Na návštěvě ve Slovinsku II.

Na návštěvě ve Slovinsku II.

Článek o našem letním výletě za slovinskými kamarády pokračuje druhou částí. Po návštěvě Lublaně a slovinského pobřeží jsme v závěru čtvrtého dne dorazili spolu s kamarádem Armandem do podalpského městečka Tolmin a nocujeme v bytě u jeho spolužáka Primože. Ten se k nám připojí až ráno, vypomáhá totiž do pozdních nočních hodin na právě vrcholícím metalovém festivalu, díky němuž je teď v jinak poklidném Tolminu docela rušno.

5. den (sobota)

Ráno se nejprve musím osvobodit od spacáku, k němuž jsem se díky přípravku na mazání spálenin přilepil polovinou obličeje, hned poté se mi daří na balkoně vyplašit Primožovu kočku. Ta má, jak jsem zmínil v prvním článku, panickou hrůzu z lidí, jsem tedy na dlouhé hodiny poslední, kdo ji viděl. Primož přišel podle očekávání až v noci, vstávání kolem osmé je tedy docela na hraně, ale on sám to vlastně takto navrhoval.

Až se Primož probudí, vyvede nás na nějakou delší túru po okolí. Nemám o dnešních plánech moc velký přehled, ale budeme se držet spíše v údolích, horké počasí nějakou větší námahu předem vylučuje. Po snídani scházíme zkratkou mezi zahradami k silnici vedoucí podél řeky Tolminky a opouštíme Tolmin severním směrem.

Tolminka má stejně jako Soča, která městem taktéž protéká, neobvyklý modrozelený odstín.

Vojenský hřbitov Loče na okraji Tolminu

Podle informační tabule, která je vyvedena i v češtině, zde odpočívá asi 3300 rakousko-uherských vojáků padlých v okolí během první světové války. Před exhumací v roce 1938 zde byli uloženi též vojáci z Německa a Itálie.

Celkový pohled na hřbitov a okolní krajinu (abych byl upřímný, tuto fotku jsem pořídil až odpoledne při zpáteční cestě)

Asi po čtvrthodině chůze nás tato cedule vítá v jediném slovinském národním parku, nazvaném po známém nejvyšším vrcholu Julských Alp, jenž je symbolicky vyobrazen i na státní vlajce a znaku. Vpravo bychom mohli sejít k soutěsce řeky Tolminky, my si ji ale necháme na odpoledne, teď se budeme drápat do kopce po levé straně.

Temná lesní pěšina naštěstí nebyla příliš dlouhá, vystoupali jsme nejvýše sto metrů ke kostelu svatého Petra.

Tesařík alpský, u nás kriticky ohrožený, zde patrně hojnější

Dalších pár kilometrů jdeme docela svižně po takovéto silnici, pěkně ve stínu a po rovině.

Silnice je zaříznuta do velmi prudkého svahu, při pravém kraji to tedy chce trochu opatrnosti, aby člověk neskončil kdesi o sto metrů níž u Tolminky. Občas se taková věc stane, jak smutně dokládá například jeden nepříliš starý památník s datem 1. ledna.

Zhruba po pěti kilometrech vycházíme z ryze lesnaté části svahu do krajiny lesů, luk a pastvin. V pozadí nejjižnější z hlavních hřebenů Julských Alp, který těsně přesahuje dva kilometry výšky.

Teď už je stín docela roztroušený, takže do nás převážně naplno praží slunce a tempo chůze upadá. Při okraji silnice každou chvíli něco zašustí, prý je tu hodně hadů.

Drobný přítok Tolminky

To se takhle jednou utrhlo půl kilometru svahu... Je to jen pár let zpátky, zřícený materiál vytvořil na Tolmince dočasnou přehradu, po stržené cestě naštěstí zrovna nikdo nešel. Primož myslím říkal, že sesuvu pomohlo zemětřesení, ale už si nejsem jistý.

