Muzejní Washington

Muzejní Washington

Hlavní město USA, Washington, D.C., je vděčným turistickým cílem. Přestože se tam rozhoduje o budoucnosti celého světa (ať už právem nebo ne), turisté mohou nakouknout skoro do každé budovy. Navíc je mezi památníky, Kapitolem a Bílým domem spousta různých muzeí pokrývajících historii, umění i přírodu. Akorát jsme zrovna chytli šílené vedro a bouřku tak velkou, že podobnou mají maximálně dvakrát do roka ...

Toto je druhý článek z mého studijního pobytu v USA, který před týdnem skončil. Po relativně příjemné Philadelphii se podíváme do hlavního města USA, kde si člověk trochu připadá jako ve starověkém Římě -- klasicismus je tam patrný na každém rohu. Obecné povídání o Americe a jejích rozdílech oproti naší domovině chystám až do pozdějšího článku.

Washington je mladší město než třeba Philadelphia nebo New York. Byl založen rovnou jako hlavní město až po vyhlášení nezávislosti v roce 1776 na místě vybraném prvním prezidentem Georgem Washintonem v roce 1790. Po něm bylo město později pojmenováno. Než se však sem mohla přemístit vláda, uplynulo celých deset let stavění. Ta pak město musela opustit už jen jednou za britsko-americké války začátkem 19. století, během níž bylo město velmi poničeno. Dnes zde žije přes 600 tisíc lidí.

Zkratka D.C. znamená District of Columbia, přičemž District je něco jako okres a Columbia bylo dobové poetické označení Spojených států amerických.

Mapa

Z mapy USA by se mohlo zdát, že Washington a New York jsou celkem blízko, opak je však pravdou. Abychom se z New Brunswicku v New Jersey (na jih od New Yorku) dostali do Washingtonu, museli jsme se nejprve přepravit do New Yorku. Vstávali jsme tak v 6 a pak nás čekala raní 50minutová procházka na vlak do NY. Autobus z NY do Washingtonu jel více jak 4 a půl hodiny, na místo jsme tedy dorazili až po druhé hodině, což činí více jak 7 hodin na cestu.

Z autobusu jsme vystoupili v jakémsi vícepatrovém parkovišti přiléhajícím k železniční stanici Union station. Ihned nás ofoukl "fén" horkého vzduchu. Naděje, že vedro se kumuluje jen v té ošklivé budově, kam jezdí autobusy, se rozplynula, když jsme vylezli z Union station. Určitě bylo přes 38° Celsia (což je v Americe necelých 102° Fahrenheita), přes den byly i čtyřicítky ...

Co nejvíce stínem jsme se šli podívat na Kapitol, kde sídlí Kongres (něco jako náš parlament), a odtud kousek k muzeím společnosti Smithonian, která jsou všechna klimatizována! Rozdíl oproti venku v nich byl nejméně 10 stupňů. O Kapitolu povíme více, jeho návštěvu jsme měli naplánovánu až na druhý den.

Napřed jsme zapadli do indiánského muzea, které se mi však moc nelíbilo. Přišlo mi, že tam za každou cenu ukazují, jak jsou indiáni dobří. Alespoň tam měli mapu indiánských kmenů a člověk se mohl rozpomenout na Mayovky :-)

Další na řadě bylo Air and Space Museum (doslova přeloženo muzeum vzduchu a vesmíru, ale spíš muzeum letectví a vesmíru). Kromě různých vesmírných modulů, raket a sond zde vysela slušná sbírka letadel. Mají tam i planetárium, je však placené, tak jsem do něj nešli.

Kromě občerstvení v McDonaldu (což je mimochodem jeden z nejhorších fast foodů i v Americe) jsme si ještě ze zvědavosti koupili zmrzlinu pro astronauty :-) Jednalo se však jen o sušenku, trochu podobnou kolečkům Disco, ale s velmi suchou a rozpadající se náplní. Chuť nebyla výrazná a nijak nám to proti vedru nepomohlo.

Stejně jako v Philadelphii musí být člověk připraven na prohlídku batohu před vstupem do muzea, tudíž raději zapomenout doma mačetu (možná by pro ni neměli pochopení). Na oplátku byla všechna muzea zdarma, ovšem s výjimkou Kapitolu, což však není jen muzeum.

Fotek je hodně, tak jsou některé, převážně ty z muzeí, jen po článkem v galerii.

Union Station ve Washingtonu

Indiánské muzeum. Podobně jako ostatní muzea ve městě má mohutnou budovu, tato navíc svým vzhledem odpovídá obsahu.

Indián před muzeem.

