. Tak se stal chrám 10-ti hlavicovým a získal druhé, neoficiální jméno – chrám Vasila Blaženého

V r. 1812 byl chrám zcela vyloupen francouzskými vojáky. Ti jej nakonec chtěli vyhodit do povětří, ale nestihli to. Po revoluci (r. 1918) byl chrám znovu zpustošen a poslední kazatel chrámu Ioan Vostorgov zastřelen. V r. 1923 část chrámu přeměnili na muzeum, zvony byly zabaveny a roztaveny. V r. 1936 se připravovalo zbourání chrámu, překážejícího manifestacím pracujících, ale nedošlo k němu.

Chrám Vasila Blaženého - strana odvrácená z náměstí

Chrám Vasila Blaženého z náměstí

Pomník Mininovi a Požárskému (Памятник Минину и Пожарскому)

Kníže Dmitrij Požárský a starosta Nižního Novgorodu – Kozma Minin vedli začátkem XVII. století osvobozenecký boj ruského lidu proti polsko-litevské a švédské intervenci., který byl zakončen vyhnáním okupantů z Kremlu r. 1612.

Původně se počítalo s odhalením pomníku v r. 1812 (při příležitosti dvoustého výročí), ale zabránila tomu válka s Napoleonem. Nakonec v r. 1818 byl za peníze z lidových sbírek v Nižním Novgorodu – rodišti Minina - pomník odhalen. Sochař Martos zachytil moment, kdy Kozma Minin ukazuje rukou na Moskvu, předává knížeti Požárskému historický meč a žádá jej, aby vedl ruské vojsko. Opíraje se o štít, raněný vojvoda se zvedá ze svého lože – což má symbolizovat probuzení národního sebevědomí v těžkou pro Vlast dobu. V r. 1930 pomník přemístili k chrámu Vasila Blaženého (aby nepřekážel manifestacím).

Sousoší Minina a Požárského před chrámem Vasila Blaženého

Voskresenská brána (Воскресенские ворота)

Postavena r. 1680 jako průjezd stěnou Kitaj-goroda na most přes řeku Něglinku a původně se jmenovala Něglinnaja. Car Fjodor Alexejevič Romanov ji nechal r. 1689 přejmenovat na Voskresenskou podle blízkého kláštera a umístit na ní ikonu Vzkříšení Krista (Voskresenie Christovo). V r. 1781 byla k bráně přistavěna kaple Iverské ikony Matky Boží a bráně se někdy říká Iverská. V místnostech v bráně byla dlouho laboratoř nedaleké mincovny a hlavní městská lékárna, později i universitní tiskárna.

Voskresenská brána byla několikrát restaurována, naposled r. 1928. Ale r. 1931 byla i s kaplí zbourána, protože bránila průjezdu vojenské techniky na Rudé náměstí při přehlídkách. Znovu postavena včetně kaple r. 1996. Kousek před ní je v žulové dlažbě kovová hvězdice „nultý kilometr Ruska“.

Voskresenská brána - pohled z Rudého náměstí

"Nultý kilometr Ruska" - když zde hodím za hlavu minci, skýtá to záruku opětovného návratu

Moskevský kreml(Московский Кремль)

Návštěva Kremlu se nám daří až na třetí pokus a úplně na poslední chvíli.. Podaří se nám zaparkovat poblíž Státní knihovny (donedávna Leninské) a podchodem se dostáváme ke Kutafjevové věži. Kupujeme vstupenky a po důkladné prohlídce, spojené s podivným mumláním biletáře, kterému se zdálo divné, že nejsme rusové a máme jejich vstupenky, můžeme po mostě (kdysi tu protékala řeka Něglinnaja, která nyní teče v potrubí pod zemí) vstoupit Trojickou branou na území Kremlu.

Prvním objektem, který vidíme zleva, je budova Arsenálu, obestavěná dělovými hlavněmi. Dále je budova Senátu s kopulí, na které vlaje prezidentská vlajka. Od Leninových dob jsou tam kabinet a sídlo prezidentů Ruska (SSSR). K těmto objektům nemají turisté volný přístup, takže je pozorujeme jen z dálky. Musíme chodit pouze po chodníku, který nás dovede k známým car-dělu a car-zvonu. Mezi nimi procházíme na Chrámové náměstí s Archangelským, Uspenským, Blagověščenským a Věrchospasským chrámy, kostelem Jana Lestvičnika se Zvonicí Ivana Velikého a Granovitným palácem se slavnostním schodištěm.