Jdeme údajně celou dobu k nějakému kostelu, je to tedy docela dálka. Pouhých pár minut před cílem ještě musíme udělat odpočinkovou pauzu, neboť jsme začali po dlouhé době stoupat a je vedro k padnutí, už po zběžném prohlédnutí kostela zvenku je ale zřejmé, že vyrazit sem vůbec nebyl špatný nápad.

Kostel Javorca, přesněji tedy pamětní kostel svatého Ducha (spominska cerkev svetega Duha), v plné parádě

Těch pár posledních schodů už si v klidu vychutnáme.

Uvnitř to vypadá pěkně, i když mě v první chvíli víc než interiér zajímá skutečnost, že je zde docela chládek. Primož nám jakožto místní rodák dokonce domluvil vstup zdarma.

Kostel vybudovali v roce 1916 rakouští vojáci, je to jediný dochovaný pamětní kostel rakousko-uherské armády na této válečné frontě. Na vnitřních zdech jsou umístěny desky se jmény rakousko-uherských vojáků, kteří zemřeli na okolních kopcích.

Nelze přehlédnout, že zde padlo i mnoho našich krajanů (z tehdejšího pohledu byli samozřejmě krajané všichni zde uvedení).

Zvenku jsou po obvodu kostela vyobrazeny znaky zemí rakousko-uherského císařství.

Kostel shora

Chvíli odpočíváme ve stínu u kravského koryta a kocháme se výhledy. Zde se díváme do údolí Tolminky, odtud jsme sem přišli.

Nejvyšším vrcholem hřebene na obrázku je Krn (2244 m), tam bychom se možná vypravili, kdyby dnes nebyly tropy.

Zpátky nás Primož vede zkratkou přes nějaké ty lesní krpály, kluzké kameny v potoce a podobné věci. Mám docela strach o foťák, takže jdu opatrně a výpravu trochu zdržuju.

Záhy se ale dostáváme na schůdnější původní cestu a čekají nás dlouhé kilometry zpět k Tolminu. Nouzí o vodu netrpíme, už před tímto pramenem nám na jednom statku dovolili, abychom si u nich doplnili lahve.

Vrátili jsme se až k ceduli na hranici národního parku. Jak jsem slíbil, teď se vydáme do soutěsky řeky Tolminky, která patří k tomu nejlepšímu, co lze v okolí Tolminu vidět. Soutěska je přístupná jen po dobře udržované a zajištěné stezce, z čehož plyne povinnost zaplatit vyšší než symbolický vstupní poplatek, nad tím v přírodě vždy kroutím hlavou. Primož se však podobně jako na Javorci dává do řeči s pokladní, ta chvíli dělá, že mu vydává lístek, aby ostatní návštěvníci neřekli, a nakonec nás pouští zadarmo.

Na začátku stezky

Ďáblův most (Hudičev most), za své jméno vděčí poloze nad šedesát metrů hlubokou úzkou průrvou.

Tolminka z mostu (po proudu)

Jako první si vybíráme odbočku stezky vedoucí nad říčkou zvanou Zadlaščica, která se hned za rohem vlévá do Tolminky. Oficiálně se soutěsky obou řek nazývají jednoduše Tolminské soutěsky (Tolminska korita).

Na cestě nás doprovází několik metalistů, kterým zrovna skončil festival, v některých místech (hlavně na vyhlídkách) je tedy docela těsno.

Kámen zvaný Medvědí hlava, skála skřípnutá mezi skalami

Zadlaščica a její soutěska

Dál už tato část stezky nevede, chvilku zde tedy pobydeme.

Po mnoha kilometrech pochodu začínáme být celkem uřícení, při 36 stupních se nelze divit. Snad si budu moct brzy někde vyprat, tady u Primože to už asi nestihnu. Vesměs bychom nejradši hned padli do vody, to je ovšem v plánu až později.

