Něco tak abstraktního jako je padesát ...

Něco tak abstraktního jako je padesát ...

Co je realita a co jen sen? Kde zůstaly všechny naše šlápoty? Kdo jsem já a kdo jsi ty? Esence geniality ...

... aneb, jak cejtit abstrakt v padesáti.

PESTROSTI KVĚTŮ jak je vidíme my. Jak ale vidí barvy včelky? Nejspíš jen jako přistávací dráhy...

30 VTEŘIN OD MARSU by se možná poštěstilo uvidět něco podobného... chvilku předtím, než by vznikl další kráter.

CESTA DO CHŘTÁNU KOSATCE NĚMECKÉHO, v dávno zaniklé vísce Rovence, vede po krásné dvouproudé silnici...

NA SEVER až někam k pólu, kde hrozí setkání s medvědy ledními, vede cesta v třeskuté zimě i přes Bezdrev...

APOKALYPSA našich srdcí, ta zase vede přes vyprahlé, rozpukané pláně, v nichž již není místa pro život.

LESNÍ SVATBA je malým nahlédnutím do světa, kde platí jiné zákony a řád, než ty lidské...

OSAMĚNÍ PROVAZOLEZCE, jen letmý dotek lůna přírody...

PODZIMNÍ VÁNEK zahnal poslední z listů javoru do spleti usínajících siločar šedivého dne.

BLACK AND WHITE jako koktejl světla a stínu, dobra a zla, jinu a jangu...

ZÁVRAŤ která vábí, závrať která láká, vznést se tam, ke korunám postříbřených buků a výš, do nebes...

NO RASISM! V Americe to maj teď dobrý, ale vidíte co se děje v českém lese?

ŽABÁK jen skok z kamene na kámen...

PREKAMBRIUM doba dávno minulá, kdy pomalu vznikal život, kde pomalu vznikali jsme my...

SMARAGDOVÉ TICHO, svět klidu a míru ukrytý hluboko v lesích, pod zelenými výhonky kapradin...

TANEC KOBŘÍCH TĚL, zmítajících se v prvních hřejivých paprscích jarního slunka, je dokonalý, jako příroda sama.

LEHKOST KŘÍDEL motýlích, má v sobě každý z nás. Stačí jen zavřít oči a vplout do barevného světa letních vánků a rozkvetlých, vonících luk.

V MRAZIVÉM OBĚTÍ se ocitne ten, co neunese tíhu světa a zadá si s prvními stíny noci, v hodině mezi psem a vlkem...

PROKLETÍ DÁVNO MINULÁ prorostlo pravěkými porosty buků a zjevilo se v nezvyklé podobě osamělým poutníkům po horách Slovenského rudohoří.

IGNIS SACER je oheň, který zraňuje. Ignis Sacer je oheň, co ochraňuje...

KAPÉNKOVÁ NÁKAZA, neškodná v čistém zrcadlení, kde každá jednotlivá kapka dokáže zobrazit celý nekonečný svět...

PAVOUČÍ TEMNOTY šálí zraky a zvou k ledově chladným hrátkám, ve kterých se snoubí krása i lhostejnost, život i smrt.

SLUNEČNÍ VÍTR pronikl z vesmíru zemskou atmosférou, aby se zastavil o zelený list a tykadla malého broučka.

KRY odkrývají chlad v našich srdcích a bortí všechny předsevzetí...

DOŽÍNKY PIJÁKŮ ABSINTU v nekonečně dlouhých dnech i nocích absorbují v sobě veškeré neřesti a nepravosti tohoto světa...

OČI STARÝCH ŠKEBLÍ se proměnily v podivné ďábelské portréty a pozorují všechny naše činy...

PAPRSKY UMÍRAJÍCÍHO RÁNA se nedočkají večera. Jde jen o malou zlomyslnost chladné noci, která nemá nikdy dlouhého trvání.

PODZIMNÍ MOTÝLCI se vznáší prostorem a svojí barevností ruší listopadovou šeď.

PRAMENY ZNÁMÉ, NEZNÁMÉ jsou všude okolo nás, stačí je vnímat a oni nám vtečou do našich myslí, jako horské bystřiny...

PROČ STROMY PLÁČÍ nevím, snad je to proto, že nikdy ve svém dlouhém životě nepotkaly Stromovouse...

:-*

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Japo

24. června 2009 20:28

Japo říká

Moc pěkné. To jsou všechno tvé fotky?

Mimochodem, všechno nejlepší a spoustu krásných fotek.

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Rony

28. června 2009 22:14

Rony říká

díky, spíš jsem čekal na nějaké jízlivé poznámky, co to sem cpu za koniny.

Jasně, fotky musí být moje, přece nekradu .

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.