vydáno 16. listopadu 2011 – napsal Paulie
Vysoký král (jak zní doslovný překlad), panující nad celými Berchtesgadenskými Alpami, tvoří vskutku majestátný masiv ležící na západ od Dachsteinu. Záda a týl hlavy představují strmé skály obrácené k jihu, naopak tvář je mírnější a obrácená k nebi. Zdobí ji strniště řídnoucích vousů, neboli malý roztávající ledovec.
Sobota 3. září 2011 vypadala velmi slibně, a tak jsme se s taťkou v pátek rozhoupali k jednodennímu výletu do Alp. Stačilo rychle sehnat pojištění, sbalit, sebrat auto a vydat se na 350 kilometrovou cestu přes Linz a Salzburg (naštěstí z půlky po rychlých rakouských dálnicích). Pod jižní stěnu Hochkönigu jsme dorazili někdy po deváté za tmy.
I přes strmost jižní stěny tam vede turistická cesta až na vrchol, i když je z nezajištěných tras asi nejtěžší. Další dvě turistické cesty obcházejí obloukem několikakilometrovou jižní stěnu, jedna z východu, druhá ze západu, pár cest vede i z mírnější severní strany.
Táboření na pastvině několik metrů od parkoviště se naštěstí obešlo bez další kravské příhody, zase náš však rušila přijíždějící auta a k ránu odcházející horolezci a turisté (ještě za tmy). My vstali před sedmou, měli jsme toho před sebou také dost. Od parkoviště (cca 1325 m n.m.) nás vedla značka nahoru po almech (pastvinách), někdy přímo kolem krav. Obloha byla čistá, a tak se nám brzy otevřely krásné výhledy. V osm jsme byli u Erichthütte (1546 m) a pokračovali jsme po travnatých svazích ke skalám.
Po půl desáté jsme došli k začátku ferraty vedoucí jižní stěnou paralelně s turistickou cestou. Tam jsme chvíli nevěděli, jak dál, muselo se totiž sestoupit dobrých 50 metrů. Pak se pokračovalo po vcelku strmé skále (se sutí) s výhledem na rozeklaný vápencový hřeben, po němž vedla ferrata. Její krásu si zblízka užíval nekonečný had nadšenců.
Na naší cestě pro turisty jsme mnoho lidí nepotkali, vzpomínám jen na skupinku Čechů, kteří zavrtávali do skály cedulku na památku jejich přítelkyně, která tam zemřela před rokem. Tehdy jsem uvažoval, kolik je už v Alpách takových cedulek a kolik jich tam bude třeba za 200 let. Hory si však vybírají daň za svou krásu a je dobré, že se pořád najde dost lidí, kteří se do nich nebojí vydat.
Parkoviště, kousek nad nímž jsme spali.
První výhledy nabízejí Schönfeldspitze.
Erichthütte na jižních svazích Hochkönigu
Údolí na severním konci Alp jsou zalita mlhou.
Stoupání po pastvinách od Erichhütte
Mlžný fjord
Skalnaté a strmé jižní úbočí hory
Pohled zpět, odkud jsme to přišli.
Krátky lanový most na ferratě, skalnatý hřeben ale padá na obě strany dost prudce.
Po strmém svahu stoupáme vytrvale nahoru (nemuselo se však přímo lézt).
Kolmé stěny a někde nad nimi ferrata
Začátek zajištěné cesty
Další část ferraty
Zajištěná cesta vede téměř kolmo vzhůru.
Lanový most, asi jen s jedním lanem. Je třeba přeručkovat nebo sjet (ferrata je nejspíš jednosměrná, stejně směrem nahoru proudí tolik lidí, že by se nešlo vyhýbat).
Klettersteig vede po skále, vypadá to na dost lezení a zábavy.
Výstup prudkým skalnatým svahem byl dlouhý a dělalo se vedro, takže jsme byli hodně rádi, když jsme před polednem vyšli na hřeben a uviděli vrchol s chatou Matrashaus a malý zbytek ledovce. Výstup na vrchol ve 2941 m po hřebeni, který na severní stranu spadal hodně mírně, pak trval ještě půlhodiny. Poté jsme si konečně mohli užívat rozhledy, pivo a odpočívat.