Kousek jsme se vrátili a scházíme k soutoku Zadlaščici a Tolminky, který leží pěkně v hloubi soutěsek.

Chvíli zde pozorujeme pěnící vodu narážející do bělavých kamenů a odpočíváme, pak vyrážíme proti proudu Tolminky.

Jsme teď zhruba v nejnižších místech Triglavského národního parku pod 200 metry nad mořem, dnešní túra je skutečně spíše údolní.

V zajetí vápencových stěn, Ďáblův most odtud vypadá o něco šíleněji než shora.

Jak se dostáváme dále, prochází stezka stále častěji skrz skálu, kde takřka není vidět na krok, světla ale ubývá obecně. Bohužel jsem toho v těchto úzkých místech moc nenafotil, neboť se kvůli ostatním lidem nemůžeme moc zastavovat, z obdobných důvodů se také na konci stezky okamžitě vracíme.

Když jsme odcházeli od soutoku, sledoval jsem metalisty lezoucí po neschůdném protějším břehu a říkal jsem si, že určitě každou chvíli skončí ve vodě. Nepletl jsem se, pár se jich teď drápe z řeky směrem k nám a nevypadají, že by se namočili dobrovolně. Tolminka je naštěstí velmi mělká.

Ze soutěsek jdeme již známou cestou zpátky na byt. Primož nás ke konci žene nějakou strmou zkratkou do kopce, hlavně abychom byli co nejdřív ve stínu. Na bytě si dáváme nezbytný odpočinek (přesněji odpadnutí) předtím, než se vyrazíme zchladit do řeky. Pokud ještě někoho zajímají osudy Primožovy kočky, po dobu naší túry zůstala zavřená v koupelně, na tento víkend asi nebude ráda vzpomínat.

Přes centrum města, kde se zastavujeme pro zmrzlinu, jdeme k soutoku Soči a Tolminky, jenž se nachází při jižním okraji Tolminu. Až sem zasahoval metalkemp, který se právě balí a uklízí, obecně je tu teď docela nepořádek.

Klasická modrozelená Soča, zleva přitéká Tolminka. Výška hladiny je zde uměle regulována, občas z řeky vystupují ostrůvky, občas vody výrazně přibyde a projede nějaká loď.

Chtěli jsme se zchladit, zde se nám to povede naprosto zaručeně. Armando odhaduje teplotu vody na nejvýše 12 stupňů a já mu docela věřím, po troše přemáhání nás ale čeká moc dobrá koupel. Když jdeme do vody podruhé, je už Slunce schované za mraky a já své pokusy o další ponoření do ledové vody vzdávám, ani ostatní lidé se už moc horlivě nekoupou. Ještě před naším odchodem pak na improvizovaném raftu v podobě plovoucí desky připlouvá parta metalistů, jeden po druhém padají do vody či na břeh a při následné chůzi více leží než stojí, to bude asi z toho vedra.

Teď už jsou naše dnešní plány splněny, můžeme se vrátit do města. Jdeme nejprve napříč areálem festivalu, který je skutečně docela velký, ještě zde zůstalo mnoho stanů.

Centrum Tolminu se rozkládá v okolí této křižovatky a není nijak velké, pro ilustraci postačí tato a následující fotka (víc jich stejně nemám).

Drobné náměstí s muzeem a restaurací

Večer trávíme poklidně na pokoji, převážně jídlem a hraním karet. Armando potřebuje vyklidit a opustit svůj studentský byt, zítra se tedy postupně vrátíme do Lublaně. Původně jsme s Tomášem zvažovali možnost poslat Armanda napřed a zdolat na jeho doporučení vrch Golica v hraničním pohoří Karavanky, který nabízí skvělé výhledy, ale zkoušet to v předpovídaných 38 stupních s velkými batohy na zádech?

