Na lovu tisícovek Prášilskem a Hartmanickem

Na lovu tisícovek Prášilskem a Hartmanickem

Ždánidla, Dřevěná hůl, Hůrecká hora, Vysoký hřbet, Kochánovský vrch, Hadí vrch, Hamižná, Březník

Přestože na mnohé vrcholky Šumavy nevede turistická značka, jsou i ony hojně navštěvovány. Často je to pro ideální výhledy, které mohou za dobrého poskytnout, jindy jsou cílem lovců vrcholů. Významný podíl na tomto stavu má jistě inspirativní web www.tisicovky.cz, kde jsou popisy všech vrcholů našich hor s výškou minimálně tisíc metrů nad mořem. 
Nám se jich povedlo ve třech dnech postupně zdolat hned sedm a nádavkem jsme k nim přidali i zajímavou horu Hamižnou. Díky ubytování v penzionu Dobrá Voda u Hartmanic jsme si večer užili i trochu kultury v kostele, zkrášleném skleněnými výtvory - oltářem, křížovou cestou a sochou sv. Vintíře.

Přes Ždánidla na Dřevěnou hůl a Hůreckou horu

trasa a výškový profil

mapa Ždánidla

Říjnové počasí často vykazuje proměnlivou oblačnost a tak je nutné do báglů k svačině pro jistotu přibalit pláštěnku. Zima však dnes ani po ránu není a vypadá to, že si budeme moct tři dny v okolí Prášil a Hartmanic dokonale užít.

Poté, co se autobusem přemístíme ze Skelné do Prášil, čeká nás mírné stoupání. Ještě než se vrhneme do zdejší divočiny, postojíme chvíli v tichém zadumání na místě do povětří vyhozeného kostela. V 50tých letech šlo na Šumavě o běžnou věc. V blízkosti hranic přece žili komunisty prověření a socialismu oddaní lidé, kteří do kostela nepatří. Kdo by se proto o tyto svatostánky staral?

Jdeme po žluté značce nad jednu z mnoha po válce vysídlených obcí, se jménem Dolní Ždánidla, a vysokou mokrou travou se s opatrností nám vlastní, snažíme dosáhnout stejnojmenného vrcholku (1 017 m n. m.). Skály zde poskytují pouze omezený výhled. Přece jen nejsme moc vysoko a kolem se rozkládají mnohem vyšší hory.

Jedna z nich - Ždánidla (1 309 m n. m.), nás tiše očekává. Pro mne je to opakování výstupu, který jsem zde uskutečnil před dvěma lety a popsal ho v článku Jezerní hora, Svaroh a Ždánidla, zapovězené cíle Šumavy ...

Před hraničním přechodem Gsenget mizíme ze značené stezky. Serpentinou pohodlně stoupáme svahem Ždánidel a teprve poslední úsek je trochu náročnější. Stezka travou přes polomy nám promáčí boty a ubere dech. Tvrdnou mi lýtka, přesto bez zastávky jdu za Vencou až k vrcholové tyči. Až u ní orazíme.

Dohlednost je mizerná i po dvou propršených dnech a tak se omezuji jen na dokumentaci okolí vrcholu. Z kořenů vyvrácené smrky jsou tím, co si navždy zapamatuje každý, kdo sem nyní vystoupí. Jak složitě jsme sestupovali při minulé výpravě jsem podrobně popsal ve výše uvedeném článku, dnes se jen jednoduše vrátíme z vrcholu zpět k cestě stejnou, výstupovou stezkou. No, jednoduše. V trávě u vrcholu je vyšlapáno mnoho cestiček a ty nás svedou jinam. Jen intuitivně pak dohledáváme správný směr.

I pokračování na Dřevěnou holi (1 206 m n. m.) se zdá snadné. V sedle nás však čeká mladá smrčina, kterou se musíme nějak prodrat. Objeví se dlouhé oplocení, kde naštěstí lze využít zadrátované vrata a skrz vysazené stromky projít po těžařské cestě. Za ohradou je již vrcholek skutečně nadohled.

Lezeme na nejvyšší skalku a odškrtáváme druhou dnešní tisícovku. Strmým svahem sestupujeme lesem k západu na modrou turistickou značku, protože k další tisícovce - Hůreckému vrchu (1 099 m n. m.), se nejsnáze dostaneme přes Starou Hůrku. Když dosáhneme lesní cestu zakreslenou na mapě, je postup již jednoznačný. Jdeme kolem Jezerního potoka k Hůrce.

