Nejen Rychlebské hory Il.

Nejen Rychlebské hory Il.

Přechod studené fronty s deštěm nedostal vízum k překročení moravských hranic a tak jsme se mohli bez obav pustit do dalších dobrodružství. Penzion Paprsek leží na pomezí hned tří pohoří a my jsme se následující dny postupně prošli po všech. Po lehčím výletu Polskem k Borůvkové hoře jsme zdolali hřeben Králického Sněžníku, s výstupem na mlhou zahalený vrchol, a poslední den si užívali trek kolem skalní věže Pasáku a svahů Hrubého Jeseníku.

Den pátý: Borůvková hora

mapa Borůvková hora

trasa a výškový profil

Další ráno je pro Lukáše kalné a tak se poprvé na celý den naše skupinka rozděluje. Nechám ho bez snídaně dospat až do desáté a teprve pak vyrážíme k našemu cíli - Borůvkové hoře. To již druhá skupina hodinu sestupuje z Paprsku hřebínkem k Starému Městu. Čeká je asi dvacetikilometrový okruh.

Trek do Starého Města obsolvovali Luděk, Štěpánka a Václav. My stoupali na Borůvkový vrch.

Výhledy od Větrova.

Jeden z mnoha pěchotních srubů nad Starým Městem.

Ve Starém Městě.

...

...

U bunkru.

My přes Kladské sedlo sjíždíme do Polska, kudy to máme k Borůvkové hoře blíže. Trochu zmatku v nás vyvolá nemožnost zobrazit mapku v mobilu a jen díky tomu, že na autoatlasu tato část Polska ještě je, nebloudíme. Tedy malinko bloudíme, když projíždíme lázeňské město Ladek Zdrój až do Radechowa, odkud se musíme vrátit. Druhý pokus už vyjde a zanedlouho se můžeme od přechodu Travná vydat k cíli dnešní cesty. Stoupáme jen mírně, polskou zelenou nejprve na Ostrý vrch (795 m n. m.) a následně již k rozhledně na Borůvkové hoře (899 m n. m.).

Místo je známe setkáním českých a polských disidentů z Charty 77 a Solidarity. Tomu je věnován i kámen s několika větami. Moc bych se nedivil, kdyby se časem provalilo, že obě uskupení byla založena, důsledně hlídána a silně infiltrována příslušníky tajných policií obou států. Složka vedená na Lecha Walęsu alias Bolka je výmluvná. Prostě opozice v rámci socialistických zákonů.

Od politiky je ale lepší co nejdříve utéct. To se nám podaří na Borůvkové hoře snadno, stačí zdolat 155 kovových schodů. Z nadhledu je vždy vše snazší. A tak, když se rozhlížíme po zalesněném hornatém kraji, přemýšlím o tom, jak u nás v Evropě za pár desítek let asi bude.

Na focení toho dnes moc není. Mlhy po včerejším dešti zahalily okolní vrcholy a ke Králickému Sněžníku, kam jsme dnes původně měli jít, nelze vůbec dohlédnout. Rychlebské hory se na sever svažují do Polských rovin a hřeben pozvolna mizí. I tam je mlhavo. Je to škoda, protože rozhled by odsud musel být skvělý.

Celnice Travná.

Cestou k Borůvkové hoře.

...

Rozhledna na Borůvkové hoře.

...

Z rozhledny.

Tohle bychom viděli...

...

...

Polsko.

Dole ještě něco málo zakousneme a pak si to po červené valíme až k Skalnatému vrchu. Od něho bučinou dorazíme právě včas na Letiště, křižovatku mnoha cest, abychom stihli poslední let k parkovišti na celnici. Nedaleko pod námi je skryta dědičná štola Travná, o které jsme se něco málo dozvěděli v Poštovní štole.

...

...

U Letiště.

