Na kolech kolem Otavy a Blanice

Na kolech kolem Otavy a Blanice

Pohodový výlet bez většího převýšení si můžete naplánovat i v jihočeské krajině plné hor, kopců a kopečků. My si vybrali údolí Otavy a Blanice a tak jsme se mohli kochat krásnou krajinou aniž bychom se potili. Trasa ze Strakonic do Zlivi je celá dobře značená a často vede po cyklotrasách s fungl novým povrchem.

Ráno v půl desáté je mlha, jak jsme i čekali, naštěstí je ale teplo a dá se jet nalehko. Od nádraží ve Strakonicích, kde jsme máme sraz, jedeme zkratkou rovnou k Otavě. Míjíme jez u Slaníku a již po značené cyklotrase 1045 také přírodní rezervaci Tůně u Hájské.

Vjíždíme na nový povrch a za Modlešovicemi se v Přeborovicích opět dotýkáme břehů Otavy. Cesta po rovině rychle ubíhá a za Čejeticemi a Sudoměří míříme kolem rybníka Markovec u Žižky k památníku Jana Žižky u Sudoměře. Ten stojí mezi třemi rybníky na malé vyvýšenině a je impozantní. Škoda je, že zatím nad ním visí nízká oblačnost a tak kvalitní fotky neudělám. Snad jindy...

Trochu se občerstvujeme, Lena vybaluje skvělé kuřecí miniřízečky a to nám všem zvedá náladu. Tedy mimo Markéty, která drží nějakou pochybnou dietu a neveme si ani kousíček. Ještě dávám do placu placatici s mandlovicí a frčíme dál. Domlouváme se, že zajedeme k rybníku Řežabinec.

K němu vede z trasy 1045 odbočka do Putimi. My ještě objíždíme Řežabinec k ornitologické vyhlídkové věži, odkud se dá celý rybník přehlédnout. Většina tažných ptáků je již kdesi v teple na jihu a tak jich moc nespatříme.

mapka okolí Řežabince, Putimi a polesí Hůrky

Zkratkou kolem Otavy.

Jez u Slaníku.

Společné foto, kde chybím...

Chceš? Aneb dieta Markétina.

Rybník v Čejeticích.

A v něm vodník Česílko.

Sudoměřická zajížďka k památníku Jana Žižky z Trocnova.

Prostřední rybník v mdlém počasí.

Vzhůru k soše.

Je to opravdový velikán, pod ním se cítíte tak malí.

Hostina z Leončiny kabely.

Markéta sděluje mobilu zážitky vzhlížejíc zbožně k Žižkovi.

Roman si ty své nechává jen pro sebe.

Řežabinec

Jedeme kolem Řežabince.

Tady jsou zastávky Naučné stezky Řežabinec. Lze se tu leccos dočíst.

Na hrázi přehlížíme celý rybník až k nedalekým Ražicím.

Tady se můžeme dočíst, že rybník je pozůstatkam sladkého třetihorního jezera.

Tůně jsou hned v sousedství Řežabince, nejsou ale průchodné žádnou stezkou.

Rozhledna určená pro ornitologické účely má horní patro uzamčené, ale z toho 1. se dá shlédnout z výšky velká plocha rybníka chráněného jako přírodní rezervace..

Rákosím se dá dojít ještě o kousek dál.

Cesta na konec dřevěné lávky je přerušena vyndáním jednoho jejího kusu.

Leny vyhlížející zasněně dálavy.

Leny vzorně fotící hlavičky čouhající z rozhledny.

Přerušený styk s Řežebincem.

A inscenovaná stopa nikam.

Poslední pohled a míříme do Putimi.

Pokračujeme do Putimi, kde již přejíždíme Blanici, která se nížeji slévá s Otavou. Od pramene pod Lysou na Šumavě urazí její vody téměř 100km. Po trase 1043 stoupáme do polesí Hůrka, kde se na chvíli ztrácí Roman, ale po domluvě mobilem se všichni na rozcestí U kamene shledáváme. Tady zkoušíme krásné odpočívadlo a potom již mírným stoupáním dosahujeme Hůrky-rozcestí.

Dáváme vale cyklotrase a modrou turistickou značkou míříme zpět ke břehu Blanice, kde stojí Maletice. Stezka se po vyjetí z lesa jeví téměř nesjízdná, nakonec se dostáváme na cestu v lukách a zanedlouho už projíždíme Maletice po trase 1147. Přejíždíme Blanici v Klokočíně a u tvrze posloucháme stesky paní, že dnes nikdo na prohlídku nepřišel. I nám stačí jen nakouknutí.

Čas totiž pokročil a my už se těšíme do Protivína na pozdní oběd a kávičku. Hned na okraji Protivína sklouzne po kolejích vlečky Markéta a trochu si natluče. Zjišťujeme, že kolo je v pořádku...