V Archangelském chrámu, který je vlastně hrobkou vládnoucí dynastie, zastihneme i církevní zpívání. Procházíme i Uspenským chrámem a domácím kostelem patriarchy. Obdivujeme pozlacené ikonostasy, starodávné ikony a nástěnné malby. Ale je znát, že jsme pamětihodnostmi již přesyceni. Vycházíme z Kremlu téměř zničeni a hledáme místo, kde si sedneme na jedno. U fontány s koňmi jsme již seděli a proto jdeme do Obchodního centra Manéž, kde je v podzemí restaurace. Ani jsem netušil, že je to pro nás v tomto stupni únavy tak daleko. Nakonec usedáme a popíjíme. Tím jsou pro dnešek naše síly a odhodlání k dalšímu putování vyčerpány. Vracíme se kolem knihovny k autu a odjíždíme domů.

Státní (dříve Leninská) knihovna - odtud se vydáváme na prohlídku Kremlu

Moskevský Kreml - před Uspenským chrámem

Moskevský Kreml - vstupní Trojická brána

Moskevský Kreml - Nikolská věž

Moskevský Kreml - Uspenský chrám

Moskevský Kreml - Blagověščenský chrám

Moskevský Kreml - slavnostní schodiště

Moskevský Kreml - Kostel Jana Lestvičnika

Moskevský Kreml - Věrchospaský chrám

Odcházíme z Kremlu - v pozadí Kutafjeva Věž

Zcela zničení vychutnáváme poslední pivo v Rusku v obchodním centru Manéž.

Trochu historie

Moskevský Kreml

Nejstarší dějiny Moskvy jsou nerozlučně spjaty s Kremlem. Vznikl na soutoku řek Něglinky a Moskvy na vysokém „Borovickém vrchu“ z pokynu suzdalského knížete Jurije Dolgorukého (vládl 1125 - 1157) jako pohraniční pevnost knížectví. V pevnosti-městě ( „крепость-город“- odsud zřejmě název KREML) se však trvale usídlil až kníže Danil Alexandrovič (vládl 1261 - 1303) – syn znamenitého Alexandra Něvského a zahájil v něm rozsáhlou výstavbu – m.j. založil Archangelský chrám, obnovil opevnění (podle archeologických nálezů průměr použitých kmenů dosahoval 70 cm). Pevnostní stěny tvořily trojúhelník, jehož dvě strany byly chráněny řekami a třetí valem s příkopem.

Co do velikosti zaujímal Kreml asi 1/3 současných rozměrů. Moskva se stává centrem severovýchodního Ruska, byť ještě v tataro-mongolském vazalství („Zlatá Horda“) a moskevský kníže Ivan Kalita (vládl 1328 - 1340) zaujímá vedoucí místo mezi ruskými knížaty (vybírá od všech pro chána daně). Dřevěný kreml trpí častými požáry (nejen válečnými) a nástupce Kality – kníže Dmitrij Donskoj (vládl 1340 - 1389) nechá nahradit dřevěné stavby a stěny kamennými (z „bílého kamene“- vápence – odtud přídomek „bělokamenná).

Ve druhé polovině XIV. stol. bylo v Kremlu postaveno přes 10 kamenných chrámů. Hranice Kremlu se rozšiřují téměř do současných rozměrů. Moskva si upevňuje vedoucí postavení. V 80-letech XV. stol. je prakticky zakončeno formování Ruského centralizovaného státu. Mizí pozůstatky závislosti na tataro-mongolských chánech. Moskva se stává hlavním městem a symbolem Ruské mocnosti. Proudí sem i zahraniční stavitelé – zejména italští. Kreml je přestavován. Koncem XV. stol.je plně dokončena stavba obvodové kamenné zdi se všemi věžemi, postaven knížecí palác (nyní Velký kremelský). V roce 1508 velkokníže Vasilij Ivanovič nechal (na místě dnešního Rudého náměstí) vyrýt 33 m široký a 10 - 12 m hluboký příkop, vyložený „bílým kamenem“, kterým odváděl část vod z řeky Něglinky do řeky Moskvy. Kreml se tak stal svérázným ostrovem těžce dostupným z kterékoliv strany.

Začátkem XVII. stol. se bohatnoucí Rusko dostává do polsko-litevské okupace. Teprve zvolením Michaila Romanova na carský trůn (vládl 1613 - 1645) skončí období „smuty“ (t.j. zahraniční okupace a bojarských rozepří) a idea „samoděržaví“ zvítězí. Romanovci upevňují svou moc a projevuje se to i na symbolech – především Moskevském Kremlu. Je nadstavena hlavní kremelská věž – Spasská.