Cestu zpět autem už zvládneme bez problémů. Na Kladském sedle zastavíme a jdeme po hranici kousek cesty směrem ke Králickému Sněžníku. Pohodlnou hraniční pěšinkou bychom zítra mohli z hory sestoupit.

Údolím Kunčického potoka.

Kostelík v Kunčicích.

Údolí Kunčického potoka.

Den šestý: Kralický Sněžník

mapa Kralický Sněžník

trasa a výškový profil

Další den využíváme pendlu a jedno auto zanecháváme ve Stříbrnici, kam chceme večer dorazit z vrcholu Králického Sněžníku. Začínáme v Sklené a míříme k vodopádům Malé Moravy. Okolní svahy loni postihla větrná smršť a polomy se stále odklízejí. Naštěstí je cesta vzhůru dobře ošetřena a v rychlém tempu nám nic nebrání. Snad kromě unavených nohou.

Kaskády na mapě označených vodopádů jsou ukryté v lese pod námi, ale přesto se hrou po balvanech poskakující vody dobře bavíme. Zpříjemní nám to výstup na rozcestí Pod Babuší, kde Václav bere roha, aby vystoupal postupně na všechny tisícovky, které mu zde ještě zbývají zdolat. I on bude mít co dělat.

Ke Stezce korunami stromů vás vyveze pohodlně lanovka z Dolní Moravy.

Slaměnka a Stezka korumami stromů. Dřevěná a kovová konstrukce vede do výšky 55 metrů a po dřevěné rampě se na vrchol rozhledny dostane pohodlně vozíčkář i rodina s kočárkem. Stezka nabízí nádherný výhled do okolí, ovšem jak vidno z fotky, ne vždy. Z informačních tabulí se dozvíte údaje o nejbližším okolí Dolní Moravy.

Na Slamník (1 233 m n. m.) nedaleko Slaměnky vystoupal sólo výstupem jen Venca, kterÿ měl na Králickém Sněžníku svůj program: dobývání zbývajících tisícovek pohoří a jejich zkompletování.

Protože mezi mraky na nás vykouklo i slunko, suším na stříšce turistického přístřešku propocené tričko. Dlouho ale neodpočíváme. Když se přehoupneme přes loveckou chatku Babuše na vrcholek Podbělky (1 308 m n. m.), ocitáme se v ráji. Tedy, odmyslíme li si vajgly pohozené po travnaté zemi, inspirující Lukáše, aby jeden svůj také přidal. Jsme na hřebeni na překrásném místě. Nízké smrčky umožňují výhledy na Králický Sněžník, po němž co chvíli putují chuchvalce bílé mlhy. Špagetka lamentuje, že i napotřetí bude na vrcholu krájet mlhu. Počasí je značně nejisté.

V údolí Malé Moravy.

...

Malá Morava.

Pod Babuší.

Lovecká bouda Babuše.

Podbělka.

Řopíků jsou na hřebenu tři desítky.

K Sušině (1 321 m n. m.) doběhneme hřebenem čerství, ale pak stezku zatarasí několik padlých stromů a ty postup ztíží a zpomalí. Ze Stříbrnické hory klesneme na stejnojmenné sedlo a když se nedočkáme parťáků, pokračujeme s Lukášem až na Králický Sněžník (1 424 m n. m.).

Už u pramene Moravy je plno mladých poutníků a stejně tak je tomu i na rozlehlém vrcholu hory. Příroda se dopuští dalšího foux pas a když leze nahoru unavená Špagetka, mlha okamžitě zhoustne tak, že své trekové hole začne používat jako slepecké.

" Tak tady mě už nikdo neuvidí..." šeptne roztrpčeně a usadí se do svěží trávy. Pak se pustí do nebohého Luďka, který si dovolil nahodit udičku s tím, že bychom mohli případně dojít i na nedaleké Vlaštovčí kameny. "To určitě, mě bolí záda a polezu ti na nějakou pitomou skálu..."

Sušina.

...

...

Pod Stříbrnickou horou.

...

Sestup do Stříbrnického sedla.

