Na běžkách Novohradskými horami

Na běžkách Novohradskými horami

Po náročných zkouškách na VŠ je třeba si řádně odpočinout. A jak jinak odpočívat než aktivně? :-) Na konci zkouškového období jsme tedy vyrazili na běžkařský vandr do lůna přírody. Díky spaní na sněhu a chybějící možnosti se někde ohřát měl výlet nádech dobrodružna. Spousta sněhu a samota tohoto kouta republiky dotvářely tajemnou atmosféru. Vzhůru tedy po naší bílé stopě!

Na běžkařský vandr jsme se odhodlali jen ve třech, kromě mě jel Radim (jež akci inicioval) a Lída. Trasa měla zhruba kopírovat výlet, který podnikla před Silvestrem roku 2002 nebo 2003 skupina nám neznámých lidí. Oproti jejich plánu jsme na to však měli o den méně, tedy čtyři dny s třemi přespáními. Tuhé mrazy z první poloviny února skončily, dokonce připadl nový sníh, takže na běžky byly velmi dobré podmínky. Vyrazili jsme ve čtvrtek 16. 2. 2012.

Mapa začátku trasy

Část fotek je Radimových, protože jsem byl opět líný vyndavat foťák pořád z batohu :-) Všechny Radimovy fotky jsou na Rajčeti.

Den první: k horám

S plně naloženými krosnami jsme se setkali ve vlaku ve městě, kde by chtěl žít každý, tedy kromě mě! :-) (tj. v Českých Budějovicích), odkud jsme pokračovali do Rybníku. Po třetí hodině, což v oné roční době znamenalo pozdní odpoledne, jsme se vydali z Rybníka po silnici směrem na Dolní Dvořiště, jež jsme chtěli obejít z jihu. Na cestu nám svítilo sluníčko, nálada byla optimistická.

Zasněžená vedlejší silnice nám poskytla první možnost nasadit běžky a jet z mírného kopce. S těžkou krosnou bylo třeba dávat si pozor na stabilitu, v obtížnějších pasážích trasy a někdy i na obyčejné rovině jsme občas končili na zemi. Od poslední benzínky před Rakouskem jsme pokračovali na jihovýchod po příhraniční asfaltce. Projelo po ní v nedávné době auto, v jehož stopách to jelo "samo" i z mírného kopce.

V lese cesta začala mírně stoupat, a tak jsme museli namazat. Zvolili jsme fialový vosk. Že nám toto namazání vystačí skoro na celou akci, jsme samozřejmě netušili. Dokonce jsme se ho později chtěli zbavit, když se zrovna jelo z mírného kopce.

Cesta znenadání skončila jakousi točnou: auto, v jehož stopách jsme jeli, se tu otáčelo. Dál byl svah dolů k Malši. Začínalo nám docházet, proč je na mapě v těchto místech cyklostezka přerušená čárami.

Svah jsme slezli a zjistili, že most, ani můstek tu nikde nejspíš není. Díky tuhým mrazům však potok šel pomalu přebrodit, i když jedno místo nevydrželo Radimovo klepání hůlkou do ledu. Přešli jsme pomalu po jednom jen kousek od něho, vrstva sice nebyla asi silná, nicméně běžky dobře rozkládaly váhu. Dál se kus šlo jakýmsi zamrzlým mokřadem, skrz nějž kdysi vedlo molo. To však bylo v katastrofálním stavu.

Vydrápali jsme se na druhé straně po pěšince na svah a opět jsme našli asfaltku, tentokrát bez stop auta. Příhraniční cesta pokračovala po přerušení potokem bez problémů lesy a loukami. Na rozcestí za lesem jsme se však od hranice odklonili s cílem dostat se na červenou. To však byl úkol dalšího dne, jelikož se blížila pátá hodina a my při první příležitosti zapadli do lesa.

Našli jsme si uprostřed menšího lesíka pěknou mítinku na rozhraní porostů, velkou tak akorát pro stan. Udupali jsme sníh běžkami a jali se paralelně stavět stan a vařit večeři - kuskus se zeleninou a třemi konzervami makrely. Jedli jsme už za tmy a hned pak se šlo spát (asi někdy kolem sedmé).

