Na Černou horu, rašeliniště a zpět

Na Černou horu, rašeliniště a zpět

Na celé vyprávění by se nejlépe hodil výrok babiček „Hloupé mládí“. V naší cestě do hor platilo dvojnásob. Původní plán byl vyběhnout z Janských Lázních po turistických značkách na Černou horu ve výšce 1299 m.n.m,, vykouknout z rozhledny na krásu okolí, prohlédnout si nádherná rašeliniště a poklidně sejít zpět do Janských Lázní. Realita byla jiná.

Teprve před 16 hodinou jsme se dopravili do Janských Lázní- k našemu překvapení městečko bez života, jen z kolonády se ozývaly bujaré a veselé zvuky hudby. Bylo krásné slunné odpoledne, což někdy bývá zrádné. U informační tabule jsme se rozhodovali, jakou cestou půjdeme. Zde byl první náraz, podle mého názoru je mapa nepřehledná, nicneříkající a o chybějícím měřítku radši pomlčet.

Ručička hodinek se chýlila ke čtyřce, a tak jsme cestu nahoru pěšky vzdali a zkusili se popovést lanovkou a už takhle pozdní výlet trochu urychlit. Lanovka jezdí každou půlhodinku, s námi jeli snad jen 2 další pasažéři, žádný nával. Nahoře jsme se logicky chtěli podívat z rozhledny na dechberoucí výhled do dáli. Pán si ale z rozhledny „odběhl“ a na zamčené dveře pověsil jen kratičké „zavřeno“. Další mínus této výpravy.

Lanovka na Černou horu. Jezdí každou půlhodinu.

Samotná rozhledna ve 1299 m.n.m.

Značky na Černé hoře byly naštěstí zcela jasné, a tak jsme za okamžik došli k hotelu Černá Bouda- připomínala „památník“ minulých dob a ihned mi na mysl vytanul český film Anděl na horách. Přímo u hotelu je velký turistický rozcestník, který nás pohodlně dovedl na Černohorská rašeliniště. Procházka opravdu nádherná, bylo sympatické, že cesta je vedena jako naučná stezka. Všude nás tedy provázely dřevěné informační tabule. Délka trasy se mi zdála delší než 3,5 km, což je publikováno na některých internetových stránkách. V západní části rašeliniště se tyčí menší dřevěná vyhlídková věž, kde se naskýtá přímo pohádkový pohled. O kus dál, v severní části, je Hubertova vyhlídka- odsud je možno zahlédnout třeba i Pec pod Sněžkou a jiné skvosty hor.

Hotel Černá Bouda- jako z dob minulých.

Ukazatele na Černohorském rašeliništi.

Naučná stezka rašeliniště- mapa.

Pohádkový pohled z vyhlídkové věže.

Po okruhu rašeliništěm jsme se ocitli zpět na již zmíněném rozcestníku u Černé Boudy. Lanovka se zastavuje úderem 18 hodiny, vydali jsme se tudíž pěšky z rozcestníku přímo do Janských Lázní. Cestou jsme potkávali vyvrácené stromy a turistické značení nebylo příliš hvězdné. Po zdolání velmi příkré, kamenité a neutěšené cesty k našemu údivu cesta skončila páskou „Zákaz vstupu“. Cesta byla stržena a před námi se objevil pohled na pěkný horský vodopád na místě, kde bývala turistická pešina. S dobrých dvacet pět let starou mapou v ruce jsme váhali kudy dál.

Vydali jsme se po turisticky neoznačené trase, která byla v mapě zakreslena. Už jsem pochopila, čemu se říká cesta hrůzy. Vedla podél potoka, vysoko nad ním. Jeden špatný krok by znamenal nenávratný tobogán ledovou horskou vodou s ostrými kameny. Stromy přes cestu, přecházení potoka po kmenech, rozmáčená a rozbahněná pěšinka špatně rozeznatelná mezi vzrostlými lopuchy a kapradím, která se často utrhávala. Až když jsme s velkou námahou došli dolů, i tady jsme objevili pásku „Zákaz vstupu“. Takže: „Kde udělali soudruzi z NDR chybu?“ Jedna přeškrtnutá turistická značka na rozcestníku, jedno jakékoliv upozornění o neschůdnosti hory by bývalo stačilo, abychom si ušetřili tenhle nezapomenutelný zážitek.

A jak se říká- hory jsou krásné, ale zrádné- s tím musím do posledního písmena po této (ne)veselé výpravě souhlasit.

Před koncem cesty hrůzy. Hezké, není-liž pravda?

Když se slunce v horách usměje.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Přidat komentář

Komentáře

Jack

16. července 2013 21:30

Jack říká

Pěkný článek pro začátek Vítej ))

„Jednou za rok vyjeďte někam, kde jste ještě nebyli.“ Dalajláma

psaroslav

16. července 2013 22:45

psaroslav říká

Trochu mne zaujala zmínka o Andělovi na horách. Bezmála před padesáti léty jsem byl se střední školou na lyžařském výcviku právě na Černé hoře, název ubytovacího zařízení už si nepamatuji. Jako úplný začátečník jsem se přidal ke skupině těch pokročilejších a jeli jsme pod lanovkou do Jánkých Lázní. Tam mi pak sešili nohu, na pohotovosti byl starý pan doktor, který kdysi ještě sloužíval na frontě. Nějaké lokální umrtvení kvůli dvěma nebo třem stehům vůbec neřešil. Ale i přes tuto drobnou lapálii mám na tyto končiny ty nejlepší vzpomínky, bohužel od té doby jsem tam nebyl.

Jinak Tě mezi námi vítám a doufám, že se brzy dočkáme dalších článků.

 

Rony

18. července 2013 14:21

Rony říká

Připojuji se k uvítáním nové milé tváře .

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Danny

18. července 2013 16:31

Danny říká

Děkuji Vám všem za milé přivítání a jsem ráda, že Psaroslavovi tento článek připomenul jeho mládí myslím, že na tohle místo také nikdy nezapomenu, teď když už jsem v suchu doma, tak se mi zdá celá cesta úsměvná, ale věřte mi, že cestou zpět mi do smíchu nebylo..

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.