Začátkem XVIII. stol. Petr I. (vládl 1682 - 1725) odňal Kremlu právo být permanentním bydlištěm carů - hlavním městem se stává Peterburg. A až do vlády Kateřiny II (Veliké) se v Kremlu nic nového nepostavilo i když si zvláštní úlohu zachoval (v kremelském Uspenském chrámu byli i nadále korunováni carové a v kremelské Zbrojnici zůstaly uloženy symboly státní moci). Kateřina (vládla 1762 - 1796) nechala v Kremlu postavit budovu Senátu (vně prostou a lakonických tvarů ale s mimořádně bohatým interiérem) a do Moskvy přesunula část senátních pravomocí (soudní a administrativní).

IX. stol. začalo pro Kreml (a celé Rusko) tragicky. 2. září 1812 byla Moskva obsazena francouzskými vojsky a v budově Senátu byly ubytovány dva pluky vojáků. Napoleon zamýšlel zřídit si v Kremlu svou rezidenci. Při ústupu vydal příkaz vyhodit jej do povětří. Příkaz byl (díky lijáku a uhašení několika zápalných šňůr) splněn jen částečně. Přesto došlo ke značným škodám – úplně byla zničena Vodozvodnaja věž, napůl Nikolská věž, částečně zničena budova Arsenálu, Granovitný palác, značně byly poškozeny kostely. Kremelský palác a Zbrojnici silně poškodil oheň. Při požáru byla poškozena budova Senátu a z její kopule zmizela bronzová socha Georgije Pobědonosca (nyní vyobrazená na vlajce Moskvy). Podle jedné verze se roztavila, podle druhé byla spolu s dvojhlavým orlem z Nikolské brány a velkým křížem ze Zvonice Ivana Velikého odvezena francouzy jako trofej.

Škody byly ohromné, ale proces obnovy probíhal velmi rychle. Car Alexandr I. (vládl 1801 - 1825) osobně dohlížel při častých návštěvách Moskvy nad rekonstrukcemi kremelských stěn, věží, paláců a chrámů, které prováděli nejlepší stavitelé té doby – včetně italských a francouzských. Kolem Kremlu byly založeny parky.

Následky napoleonských válek byly definitivně odstraněny za cara Nikolaje I. (vládl 1826 - 1855), kdy byla dokončena obnova budovy Arsenálu a kolem ní rozmístěny ukořistěné dělové hlavně a válečné standarty. Za jeho vlády byl rekonstruován i Kremelský palác – poslední budova v Rusku, postavená s takovou rozkoší. Od té doby se nazývá Velký kremelský palác a probíhaly v něm nejdůležitější ceremoniály Ruské imperie. Naposledy r.1913 při oslavách 300 let vlády dynastie Romanovců.

V polovině XIX. stol. byla zakončena klasická kremelská výstavba a do XX. stol. vstoupil Kreml jako zářivý památník ruské státnosti, dějin a kultury.

XX. stol. se ale na něm podepsalo barbarským způsobem - především vztahem k předrevolučním památkám. Leninovo období bylo poznamenáno všeobecným odstraňováním pomníků carům a velkoknížatům. A za Stalina začalo opravdu masové bourání, ničení a přestavování historických památek včetně unikátních staveb i na území Kremlu.

Již v létě byl zbourán memoriál Alexandra II. (t. j. jeho bronzová socha v životní velikosti a pamětní síň s jehlanovou střechou z pozlacených bronzových listů se zeleným emailem, ve které bylo 33 mozaikových portrétů panovníků země Ruské). Byl na něj překrásný výhled z druhého břehu řeky Moskvy. Kolonáda k němu byla zbourána koncem 20. let.

Ve 30. letech zmizely z Kremlu překrásné ukázky ruské kultury a duchovna – Čudov a Vozněsenský kláštery, Malý Nikolajevský palác (rezidence arcibiskupa Platona), Zbrojnice, Chrám Spasa na Boru, Červené „krylco“(zápraží). Pro pravoslavnou církev měly kláštery velký význam. V Čudově (z poloviny XIV. stol.) byly kostely „Čudo sv. Archanděla“, „Michailův“, „sv.Alexije“ a „Blagověščenija Presvatoj Bogorodici“. Ve Vozněsenském ženském (založen počátkem XV. stol.), který byl nedaleko Spasské brány, pak kostely „Vozněsenija Hospodina“ a „Michaila“. Oba kláštery byly uzavřeny hned po příjezdu Sovětské vlády do Moskvy r. 1918 a v r. 1929 zbourány. Na jejich místě postavena budova „Vojenské školy VCIK“.