Markéta ho přesto pro jistotu ještě kousek vede, sama dopadla trochu hůř a bolí ji žebra. Protože ale za chvíli sedíme v hospodě, na bolest rychle zapomíná. Času máme dost a tak se zastávka u protivínského náměstí protahuje skoro na dvě hodiny. Je jasné, že Strakoňáci pojedou z Číčenic v 16.25 h. Bohužel dnes dráhy nedávají příliš cestujícím vybírat. I na frekventované trati Plzeň-České Budějovice je provoz čím dál tím víc omezený.

Po trase 1075 projíždíme již za slunečného počasí do Malenovic a stále podél Blanice dojíždíme k návrší u Čavyně. U Dřemlínskýho rybníka se rozdělujeme, Číčenice jsou coby kamenem dohodil a já s Janou pokračujeme po 1080 krajinou plnou rybníků do Radomilic a Dívčic. Tady vybíráme trasu 1083 a 1084 na Zbudov. Když už jsme navštívili památník Jana Žižky, nevynecháme ani další, Kubatův pomník. Kolem Soudného potoka, nebo také Bezdrevského jedu kolem Zbudovských Blat.

Do Zlivi přijíždím kolem páté sám, Jana se ještě jela projet k Plástovicím a na Blata řka, že toho ještě nemá dost. Mě tedy z celodenního sezení bolí zadní část těla až dost.

Hezkým pohledem na Blanici nás vítá Putim, která je starší než nedaleké okresní město Písek..

A také starý most přes řeku.

Zátiší s mostem.

Blanické obrazy.

Pohled na klidnou vodu nad jezem.

Jedeme kolem "četnické stanice", tedy místa, kde se točila putimská scéna z Dobrého vojáka Švejka.

Hospoda veliká, hezká, ale zavřená na státní svátek. Není to škoda? Hladových a žíznivých cyklistů se kolem míhá dost a dost...

Přes hráz Podkostelního rybníka míříme k polesí Hůrka.

Proč se rybníku říká Podkostelní, vidíte sami. Škoda dnešního plechového nebe. Ten tyhle fotky spolehlivě zabíjí.

Hůrecké lesy patří od roku 1997 opět písecké lesnické škole jako školní polesí.

Krásní posezení již něco pamatuje, stejně jako my. V 80-tých letech zde rok co rok vedly trasy Švejkovy padesátky, kterou jsem tehdy mnohokrát šel.

Nově je zde vyznačena NS Školní polesí-Hůrka, které vede víceméně po okraji lesního komplexu.

Po turistické modré je terén trochu těžší a tak holky hned chytají malou ztrátu.

Ale není kam spěchat, hlad ještě nemáme a navíc Lena má v košíku vždycky nějaké dobroty.

Pohled na Selibovský rybník a my už sjíždíme do Maletic.

Cedule nás lákají ke Klokočínské tvrzi, kde cestou potkáváme poutníky na koních.

Jedou podél Blanice a Otavy do Kestřan.

Blanice mírně regulovaná.

Tvrz vybarvená do ruda.

Vchod je z druhé strany, můžeme dovnitř nakouknout, ale k prohlídce se zlákat nenecháváme. Matréta se už těší na kávičku, my ostatní i na nějaký gáblík.

Ještě než dojedeme do hospody, seznamuje se ale Markétka, chudinka poněkud důvěrněji se zdejším asfaltem. Nakonec se přece jen otřesená znovu rozjede.

A u kávy si už na nic nevzpomíná.

Dlouhé posezení musíme přerušit a pokračovat k nádraží v Číčenicích. Naposledy v Malenovicích přejíždíme Blanici.

Čavyně je malá víska, kde nás zaujal nejvíce místní lom.

Koukáme kudy by šlo nahoru vylézt, čas to ale již nedovoluje. Od Dřemlínského rybníka pokračujeme do Zlivi jen s Janou.

Krajina rybníků je dnes obšťastněna černými plochami tabulí k výrobě "ekologické" sluneční energie. Zdálky ani nepoznáte, že se nedíváte na rybník.

Strpský rybník ozvláštní labuť a přicházejícím podzimen zbarvený jilm. Nebo jasan?

Za Zbudovem fotím pomník Jakuba Kubaty, u kterého postává několik cyklistů. Trasy po Blatech jsou opravdu oddychové...

Celkové foto a mám před sebou posledních pár km.

Zbudovská Blata jsou často smutná. Nám ale dnešní výlet náladu určitě zvedl.

Hodnocení článku

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

tatlanka

6. října 2011 21:49

tatlanka říká

Super výlet, super parta a na konci i super fotky. No prostě, co víc si můžem přát.

Japo

8. října 2011 19:30

Japo říká

Jo, fotit při zatažené obloze není nic jednoduchého ...

Ale díky za inspiraci na jarní výlet. Koukám, že to ani nebylo vůbec krátké.

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.