6. den (neděle)

Vstáváme brzy, potřebujeme se dostat na ranní vlak vyjíždějící z blízké vesnice Most na Soči. Jelikož tato vesnice zas tak úplně blízká není, odveze nás tam autem Primožův kamarád. Jako výraz vděku jsem mu do kufru vysypal nějaké smetí z karimatky, které se tam dostalo asi u moře v Koperu, bohužel už nebyl čas, abych to uklidil.

Z Mostu vyrážíme do poměrně známého města Bled, které se rozkládá při ještě mnohem známějším Bledském jezeře. V posledních dnech vídáme tuto vodní plochu díky pohlednicím a jiným turistickým materiálům na každém rohu, tak jsem zvědavý.

Nevystupujeme vlastně přímo v Bledu, ale na opačné, západní straně jezera, která je ovšem také osídlena. Od železniční stanice stačí sejít kus dolů a jsme u vody.

Atmosféra u jezera se dá popsat jednoduše – davy lidí a 37stupňové vedro, které sem láká další davy lidí. Jezero samotné je krásné, ale na pohlednicích to zde vypadá mnohem klidněji. Množství návštěvníků mi trochu zkazilo dojmy, ale mohl jsem je tady tušit už při pohledu na mapu jezera a okolí, tato alpská perla je zkrátka silně civilizovaná. Jezero mimochodem zabírá asi jeden a půl kilometru čtverečního a nachází se 475 metrů nad mořem, napájí jej hlavně podzemní prameny.

Pro začátek se stejně jako mnoho dalších rozkládáme na břehu a na střídačku se koupeme. Voda je teplá, ale už kousek od břehu velice hluboká, já se tedy vzhledem ke své pochybné zdatnosti nepouštím daleko.

Na jezeře trénují slovinské olympijské naděje, zřejmě úspěšně, jak naznačuje nedaleká informační tabule s medailemi. Koupající se lidé, kteří v těchto místech podle cedulí nemají co dělat, si musí dávat pozor, aby je nepřejela kánoe či podobná věc.

Po koupeli se vydávám na vycházku podél západního břehu, fotky bohužel kvůli oparu nejsou moc barevné. Jezeru dodává na malebnosti malý ostrov s kostelem, kdyby bylo víc času, možná bychom se tam vypravili.

Pohled směrem k městu Bled, vlevo bledský hrad

Vracím se zpátky k místu, kde se koupeme. Tady už barvy vypadají lépe, málem jsem však kvůli této fotce spadl do vody i s foťákem, západní břeh je celkově zrádný.

Zatímco Armando pohlídá naše věci, projdeme se s Tomášem ještě po severním břehu, případně až k hradu.

Pětitisícový Bled je z tohoto pohledu plný hotelů a jiného turistického zázemí.

Směrovka říká, že k hradu už to při našich časových možnostech nestihneme, a šlapat do kopce se nám tak jako tak nechce, takže se jen vracíme zpátky k Armandovi a balíme věci. Potom ale stejně stoupáme, musíme zpátky k železniční stanici. Teď názorně vidíme, jak pošetilé by bylo vyrazit dnes s batohy do hor, vyšlápli jsme tak o 50 metrů výše a máme toho úplně plné boty.

Zde čekáme na vlak, který nás vezme do nedalekých Jesenic (jsou to skutečně „ty“ Jesenice, jak mi potvrdil Armando).

Vlak nám samozřejmě už od Mostů na Soči poskytuje zajímavé výhledy. Toto jsou nejspíše Karavanky, hradba hor mezi Rakouskem a Slovinskem.

V Jesenicích si počkáme na další spoj, který už nás vezme přímo do Lublaně. Nebude to za dlouho, takže se od nádraží nehodláme vzdalovat, jdu se podívat aspoň po blízkém okolí.

Jesenice jsou příhraniční údolní město silně protažené do délky, kde žije asi 13 tisíc obyvatel. Jak říká Armando, pro turistu zde kromě okolních hor není nic moc zajímavého. Město je výrazné svým ocelářským průmyslem a úspěšným hokejovým klubem, který byl bohužel nedávno rozpuštěn.