Po dlouhém stoupání jsme na hřebeni a vidíme Matrashaus u vrcholu. Čeká nás ještě chvíle chůze po mírném hřebeni, což zvládáme celkem v pohodě.
Chata, předvrchol a za ním vrcholový kříž.
Jeden z malých zbytečků ledovce, který už tu za pár let nejspíš nebude. Bojíme se, že je poslední, takže led už neuvidíme a taťka vzpomíná, jak tu před onoho lety chodil po ledovci ...
... ale naštěstí tomu tak není. O kus dál jsme spatřili hlavní zbytek ledovce, který měl pár set metrů (tedy byl stále dost malý i na alpské poměry).
Matrashaus na vrcholu. Dovnitř nejdeme, za hezkého počasí nám stačí sedět venku a kochat se.
Vrcholovka
Vrcholová planina a asi půlka zbytku ledovce
Ledoveček v celé kráse. Okolo bylo jen pár malých zbytků, jinak už nic. Taťka říkal, že dříve se po něm šlo možná i více jak kilometr (dnes už vůbec).
V dáli vidíme Ankogel s mnohem většími ledovci.
Hřeben s ferratou, nyní shora.
Po hodině jsme zahájili sestup. Ani jednomu z nás se nechtělo jít stejnou cestou (i výstup byl v mnohých místech kvůli suti a kamínkům obtížný), tak jsme se vydali oklikou na východ. Šlo se po planině, takže se klesalo a stoupalo a klesalo ...
Až kolem třetí jsme začali pořádně klesat. Cesta sice byla v pohodě, ale dlouhá a navíc bylo docela vedro. Na Mitterfeld Alm (1669 m) jsme došli až v půl šesté. Tam jsme dali něco na posilněnou (já mléko, taťka Radlera) a pokračovali jsme k Arhur Hausu (1502 m), odkud vedl dlouhý traverz skrz lesy.
Jelikož jsme věděli, že nestihneme dojít až k autu do setmění, rozhodli jsme se sejít k silnici a tam dostopovat, tak jsme u vodopádů (docela zastrčených v údolí) odbočili na Kopphütte a od ní došli k silnici. Tam jsme byli až po západu slunce.
Malý zbytek ledovce nám posloužil jako nouzový zdroj tekutin, které za teplého počasí celkem rychle docházely. Voda odtud myslím nebyla zas tak špatná.
Osamocená skála Torsäule (2651 m) je oblíbeným cílem horolezců. Ze strany, která není na této fotce vidět, je prý horolezecká trojka, jinak bude výstup o dost těžší.
Skupina Tennengebirge nabízí na pohled zcela rovný hřeben. Skutečně se tam výšky vrcholů moc neliší.
Masiv Dachsteinu (někde před ním i Bischofsmütze) a vzpomínka na letošní červenec ...
Večerní pohled na jih
Slunce zbarvuje okolní hřebeny moc pěkně, ale bohužel/naštěstí jsme už dole.
V dáli zahořelo a nastalo setmění ...
Chvíli jsme odpočívali, kolem projelo však jen jedno auto a to nezastavilo, takže jsme se rozhodli jít pěšky po silnici a při tom stopovat. Ušli jsme necelý kilometr, když nám v zatáčce zastavilo téměř plné auto, museli jsme vmáčknout čtyři na zadní sedadlo, ale přesto to bylo mnohem lepší než jít pěšky. Ochotný řidič nás dovezl až na parkoviště k autu, i když se pak musel kus vracet do Birgkar Hausu.
Po lehké večeři jsme šli spát na stejné místo, přijel však traktor a jeho řidič nám vynadal, že se tu nesmí kempovat (bohužel jsme na sebe upozornili baterkou). Hrozil policií, a tak se taťka rozhodl jet domů. Dokázal uřídit 5 hodin, i když já jsem vedle něj na předním sedadle spal. Někdy před druhou hodinou večerní (pro některé ranní :-) ) jsme byli doma.
Tím skončila rychlá, ale přesto povedená návštěva Alp. Snad se příští rok také tak povede září! :-)