Spaní na sněhu a v zimě není tak strašné, jak to od poslechu může znít. Je třeba se však dobře vybavit. Každý jsme měli s sebou alumatku a nafukovací karimatku, což pod námi tvořilo dostatečnou vrstvu, aby nám nebyla zima odspodu. Pokud moc nefouká, ve stanu se dá "vydýchat" docela rozumná teplota, ale dva spacáky, nebo spacák a deka se velmi hodí.

Trochu horší než spaní je večerní vybalování věcí na sněhu, vaření a stavění stanu v zimě. Kromě první noci jsme však měli štěstí na turistické přístřešky, kde se na lavičky a stoly vyndaly věci a vařilo se. Jen ta zima byla pořád s námi.

Dalším problémem je noční chození na záchod. V únoru se totiž brzo stmívá a venku obyčejně mrzne, tak se nejpozději v sedm zaleze do spacáků, kde se chvíli povídá (další dva večery jsme si i četli). Přestože jsme vstávali asi v půl osmé, stále člověk strávil se stanu 12 hodin, takže večer nebylo radno moc pít. Vylézt ze dvou spacáků do zimy a sněhu, k tomu jsem se musel přemlouvat docela dlouho (bylo to však potřeba), i když odskočení nakonec nebylo zas tak nepohodlné. Po první noci jsme už byli lehce dehydratovaní (vody jsme moc netáhli), tak další noční výlety nebyly třeba.

Mažeme běžky u cyklotrasy kus za Dolním Dvořištěm. Fialový vosk je tak kvalitní, že je další den třeba nasadit parafin a až do posledního dne se vosk nikdy úplně nesjel.

Podvečerní krajina na jih od Dolního Dvořiště

Proti sluníčku

Ve stopách aut se po rovině jede rychle i bez námahy (Radim).

Dobrodružně překračujeme zamrzlou Malši a její údolíčko (Radim).

Den druhý: do srdce Novohradských hor

Vstávali jsme už asi v půl osmé definitivně vzbuzeni Radimovou harmonikou. Snídaně (stejně jako další dny) proběhla v posteli, stačil jeden pořádný krajíc chleba se spoustou nugety. Potom následovalo balení věcí ve stanu, balení stanu a konečně vyražení z lesíka zpět na cestu (někdy před devátou). Mraky pokrývaly hustě celou oblohu, občas i lehce padal sníh.

Brzy jsme se dostali k rybníku Tichá 1, kde jsme krátce potkali červenou značku (vedoucí s námi paralelně z Dolního Dvořiště). Hned za rybníkem jsme však uhnuli po cestě, jež byla viditelná v této roční době jen na mapě. Směr s ní jsme zhruba drželi a na loukách či polích to bylo dobré, Tichou jsme však museli přebrodit dobrodružně skrz zamrzlé bažiny a přes zamrzlou vodu (naštěstí je Tichá jen úzký potok).

U Božích muk jsme se opět zorientovali a dostali se na cestu slibující, že nás dovede do vesničky Tichá. Jenže za můstkem přes Tichou najednou vedla do houští a ještě špatným směrem. Zkusili jsme se vydat tam, kde měla dle mapy vést ta cesta, tedy podél potoka. Zprvu vše šlo dobře, až na to, že jsme nikde náznaky cesty neviděli, nicméně za chvíli jsme se prodírali houštím. Ačkoliv to nebylo nijak hrozné a nemuseli jsme sundavat běžky, vylezli jsme přesto na zídku (vedoucí zřejmě podél bývalé cesty) a pak přes ohradník na louku. Po ní doťapali k silnici a ke vsi Tichá.

Ve vsi jsme chtěli nabrat vodu, což se nám povedlo - pán odklízející sníh byl ochotný. Za Tichou jsme po jedenácté pokračovali po červené, jež nás měla přiblížit k Novohradkám. Moc jsme neujeli, když jsme potkali klády u cesty, které posloužili k posezení u oběda. Dál kilometry ubíhaly rychleji než při dopoledním pomalém postupu cestou necestou, i když jsme stále prošlapávali v čerstvém sněhu novou stopu. Lehce, ale vytrvale jsme stoupali, jen za Horní Tichou se šlapalo hodně do kopce a před Janovou vsí byla cesta chvilku z kopce. Projeli jsme tam kolem velkého stáda krav, jež bylo venku i v zimě. Za rozcestím Pod Tokaništěm jsme vystoupali na Dolní Příbraní, kde jsme odbočili na cyklotrasu vedoucí na jih podél hranic.