Cesta Maršala Tita před nádražím

Holubi schovaní před horkem

Památník obětem první světové války (pokud mě paměť neklame)

Zákaz kouření na nádraží. Slovinština má spoustu dalších milých jazykových obratů, pokud například potkáte vůz s nápisem „otrok v autu“, není to žádný vtípek, někdo zřejmě převáží potomka.

Na nádraží nám dělá společnost trojice lidí, kteří pokuřují v čekárně pod zákazem kouření, z mobilu si nahlas pouští lokální hip hop, občas si odplivnou na podlahu a podobně, takové to běžné kultivované chování. Cesta do Lublaně pak pro nás není ničím novým, tuto trasu jsme poznali už v úterý.

V Lublani hned jedeme do Armandova bytu, kde na něj čekají rodiče s autem. Vystěhování probíhá překvapivě rychle, za chvíli už se řítíme na východ Slovinska, kde Armandova rodina bydlí. Na hradní věž si tedy dnes nevylezeme, jak jsme plánovali, ale aspoň budeme pro příště vědět, že takovéto věci se neodkládají (to už bychom měli vědět dávno).

Jedeme po dálnici směrem k městu Celje. Asi 40 km za Lublaní ještě zajíždíme do vesnice Trojane, kde nám Armandovi rodiče kupují místní obrovské koblihy. Zhruba od Celje pokračujeme po normální dvouproudé silnici, takže už nejsme tak rychlí, silnice je však, jak je ve Slovinsku obvyklé, ve velmi dobrém stavu. Za prodlužujících se stínů pak konečně vjíždíme do městečka Rogaška Slatina při hranicích s Chorvatskem.

V Rogašce, jak se městu zkráceně říká, se nejprve zastavujeme v restauračním zařízení, kde pracuje Armandova kamarádka, na něco k pití. Dnes jenom symbolicky, brzy se přesouváme k domu Armandovy rodiny. Tam bychom měli být ubytováni až do soboty, pak ze Slovinska odjíždíme.

Armando bydlí na okraji Rogašky asi 300 metrů od hranice s Chorvatskem, ta se zde ovšem překračovat nesmí. Rodina si vedle stávajícího domku staví další, v něm budeme v jedné z hotových místností spát. Hned po příjezdu nás čeká vydatná večeře od babičky a Armandova mamka nám pere prádlo, už je nám s Tomášem skoro hloupé, jak moc se tu o nás všichni starají.

Večer sedíme s rodinou a sousedy před domem a v poklidu popíjíme víno, takhle nějak jsem si život v této téměř balkánské části Slovinska představoval. Spát jdeme brzy a ráno nikam nespěcháme, na druhou polovinu naší dovolené (již to tak můžeme nazvat) tedy budeme náležitě odpočatí.

7. den (pondělí)

Po probuzení nás venku vítá horké dopoledne a oslnivé slunce, bydlíme na svahu obráceném k jihovýchodu. V deset jdeme do hlavního domu na snídani, jak jsme se domluvili. Armando nám připravil plný stůl jídla, ale zdá se mi nějaký rozrušený; brzy se dozvídáme, že rodinu zrovna potkala smutná událost. Naše přítomnost se nám v takové situaci nezdá vhodná, takže navrhujeme, že prozatím někam odjedeme a necháme rodinu v klidu. Nakonec jsme se dohodli na přesunu do Mariboru, kde má kolej Martina (číst „martýna“), další kamarádka z Rogašky, tam se můžeme ubytovat. Stejně bychom toto město brzy navštívili, trochu zamícháme plány.

Třetí člověk z party, která byla rok předtím u nás v Praze, Miha, nás odváží autem do vesnice Poljčane, kde nasedneme na vlak.