Přestavbová horečka postihla i Velký kremelský palác. Začátkem 30. let bylo rozhodnuto, že v něm bude zřízen velký sál pro zasedání sjezdů KSSS a to na místě dvou nejkrásnějších, slavnostních sálů – Andrejevského a Alexejevského. Byla v nich odstraněna a zničena překrásná výzdoba včetně carského trůnního místa, vybourána stěna mezi nimi a na balustrádě přistavěny pokoje pro prezidium sjezdu. Výměnou oken byl poškozen i vnější vzhled. Ale největší škoda byla napáchána zničením nejstaršího kremelského kamenného chrámu „Spasa na Boru“, založeného ještě Ivanem Kalitou r. 1303. Byl vybourán do základů na 1. máje 1933.

Poslední otřes kremelská architektura utrpěla na rozhraní 50.- 60. let XX. stol., kdy N. S. Chruščev rozhodl o výstavbě v Kremlu Sjezdového paláce. Gigantická budova, postavená v „soc-modernistickém“ slohu (beton, železo, sklo) ostře kontrastuje s historickými stavbami. Její výstavbě „padla za oběť“ část Kavalerijského bloku a budova Staré Zbrojnice.

Chátrání památných objektů Moskevského Kremlu skončilo v devasesátých létech XX. stol., kdy začala nejen jejich pravidelná údržba ale i obnova.

Objekty v Kremlu

Arsenál (Арсенал)

Arsenál byl založen na pokyn Petra I. na místě Žitných dvorů, které shořely r. 1701. Tato strohá budova, ladící s opevněním Kremlu, byla určena jako muzejní sklad válečných zbraní. K tomuto účelu byl vydán příkaz o shromažďování děl a různých vojenských předmětů, ukořistěných u zahraničních interventů. Trofeje měly být přiváženy do Moskvy a v Arsenálu vystavovány „na památku a věčnou slávu“.

Stavělo se od r. 1701 do r. 1736 (s přestávkou po dobu války se Švédy 1706 - 1722). Dvoupodlažní budova je přes 30 m vysoká, dvojice hluboko zapuštěných oken daleko od sebe zvýrazňují mohutnost stěn, typickou pro stavitelství Petrova období. Podél fasády je rozmístěno 875 trofejních děl, ukořistěných Napoleonově armádě (z nich 365 francouzských, 189 rakouských, 123 pruských, 40 neapolských, 34 bavorských, 70 italských, 22 holandských).

Podél jižní strany je vystaveno také 20 ruských děl ze XVI. - XVII. stol., zhotovených ruskými zbrojíři. V říjnu 1917 u Arsenálu probíhaly tuhé boje junkerů s revolučními vojáky.

V současné době objekt slouží jako administrativní budova.

Senát (Сенат)

Budova ve stylu „moskevská klasika“ byla postavena arch. Kazakovem v létech 1776 - 1788. Senát má v půdorysu podobu trojúhelníku se seřezanými vrcholy a třemi vnitřními dvorky, což bylo vyvoláno tvarem přiděleného stavebního pozemku. Nehledě na nevhodné podmínky Kazakov mistrně vyřešil úkol a postavil mimořádně hezkou budovu.

Jeden ze sálů – Kateřinský neboli Bílý – byl určen pro šlechtická shromáždění. Právem je považován za nejkrásnější ruský interiér XVIII. stol. díky mimořádné kráse dekoru a odvážnému řešení (polokulatý sál s kopulovitým stropem o průměru 24,6 m, provedeným „na jednu cihlu“). Říká se, že sám Kazakov vylezl na vrchol kopule aby dokázal její pevnost.

V r. 1908 byl vedle Senátu na místě smrti Velkoknížete Sergeje Alexandroviče z rukou atentátníka postaven památný kříž. Ten byl 1. máje 1918 vlastnoručně odstraněn vedoucími bolševiky. V r.1918 se do budovy Senátu stěhuje administrace nové vlády, byt a služební pokoj V. I. Lenina. Od té doby je nepřetržitě sídlem hlavy státu.