Stříbrnické sedlo.

Králický Sněžník.

Co se v mládí naučíš...

U pramene Moravy.

V údolním kotli Moravy se cosi chutného vaří.

...

...

Na Králičáku. Slengový název je shodný s bezdrevským ostrovem (Králičí vrch) u mé rodné Zlivi. Také jemu místní neřeknou jinak než Králičák. Jméno je jistě odvozeno od města Králíky

Na vrcholu.

...

...

...

Svačinka...

Špagetka vystupuje z mlhy.

Duchové...

Cestu dolů upravujeme i my s Lukášem. Dřou ho nové trekové boty a tak 12 km dlouhou cestu na Kladské sedlo nezvládne. I takhle kňučí jako raněný pes. U zbytků domu si pro štěstí saháme na chobot kamennému slůněti a pouštíme se zpět k Stříbrnickému sedlu. S Lukym jdeme kousek po hranici, kde mají zelenou Poláci. Stezka tu je trochu podmáčená, ale zase nemusíme klouzat po kamenech. Od sedla sestupujeme už spořádaně serpentinou k turistické chatě Návrší. K ní šlo ráno dojet, ušetřili bychom 250 metrový prudký sestup do Stříbrnice.

Pramen Moravy.

U slůněte.

...

...

...

...

...

Staré Město.

Údolí Stříbrnického potoka.

..

Jen se dostaneme k autu, už Venca volá ze Sklené. Asi se nás nemůže dočkat. K druhému autu přijíždíme před šestou a společně míříme na Paprsek k večeři, neboť jsme si zaplatili na celý týden polopenzi. U večeře Vašek prochu frfňá, že ony skvělé ohlasy na webu penzionu na zdejší jídlo si snad museli psát sami. Včerejší karbanátek s bramborou ho neuspokojil, dnes je sice dobrý špíz, ale s tak málo brambory, že si hladový Luděk vyžádá ještě jednu porci. Možná jsme to na protest mohli udělat všichni.

Jinak je ubytování velmi hezké a především výhledy na Hrubý Jeseník, kterým vévodí Dlouhé stráně, nemají chybu. Krásný je i samotný výjezd údolím Kunčického potoka, dlouhý snad 8 km. I toto je zhodnoceno v ceně 610,- Kč/noc s polopenzí.

Při večeři jsme vymysleli trek na další den. Další pendl. Pojedeme do Branné a jedno auto necháme v Ramzové u lanovky na Čerňavu.

...

...

Den sedmý: Hrubý Jeseník - stezka k pomníku císařovny Sisi

mapa Hrubý Jeseník

trasa a výškový profil

Dobře naladěni, byť Lukáš opět bez snídaně, na kterou vůbec nechodí, se proplétáme Brannou po naučné stezce Pasák. Sestupujeme k potoku Branná a za nádražím začínáme zvolna stoupat k přírodní památce Pasák. Tu nedoporučuji vynechat, neboť jde o zvlášť povedenou hříčku přírody. Ochraňuje skalní útvary patřící k nejzajímavějším místům v západní části CHKO Jeseníky. Ty vystupují při hraně pravého svahu potoka Hučavy a tvoří místy až 30 m vysokou skalní stěnu. Skalnaté okraje údolní hrany vznikly postupným zvětráváním horniny zvané paraamfibolit, která obsahuje proměnlivé množství uhličitanu vápenatého. Nám silně připomínají břidlici, podobné je i pravidelné "odlupování" plátů horniny. Podél puklin vzniklo několik nápadných útvarů jako skalní hřib zvaný Kovadlina nebo štíhlá věž - Pasák (18 m vysoká) členěná římsami, výčnělky a převisy, připomínající lidskou postavu. K té se váže pověst o zkamenělém pasákovi.