Pomník v Prášilech.

...

Něco ze starých časů přece jen zůstalo.

Prášilský kostel však ne. Obnoveny jsou jen základy.

Dolní Ždánidla (1 017 m n. m.).

Výhled z vrcholu Dolních Ždánidel.

...

Stoupání na Ždánidla.

Javorná a Hadí vrch.

...

Velký a Malý Roklan.

...

...

...

Cesta na Dřevěnou hůl.

Plesná (1 336 m n. m.).

...

Vrcholek Dřevěné hole (1 206 m n. m.).

...

Nad Jezerním potokem.

Pohled k Dřevěné holi od Hůrky.

V Hůrce si každý jednou zatáhneme za lano zvonu zdejší kaple svatého Kříže. Podvakrát se ozve známý zvuk a my s mírným dojetím čteme ceduli se jmény mnoha zastřelených spoluobčanů, kteří ukončili nedobrovolně svoji pouť Šumavou za svobodou u jejích hranic. Jdeme kolem zbořeného kostela s hrobkou majitelů zdejší bývalé sklárny Abelů. Kostel potkal osud Prášilského kostela a mnoha dalších, tedy nemilosrdný poválečný odstřel. Zbořeny byly zde na Hůrce po vystěhování obyvatel i všechny okolní domy. Kainovo znamení...

Zdejší kaple se zachovala jen proto, že sloužila vojákům jako dělostřelecká pozorovatelna. Osudy šumavských obcí jsou si v mnohém velmi podobné, byť za každým stojí vlastní příběh. Zde smutek umocňují zbylé křížky rozvráceného hřbitova se jmény mrtvých a do piety upravené rozvaliny kostela.

V zamyšlení opuštíme toto zvláštní a silnou energií nabité místo a díváme se do mapy kudy pokračovat na vrchol Hůreckého vrchu. Z nedaleké loučky zjevné a snadné. Cesta stoupá smrkovým lesem průsekem přímo vzhůru. Ostrých sto výškových metrů znovu rozehřeje naše těla a roztáhne plíce. Ač jsme dva, dýcháme jako čtyři.

Na vrcholku nic k vidění není, zaujme snad jen torzo mohutného buku. Díky modré tečce upřesňujeme další postup a bez nebezpečí zbloudění se s její pomocí snadno dostaneme dolů k vodnímu kanálu, který o kilometr výš odbočuje z Jezerního potoka. Přecházíme místa nedaleko soutoku Slatinného potoka s Křemelnou. Tady naše vojsko kdysi mohutně cvičilo a dnes jsou kolem cesty upozornění na možnou nevybuchlou munici. Kdysi jsme zde na okraji lesa přespali a moc dobře si pamatuji na miliony maličkých dotěrných muchniček, které nám nedovolily se v klidu ani nasnídat.

Za Slatinným potokem se obracíme ke Skelné a k pochodu využíváme již téměř dokončenou cyklostezku. Můstky nás převedou přes Křemelnou a prameny u bývalé Paseky, přímo k zaparkovanému autu. Cítíme velkou únavu z našlapaných kilometrů, ale i velké uspokojení z dobře vykonané práce.

Na večeři zastavujeme ve vyhlášené restauraci "Hotel Seno", dnes penzionu Rovina, s výbornou kuchyní. O tom se brzy múžeme přesvědčit, když si objednáme jelení svíčkovou s brusinkami a mrkvovými knedlíky. My dva zlivští "Mrkvani" nemůžeme takové pochoutce odolat..

Čekání na jídlo si krátíme čtením první strany listů s menu, kde se dozvíme proč se zde ujala přezdívka Hotel Seno. Penzion v dnešní podobě zde nestál odjakživa. Dům se po odsunu majitelů změnil na velký seník, který často využívali k přespání vojáci vracející se unaveni z hospody v Hartmanicích, kdy zde přespávali na seně.

...

...

Hůrka.

Jedenkrát zatáhni...

...

Zaniklé obce.

...

U Jezerního potoka.

Slučí tah.

Hůrecký vrch (1 099 m n. m.) od Slučího tahu.

Můstek cyklotrasy přes Křemelnou.

Hotel Seno, aneb jak to bylo s chalupou na Rovině.

Elektromobil k zapůjčení.