Kopec Boč nepatří s výškou 978 metrů mezi slovinské rekordmany, v okruhu možná patnácti kilometrů však není žádný vrchol vyšší ani výraznější, nelze jej přehlédnout z Rogašky ani odtud z Poljčane. Určitě se na něj někdy vypravíme, až zase budeme u Armanda.

Do druhého největšího slovinského města to máme asi třicet kilometrů, za vlak platíme 3,25 € na osobu. Na nádraží přijíždíme někdy kolem půl druhé, Martina nás zde čeká s Danielou z Olomouce (snad jsem to nespletl), kterou už díky Martině od loňského léta také známe. Nejdříve si odložíme věci na koleji, jejíž budova stojí na severu města při velkém parku. Od nádraží se tam jde prakticky rovně, takže tady s Tomášem v příštích dnech určitě nezabloudíme.

Martina nám cestou zdůrazňuje, jak je Maribor malé a klidné město, všechno je prý tak blízko, že ani nebudeme potřebovat hromadnou dopravu. Maribor sice s 95 tisíci obyvateli malé město určitě není, pokud se tedy nedíváme jen na jeho část severně od řeky Drávy, kde se nachází i centrum, jinak ale musím souhlasit. Město na mě působí velice přátelsky, poloprázdné ulice jsou plné zeleně a cyklostezek, skoro všude vládne pořádek, klid a pohoda.

Maribor je mimochodem centrem historického regionu Dolní Štýrsko, zde zvaného Štajerska, který zabírá takřka celý severovýchod Slovinska. Přesný význam slůvka Štajerska jsem dost dlouho neznal, i když jsme ho například každou chvíli slýchávali z místních rádií, tak aspoň zpětně.

Pokoje na koleji, kde Martina bydlí, jsou velikostí srovnatelné s těmi, které máme v Praze na Strahově, celkově to tu však vypadá o poznání moderněji (až na „průchozí“ toalety, kde se vedle konajícího člověka mohou kdykoliv otevřít dveře přímo do libovolné ze dvou protilehlých chodeb). Martina s Danielou odpoledne odjedou (cestují po Slovinsku podobně jako my s Armandem), Martinin pokoj tedy v příštích dnech bude náš, aniž bychom někomu překáželi.

Prohlídka města je samozřejmě nejlepší s někým, kdo v daném městě přebývá, a Martina se role průvodkyně ráda ujme. Napřed nám ukazuje budovu své fakulty, která stojí poblíž koleje (Univerzita v Mariboru má asi 25 tisíc studentů), pak už se vydáváme do historického centra, které je od naší koleje vzdáleno pár minut chůze.

Gosposka ulica, jedna z pěších zón v centru. My se ale obracíme doleva do Slovinské ulice (Slovenska ulica).

Výhled z konce Slovinské ulice na východ. Po levé straně máme mariborský zámek, po pravé straně pak Zámecké náměstí (Grajski trg), které ale kvůli protisvětlu nefotím.

Již u Zámeckého náměstí se tážeme, jestli je právě toto hlavní náměstí v Mariboru, prý ne. Jelikož jsou ke spočítání všech náměstí v centru potřeba obě ruce, stává se z podobných dotazů takový folklór dnešní prohlídky.

Vydali jsme se doleva kolem zámku. Zde vidíme dekoraci před vchodem do regionálního muzea, které na zámku sídlí.

Přes náměstí Generála Maistera (Trg generala Maistra) jsme zámek obešli a teď jsme na náměstí Svobody (Trg svobode). V pozadí Památník osvobození vztahující se k druhé světové válce, místními zvaný „Kodžak“, vzhledem k podobnosti s plešatou hlavou.

Sud před vinným sklípkem (Maribor má silnou vinařskou tradici)

Mariborský zámek byl vybudován koncem 15. století z důvodu posílení severovýchodní části městských hradeb. Původně to tedy byl spíše hrad, zámek se z něj stal až později, aspoň co se mi podařilo najít.