Nás zaujme především skalní okno, k němuž se snažíme dostat. To se nejlépe vede Lukymu. Ten si předtím dal malou rozcvičku, když sestoupil skalní rozsedlinou pro trekovou hůl Luďkovi, který ji dolů ze skály odhodil kvůli focení. Na skalních stěnách v okolí jsou vidět žebrovité škrapy i menší krasové útvary. Ve štěrbinách se zde před našimi zraky skrývají vzácní netopýři - ušatý a brvitý.

Kašna s plastikou Hygie oživuje náměstí v Branné. Kamenná kašna je z roku 1866 a litinová plastika (trochu rezne) z roku 1901.

...

Kostel Archanděla Michaela – renesanční kostel z let 1612–1614, upravený před polovinou 18. století.

Komplex zámku se zříceninou hradu Kolštejn – renesanční komplex budov, tvořící urbanistický celek s bývalým fojtstvím a farním kostelem.

...

...

Mariánský pramen. Branná neboli Kolštejn je staré poutní místo. Nad zázračným pramenem stával dřevěný Kostelík a v něm dřevěná socha Panny Marie Utěšitelky. Sošku podle legendy přinesli ze Svaté země Maltézští rytíři. Prameni vody a sošce se přisuzoval řada zázraků. (www.mapy.cz)

...

Skály PP Pasáku.

Pasák.

Skalní okno.

...

...

...

Rozlomené desky.

Ač měl Luděk v úmyslu od skal sejít dolů k Hučavě, i proto zřejmě dolů odhodil svoji hůl, jdeme dál naučnou stezkou. Odměnou jsou nám daleké výhledy i krásný pohled přes pastviny k Branné. Ta je stále nedaleko a teprve u vyhlídky Přední Aloisov se budeme od ní po zelené značce vzdalovat. Velmi hezkou pasáž po lučinách zakončujeme sestupem k Hučavě. Zaujmou nás pozoruhodné skály u Josefové, kde nalézáme dva 25 m vysoké skalní bloky padající k potoku, stejně jako most služící kdysi jako svážnice lesní úzkokolejky.

Stoupání k vodopádům Hučavy není náročné, přesto kolem potoka 200 výškových metrů uděláme. Jsme v tisícimetrové nadmořské výšce a protože budeme postupně traverzovat svahy Vozky, Keprníku a Šeráku, čeká nás především "rovinka". Po lesní cestě pokračujeme na zalesněnou Volskou louku a od ní k památnému kámenu císařovny Sisi.

Od Venci se nám dostává velmi podrobného výkladu. Je dobré mít s sebou chodící encyklopedii. Jeho vyprávění v nás vyvolává dojem, že má v ruce otevřenou Wikipedii. Nechápu jak si vše může pamatovat.

Pohled k Rychlebským horám.

Branná.

Branná.

Na louce u Pasáku kvete prstnatec májový..

Vzdálený Paprsek.

...

...

...

Výhled Přední Alojsov.

Alojsovské louky.

...

Skály u Josefové.

...

U mostu úzkokolejné svážnice Josefová.

...

Kříž u zaniklé obce Josefovéá.

...

Památník císařovny Sisi.

...

Cesta se kroutí nad Jelení strání, kde les prorůstají mohutná skaliska. Postupně se nám otevírají pohledy na doliny hluboko pod námi, spatřit jsme mohli i vrchol Keprníku a především nekonečné moře lesů. Krásná a pohodlná cesta se kroutí až k Jelení boudě, kde se změní ve stezku, překonávající dřevěnými můstky mnoho potůčků a strží. Tuto úchvatnou část k Černavě však vyznačenou na mapě nenajdete. Jen díky tomu, že se sem před lety pustil Luděk se Štěpou a dalšími dobrovolníky, můžeme se po pěšince bez nebezpečí vydat. Je velká škoda, že tato stezka není turisticky proznačena. Hojně navštěvovanému hlavnímu hřebenu by se od turistů ulevilo a ti by byli nepochybně nadšeni stejně jako jsme nyní my.

