Nejstarší stromy na Šumavě

Nejstarší stromy na Šumavě

Není to tak dávno, kdy byl objeven kůrovcem zničený 559 let starý smrk poblíž turistické cesty od Plešného jezera k vrcholu Plechého. Uvádí se, že jde o druhý nejstarší strom zjištěný na Šumavě. Ale přesně určit vítěze mezi nejstaršími smrky Šumavy není tak jednoduché. Mnoha set let starých smrků existuje hodně, a další mohou být  "díky" kůrovcové kalamitě a rozpadu původních horských pralesů ještě brzy objeveny.

O existenci velmi starých smrků věděl již Karel Klostermann, který se zmiňuje se o stromech, jejichž letokruhy byly tak stěsnané, že se jich víc jak šest, sedm set nedalo spočítat. Tyto smrky tehdy zpracovávala známá Bienertova pila na Modravě na rezonanční desky k výrobě hudebních nástrojů.

Ing. Václav Macar ve své Studii o nejmohutnějších nebo jinak význačných exemplářích smrku a jedle především z areálu horských oblastí Jihočeského kraje shrnul známé popisy některých významných stromů Šumavy zjištěných v 19. a 20. století. Jsou zde ale především stromy největší, ne nejstarší. Dočteme se např., že Stožecký smrk dosáhl stáří 525 let, z toho rostl 242 let v zástinu a proto ve 130 letech měl průměr jen 13 cm.

Jako nejstarší je uveden Želnavský smrk s 585 lety. Jeho věk byl zřejmě určen až ze čtyř rozřezaných a vyhlazených desek, kdy součet letokruhů (průměru) byl 1170. Proto později vznikla polemika, jestli věk smrku nebyl skutečně 1170 let.

Ing. Macar nepokládá dosažení takového stáří za nepravděpodobný, a právě extrémita zjištěného věku ho utvrdila v tom, že pro věk Želnavského smrku byla omylem stanovena hodnota součtu letokruhů na celém průměru, nikoli na poloměru. Je otázkou zda-li by mohl existovat smrk s tímto věkem. Protože průměr Želnavského smrku byl pouze 155 cm, letokruhy nešlo pro jejich velkou hustotu na místě spočítat. K tomu došlo teprve po vyhlazení výřezu, kdy sčítání muselo být provedeno s použitím lupy. Pokud by byl jeho věk skutečně 1170 let, průměrná šířka letokruhu by měřila 0,6 mm, tedy podobně jako u smrku z Boubínského pralesa, jehož výřez najdeme v informačním středisku Idina Pila.

Želnavský smrk rostl údajně nedaleko místa zástřelu posledního želnavského medvěda. Smrk by musel tedy dlouho přežívat v podrostu, kde by přirůstal velmi pomalu, ale i poté co dosáhl uvolnění a stal se dominantním stromem. Dnes se již těžko dobereme pravdy a vše zůstane jenom v doměnkách.

V muzeu Ohrada u Hluboké nad Vltavou jsou vystaveny výřezy smrků z 30. let 20. století a jejichž věk dosahoval kolem 550 let. Nejstarší je zde výřez smrku o věku 580 let z oblasti Prášil, o průměru pouhých 68cm, který je jen o 5 let mladší Želnavského, a také smrk ze stěny Plešného jezera s věkem 544 let, o průměru 54 cm, ze stejné oblasti je i druhý smrk s věkem 478 let.

Pro zjištění stáří stromů je však velmi důležité to, v jaké výši byl výřez pro součet letokruhů dělán. Výřez z 580 let starého smrku z oblasti Prášil je totiž z výšky 13 m nad zemí a k dosažení této výšky 13 m mohl takový strom potřebovat klidně dalších 100 let. Nejstarším smrkem 20. století by proto mohl být strom z Boubínského pralesa od Lukenské cesty, kterého výřez je v informačnín středisku Idina Pila. Na jeho výřezu můžeme spočítat 551 let, ale jde o výřez z výšky asi 7 m od paty smrku. Skutečný věk proto mohl překročit 600 let.

To, že na Šumavě rostou stromy, které svým věkem přesahují magickou hranici 600 let, je stále možné. V Boubínském pralese byly nedávno objeveny jedle a buk starší 500 let a další smrk, jehož věk se odhaduje na víc než 560 let. Nejpravděpodobněji tedy rostou tyto staré stromy v pralesovitých zbytcích nebo v rašeliništích a často nejsou vůbec nápadní, protože nijak nevyčnívají svým vzrůstem. Většinu svého života totiž rostly chráněni a zastíněni jinými stromy.