Po sjezdu k Malši a před nástupem na další stoupání v lese jsme na rozcestí objevili staré sklepy. V tom větším jsme si dali před druhou hodinou svačinu, i přes množství kostí (zvířecích), které se tam povalovaly. Po zasněžené asfaltce jsme pak traverzovali svah nad Malší a lehce stoupali. Ti, kdo cestu projektovali, ji naplánovali opravdu pěkně a mírně, tedy na běžky ideálně. Cesta byla kdysi v zimě bůhvíproč prohrnuta, čerstvý sníh z posledního týdne byl však porušen jen stopami zvěře, žádný běžkař tu nejel. Jen občas vedla v náznacích hodně zavátá stopa.

Poté, co cesta uhnula na východ a my zdolali její poslední větší stoupání až do výšky zhruba 900 m, jsme před pátou hodinou uviděli odpočívadlo: dva stoly s lavičkami pod střechou. Vskutku ideální místo na přespání, hned vedle střechy bylo pěkné rovné místo na stan. Běžkami jsme zas udusali sníh, tentokrát ho však bylo možná víc než půl metru. Procedura z minulé noci se opakovala, k večeři byla Lídina brkaše ("bramborová" kaše z prášku) s chutným uzeným. Na večerní posezení u laviček však nebyla správná teplota, tak jsme četli Lídinu knížku "Proč bychom se nepotili" pěkně v teple ve stanu (na zimní výlet úplně super čtení).

Kousek před vesničkou Tichá za rybníkem Tichá u potůčku Tichá je skutečné ticho (Radim).

Další nesnadný přechod potůčku (Radim).

Na kládách u Tiché je pěkné místo na oběd.

Pohled k vesničce Tichá schované v údolí

Cesta je tu sice prohrnutá, jet se však dá.

Ve starém opuštěném sklepě si dáváme svačinu. Je tu spousta kostí, naštěstí zvířecích.

Krajina v údolí Malše

Můstek přes Kabelský potok, přes nějž jsme přišli. V poměrně čerstvém sněhu vytváříme novou stopu.

Mé běžky a vchod do jednoho ze sklepů

Lídiny běžky a druhý sklep, do něhož jsme zalezli.

Stan na sněhu, jako tyčky jsou nejvhodnější běžky a hůlky.

Přístřešek se nám velmi hodí na vybalení věcí a vaření.

Stan a přístřešek (Radim)

Tudy jsme večer přijeli.

Tudy pojedeme ráno dál.

Den třetí: v horách

Po snídani ve stanu a sbalení věcí jsme vyrazili dál po cyklotrase č. 1193. Na cestě občas byly závěje a stále jsme neviděli stopy jiných lidských tvorů, jen drobné zvířecí stopy se tu a tam klikatily. Za bývalou Pavlínou se začalo sjíždět k Pohoří na Šumavě. Poté, co jsme vyjeli z lesa, narazili jsme na stopu, která nás víceméně doprovázela zavátými loukami do Pohoří. Před vsí se překonávalo údolíčko malého potoka ztraceného ve sněhu, při sjezdu jsem si vybral kratší a o to prudší cestu, za což jsem byl odměněn krásným držkopádem.

Před vsí nás překvapila skútrem projetá stopa, kus jsme se po ní vydali, chtěli jsme však do vesnice minimálně pro vodu a možná ještě do nějaké restaurace. Přes zahradu jednoho pána jsme se dostali k silnici vedoucí vesnicí, dal nám i vodu. Dozvěděli jsme se také, že nejbližší hospoda je na Žofíně, takže jsme nad Pohořím u rozťapníku (rozcestníku) poobědvali.

Pokračovali jsme v jedenáct na sever stále po stejné cyklotrase, avšak už trochu projetou stopou (ne však skútrem). Klesalo se nebo se jelo po rovině, takže cesta ubíhala rychle. Po chvíli jsme k mému překvapení sjeli k Lužnici, jež nedaleko pramenila. Podél ní jsme postupně sjeli až do výšky 740 m k bývalým Stříbrným Hutím.