Jdeme ve stále stejné výšce a postupně traverzujeme čím dál prudší svahy. Zábavný je přechod hluboce do terénu zakousnutého Klepáčského potoka, který z koryta vytvořil dokonalou skluzavku. Ne nadarmo se místo jmenuje Ve stržích. Čekáme na Vencu a zatímco Luděk se Špagetkou chytají menší ztrátu, ve třech pokračujeme směrem k Černavě. Překonáváme potůček ve skalách, kde ztrouchnivělý můstek již roky neslouží svému účelu. Procházíme pod vysokými skálami, nad kterými již někde nahoře vede Koňská stezka na Šerák a opravdu si vše užíváme. Okolní les, strže, skály, výhledy na cestu, kterou jsme šli k Sisi.

Netrvá to dlouho a připojíme se k značené cestě z Šeráku. Venca opět odbíhá dohledat nedaleký vrchol Černavy (1 103 m n. m.), zatímco já zjišťuji, že poslední lanovka jede v 16:30. To už dorazí i Špagi a tak zatímco jedeme dolů na Ramzovou lanovkou, Luděk s Vencou šaškují na jednom ze sloupů pod námi. Oni se vydali pěšky. Asi nenávidí svoje nožky.

Keprník.

Šerák a Černava.

Jelení potok.

Stezka k Černavě.

...

...

Siesta.

Hodně můstků je stržených, přesto se dá projít snadno.

...

...

Výhled k Polomu.

Na Černavě je jeden z kamzíků Hrubého Jeseníku. Až zelení zlikvidují stádečko u Jeleního hřbetu, zůstane osamocen.

Lanovka na Šerák.

Větrné elektrárny u Ostružné.

Ztracený...

Šplhoun...

Ramzová.

Podvečerní Branná.

Zámek je spojen s hradem Kolštejn.

Fojství.

Kostel Archanděla Michaela.

Zámeček v Branné.

Večer si na Paprsku pochutnáme na svíčkové a jelikož Špagetka dostala zprávu od dcery Elišky, že je jí zle nedobře, rozhodli se s Luďkem nejet v sobotu do Náchoda na návštěvu, jak původně měli v plánu, ale odfrčet ještě večer. Necháváme tedy pozdravovat Elis i Lukáše, díky jehož úspěšné maturitě jsme jeden večer trochu popíjeli a jdeme brzy do hajan.

Disko show Paprsek.

Poslední den se už moc unavovat nehodlám a tak přejíždíme do Koutů nad Desnou, kde chceme vyjet lanovkou na Medvědí horu, zdolat Mravenečník a Vřesník, a potom sjet na koloběžkách od přečerpávací nádrže Dlouhé stráně k dolní nádrži a zpět do Koutů. I když Lukáš již cestou hlásí, že cesta na Kouty je v navigaci rudě červená, tedy totálně ucpaná, nevěnuji tomu pozornost. Do reality mě vrací skutečnost, že hned po vyjetí na hlavní u Rejhotic stojíme v dlouhé nehybné koloně aut. Cesta na Červenohorské sedlo je uzavřena a je jasné, že všichni míří do Koutů. Jestli je to proto, že zde dnes vrcholí zápolení na Rallye Rejvíz, tedy 20. ročník mezinárodní soutěže záchranných služeb, nevíme a ani to nehodláme zjišťovat. Možná delší šot v ranních zprávách ČT 24, který jsme včera o rallye zhlédli, skutečně přilákal tyto davy. Otáčím fabii a míříme rovnou domů. Unaveni týdenním putováním krásnými horami jsme všichni a mě čeká snaha neusnout na dálnici. Díky tomu, že si můžete vše na Šlápotech přečíst, je zřejmé, že se mi to podařilo.

Zastavení v restauraci v Čížkově nám zpestřuje krupobití a následné po cestě se valící vody.

Variace na rozbouřené nebe.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Jak znáte Rychlebské hory?

90 31% Dokonale.

72 25% Jen velmi povrchně.