Moskevský Kreml - za námi je budova Senátu

Velký Kremelský palác (Большой Кремлёвский дворец)

Tento palác – moskevská rezidence carské rodiny – byl postaven v letech 1838 -1 849 z pokynu cara Nikolaje I. Pět jeho slavnostních sálů – Andrejevský, Alexandrovský, Vladimírský, Georgijevský a Jekatěrinský – jsou zasvěceny ruským řádům. Interiéry paláce byly zamýšleny jako památník vlastenectví a slávy ruských vojsk.

Hlavním sálem v XIX. stol. byl Andrejevský trůnní sál s pozlacenými sloupy a dveřmi s řádovými kříži a řetězy.

Stěny Alexandrovského sálu jsou obloženy růžovým mramorem a završeny kruhovou kopulí s erby a odznaky řádů.

Osmiúhelníkový sál svatého Vladimíra je v centru palácového komplexu a je osvětlen horním světlem prostřednictvím kopule.

Georgijevský sál - největší a slavnostní – byl nazván podle nejvyššího vojenského vyznamenání. V tomto sále jsou na mramorových deskách vyryta jména pluků, námořních posádek, baterií a více než 10 000 jmen důstojníků a generálů, vyznamenaných řádem sv. Georgie Pobědonosca (Vítězného).

Jekatěrinský sál s uchvacující výzdobou a sladěnou výstavností s pohodlím, byl trůnním sálem ruských careven.

Ivanovské náměstí (Ивановская площадь)

Největší kremelské náměstí. Před revolucí na něj ústily budovy Uspenské zvonice, Zvonice Ivana Velikého, Čudova kláštera a rovněž Malý Nikolajevský palác. V XVI. a XVII. stol. se zde soustředily státní instituce, úřady, soudní dvůr, kanceláře různých správ.

Náměstí bylo jedním z nejlidnatějších a nejživějších míst Moskvy, první adresou moskevské pošty. Začátkem třicátých let XX. stol. se náměstí podstatně zvětšilo po zbourání Malého Nikolajevského paláce, Vozněsenského kláštera a poškození Čudova kláštera – jednoho z nejstarších v Moskvě. V současné době na Ivanovské náměstí zasahuje roh Senátu a fasáda administrativní budovy Kremlu, postavené r. 1929 na místě zbouraných památek.

Chrámové náměstí (Соборная площадь)

Hlavní a nejstarší náměstí Kremlu vzniklo začátkem XIV. stol. Všechny objekty, dávající náměstí unikátní a celosvětově známý vzhled, patří mezi vzácné památky staroruského stavitelství. Zde se tyčí Uspenský, Blagověščenský a Archandělský chrám, kostel Jana Lestvičnika se zvonicí Ivana Velikého, Granovitý a Patriarchův paláce.

Neopakovatelný a překrásný, harmonický komplex Chrámového náměstí byl vytvořen prací ruských mistrů z Moskvy, Vladimíru a Pskova s pomocí italských architektů. Po staletí se na náměstí konaly křížové pochody, slavnostní shromáždění při příležitostech carských svateb a korunovací. Před Granovitým palácem byli přijímáni zahraniční vyslanci.

V XVII. a XIX. stol.náměstí několikrát vydláždili deskami z pevného pískovce, začátkem XX. stol. vyasfaltovali. V r. 1955 asfalt odstranili a obnovili původní kamenný povrch.

Car - dělo (Царь-пушка)

Unikátní Car – dělo odlil Andrej Čochov r. 1586 na moskevském „Dělovém závodě“, patří k největším svého druhu na světě. Jeho délka činí 534 cm, kalibr 890 mm, váha 2400 pudů (asi 39312 kg). Hlaveň je zdobena odlitými nápisy. Po bocích je 8 skob pro upevnění lan. Před dělem leží 4 litinové koule, vážící 1000 kg každá.

Název Car-dělo je spojen s vyobrazením cara Fjodora Ivanoviče nad přední pravou skobou a také mimořádnými rozměry děla.

Car-dělo nebylo použito v bojových podmínkách i když bylo vyrobeno nikoliv jako dekorace, nýbrž jako bojová zbraň pro obranu Kremlu. Původně chránilo hlavní bránu ze strany Kitaj-goroda, potom několikrát měnilo své umístění. Bylo ve dvoře Arsenálu, proti jeho vchodu a naposled v r.1960 v souvislosti se stavbou Kremelského sjezdového paláce přemístěno na Ivanovské náměstí.