Tady jsme se odchýlili od původního plánu navštívit Žofínský prales (především kvůli restauraci na Žofíně), takže jsme pomalu stoupali údolím na severozápad, dále naše trasa pokračovala po relativní rovině k Huťskému rybníku a dolů podél Huťského potoka na Žofín, kam jsme dorazili po půl druhé. Lidí jsme už potkávali relativně hodně a Lesovna Žofín měla hostů dost.

Do útulného tepla jsme s vděkem zapadli také a dali si na posilněnou polévku. Měli jsme toho dost a zůstali tam hodinu. Zatažená obloha se během pobytu v restauraci roztrhala, takže jsme vyšli z vedra do horka. :-)

Dál jsme se vydali po zelené, nejprve po silnici od Žofína, po níž projelo občas auto s línějšími turisty. Silnice byla rovná jako přímka, naštěstí nestoupala proti vrstevnicím. Na vrcholu jejího stoupání jsme se zelenou odbočili na cestu traverzující svah Točníku. Byla to rovná, velmi mírně stoupající cesta, celou zimu neprohrnutá, takže se běžky občas dost propadaly. Šli jsme ve stopách někoho, kdo tam nedávno rázoval na sněžnicích, odbočil však se zelenou dolů, zatímco my ne.

Na této cestě se nám dost nevyplatila stará mapa. Ocitli jsme se totiž na rozcestí, o němž jsme nevěděli, kde na mapě je. Předpokládali jsme, že jsou tu špatně značené cesty a začali jsme sjíždět dolů. Sjezd proběhl ve stopě auta dost rychle, až jsem měl strach, že spadnu. Po sjezdu do údolí jsme se chvíli po čtvrté objevili u dalšího odpočívadla, které jsme opět zvolili jako dobrou základnu pro večerní vaření a přebalování batohů. Mátla nás však silnice, prohrnutá, po níž dokonce občas projelo auto a která tam být neměla. Mysleli jsme si, že jsme pod Vysokou, byli jsme však pod Cikánským vrchem.

Nicméně záhadu své polohy jsme nechali na další den a jali se postavit stan a uvařit večeři. K ní byly těstoviny dochucené sýrem a 6 taliánů. Uvařili jsme ještě čaj a zase si četli, tentokrát venku při světle svíčky. Radim se rozhodl spát venku na lavičce, přicházela totiž obleva (i když sníh tu zdaleka neroztával), takže bylo tepleji.

Na cestě novohradskými lesy (Radim)

Před Pohořím na Šumavě (Radim)

Pláně v centru Novohradských hor (Radim)

Skupinovka u rozcestí nad Pohořím, nahoře já a Lída, dole Radim (Radim)

Silnice vedoucí Pohořím na Šumavě, zároveň i jediná ulice.

Krajina v centru Novohradek

Přípravy na cestu

Přes zákaz vjezdu se vydáváme dál. Tentokrát je stopa projeta, alespoň ze začátku.

Kus před bývalými Stříbrnými Hutěmi už zase vyšlapáváme stopu jako první. (Radim)

Údolíčko poblíž Lužnice. (Radim)

Sněhový závin. (Radim)

Odpočatí vycházíme z lesovny Žofín. (Radim)

Lída

Kluziště na rybníčku a krajina kolem Žofína.

Pořádně vzrostlý strom.

Lesovna Žofín

Udusávání sněhu na místě, kam přijde stan.

Zasněžené mokřiny, na mapě pojmenované Starý Holand

Po této cestě jsme přijeli z lesa.

Přístřešek a pod ním večeře

Stopy.

Den čtvrtý: odjezd

Stejně jako předchozí dny se nám podařilo vyrazit po půl deváté. Stále jsme nevěděli přesně, kde se nacházíme, a tak jsme šlapali podél silnice na východ s cílem objet Vysokou podél hranice. Sníh byl po oteplení a noci přemrzlý, do kopce mi to klouzalo. Brzy jsme však vyjeli z lesa, odchýlili se od silnice a byli v malé osadě. Zjistili jsme, že je to Mlýnský Vrch a tedy jsme se konečně dozvěděli svou správnou polohu na mapě. Plán objet Vysokou z východu tedy už nebyl reálný, místo toho jsme pokračovali po skútrem vyjeté stopě na sever k Hojné Vodě.