64 22% Z doslechu.

63 22% Vůbec.

Hlasovalo 289 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Blanka

29. června 2016 21:15

Blanka říká

Díky za nahlédnutí do krásného kouty naší země. Nikdy jsem tam nebyla a tak mě zase Šlápoty nabídly inspiraci. Blanka

Rony

29. června 2016 22:27

Rony říká

Rychlebské hory jsou turisty stále neobjevené a přitom úžasně pohodové pro dlouhá putování. Možná se do nich vrátím jen tak s báglem na hřbetu, svádí mě...

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Blanka

30. června 2016 16:39

Blanka říká

O této variantě jsem uvažovala již před rokem. Neuskutečnila se z časových důvodů. Možná, že bych tak mohla strávit svou 14denní "nedobrovolnou" dovolenou nařízenou zaměstnavatelem. Stále jsem nemohla vymyslet kam že se s tím báglem vrtnu a možná že bingo......Zase mě nakoply Šlápoty. Blanka

Rony

30. června 2016 19:56

Rony říká

Putovat se dá po hranici od Králíků nebo Dolní Moravy přes Králický Sněžník až do Bílé Vody (Javorníku).

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Blanka

30. června 2016 20:40

Blanka říká

Už jsem na to koukala a zjistila, že i spojení na takovou dálku vypadá dobře. Je to velké lákadlo, díky za "průzkumné šlápoty" touto krajinou. Blanka

Paulie

19. července 2016 00:27

Paulie říká

To jste měli celkem pestrý výlet. Díky za přiblížení pro nás dosti vzdálené krajiny

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

blanka

6. srpna 2017 18:52

blanka říká

Tak až letos jsem konečně ty Rychlebky zrealizovala a byla to opravdu nádhera.  Díky Šlápotám za inspiraci.  

http://blarza.rajce.idnes.cz/RYCHLEBSKE_HORY-_solo_vandr_22.-28.7.2017/

Blanka

Rony

6. srpna 2017 22:07

Rony říká

Blanko, prošla jsi toho mnohem víc, než my. Rychleby jsou zapomenutý, krásný kraj a tvé fotky jsou zase inspirací pro mne. Ale chce to opravdu hodit na záda bágl a jít rovnou za nosem .

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Blanka

6. srpna 2017 23:40

Blanka říká

Několikadenní toulání s báglem na zádech je totiž úplně to nejkrásnější co může být. Není nad to užívat si západy a východy slunce na kopci, než někde v penzionu. Je to také určitá "závislost". 

Blanka

Rony

7. srpna 2017 07:26

Rony říká

Souhlasím. Když penziony nebyly, ani se jinak toulat nešlo. Vždy říkám, že na vandrech mě bavily a baví nejvíc ze všeho ty tajemné večery na neznámých místech, západy a východy slunce, zvuky zvířat, pro něž je noc dnem, ale třeba i déšť pravidelně dopadající na tropiko, pod kterých jsem si právě ustlal. 

Pokud jsi vandr "obohatila" ještě tím, že jsi se odhodlala jít sama, pak klobouček dolů...

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Blanka

7. srpna 2017 10:43

Blanka říká

K pořádné komunikaci s přírodou potřebuji samotu, to si to nejvíce užiju. Zjistila jsem to až když už v mém věku se mnou nikdo chodit s báglem a na noc nechtěl a já to stále nechtěla opustit, vlastně jsem s tím teprve pořádně začala. Tak jsem se jednou vypravila se strachem sama. V noci se zatajeným dechem poslouchala ten život zvířat az dáli hromy a byla ve mne malá dušička. Teď jsou to pro mne krásné a ukradené chvilky, které si velmi užívám a hned jak přijedu, plánuji další. Za 4 měsíce bude ze mne starobní důchodkyně a strašně se na to těším a to to hodlám teprve rozjet.

Samozřejmě Šlápoty budou i nadále mou inspirací.

Blanka

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.