Moskevský Kreml - Car dělo

Car - zvon (Царь-колокол)

Největší na světě Velký Uspenský zvon neboli Car-zvon byl odlit ruskými zvonaři Motorikovými (otec a syn) a je umístěn u paty Zvonice Ivana Velikého. V r.1730 carevna Anna Iohanovna projevila přání aby byl znovu odlit Velký Uspenský zvon místo původního (poškozeného požárem r.1701), ale s tím, že jeho hmotnost bude zvýšena na 10 000 pudů.

Přání bylo předloženo pařížským zvonařům, ale mechanik francouzského krále jej odmítl s tím, že odlít tak velký zvon není možné. Zakázku přijali Ivan a Michail Motorikové. Práce byly prováděny na Ivanovském náměstí v Kremlu. Na první pokus se dílo nezdařilo a vzápětí zemřel Ivan Motorin – prý „ze žalu“ – jak zněl oficiální zápis. Ale jeho syn Michail mistrně zakončil otcovo dílo a v noci 25. XI. 1735 bylo 202 tun zvonařského bronzu zalito do formy během pouhých 36 minut. Zvon zůstal v slévárenské jámě k provádění výzdoby pláště.

Při požáru r.1737 však nerovnoměrným ochlazením praskl a odlomil se od něj kousek o váze 11,5 tuny. Přes 100 let proležel Car-zvon v slévárenské jámě než byl r.1836 umístěn na podstavec. Výška zvonu je přes 6 m. Výzdoba pláště mimořádně bohatá s vyobrazením Spasitele, Bohorodičky, Jana Křtitele a rovněž carských osob a jejich nebeských ochránců.

Moskevský Kreml - Car zvon

Metro

Tvoří základ dopravního systému města. Jeho podíl na přepravě občanů tvoří 57% (zbytek = autobusy, trolejbusy a tramvaje). V pracovní dny převáží v průměru 9 miliónů cestujících. (rekord z 5. IX. 1997 - přes 12 miliónů). Radiálně - okružní struktura linek kopíruje městskou zástavbu. Nejvytíženější jsou okrajové stanice, kterými denně prochází (díky „vesničanům“) 100 - 150 tisíc cestujících. Metro zahajuje provoz v 5:30 ráno a končí v 01:00 po půlnoci.

Zajišťuje jej 35 tisíc pracovníků. Jízdné (nezávisle na délce tratě, počtu přestupů a době) stojí 17 rbl (cca 13-14 Kč).

Rozhodnutí o výstavbě metra v Moskvě přijalo plénum ÚV KSSS (tenkrát Všesvazové Komunistické strany bolševiků) v červnu 1931. Projektování se zúčastnili specialisté z Londýna. Stavba byla prováděna údernickým tempem a již 15. května 1935 zahájila provoz první linka, dlouhá 11,2 km (mezi stanicemi “Sokolniky“ a „Park kultury“).

V r. 1937 pak druhá 1,3 km („Kijevská“-„Smolenská“) a r. 1938 další dvě – „Alexandrovský sad“ (tenkrát „ulice Kominterny“) – „Kurská“, dlouhá 2,3 km a 8,5 km dlouhá linka „Těatralnaja“ (tenkrát „Ploščaď Sverdlova“) – „Sokol“.

Válka přerušila otevírání dalších stanic až do r. 1943 a následujících. Celková délka nynějších 13 linek činí 282,5 km.

V současnosti je v provozu 173 stanic (z toho 57 přestupních).

Denně vyjíždí 9 915 vlakových souprav

Průměrná rychlost 41 km/hod (včetně zastávek)

Nejhlouběji založenou stanicí je „Park Pobědy“, kde jsou koleje 84 m pod zemí.

Kromě toho existuje ještě několik tajných linek tzv. „metro-2“. Přesné informace nejsou dostupné.

Moskevské metro - stanice Běloruská

Moskevské metro - stanice Komsomolská

Moskevské metro - stanice Majakovskaja

Metro 2

Předpokládá se, že kromě veřejné dopravy metrem existuje i síť podzemních linek, spojujících vládní instituce a vojenská velitelská stanoviště s podzemními bunkry, mnohdy i vzdálenými od Moskvy. Protože přesné údaje jsou tajné, uvádíme neoficiální.

název „Metro-2“ se objevil r.1992 v časopise „Ogoňok“, který jako první přinesl zprávu o tajné podzemní dopravní síti v Moskvě, přetištěnou ze zprávy amerického ministerstva obrany za r.1991 (TITLE: Military forces in transition. PUBLISHED: 1991- Washington, D.C. : Dept. of Defense.). V ruských vládních dokumentech byla dopravní síť označována jako „D-6“. Je-li tento název používán i dnes, není známo.