Františkánský kostel (Frančiškanska cerkev) s klášterem, hodně výrazná budova poblíž centra. Postaven byl na přelomu 19. a 20. století.

Náměstí Leona Štukelja (Trg Leona Štuklja) nese jméno slavného slovinského gymnasty, který mezi světovými válkami sbíral olympijské medaile. Tento moderně vyhlížející prostor byl otevřen v roce 2011 a s 9 tisíci m² jde o největší náměstí ve Slovinsku.

Postupně jsme došli až k řece Drávě, která protéká městem od západu na východ. Historický Maribor zde v podstatě končí, na jižním břehu se rozkládají hlavně obytné čtvrti. Řeku tedy nebudeme překračovat, projdeme se po nábřeží, kde je dnes obzvlášť hezky.

Pohled po proudu řeky, v pozadí nákupní centrum Europark. Když jsme u těch eurověcí, Maribor byl v roce 2012 evropským hlavním městem kultury, možná i proto zde všechno vypadá tak udržovaně a upraveně.

Zamlklé kachny schované před vedrem (že máme opět kolem 35 stupňů, to už asi ani nemusím zmiňovat)

Asi nejoriginálnější historickou památkou Mariboru je Stara trta („Stará réva“), nejstarší známý živý kus vinné révy na světě.

Rostlina domácí odrůdy Žametovka se zde zelená již přes čtyři století (někdy se hovoří o 440 letech) a stále plodí, z hroznů se každoročně vyrábí zvláštní edice vína. Ze země vyrůstají celkem tři kmínky, pokroucený prostřední je určitě původní Stara trta, dva boční vypadají, že byly vysazeny později (aspoň u toho pravého to vím jistě), všechny by ale měly pocházet z původní révy.

U levého kmínku

Poklidné nábřeží

Ohlédnutí za Hlavním mostem, též zvaným Starý most (Glavni most/Stari most), který je hezkou jižní branou do starého města.

Soudní věž (Sodni stolp), část původních městských hradeb, od 14. století značně přestavěna a rozšířena

Ještě jednou Dráva, tentokrát proti proudu. Zde se již obracíme zpátky do města, abychom konečně viděli to „hlavní náměstí“.

Vcházíme do západní části centra. Zde jsem si schválně vyfotil nějaké rozbité a chátrající domy, protože na takové jsme v Mariboru narazili jen výjimečně.

Slomškovo náměstí (Slomškov trg) s hlavní budovou Univerzity v Mariboru. Hned za námi je mariborská katedrála, tu jsem ale takto zblízka fotit nechtěl.

Tohle už je konečně to hlavní náměstí, na které se celou dobu ptáme. Jmenuje se jednoduše Hlavní náměstí (Glavni trg) a ze spousty mariborských náměstí vypadá skutečně asi nejoficiálněji.

Vedle morového sloupu jej zdobí hlavně renesanční radnice z 16. století.

Prohlídka města nám zabrala něco přes hodinu, v Mariboru je to skutečně všude blízko. Zastavujeme se ještě na zmrzlinu a krátce i na koleji, pak nás Martina vede na vrch Piramida, abychom se na město mohli podívat pěkně z výšky. Vrchol kopce leží na severu města asi o sto metrů výše než řeka, vycházka je to tedy spíše krátká.

Severovýchodní část města, první výhled ještě z přístupové cesty

Na Piramidě je naplno cítit vinařská duše Mariboru, vinice pokrývají celý jižní svah. S barvami fotek si většinou moc nehraju, zde by ale jinak nebyla vidět mohutná oblačnost. K tomu začíná vát více než čerstvý vítr, asi se na nás žene nějaká bouře.