Přes další vrcholy na Kepelské Zhůří

trasa a výškový profil

mapa Hadí vrch

Sobotní ráno nás vítá padající hustá mlha. Ze stromů prší, všude kolem je mokro. Do tohoto marastu se odvažujeme vyrazit na další předem naplánovaný trek. Odjíždíme k bývalé Staré Huti, odkud půjdeme po zelené značce na Vysoký hřbet (1 078 m n. m.). Na parkovišti "Zaparkuj a jdi" je i v této slotě plno aut. Je vidět, že ani další poutníky dnešní kruté podmínky od plánů neodradily.

Jdeme na značenou stezku a až pod vrcholem začneme rychleji stoupat. Zanedlouho Venca kouká na výškoměr svých hodinek a hlásí přesvědčivě: "Jsme 938 m vysoko, ještě to nahoru máme 140 metrů".

Namítám, že už je kousek přede mnou hřeben a nějak se mi to nezdá: "To není možný Venco, to ti ukazuje blbě. Modrou tečku mám na 1 040 metrech." odvětím trochu nejistě.

"Já jsem to nezkalibroval, může tam bejt chyba" tvrdí mi.

"Přes sto metrů? Vždyť to tady už nikam nestoupá..." kroutím hlavou. " Ukaž já ti je rozšlápnu!"

Chvíli oba mlčíme a najednou se ozve: "Ty, já to mám přepnutý na čas - je 9:42!",

zaraduje se a hned hrdě hlásí: "1 068 metrů, ukazuje mi to dobře, tady je někde vrchol!"

Nevěřícně kroutím hlavou a jdu přímo k vrcholové tyčce.

Dobrá Voda.

Kaplička s léčivým pramenem. Letošní deficit vláhy ho téměř vysušil.

Kostel sv. Vintíře byl postaven v roce 1706 na místě dřevěné kaple, která zde stávala již od 11. století. V době, kdy zde byl vojenský prostor, sloužil kostel jako vojenské skladiště. Díky tomu ho nepotkal osud jiných, vyhozených v 50tých letech do vzduchu.

Penzion Dobrá Voda u Hartmanic.

Cestou k Vysokému hřbetu.

Vrchol Vysoký hřbet (1 078 m n. m.).

Dolů nás odvádí pohodlná cesta, která ústí na hlavní. Mineme zelenou a znovu zaboříme nosy do vlhkého lesa. Koukáme po houbách, ale ty stále nerostou. Zkratka nás vede cik cak lesem a, podobně jako většina zkratek, se ukazuje jako ta delší varianta. Zachráněni jsme až když dojdeme na cestu. Vede zde žlutá společně s Farmářskou naučnou stezkou. Každou chvíli se nás tak bude snažit o něčem poučovat informační cedule. Směřujeme k výhledům nad Pekelským údolím. Dohlednost je však pár desítek metrů a tak koukáme dolů do husté šedivé kaše. Fotit jdou jen barevné stromy kousek od nás. Sám jsem zvědavý, jak vyjdou, protože mlhou rozptýlené světlo mám rád. Co na tom, že nejsou vidět detaily? Magie těchto fotek jiné nedostatky hravě přebíjí.

Znovu jsme na zelené značce, ale na vrchol Kochánova (1 004 m n. m.) musíme svahem pokosenou mokrou travou. Ploché temeno hory nemá žádný výrazný bod, který by ostatní převyšoval. Dovolíme si dokonce tvrdit, že vrcholová tyč by se měla přesunout výš jinam, ale to není podstatné.

Sestupem z vrcholu bohužel míjíme dvě umrlčí prkna, ke kterým se nám vracet už nechce. Míříme na Keply, nejlépe do hospody. Cestou se k nám přidává velké stádo krav. Některé se s námi snaží hlasitě domluvit, moc jim však nerozumíme. Až v Keplech, kam nás všechny nezištně doprovodí, zjistíme co nám asi chtěly sdělit. Hospoda zde již pár let neexistuje a my ji hledáme marně.

Přírodní park Kochánov.

...

Na Farmářské NS.

Z Radkovské vyhlídky běžně dohlédnete do hlubin Volšovky, dnes však máme smůlu.

...

...

Kochánov (1 004 m n. m.).

Keply.

...

Kraví říje...

...

...

...

...

...

...