(k této části byl využit text z článku Pavla Hubeného, správa NP Šumava a CHKO Šumava, časopis Šumava, www.npsumava.cz)

Václav Macar ve své studii udává jako oblast výskytu nejmohutnějších smrků širší areál Boubínského pralesa na polesí Zátoň, zhruba vymezený protisvahy mezi Horní Basumskou, Lukenskou a Horní Dlohohřbetní cestou, v nadmořské výšce 900 až 1200 metrů. Následující údaje jsou převzaty z jeho práce.

Král smrků

Přes 400 let starý, téměř 60 metrů vysoký smrk byl ještě nedávno chloubou Boubínského pralesa. Byl nazýván Králem smrků nebo Králem Šumavy a obdivován četnými návštěvníky, kteří k němu tehdy mohli přijít stezkou vedoucí do středu pralesa, kde stál. Strom to byl velmi populární a o jeho rozměrech kolovaly fantastické údaje – například Rudolf Janda v knize Naše pralesy v roce 1950 píše, že je vůbec nejmohutnějším stromem československých pralesů, mohutnější než dobročská jedle, a uvádí výšku 63 metrů a objem 48 m3.

Král smrků padl při vichřici 4. prosince 1970 a byl tehdy už suchý – uschl v roce 1969. Jeden ze tří výřezů z jeho kmene je uchováván v loveckém zámečku Obora u Hluboké spolu s výřezy z dalších šumavských velikánů. Rozměry výřezu mohu překvapit, má totiž v průměru necelý metr. Důvodem je hniloba, Král smrků byl ku stáru napadený václavkou a vyhnilý tak, že výřez musel být odebrán až z výšky téměř 12 metrů. Hniloba také způsobila nadměrné rozšíření spodní části kmene. Základní dendrometrické údaje Krále smrků jsou průměr ve výšce 1,3 m 162 cm, výška 57,6 metru, objem 29,19 m3 (to je oficiální údaj, pokud by se počítalo po metrových sekcích, byl by výsledek 30,48 m3). První živé větve byly ve výšce 25 m, nejdelší větve dosahovaly 6,5 m a byly ve výšce 39 m. Kmen byl silně nakloněn, vychýlení od svislé osy dosahovalo 11 metrů. Při pádu se jeho vrchol natřikrát přerazil.

Na zániku Krále měli pravděpodobně velký podíl návštěvníci pralesa – ročně jich k němu přicházelo 50000 a zcela udupali půdu nad jeho kořeny. Cesta do středu pralesa byla pro značné škody způsobované turisty nakonec v roce 1980 zrušena. Dnes již padlý rozkládající se kmen zpoza plotu nelze uvidět. Od roku 2000 je výřez z kmene vystaven také v novém informačním středisku Lesů ČR v Zátoni ve zrekonstruované budově bývalého loveckého zámečku.

V těsné blízkosti vývratu Krále roste jeho Nástupce. Ten měl v roce 1981 průměr kmene 125 cm, výšku 56 metrů, objem asi 21 m3 a stáří bylo odhadnuto na 380 let. Není tedy potomkem Krále, spíše „mladším bratrem“, jehož rozměry jsou menší, než měl ve stejném věku jeho předchůdce. Někdy bývá zaměňován s Vidlicovým smrkem, jde ovšem o dva různé stromy. Původním následovníkem měl být strom jiný, ten se ale stal obětí předválečných událostí. Smrk starý 370 let, 54 metrů vysoký, s průměrem kmene 142 cm a objemem 23 m3, který býval v Boubínském pralese druhým nejmohutnějším, byl v dubnu 1939 poražen a jako dar k Hitlerovým narozeninám dopraven do Berlína.

Želnavský smrk

V roce 1864 byl v „Jokuswaldu“ na příkaz knížete Jana Adolfa Schwarzenberga poražen nejsilnější zdravý smrk, který zde byl nalezen. Na pařezu měřil 59 coulů (155 cm), kmen měl délku 218 stop (68,9 m!) a bez vršku poskytl 21 kubických sáhů (40 m3) dřeva. Při jeho vyhledávání bylo poraženo více velkých smrků, jeden měl na pařezu průměr dokonce 79 coulů (208 cm), ale všechny byly vyhnilé. Výřez o délce 6 stop odvalovalo 12 dřevařů k cestě podél schwarzenberského kanálu, odkud byl volským spřežením odvezen k želnavské myslivně. V bedně z dvoucoulových fošen, zasypán vlhkými pilinami, byl přes Český Krumlov dopraven do Vídně. Ve Vídni ho rozřezali na 4 stejné díly a na vyhlazených řezných plochách pod lupou spočítali letokruhy v součtu 1170 let. Díly měly být rozeslány na světovou výstavu do Paříže, Londýna a Berlína, jeden díl zůstal ve Vídni pro světovou výstavu v roce 1873.