Kůň uprostřed vestibulu indiánského muzea

Podobné loďky kdysi brázdily vlny jezera Titicaca (na hranici Bolívie a Peru).

Mapa muzeí společnosti Smithsonian

Americká stíhačka

Pohled ke stropu muzea na špičky raket.

Modul Apollo 11

Holub, který ze vzduchu fotil zemi (aneb jak se tvořily první "letecké" snímky)

Autoportrét infračervenou kamerou

Raketoplán Columbia, který havaroval při návratu ze své 28. mise

Skafandr americký (vlevo) a ruský. Paradoxně tomu americkému "upadly" rukavice a helma, ruský zas má vtipné vozítko.

Testovací teleskop pro pozorovací stanici Hubble

Prostor haly je zaplněn letadly, jak jen to jde.

Testovací projekt Apollo-Sojuz

Lunární vozítko

Budova muzea letectví a astronautiky je také velká

Blížil se večer, což však počasí moc nezaznamenalo, vzduch pořád žhnul. Šli jsme se podívat k Washingtonovu památníku (dočasně uzavřenému) a od něj k Lincolnovu památníku. Aby nebylo památníků málo, viděli jsme ještě po cestě památník druhé světové války a vedle Lincolna po levé straně (z jeho pohledu) ještě památník vietnamské války, pro USA dosti neúspěšné, a po pravé straně památník korejské války, o níž jsem před tím ani pořádně nevěděl.

Cestou jsme ještě odbočili k Bílému domu, nedostali jsme se však ani k jeho plotu, bylo to tam uzavřené, protože za chvíli přiletělo pár vrtulníků. (Blíže než k plotu se člověk ale jen tak nedostane.)

Aby nebylo "zavřených" budov během našeho pobytu v USA málo (Socha svobody, Washingtonův památník, ...), slavné zrcadlové jezírko bylo vypuštěné.

Začalo se stmívat a my šli podél "Přílivového jezírka" (v originále Tidal Basin), nečekaně kolem dalších památníků: je tam kámen Martina Luthera Kinga a památník Franklina Roosvelta. Vše zakončil Thomas Jefferson, jehož socha uprostřed klasicistní budovy již tonula ve tmě.

Poté nás čekala dosti nepěkná cesta. Měli jsme zarezervovaný pokoj v hotelu na druhé straně řeky, kde už není Washington, nýbrž Arlington, takže jsou tam nižší ceny. Museli jsme přes most podél rušné silnice (asi šestiproudé), naštěstí tam počítali s chodci, což v USA není samozřejmost. Pak jsme se vydali zacházkou podél řeky a kolem letiště a naštěstí jsme moc nebloudili, i tak byla cesta dlouhá. Navíc šílené vedro nepolevovalo, dělal se opar (Měsíc nebyl vidět skoro vůbec), voda nám došla a my byli po celém dni ztahaní. Moc rádi jsme pak padil do postele. Ani jsme při chůzi nezaznamenali, že jsme blízko Pentagonu, sídlu vlády USA, který není přímo ve Washingtonu, ale přes řeku v Arlingtonu.

Mě a Pepu ještě trápil hlad, tak jsme se vydali do blízkého obchodu. To už začalo foukat. Než jsme snědli kus pizzy a nakoupili zásoby na další den, rozpoutalo se venku běsnění. Průtrž mračen dokázala zmáčet lidi na cestě od auta do obchodu, po obloze lítaly blesky. Dojedli jsme v klidu pizzu a počkali, až bouře trochu poleví. Následně jsme se během vydali skrz hustý déšť a i po sto metrech jsme pěkně zmokli.

Následně jsme se z televize dozvěděli, že jde o bouři, která přichází maximálně dvakrát do roka. Několik lidí při ní dokonce zemřelo a pár miliónů přišlo o elektřinu.

Zahrada se sochami

Fanouškům sci-fi tato koule možná připomene Hvězdu smrti ze Star Wars

Blížíme se k Washingtonovu památníku

Muzeum historie přírody (Natural History Museum)

Hrad s infocentrem muzeí

Muzeum americké historie

Washingtonův monument

Vedle monumentu se hraje baseball (nebo softball)

Panorama okolí památníku Washingtona

Socha poblíž Bílého domu, k jeho plotu nás však nepustí, neboť tam za chvíli přiletí dva vrtulníky ...

Starý a zanedbaný dům výběrčího mýtného u kanálu skrz město (ten je dnes zasypaný).

Památník veteránů druhé světové války

Památník veteránů druhé světové války

Washingtonův monument

Lincolnův památník v dáli

Každý kámen na okraji symbolizuje jeden stát USA, na oblouku na protější straně je napsáno Pacifik (skoro stejný oblouk zastupující Atlantik byl za mnou).