Hlad nás donutí rozbalit zásoby na mokré lavičce nedaleko Kepelské studánky. Čteme si název od několika prázdných obalů léků a rozhlížíme se kolem, kdeže je onen sebevrah, který je všechny najednou zkonzumoval. Do lesa ho hledat nejdeme a raději pokračujeme k Hadímu vrchu (1 021 m n. m.), než začne někde v křoví smrdět.

Modrá značka plochý vrchol podchází lesem a my to napravujeme únikem z ní a hledáme přímou cestu k vrcholu. Hadí vrch je zvláštní kopeček. Odlesnění mu dodává neopakovatelnou tajemnou atmosféru a jedinečnost. Dnes se zde v sezóně znovu pase dobytek, aby se zamezilo jeho zarůstánI. To je patrné již dost. Holt není nad to, poslat sem na desetiletí vojska a tanky.

Ze skruže trčí tyč další z tisícovek. Je zde i nová vrcholová kniha, kam se zapisujeme. Ještě podpis a nezbytná reklama www.slapoty.cz a jde se dál. Dole pod kopcem čekána místě bývalého Zhůří kaplička Nejsvětější Trojice.

A nejen ona. Opodál vyrostl Kříž smíření, který byl vztyčen v roce 2012 a je vytvořen z plátů ocela tak, aby vnitřek kříže zůstal otevřený. K bokům kříže se postupně přidávají kamenné kvádry s drobnými artefakty z míst, kde bylo v minulosti pácháno zlo. Do prvního kvádru byl vložen kousek ostnatého drátu, jako připomínka na železnou oponu oddělující desetiletí naši zem od svobodného světa. Další je zde položen za vysídlené šumavské obce. A dalších kvádrů rychle přibývá. Inu svět není ideální, bolest a utrpení v něm má stále své místo.

O další kousek dál stojí památník padlým americkým vojákům, kteří zde zahynuli v přestřelce s nacisty na konci války.

Pohledem ještě zkontrolujeme meandry Křemelné a stoupáme zpět k Staré Huti.

...

Hadí vrch (1 021 m n. m.).

Letitý rozcestník.

Vrchol.

...

...

Zhůří.

...

...

Panorama.

Údolí Křemelné.

...

Kaplička nejsvětější Trojice.

Zaniklé obce...

Umrlčí prkna.

...

Kříž smíření.

...

...

Pomník padlým americkým vojákům.

V pozdním odpoledni se znovu stavíme na dobré jídlo v penzionu Chata na Rovině alias Hotelu Seno. Večer přijíždí Jitka s Romanem, kterým nakonec kvůli rodinným problémům dnešní vandr unikl, a jdeme společně na koncert Pavlíny Jíšové a Adélky Jonášové do dobrovodského kostela. Jen Venca se postí a radši si léčí své utržené rány. Zvláštní atmosféru zjemňují krásné hlas, které si po čase zase rádi vychutnáme. Po koncertě si s Romanem z nostalgie kupujeme každý jedno CD, byť bychom si ho mohli jistě zadarmo doma vypálit. Jen ta myš s věnováním na něm chybí, nechtěli jsme otravovat. Ale třeba ji v Podeřišti nebo sedlecké restauraci Blata dodatečně na cédéčko dostanu.

Pavlína Jíšová a Adéla Jonášová.

Skleněný oltář - Dobrá Voda u Hartmanic.

...

Penzionu Dobrá Voda u Hartmanic potěší neobvyklou atmosférou starého domu s bytelným starožitným nábytkem a dřevěnou nevrzající podlahou.Majitelka Vladěna Tesařová je autorkou skleněného oltáře, křížové cesty a sochy sv. Vintíře v sousedním dobrovodském kostelu.

Naučnou stezkou Hamižná

trasa a výškový profil

mapa Hamížná

Konečně se nízkou oblačností prodraly sluneční paprsky a modré nebe za oknem vypadá po ránu optimisticky. Zaplatíme ubytování sympatické paní domu, Vladěně Tesařové, autorce skleněného oltáře, křížové cesty a sochy sv. Vintíře ve zdejším kostele. Venca vyzvídá jak dlouho se skleněný oltář tvořil a odpovědí je mu, že celý rok. Pic!