Součtem letokruhů se myslí součet přes celý průměr, stáří tedy bylo poloviční. To potvrzuje přípis tehdejšího schwarzenberského lesmistra Hojdara, ve kterém informoval knížete o celkem 24 exponátech pro světovou výstavu v Paříži roku 1878. O exponátu číslo 13 píše: „… výřez smrku z panství Prášily, 550 – 580 letokruhů, vystaven pro neobvyklé stáří.“

Želnavský smrk bývá udáván jako nejvyšší změřený smrk nejen Šumavy, ale celé Evropy.

Johnův smrk

Vyvrátil se asi roku 1870 v polesí Zátoň a byl zdokumentován lesmistrem Johnem, originál záznamu se ale ztratil. Měl výšku 57,23 m, průměr při zemi 190 cm, ve 190 cm průměr 165 cm, ve 30 metrech průměr 90 cm, celková hmota byla 44,37 m3, hmota hroubí 41,37 m3. První syrové větve byly ve výšce 31 metrů. Byl zcela vyhnilý, takže věk byl jen odhadnut na 420 let. Johnův smrk má ze všech uvedených stromů největší přesně udávaný objem.

Stožecký smrk

V roce 1832 byl ve Stožeckém lese smýcen smrk, který vykazoval výšku 58,9 m, průměr na pařezu 168 cm, objem 40,43 m3 a stáří 525 let. Kmen byl zcela zdravý, do 242 let rostl v zastínění a dosáhl jen 24 cm tloušťky, pak začal rychle přirůstat. Dřevorubcům se podařilo strom skácet, ale pak byl ponechán na místě nerozřezaný, protože neměli tak dlouhou pilu. (John 1870)

Kreuzfichte

Křížový smrk „Kreuzfichte“ stával na křižovatce hlavních rozdělovacích linií původních polesí Zátoň, Boubín, Včelná a Mlynařovice. Na tomto místě je dosud pomníček s jeho jménem a letopočtem 1895, kdy měl být jako uschlý smýcen. Měl průměr kmene na pařezu 174 cm, výšku 57,7 m, 37 m3 objem a stáří 395 let. Do kmene byl vysekán kříž, připomínající tragickou událost z roku 1823, kdy zde byl nešťastnou náhodou zastřelen jeden z tlupy pašeráků. Poblíž stromu stával lovecký zámeček, od kterého se prý v době říje rozcházeli časně ráno myslivci se svými hosty, a cestu zpět jim pak ukazovala vysoká koruna smrku, přesahující okolní porosty. Křížový smrk lze považovat za přímého předchůdce boubínského Krále smrků.

Zátoňský smrk

Vyrostl v oblasti Zátoňské hory, byl poražen roku 1866. Byl 52,40 m vysoký, měl průměr na pařezu 175 cm, celkový objem 34,41 m3, stáří 455 let. (John 1870)

Lukenský smrk

Rostl „in der Lucken“, v roce 1866 uschl a byl skácen. Neměl žádnou hnilobu. Byl vysoký 56,10 m, na pařezu průměr 137 cm, objem 35,03 m3, stáří 455 let. (John 1870)

Wundefirchte

J.E.Chadt o něm píše: Smrk „Wunderfichte“ v polesí Žatoňka (Šatava) u Vimperka na Šumavě v Čechách. Rostl v pralese pod Boubínem (Luckenwald), byl 60 m vysoký, měl v prsní výšce 4,02 m v obvodu (1,28 m v průměru). Dle sečtených ročních kruhů, které jsem se zvětšovacím sklem počítal, byl 422 roků stár. Obsahoval 45 m3 dřevní hmoty. Byl roku 1882 poražen pro okresní výstavu ve Vimperku a tam vystaven. (J. Chadt, Háj 1882)

Pařezový kotouč byl trvale deponován spolu s dalšími obdobnými výřezy ve vstupní chodbě původního loveckého zámku Ohrada u Hluboké nad Vltavou. Po 2. světové válce došlo ke ztrátám některých evidenčních štítků a výřez z Wunderfichte tak již nelze identifikovat.