Lincolnův památník

Vojáci u památníku války ve Vietnamu

Jména padlých za války ve Vietnamu

Zrcadlové jezírko (Reflecting Pool) pro lepší dojem z památek je bohužel vypuštěné.

Lincolnův památník

Až na chybějící vodu je to pěkný pohled

Lincoln uvnitř svého památníku

Proč se tu mám plížit korejskou džunglí a nesedím doma? :/ (Jedna ze soch u památníku korejské války)

Jeffersonův pomník přes jezero spojené s řekou Potomac

Martin Luther King a jeho kámen

Roosveltův pomník je rozlehlý, na jeho focení už však bylo příliš temno.

Jefferson Memorial

Socha Jeffersona uprostřed pomníku už kvůli tmě skoro něšla vyfotit ...

Pokoj v hotelu Radisson. Postele se nazývají Kings a dva se tam vejdou v pohodě, když je postel užší a stále pro dva, říká se jí Queens.

Vybavení pokoje bylo více než slušné. Taky jsme si za ně zaplatili

Přání, že by další den, mělo být rozumnější počasí, tedy ne tak vedro, se nám nevyplnilo, alespoň nebylo tak dusno.

Ráno jsme se celkem brzy vydali metrem ke Kapitolu, kde nám v 9:40 začínala prohlídka. Stihli jsme to jen tak tak, akorát jsme se před vchodem dozvěděli, že uvnitř nesmíme mít byť jen prázdnou lahev od pití! To nás trochu naštvalo, ale bylo nám doporučeno přijít odpoledne (kvůli bouři se nečekala velká návštěvnost).

Šli jsme tedy po třídě Pennsylvania Ave podívat se na Bílý dům. U jeho plotu bylo narváno, ale své místo k focení jsme si brzy našli. Dál jsm zamířili opět do muzeí. Vstoupili jsme nejdřív do muzea genocidy, aniž bychom věděli, kam to jdeme, ale hned jsme se zas vrátili. Pak jsme zamířili do muzea americké historie, z něhož jsme prošli jen malou část, chtěli jsme si totiž nechat čas na muzeum přírody.

To nás nezklamalo, především mě potěšila výstava dinosaurů, díky níž jsem zavzpomínal na svou dětstkou sbírku jejich modelů. Měli tam i výstavu o vývoji člověka z opice, sál savců, sbírku šutrů ... Představu si lze udělat z fotek.

Malé budky na noviny jsou pěkně pestrobarevné

V metru na stanici Crystal City je dost temno ...

Parku u Kapitolu je poničen večerní smrští.

Kapitol

Na vrcholu kopule je socha symbolizujicí svobodu

Z budovy čiší klasicismus ze všech stran.

Pod sklem vepředu se nachází vstupní hala Kapitolu

Jižní křídlo ukrývá Směmovnu reprezentantů

Národní galerie umění

Národní archiv

Starý poštovní dům

Kapitol na chodníku

Bílý dům

White House

Následky bouře

Muzeum americké historie

Edisonovy žárovky

Muzeum historie přírody

Medúza

Triolobit z Česka

Šimpanz si před námi radši zacpává uši.

Pavilon savců

Pračlověk nabízí od ohniště jídlo, myslím však, že to bude na mé zuby moc tvrdé ...

Ryby pod rentgenem

Jsme s sálu dinosaurů a mé srdce plesá (jako malý jsem se o ně zajímal).

Steganosaurus

Kostra steganosaura

Tyranosaurus

Triceratops

Slon trůní celé budově

Brzy odpoledne jsme se vydali znovu ke Kapitolu. Sídlí zde Kongres USA, což je něco jako náš parlament, jen větší. Skládá se z komory reprezentantů, kterých je 435 (státy USA jsou zastoupeny v poměru dle obyvatelstva), a senátu se 100 členy (každý stát má 2 senátory).

Kvůli bezpečnosti jsme tedy vše dojedli a dopili, zahodili lahve a prošli prohlídkou. Ocitli jsme se v návštěvním sále, který je pod povrchem za Kapitolem. Na prohlídku s průvodcem jsme nečekali moc dlouho, téměř hned jsme šli do kinosálu, kde nám pustili film o historii i součastnosti Kapitolu.

Poté jsme obdrželi sluchátka a vyrazili do samotné budovy. Z ní jsme viděil jen malou část, převážně slavnostní prostory. Nejprve jsme byli v místnosti ve středu Kapitolu a přímo ve středu města, kde byly sochy lidí zastupujících 13 zakládajících států USA. Prošli jsme o patro výše do slavnostního sálu pod kopulí, kde se konají různé ceremonie, mj. na počest zemřelých významných lidí.