Vykračujeme si naučnou stezkou na Hamižnou horu (853 m n. m.). Její název napovídá, že se v dobách dolování zlata stala noční můrou zdejších havířů, když své poklady vydávala jen velmi nerada. Stezka horu obchází až k lyžařské sjezdovce, kudy zamíří na vrchol hory. Nedaleko horní stanice vlečné lanovky nacházíme menší vrcholovou skalku, betonové pylony a rozvalené základy nějakého stavení. Nic pěkného. Jen rozhled směrem k Hartmanicím je hezký. Barevné podzimní naladění zdejší kopcovité krajině sluší. Sestoupíme k staré soumarské kapličce, která zde stojí u staré obchodní stezky, později zvané Vintířova, a dochovala se v téměř nezměněné podobě až do dnešnIch dnů.

Za hlavní cestou začíná PR Hamižná, kde bylo nalezeno několik vzácných bylinek a orchidejí. Nejen o nich se dočteme z několika informačních cedulí. Z nedaleké dřevěné rozhledové plošiny pohlédneme daleko do kraje Petrovicka, byť vzdálené obzory jsou znovu značně zamlženy. Odsud klesáme lesem k Peklu. Nevím, kdo z nás dvou se do něho po smrti opravdu podívá, ale dnes jsme se mu raději vyhli. I jeho kóta zaznajenaná na zdejším rozcestníku - 660 m cosi signalizuje. Tu třetí šestku se již zapsat nepodařilo a kdo ví jak to vlastně je.

Znovu stoupáme, tentokrát ke Karlovu, kde stojí zámeček z poloviny 19. století. Dříve byl využívaný pro vojenské účaly jako zotavovn, nyní je v soukromých rukách. Jistě i proto se mu žlutá turistická značka zcela vybýbá a vede jinak než je naznačeno na mapě. Za plotem se mohutně staví, zámeček vůbec nevidíme. Potěší nás zde pouze krásná kamenná Mariánská kaple z konce 19. století, skvící se pod mohutnými a všemi barvami oplývajícími stromy.

Zbývá nám dokončit výstup na Rovinu. Slunce v lese tvoří zvláštní podívanou, když jeho paprsky pronikají jemným mlžným oparem.

Hamižná od Dobré Vody.

...

...

Hartmanice.

Hamižná (853 m n. m.).

...

Panorama Horní Krušec.

PR Žežulka.

...

...

...

U krmelce.

...

Králík divoký.

Mariánská kaplička v Karlíně pochází z roku 1898 a byla vystavěna Jiřím Beywlem podle vrchního stavebního rady Heinricha von Ferstela z Vídně. Podle jeho návrhu byl postavem i obelisk Stifterova pomníku nad Plešným jezerem.

Karlov.

Výhled od Karlova.

...

...

Na rovinu řeknu, že i potřetí se jdeme najíst do Hotelu Seno. Je pravé poledne a nic jsme od rána nejedli. Teprve nasyceni vystupujeme na další z vrcholů, známý Březník (1 006 m n. m.), s kaplí zasvěcenou svatému Vintíři.

Do skály vytesanými schody lezeme na skalní pilíř s vyhlídkou na vrcholy Ždánidel, Plesné a Polomu. Zdejší skála se jmenuje po poustevníku Vintířovi, který se pod skalou usadil a kde také zemřel. Žil v 10. a 11. století a jeho život je obestřen velkým tajemstvím.

Přecházíme Pustinu a svahem loučkou se spouštíme ke kostelu v Dobré Vodě. Venca ještě chvilku marně chytá ze zdejšího vyschlého pramene léčivou vodu, což se mu nedaří. Voda po suchém létu jen kape a vzlíná.

Hotel Seno.

Vintířova kaplička.

Vrchol BřeznIku (1006 m n. m.).

...

...

Kostel sv. Vintíře.

Dobrá Voda.

...

...

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Paulie

14. února 2016 21:34

Paulie říká

Lov vrcholů se může zdát trochu povrchní, ale motivuje člověka procházet neprošlapané stezky a více zpříma se dotknout lesa. Taky mě baví naplánovat si stezku přes pár vrcholů cestou necestou

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Rony

16. února 2016 13:10

Rony říká

Ano, může se to jevit jako povrchní a zbytečné. Na Šumavë mi to ale nevadí, pokud to jsou vrcholky na kterých jsem nikdy nebyl. Je pravdou, že přitom objevíš mnoho jinak skrytého.

V horách kde to neznám klidně budu štrádovat jen po značených stezkách. To víš, když máš kamarády sběratele tisícovek, musíš se trochu podřídit. Zvykl jsem si .

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.