Před Starými Hutěmi jsme se dostali opět k silnici, po níž bylo lepší jít pěšky a v ruce mít běžky. Bylo zataženo a celkem teplo. Až do Hojné Vody silnice mírně stoupala a chvílemi se po ní dalo i jet, nebyla totiž tolik posypaná.

V Hojné Vodě jsme spatřili stav sněhu v nížině a hned koukli na bus, jel však až za dvě hodiny. Dojezd na běžkách do Nových Hradů vypadal nereálně. Abychom nemuseli čekat, rozhodli jsme se sejít do Horní Stropnice. Aniž bychom nějak chtěli, po pár stech metrech cesty se nám šťastnou náhodou podařilo stopnout tranzita, do něhož jsme se všichni tři i s běžkami pohodlně vešli. Řídila ho invalidní důchodkyně jedoucí na nedělní mši do Horní Stropnice, kde nás také vysadila.

Na zastávce jsme přezuli běžkařské boty za dlouho vcelku zbytečně nošené zimní (nebo pohorky anebo sandály), chvíli zkoušeli stopovat, ale byla nám na větru zima a nás všechny by vzal stejně jen nějaký tranzit (dělit se nám moc nechtělo) Čekání na bus jsme si proto zkrátili v stropnické restauraci, která nás nalákala nekuřáckou částí a překvapila, když ani u baru nebylo zakouřeno a ceny byly dost lidové - řízek nebo losos za cenu lehce přes 60 Kč, i když porce byla docela malá. Dali jsme si tedy oběd a zapili výlet dvěma rundami kofoly.

Autobus nás potom hodinu vezl krajinou, po oblevě obnaženou, do Budějovic, kde jsme se rozdělili: já jedu domů Strakonic, Lída a Radim do Prahy. Každopádně všichni další den do školy.

Podél této cesty pokračujeme dál od nocležiště, částečně pěšky, částečně běžky. (Radim)

Před Starými Hutěmi jedeme chvíli ve stopě. (Radim)

Výhled z Novohradských hor dolů do nížin, kde už sníh skoro roztál. (Radim)

Cesta Hojnou Vodou už je čistě pěšky, není moc šancí nasadit běžky.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Paulie

Paulie

Ahoj! Jsem už pěkných pár let oficiálně matfyzák, ale duší jsem jím mnohem delší dobu. Momentálně z části učím, z části bádám a z části studuji. Baví mě čtení a různé sporty: hlavně běhání, jízda na kole a v neposlední řadě i horská turistika.

Jestli mě chcete kontaktovat, tak napište na paulie (zamotáč) atrey.karlin.mff.cuni.cz.

Přidat komentář

Komentáře

Paulie

9. dubna 2012 22:38

Paulie říká

Mimochodem, ještě o Velikonočním víkendu se běžkuje v Jizerských horách. Mám chuť vyrazit, bohužel nemám vůbec čas ...

Viz http://www.jizerskaops.cz/

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Rony

11. dubna 2012 20:47

Rony říká

Dobře jsi to popsal, ale u ankety mi chyběla kolonka "už jste si zimní táboření, nebo přejezd s přespáním venku zkusili?"

Kdysi jsme podobně ve třech přejeli Šumavu od Kubovy Hutě do Železné Rudy a noc u Javoří Pily byla taky v pohodě. Horší to ale bylo ráno, když jsem předtím z důvodu úspory místa a svěžího vzduchu ve stanu, nechal své běžkařské botky vymrznout v noci venku na mrazu a po obutí musel čtvrhodinku sprintovat po lese v ukrutných bolestech

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Paulie

11. dubna 2012 21:05

Paulie říká

No jo, na volbu "zkusil jsem a znovu už ne" jsem zapomněl. Doplněno (ale asi pozdě, co?) Pokud jsi zkusil a rád bys znovu, vyber jednu ze dvou prvních voleb

Boty jsme naštěstí dávali do stanu už od první noci.

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Paulie

11. července 2012 00:06

Paulie říká

Víc jak půlka čtenářů by si takovouhle akci zkusila (celá třetina lidí by ani nepotřebovala stan!), co vyhlásit podobný zimní sraz čtenářů Šlápot někdy na leden až únor 2013?

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.