Na skok v Českém středohoří

Na skok v Českém středohoří

Na začátku byla myšlenka využít strategické polohy Prahy, kde trávíme většinu roku, vůči severní polovině Čech a navštívit pár míst, která jako obyvatelé jiných krajů neznáme. Tak se přihodilo, že jsme se první červencový pátek vypravili do Českého středohoří. Na výlet do této neobvyklé krajiny jsme měli jen něco přes půl dne, ale ke spokojenosti nám to nakonec plně stačilo.

V rychlosti jsme si vybrali trasu začínající výstupem na Milešovku (837 m), která zbytek pohoří výrazně převyšuje, s možným pokračováním přes další zajímavé vrcholy podle toho, jak to půjde. Asi toho ale nestihneme moc, předpověď hlásí třicet stupňů a místní kopce jsou většinou strmé izolované kužely, které musí turista zdolávat jednotlivě od úpatí (třetihorní vulkanický původ pohoří se nezapře).

Okolím Milešovky naštěstí (?) prochází hlavní silniční tah z Prahy na sever Čech, takže s dopravou není problém. V devět ráno vyrážíme autobusem z Holešovic na nenápadnou zastávku kdesi pod Milešovkou. Cesta ubíhá rychle, dálnice D8 končí až těsně před naším cílem (o příbězích dosud nehotového úseku, který má překonat právě České středohoří, jistě každý slyšel). Při prvním zahlédnutí místního reliéfu konstatujeme, že nás čekají pěkné krpály, a pak už si jen hlídáme, aby nám řidič nezapomněl zastavit.

Ve tři čtvrtě na deset je naše tříčlenná strahovská skupinka vysazena na klikatém a nehezky rušném úseku silnice E55, hned za rohem naštěstí odbočujeme. Sledujeme červenou značku a míříme rovnou na vrchol Milešovky, který je o necelých 400 metrů výše.

Bílka, drobná vesnice pod Milešovkou

Dále už nás žádná zástavba nečeká. Potkáváme jen pár divných betonových věcí, jejichž smysl nechápeme.

Milešovka od severu. Uprostřed les rozčesává nákladní lanovka obsluhující zařízení na vrcholu hory (o tom později).

Vypadá to, že divné betonové věci jsou prostě jen taková místní zvláštnost.

Se vstupem do lesa přichází prudší stoupání. Cesta však později začne svah pěkně obtáčet a půjde se lépe.

Turistické značení je zatím vzorné.

Tady už jsme v národní přírodní rezervaci, která na ploše půl kilometru čtverečního chrání horních zhruba 150 až 250 metrů Milešovky.

Asi od 700 metrů prosvítají mezi stromy výhledy, které naznačují, že Milešovka ční nad své okolí skutečně vysoko. V závěru nás čeká přechod na modrou značku, překonání dvou starších turistů a závěrečné serpentiny. Když nás pak v jednom místě láká směrovka do hospody, tušíme, že už jsme nahoře.

Kromě vrcholové restaurace (mimochodem jedné z nejstarších svého druhu v Čechách) se zde nachází také telekomunikační zařízení a hlavně horská meteorologická stanice (nejstarší v ČR) s vyhlídkovou věží. Věž je přístupná veřejnosti teprve šestnáct let, ačkoliv byla vybudována současně se stanicí na počátku 20. století.

Než se vydáme nahoru, schováme se do stínu a trochu poobědváme. Máme přitom krásný výhled na jihozápad, jen zde trochu zaclánějí instalovaná zařízení. Na vrcholu je s námi ještě pár dalších lidí, ale žádný velký nával.

Na rozhlednu, která je součástí hlavní vrcholové budovy, nás pouští člověk, jenž vypadá jako jeden z pracovníků meteorologické observatoře. Uvnitř si můžeme prohlédnout vícero meteorologických nástěnek a plakátů, moc se u nich ale nezdržujeme, neboť šetříme čas na další kopce (místní pracoviště mimochodem spadá pod Akademii věd ČR). Schodiště nahoru končí snad hned po první 360stupňové otočce, čehož se skoro leknu. I na rozhledně nám tedy bude leccos bránit ve výhledu, ale aspoň jsme se nenadřeli.

Začínáme na západní straně, zde krajině vládnou lesy. Uprostřed fotky je patrně Pařez, třetí nejvyšší vrchol Českého středohoří (736 m).

Pohled na jihozápad, v popředí vpravo Milešovský Kloc (674 m) a vlevo Medvědický vrch (též Lhota, 571 m), mezi nimi více vzadu ční Lipská hora (689 m). Informační tabule říká, že v dálce by mohla být nepatrně vidět i Šumava, teď nám ale obzor kvůli oparu končí na 30 až 40 kilometrech.

Pod jižními svahy Milešovky leží vesnice Milešov, odtud jméno hory. Tímto směrem povedou naše další kroky.