Chadtův smrk

J.E.Chadt píše o smrku v polesí Žatoňka (Šatava), Vimperk v Čechách. Velikán byl 57 m vysoký, měl v prsní výšce 3,27 m v obvodu (1,04 m v průměru). Dle ročních kruhů, které jsem se zvětšovacím sklem počítal, byl 462 let starý. Obsahoval 28 m3 dřevní hmoty. Byl r. 1882 pro okresní výstavu ve Vimperku poražen. (J. Chadt, Háj 1882)

Smrk u Plešného jezera

V roce 1936 způsobil senzaci smrk ze stěny Plešného jezera, starý 600 let. Byl vysoký 30 m a jeho kmen byl zdravý. Výřez byl z příkazu knížete A. Schwarzenberka vystaven v muzeu v Horní Plané a na Hluboké.

Berlinerfichte

K Hitlerovým narozeninám v dubnu 1939 byl přímo v rezervaci Boubínský prales poražen 400letý smrk, podle Macara vysoký 52 metrů a s průměrem na pařezu 142 cm. Slavnostnímu poražení předcházel proslov vedoucího tajemníka NSDAP a přihlíželi mu vládnoucí a straničtí činitelé. 100 dřevařů pak strom ručně přibližovalo k jezírku a přes něj na lesní cestu. Zůstala po něm stopa v pralese „jako by se tudy prodírala obrovská obluda“. Kmen byl odkorněn až po spodní větve, 20 koňmi odtažen na nákladní rampu zátoňského nádraží a na 4 plošinových vagónech dopraven do Berlína. Zachovaly se fotografie jeho převážení městem před Říšský sněm, kde byl vyzdoben a vztyčen. Mělo jít o dar vůdci od německých občanů Vimperka za přičlenění k Říši.

Příběh smrku, který nepřežil kůrovcovou kalamitu

Tolik o nejstarších i nejvyšších stromech Šumavy. Neméně zajímavou historii má i novější objev starého smrku, který uschl v roce 2004 po žíru kůrovce a padl v roce 2010 přes cestu od Plešného jezera na vrchol Plechého na Šumavě. Když byl tento smrk krácen, aby byla stezka opět průchozí, všiml si pan Luděk Švejda (strážce NP Šumava) vysokého počtu let na průřezu.

Výřezy z výšek 150 cm a 30 cm nad zemí byly zpracovány v dendrochronologické laboratoři při Katedře pěstování lesa, Fakulty lesnické a dřevařské, České zemědělské univerzity v Praze. Zde se na výřezech pokusili rozluštit „přírodní archiv“ života stromu. Šířka a další vlastnosti letokruhu dobře vypovídají o podmínkách, které panovaly v době jeho vytvoření. Byla přeměřena šířka letokruhů ve čtyřech směrech na výřezu z výšky 150 cm a v jednom směru na výřezu z výšky 30 cm. Tyto série se následně porovnali mezi sebou a vytvořila se křivka průměrného přírůstu. Zjistilo se tak, že v nejkritičtějším období smrk často z některé strany vůbec nerostl - nevytvořil letokruh. Takových částečně chybějících letokruhů se vyskytovalo ve výšce 150 cm sedmadvacet a ve výšce 30 cm ještě dalších třináct.

Na výřezech bylo nalezeno celkem 559 letokruhů ve výšce 30 cm. První letokruh byl datován do roku 1446. K tomuto věku se připočítá doba, za kterou smrk v těchto podmínkách dosáhne výšky odběru výřezu 30 cm. Odhadem se tak stane za 4–20 let. Tloušťka výřezu byla v tomto věku 51 cm. Průměrná šířka letokruhu tedy byla 0,5 mm. Smrk zvětšil v průměru každý rok svoji tloušťku o 1 mm.

Život smrku se na základě rychlosti jeho růstu dá rozdělit do tří období. Nejprve strom začal růst v relativně otevřených podmínkách kolem roku 1440. Toto období trvalo pouze několik málo desetiletí, kdy asi po třiceti letech dosáhl tloušťky 5 cm. Brzy nastává druhé období, kdy byl zastíněný svými sousedy a často proto ani nevytvořil letokruh v celé části kmene. Druhé období trvalo více než 300 let (1457–1807) a smrk dosáhl tloušťky pouhých 18 cm. Třetí období začíná mezi lety 1807–1810, kdy došlo k odumření stromů v okolí smrku. Ihned došlo ke zvýšení přírůstu na poloměru z 0,2 mm za rok na 1,7 mm za rok. Díky této události se smrk dostal do hlavní korunové úrovně a neměl již problémy s nedostatkem světla. Po několika desetiletích intenzivního růstu, smrk začal plodit. Třetí období trvalo asi 200 let (1807–2003), do doby, kdy kůrovec způsobil masivní odumírání všech stromů v jeho okolí. Za dlouhých 571 let dosáhl tloušťky jen 51 cm.