Ještě nám ukázali sál soch, kde dřív sídlili reprezentanté. Na místech, kde seděli prezidenti za dob svého působení ve sněmovně, tam mají značky. Prohlídka tím skončila a myslím, že stála za ty bezpečnostní opatření -- budova Kapitolu je hezká nejen zvenčí.

Ještě jsme měli trochu času před odjezdem autobusu, tak jsme zašli do muzea umění. To však během 20 minut zavřeli (některá muzea tam končí už v pět) a my zbylý čas věnovali jídlu :-)

Návštěvní centrum Kapitolu

Astronaut z Apolla 13, které se neúspěšně pokusilo přistát na Měsíci

Sál návštěvního centra a fronta na prohlídku. Připojujeme se na konec a jsme hned s celou dávkou turistů vpuštěni do kinosálu.

Náčelník Washakie

Socha symbolizující svobodu

Socha muže zastupujícího New Jersey mezi 13 zakládajícími státy USA.

Středový bod Kapitolu a zároveň celého Washingtonu. Pod ním se nachází prázdná hrobka pro George Washingtonu, příbuzní ho tam však nechtěli vydat.

Kopule Kapitolu zevnitř. Nahoře je samozřejmě George Washington, překvapivě mezi řeckými bohy, například Neptunem.

Slavnostní sál ve středu Kapitolu (pod kopulí)

Sochy vážně shlíží na početné návštěvníky. Třeba nesmíme mít flašky kvůli nim, ještě by chtěli napít.

Obraz příchodu k Mississipi, jeden z přibližně tuctu okolo slavnostního sálu

Bývalý sál sněmovny reprezentantů je dnes sál soch. Reprezentanty, kteří se stali později prezidenty, připomínají štítky na zemi na místě, kde měli stůl. Sál má zajímavou akustiku, když se člověk nachází na jednom kraji, je dobře slyšet z druhého kraje, ale ne ze středu.

Sochy jsou po celém obvodu sálu.

Chlapík zde sedí za Wisconcin. Nenudí se trochu? Dokud jsou tu turisté, tak asi ne :-)

Kapitol zvenčí z druhé strany

Socha Granta, vojevůdce v americké občanské válce a poté i prezidenta

Že by napodobenina Louvre? Shodou okolností jsme také před muzeem umění

Leonardo da Vinci: Ginevra de Benci

FBI Bomb Technicians. Zajímalo by mě, co se tam dělo, kousek byla ještě další policejní auta ...

Na závěr ještě zajímavost: na fotkách není, na rozdíl od jiných měst USA, žádný mrakodrap. Je to kvůli vyhlášce limitující výšku budov šířkou přiléhající ulice (+ 6 metrů). Nejvyšší budovou je se svými téměř 88 metry Kapitol a nejvyšší stavbou je Washingtonův pomník (169 m).

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Chodíte rádi do muzeí (ať už do uměleckých, přírodovědných, technických nebo jiných)?

205 33% Ano, dokáži v nich trávit dlouhé hodiny!

141 23% Rád se tam podívám, ale nemusím je prozkoumávat podrobně.

134 22% Spíše ne, jen se občas mrknu na to, co mě zajímá.

141 23% Do muzea bych v životě nepáchnul!

Hlasovalo 621 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Paulie

Paulie

Ahoj! Jsem už pěkných pár let oficiálně matfyzák, ale duší jsem jím mnohem delší dobu. Momentálně z části učím, z části bádám a z části studuji. Baví mě čtení a různé sporty: hlavně běhání, jízda na kole a v neposlední řadě i horská turistika.

Jestli mě chcete kontaktovat, tak napište na paulie (zamotáč) atrey.karlin.mff.cuni.cz.

Přidat komentář

Komentáře

Jack

30. července 2012 14:18

Jack říká

Děkuji za další článek o USA, napsal si to zajímavě a fotky jsou super . Těším se na další .-)

„Jednou za rok vyjeďte někam, kde jste ještě nebyli.“ Dalajláma

Paulie

30. července 2012 16:25

Paulie říká

Díky Jacku Už se taky těším na další článek

 

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

psaroslav

30. července 2012 21:26

psaroslav říká

Je to paráda, forma čtivá, informací dostatek a přitom žádný suchopár. Jen tak dál.

HoHo

31. července 2012 12:19

HoHo říká

Moc hezký článek... Je fajn vidět fotografie i s popisem...

Sportem ku zdraví a trvalé invaliditě

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.