Výhled na jihovýchod, kde jsou kopce navzájem výrazně izolované. Vpravo vpředu Ostrý (553 m), vlevo pak Lovoš (570 m), tyto dva vrcholy bychom ještě rádi stihli navštívit.

Na severu je k vidění hradba Krušných hor a Podkrušnohorská pánev, po levé straně Teplice.

Samozřejmě nelze fotograficky vynechat ani severočeský průmysl, když už tu je. Na fotce tepelná elektrárna Ledvice a za ní hnědouhelný důl Bílina, v pozadí patrně Litvínov.

Širší pohled na průmyslovou krajinu, pokud v té mlze něco vidíte.

Telekomunikační zařízení

Tady se nám potvrzuje, že rozhledna je skutečně nizoučká. Na horní vyhlídku turisté nesmějí.

Na jihovýchod je paradoxně lepší výhled zpod rozhledny. Vlevo již známý Lovoš, vpravo by měly být v zákrytu Boreč (449 m) a Ovčín (431 m), v dálce uprostřed pak sotva viditelný Říp.

Přiblížení Lovoše, před ním se nachází vesnice Velemín, odkud bychom měli odpoledne odjet zpátky do Prahy. Bílá čára za Velemínem je dálniční most v rámci rozbudovaného úseku D8, která jinak končí vpravo od Lovoše.

Rozhlížíme se ještě po vrcholu, venku je materiálů týkajících se meteorologie a místní stanice zřejmě ještě víc než v hlavní budově. Turistický rozcestník nás pak neomylně směruje dál, před dvanáctou vyrážíme po červené do Milešova. Podle místních map by mělo jít o cyklostezku, ale podle mě si zde obyčejný cyklista spíš rozbije ústa, než aby někam dojel.

Po dlouhém lesním úseku poprvé vidíme kus otevřené krajiny, zdraví nás Milešovka.

Příchod do Milešova, uprostřed místní zámek. Chvíli do nás teď bude pražit slunce, což je po dlouhém pobytu ve stínu nepříjemná změna.

Jelikož jdeme přímo kolem zámku, trochu si ho prohlédneme. Nejprve míjíme nějakou velkou prádelnu, zámek samotný pak nevypadá, že by byl turisticky přístupný. Doma se dočítám, že stavba postavená na přelomu 16. a 17. století dnes slouží jako léčebna dlouhodobě nemocných.

Mohutná Milešovka je samozřejmě vidět odevšad, i od zámku.

Zámek zespodu

Poslední focené místo je již při hlavní silnici, kde potřebujeme správně odbočit směrem k vrchu Ostrý, na jehož vrcholu se nachází zřícenina stejnojmenného hradu. Jenže žlutá trasa znázorněná na místních mapách jakoby neexistovala a po modré se nám jít také nedaří, neboť jde o vodní tok. Červená značka vedoucí po silnici zase neposkytuje stín a představuje pro nás zbytečnou okliku. Nakonec červenou přece jen zkoušíme, ale na okraji Milešova se vracíme, odhodláni najít žlutou, nebo se prostě doptat. Místní obyvatelé nás posílají kolem kostela k osadě Mlýnce.

Vrch Ostrý od kostela, skutečně jdeme správným směrem.

Kostel svatého Antonína Paduánského z konce 17. století

V Mlýncích se musíme zeptat ještě jednou, jsme nasměrováni na nějakou lesní cestu, která by nás už měla dovést až na vrchol. Žlutá značka nikde, možná jsme špatně četli legendu v mapě a možná byla špatná mapa samotná.

Velmi nejistě vstupujeme do lesa po pěšině, po níž bychom se sami nikdy nevydali, neboť je sotva patrná.

Po delší době ale nacházíme modrou značku vedoucí na vrchol a pochyby jdou stranou.

Pod vrcholem potkáváme rozsáhlé plochy zasypané kameny. Uvažuji, jestli už toto nejsou zbytky místního hradu, ale ty by zřejmě nepokryly tak velkou oblast.

Konečně začínáme i trochu stoupat, to ta zvláštní špička vystupující z jinak mírné siluety kopce.

Výhled na sousední vrch Lhota a silnici, po níž bychom sem museli jít, kdybychom neměli alternativní trasu. V popředí opět spousta kamenů, takto vypadají všechny svahy obrácené k západu až severu.

Asi první souvislejší pozůstatky hradu

Milešov a Milešovka. Díky kamenným kobercům nepřekáží ve výhledu les, takže se dá dobře fotit okolní krajina, chce to jen neskutálet se dolů.

Milešov v detailu

Nyní už konečně vstupujeme do samotné zříceniny.