Podle některých údajů má 4 linky. Nejdelší – „Čechovská“ – je dlouhá přes 60 km.

Bývalý moskevský primátor G.Popov v rozhlasové besedě oznámil, že jedna z linek „Metro-2“ vedla od budovy ÚV KSSS k vládnímu letišti Vnukovo-2 a byla využita k evakuaci pracovníků ÚV po porážce protigorbačevského puče v srpnu 1991.

První linka „Metro-2“ byla úzkokolejná a vznikla r. 1947. Spojovala Kreml se Stalinovou „dačou“ v Matvějevském. Začátkem padesátých let započala výstavba velkoprofilových podzemních tunelů pro „D-6“ v širokém měřítku, ale za Stalinova života nebyla dokončena.

Za Chruščeva byla dokončena první etapa „D-6“, spočívající:

v rekonstrukci „Matvějevské“ linky se stanicemi pod Ministerstvem obrany, Ministerstvem zahraničí, hotelem „Ukrajina“, bunkrem Ministerstva spojů a Stalinovou „dačou“

ve výstavbě linky k Berijovu podzemnímu městečku v Ramenkách se stanicemi Kropotkinská-2, Frunzenská-2, Universita-2 a Ramenki

ve výstavbě linky pod Leningradským prospektem se stanicemi Sovětská-2, Aeroport-2 a Sokol-2

ve výstavbě propojovací spojky „Matvějevské“ linky s hotelem „Ukrajina“ a Ramenkami.

Za Brežněva koncem sedmdesátých let byla vybudována spojka mezi Ramenkami a stanicí „Vostrjakovo“ (akademie generálního štábu) a linka z centra do podzemní továrny (je v hloubce 100 m ve čtvrti Alexejevská). Mluví se i o lince mezi Štábem protivzdušné obrany na Mjasnické ulici a Hlavním štábem letectva v osadě Zarja v Balašichinském okrese Moskevské oblasti.

Za Gorbačeva (podle nepotvrzených informací) byla vybudována gigantická „Čechovská“ linka (délka 60 km), která prochází čtvrtěmi Caricyno a Vidnoje do bunkru pod vládním sanatoriem „Bor“. Dále linka pokračuje přes podzemní komplex v Alačkově (Čechov-2) k několika bunkrům, rozmístěným kolem města Čechov (v Šarapovo, Vaulovo, Něrastannoje). Jsou to hlavní evakuační bunkry pro prezidenta a generální štáb.

Poslední dobou se hodně mluví o výstavbě linky do Barvichy (vládní a prominentní osada). Prakticky je dokončen tunel v hloubce 100 - 200 m od budovaného podzemního městečka pod Lubjanským náměstím (budova FSB = býv.KGB) přes nedokončený ohromný bunkr v Zamoskvorečí, pod čtvrtěmi Kanatčikovo a Čerjomuškami k Ramenkám.

Napojení „Metra-2“ na veřejné metro je mezi stanicemi „Sportivnaja“ v Lužnikách a „Universita“. Tam je i jediný v Metru semafor. Celý systém „Metra-2“ byl dříve řízen 15. odd. KGB, nyní pak Hlavním úřadem speciálních programů prezidenta, kde se problematikou „D-6“ zabývá Služba speciálních objektů.

Za článek ještě jednou dávám tentokrát poněkud rozšířenou anketu o pokračování. Snad se dozvím, jak se věci mají.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Pokračovat článcích o Rusku ?

252 34% Ano

188 26% Ne, kvalita článků je bídná

158 21% Ne, nemám rád(a) nic, co zavání Ruskem

139 19% Ne, jiný důvod

Hlasovalo 737 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Přidat komentář

Komentáře

Jack

25. července 2012 16:01

Jack říká

Rusko má silnou historii a bohužel převažuje ta špatná, což některé lidi burcuje k tomu, aby Rusko hanili. Chápu je...Jsem ale rád, že si mohu přečíst něco z vašich současných zážitků a také o situaci v dnešním Rusku. Píšete to skvělou formou (jen toho Rusa bych tak nepodceňoval a klidně mu tedy dal i velké R .-)).