Během svého života zaznamenal smrk dvě silná narušení, ale až během třetího sám zahynul. Silná narušení se vyskytla asi v letech 1450, 1807 a 2003. Intervaly mezi nimi tedy jsou cca 360 a 200 let.

V šumavských pralesích v chráněných polohách jsou pravidelně nalézány stromy přes 300 let staré. Hlavním pralesním komplexem je Boubínský prales a byl to také prales Trojmezenský, rozkládající se mezi vrcholy Třístoličníku a Plechého. Ten bohužel kůrovec prakticky zničil. Stromy starší 400 let tak zde již nenalezneme.

(využit článek z http://www.silvarium.cz/lesnicka-prace-c-11-11/zprava-o-nalezu-stareho-smrku-u-plesneho-jezera-na-sumave, redakčně kráceno a upraveno)

Tis červený - utajený rekordman?

V článku Za kopečky do Bavorského lesa, publikovaného na Šlápotách, se však můžete dočíst o prastarém tisu, který leží ve smíšeném lese pod Malým Falkensteinem, a ten má být 1000 let stár. Je proto docela možné, že nikoli smrk nebo jedle, ale tis červený bude nejstarším stromem Šumavy.

V ČR se vyskytuje 10 tisů s průměrem větším než 300 cm. Má velkou vitalitu, i s vyhnilým jádrem může růst stovky let, celkové stáří může být až tisíce let. Jestli se ale nachází takto starý tis i na české straně Šumavy, je otázka do diskuze.

Wikipedie uvádí, že Tis červený (Taxus baccata), nebo tis obecný, je dvoudomá stálezelená jehličnatá dřevina z čeledi tisovitých. Je stínomilná, velmi pomalu rostoucí, vyskytuje se ve formě keře či relativně nízkého stromu. Jde o silně ohrožený třetihorní relikt, ve většině zemí náleží mezi přísně chráněné druhy.

Má nádherné husté dřevo, nejtěžší z českých domácích dřevin, s širokým červenohnědým jádrem a úzkou světlejší bělí. Náleží mezi nejcennější dřeva na severní polokouli, ve středověku sloužilo mimo jiné k výrobě slavných Velšských luků. Až na červený dužnatý nepravý míšek (epimatium), je celá rostlina prudce jedovatá.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Myslíte si, že Želnavský smrk se mohl dožít ve zdraví věku 1170 let?

166 39% Ne, to v žádném případě.

123 29% Mohl, věřím, že výjimečně se smrk může takového stáří dožít.

139 32% Nejsem si tím jistý.

Hlasovalo 428 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Lu

20. dubna 2014 19:50

Lu říká

Neptej se smrka jak je starý, až ti to ukáže, zbude z něj jen kmen a větve.

Zeptej se ho, proč je tady a připrav se na to, že i on se zeptá na totéž.

 

Blp

25. června 2016 22:51

Blp říká

Proč tu rostou 600let smrky když se po pádu totality nedožijou ani 80 let

 

Rony

27. června 2016 23:31

Rony říká

Dočasný ředitel NP Šumava p. Hubený se nedávno v TV rozplýval samým štěstím nad objevem smrku, který pamatoval Karla IV. Bylo by to skvělé zjištění, pokud by to nebyl jeden ze statisíců ba milionů stromů, co podlehly pozoruhodnému experimentu Hnutí Duha a dalších zelených mozků. Možná prý na objevení nėkde čeká i tisíciletý! Jistě ho mezi souškami nad Plešným jezerem brzy objeví.

Že v této oblasti, stejně jako na mnoha dalších nejcennějších místech hřebenů Šumavy již živé staleté smrky nenajdete, je faktickým výsledkem, kterým se může chlubit jen hlupák. Původní vysokohorské smrčiny jsou minulostí, mokřady vysychají a divočina stojí znovu jen na stejnověkých mladých smrčinách. Smíšený či dokonce bukový les se těžko do těchto míst sám navrátí. Slepota (ne)odpovědných bije do očí...

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.