Na vrchu Piramida původně stával hrad, než byl koncem 18. století zbořen, zbyly z něj jenom nějaké základní obrysy a zídky. Poté zde krátce existoval obelisk ve tvaru pyramidy, díky němuž získal kopec své jméno, od jeho odstranění až dodnes zde pak stojí kaple, kterou jste už viděli na předchozí fotce. V první řadě však Piramida slouží jako vyhlídka, kterou si i přes nepříjemný vítr nějakou dobu užíváme.

Pohled skoro přesně na jih, vpravo už je trochu zabrané centrum.

Zbytek centra, po pravé straně vidíme i naši šedočervenou kolej.

Vždycky jsem si myslel, že Maribor leží v nějaké rovinaté nížině. Většina města sice je pod 300 metry nad mořem a ve zdejší krajině skutečně převažují roviny, hřeben zobrazený na předchozí fotce, který místy přesahuje 1500 metrů, však mé představy zásadně narušuje. Pohoří zvané Pohorje (což zřejmě nelze jednoduše přeložit jako „Pohoří“) má na délku asi 50 km a jde o nejvýchodnější výběžek Alp ve Slovinsku.

Moc daleko teď bohužel kvůli sestupujícímu slunci nevidíme.

Dolů z Piramidy se jde o něco hůře než nahoru, přístupová pěšina se zvláště v lesním úseku změnila v jakousi pekelnou stezku, kde proti nám příroda velkou rychlostí metá prach, drobný štěrk, listí, klacky do délky dvou metrů a mnoho dalšího, radši už se nahoře moc nezdržujeme. Přesto ještě na chvíli jdeme do onoho velkého parku, který se rozkládá mezi Piramidou a naší kolejí, což je, jak zpětně vidím, docela neuvážlivé.

Park je skutečně rozlehlý, na studentské volnočasové vycházky asi ideální. Teď jsme v oblasti, kde se park při úpatí Piramidy rozbíhá docela daleko za město. V jezírku na fotce plavou kachny a želvy, chvíli jsme na jeho břehu poseděli.

Teď už jsme zase víc ve městě, ale pořád ještě v parku (Ulica heroja Tomšiča).

Část parku přiléhající k naší koleji je tvořena z velké části jehličnany a ty se ve vichřici krásně lámou. Když nedaleko od nás přistává na zemi statná borová větev, radši se už rychle přesouváme na ulici, plně vzrostlý smrk padlý pár metrů od naší koleje nám pak jasně říká, že bychom příště v podobných povětrnostních podmínkách neměli přeceňovat kvalitu našeho cestovního pojištění. Dnešní vítr prý mimochodem v Lublani strhal pár střech.

Jak už jsem dřív napsal, holky ještě večer odjíždí, doprovázíme je na vlak. Pak se jdeme podívat na autobusové nádraží, jak to vypadá s dopravou po okolí. S potěšením zjišťujeme, že se autobusem dá dostat i do vzdálených částí Pohorje, můžeme tedy z Mariboru podnikat jednodenní túry.

Hala autobusového nádraží zvenčí

Ve městě je po vichřici docela nepořádek.

Takto vypadají ulice v severní části Mariboru, souvislé bloky domů a cyklostezky na chodnících.

Na Martinině pokoji bydlíme tak trochu ilegálně, takže si musíme dávat pozor na hlídače. Víme o nich, že přicházejí okolo deváté večer a hlídají vstup přes noc, naše výlety tedy každý den musí skončit před devátou, dnes si to samozřejmě v klidu ohlídáme. Kromě nás teď bydlí na nejvyšším patře už jen jedna slečna, snad nás tedy nečekají žádné problémy.

Počasí se nám nakonec zase umoudřilo, z okna teď máme takovéto výhledy.

Piramida ještě jednou, za lepšího světla

Večer nic mimořádného nevymýšlíme, neboť brzy ráno vstáváme na túru po Pohorje, snad nás toto pohoří po dobu našeho pobytu v Mariboru dostatečně zabaví. Na horách a kopcích bychom ve zbývajících dnech měli být skoro pořád, ale to už si nechám na poslední část článku.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.