„Jednou za rok vyjeďte někam, kde jste ještě nebyli.“ Dalajláma

psaroslav

25. července 2012 17:00

psaroslav říká

@Jack: Děkuji za upozornění. Za našich mladých let nám vtloukali do hlavy, že příslušníci národů  se píší s malým písmenem. Takže nejde o podceňování, ale docela obyčejnou neznalost současného stavu gramatiky.

Co se ruské historie týče, jedná se o velmi složitou věc. Nejsem dějepisec, takže se nebudu pouštět do složitých úvah na toto téma. Z toho, co jsem v životě zažil a viděl jsem si vytvořil takový názor, že ať v Rusku vládl kdokoliv, jeho politika byla vždy mocenská jak ve vztahu k jiným zemím, tak i k vlastnímu obyvatelstvu. Odtud zřejmě pramení jejich špatná pověst. Ale za všech okolností to vždy odskákal prostý člověk. Proto bych prostého Rusa nesoudil podle té verbeže, která skupuje pozemky a nemovitosti (např. Karlovy Vary aj.), chová se odporně coby turisté apod. To opravdu není reprezentativní vzorek populace, pouze skupina zbohatlíků, u které je takovéto chování atributem.

Také děkuji za pochvalu, potěší. V anketě už mi to začínají nandávat.

HoHo

25. července 2012 19:34

HoHo říká

Výborný a velice zajímavý článek... Na mě je tam sice až moc historie, ale jiní to určitě ocení. Hodně mě zaujala ta část o Metru 2...

Musím uznat, že takto rozsáhlý článek musel dát opravdu hodně práce. Díky! A byla by škoda nepokračovat, já osobně vůči Rusku žádnou averzi necítím a rád si o něm přečtu další články.

Sportem ku zdraví a trvalé invaliditě

Rony

25. července 2012 20:19

Rony říká

Musím se přidat, také se mi článek dobře čte a i fotky jsou skvělé. Je mi jasné, že to stálo spoustu hodin strávených nad klávesnicí, ale vyplatilo se...

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Jack

26. července 2012 13:22

Jack říká

Myslel jsem si to ...jinak souhlasim s Honzou, že Metro 2 je také zajímavé...četl jsem o něm už několikrát, naposledy v časopisu Enigma, kde se právě spekulovalo, kudy vede atd...jinak by mě zajímalo, jestli si byl i v jiných městech, než v hlavním? Třeba v Petrohradě. Nebo poznal si jinou část Ruska, krom západní části?

„Jednou za rok vyjeďte někam, kde jste ještě nebyli.“ Dalajláma

psaroslav

27. července 2012 09:49

psaroslav říká

@Jack: K mé velké lítosti jsme se pohybovali pouze v západní části země, času bylo málo. Autem je všechno za Ural velmi náročné, vnitrostátní lety např. někam k Bajkalu (můj sen) jsou nehorázně drahé. Když pominu skutečnost, že letadlo v těch končinách občas spadne.

V Petrohradu jsme nebyli, neboť, popravdě řečeno, už jsme byli "přepamátkovaní". Ale tohle krásné město stále figuruje v seznamu míst, která bychom chtěli navštívit, pokud zdraví a v neposlední řadě i finanční situace dovolí.

Ostatní navštívená místa snad ještě popíšu.

Paulie

6. srpna 2012 17:57

Paulie říká

Mně se článek líbí, stejně jako Moskva. Divím se, že je tam tolik hezkých staveb, i přestože éra komunismu byla tvrdá a dlouhá ... Popisy staveb se dobře čtou, ještě by bylo pěkné mít pod nimi fotku (pokud ta stavba existuje

V neposlední řadě mě potěšily nápisy v azbuce, kterou se zrovna kvůli cestě do Bulharska učím. Vítané procvičení.

Co se týče obyvatelstva USA a Ruska, mají společné to, že jsou ze země, jež by chtěla vládnout světu ... A to se podle mě pozná. Třeba i Francouzi budou mít tuto myšlenku v sobě.

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Paulie

8. srpna 2012 12:46

Paulie říká

Čemu v latince odpovídá znak б? Nemohu to nikde najít ...

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

psaroslav

8. srpna 2012 21:32

psaroslav říká

@Paulie: Pro jistotu zde uvádím text, ze kterého je písmeno asi zkopírováno: Соборная площадь. Pokud je to třetí písmeno, pak ekvivalent v latince je "b" (písmeno bé). Jinak přeji mnoho úspěchů při zvládání toho, jak jsme v mládí říkávali "šnekového písma".

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.