Hrad Ostrý byl vybudován na konci husitského období, ale již po sto letech přestal vyhovovat z hlediska pohodlí, zcela opuštěný je pak zhruba posledních 200 let. Ruiny se dají prozkoumávat skoro ze všech stran a z většiny míst je dobrý rozhled. Bylo by zajímavé vědět, v jaké bývalé baště či paláci se člověk při procházce po hradu zrovna nachází, to jsme zde ale bohužel nezjistili.

Pozůstatky třetí brány. Před vstupem do nejvyšší části hradu musel návštěvník projít celkem čtyřmi branami, z nichž se dochovala jen tato.

Vrch Kletečná (706 m) a Velemín na severovýchodě

Velemín a Lovoš. Pomalu to začíná vypadat, že výstup na Lovoš nestíháme. Jsou dvě hodiny, z Velemína odjíždíme v pět a na to, abychom z Ostrého hned utíkali dál, se nám tu příliš líbí.

Takhle pohodlně se tu dá vysedávat. Na hradě jsme skoro sami, ostatní návštěvníky bychom spočítali na prstech jedné ruky.

Další z vyhlídek, tentokrát směrem na jihozápad, kde kopce tvoří takový zajímavý oblouk. Vpravo Lipská hora, spatřená již z Milešovky, další vrcholy radši pojmenovávat nebudu, abych tu nepsal nějaké bludy.

Místo k zanechání dojmů

Na hradě je skromné turistické zázemí zahrnující například ohniště a primitivní lavičky. Asi by se zde krásně nocovalo, z jedné strany prostor chrání starodávná zeď, z druhé pak vzrostlé kaštany. Zábavu pak zajišťuje houpačka, která v krajní poloze dosahuje až nad zhruba dvacetimetrový sráz, což vám jen tak nějaká houpačka nenabídne.

Zdrželi jsme se docela dlouho a moc se nám odtud nechce, ale už budeme muset. Podobných kopců, kde se turista může kochat nějakou zříceninou a současné pěknými výhledy, je v Českém středohoří poměrně mnoho, hned bych se vypravil na další.

Jak jsem již naznačil, Lovoš z plánů vypouštíme, neboť je normálním tempem nestihnutelný. A protože už na poslední dvě hodiny nenacházíme rozumnou alternativu, vydáme se po modré do Března a pak rovnou na zastávku do Velemína. Při výstupu z lesa trochu bloudíme, značka totiž zákeřně a nenápadně pokračuje po cestě, která nejméně od loňského léta neviděla sekačku, to je ale nakonec asi jediný nedostatek místních turistických tras, na který jsme dnes narazili.

Vrch Boreč (449 m) z cesty do Března

V Březně nás vítá velká skupina zchátralých domů, zbytek vesnice naštěstí tak mrtvě nevypadá. Vzhledem k horku studujeme jízdní řady autobusů, kdyby náhodou zrovna něco jelo naším směrem, nic samozřejmě nejede.

Lovoš ze silnice do Velemína

Kostel svatého Martina, již jsme ve Velemíně.

Pochod otevřenou krajinou nebyl nic moc, ve Velemíně okamžitě míříme do stínu. Pak přichází zmatky ohledně odjezdu, na žádné ze dvou vzdálených zastávek při hlavní silnici totiž není vylepen jízdní řád, který by zmiňoval náš spoj, poslední dnešní přímý autobus do Prahy. Když máme konečně jasno, uklízíme se na posledních čtyřicet minut do hospody. Točená limonáda stojí sedm korun a paní by nejradši ani nechtěla spropitné, je to tady přívětivý kraj.

Po cestě domů se už nic zvláštního neděje, a tak Vám na tomto místě mohu již jen doporučit, abyste toto zajímavé území navštívili také. A třeba i důkladněji.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Přidat komentář

Komentáře

wenca

3. srpna 2014 22:27

wenca říká

Ve Středohoří jsem strávil letos týden od 26.4. Je tam vskutku nádherně, samozřejmě Milešovku a Ostrý jsem také navštívil. Výpravu na Lovoš jsem také podnikl, škoda, že byla mlha. Ještě mohu doporučit kopce Bořeň (to je opravdu zážitek), Lipskou horu (ta mě nadchla), Oltářík (krásný výhled od zříceniny hradu), Košťálov (zříceniny porostlé na jaře žlutou tařicí a mnoho otakárků) nebo Radobýl.

Komentář doplněn 3.08.2014 22:29

Samozřejmě nelze zapomenout na Lounské středohoří, kopce jaká Raná, Milá nebo Oblík jsou také unikátní. Hlavně na Rané si člověk připadá jako když vůbec nepatří do České republiky. Krásný travnatý hřeben s výhledy do všech stran.

Navarro

3. srpna 2014 22:53

Navarro říká

Díky za tipy, až sem vyrazím příště, určitě se nad nimi zamyslím. Po Lipské hoře a Oltáříku jsme také pošilhávali, jen kdyby nebyly tak daleko od Milešovky.

Honza (Navarro)

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.