Noční výšlap na Sněžku & šifrovačka Leonardo

Noční výšlap na Sněžku & šifrovačka Leonardo

Občas se objeví nějaká zajímavá a něčím netradiční akce, které se nedá odolat, když si dokážu najít čas. Jenže někdy se takto vyrojí hned dvě za sebou... A tak bych se s vámi chtěl podělit zážitky z nočního výstupu na naši nejvyššího horu a z následné šifrovací hry.

Noční výstup na Sněžku v období, kdy jsou dny nejdelší, je už celkem tradiční akce (letos to bylo něco jako po šesté). Pár let už jsem o ní věděl, ale až tento červen jsem se rozhodl přidat. Na druhou stranu relativně malá šifrovací hra (o tom, jak taková šifrovačka probíhá, viz níže) Leonardo měla teprve třetí ročník, dostal jsem však lákavou nabídku od jednoho kamaráda a rozhodl jsem se to zkusit, i když se měla konat den po výstupu na Sněžku. Hradec Králové, kde se probíhala, je naštěstí nedaleko od Krkonoš, a tak mi akce krásně navazovaly.

S batohem plným potravin, oblečení, karimatky a spacáku jsem se vypravil z koleje 17. listopadu v Praze na autobus z Černého mostu jedoucí v 19:30. Na rozdíl od autobusů do Strakonic, které někdy stíhám pár minut před odjezdem, jsem si nechal rezervu, a tak jsem se mohl alespoň trochu podívat, kdo bude v naší partě, jelikož jsem tam znal všehovšudy dva kamarády. Do Trutnova jsme dorazili někdy po 22. hodině a odtud jsme pokračovali vlakem společnost Viamont do Svobody nad Úpou. Tam jsme nabrali posledního člena výpravy (bylo nás celkem 10) a krátce před 11. jsme vyrazili na pochod.

Ze Svobody nad Úpou jsme šlapali po silnici do Horního Maršova. Fotit nemělo cenu, byla tma a nic zajímavého v dohledu. Pak začalo stoupání po zelené a ta pravá noční zábava. Takový pochod za tmy má svou krásu, člověku není horko, nikde nejsou davy turistů, a kdo chce, může vyzkoušet svou odvahu, zůstat pozadu a pak jít chvíli o samotě obklopen jen tmou.

Po úvodním stoupání jsme mířili po vrstevnici na sever za doprovodu lehkého deštíku a po pár kilometrech klesli do Krakonošova údolí ke Spálenému Mlýnu (jestlipak to tam nespálil Trautenberg?). Po dlouhém a celkem rovném úseku nás čekal hlavní stoupák, pořád na zelené značce. Až nahoře, kde už bylo vidět do dáli (v noci tedy alespoň přes údolí), jsme potkali žlutou, jež nás měla dovést po hřebeni k vrcholu.

Prošli jsme kolem Růžohorek a stále doufali, že se mraky roztrhají a my uvidíme vytoužený východ Slunce. Při závěrečném výšlapu na vrchol, kdy už svítalo, nám ale bylo jasné, že mrak sedící na hoře jen tak nezmizí. A měli jsme bohužel pravdu. Vrchol nás přivítal akorát studeným vichrem od severu (takže jsme při stoupání byli naštěstí v závětří) a nic nebylo vidět. Ještěže se tam lze schovat v kapli, kde jsme si mohli zpívat akorát tak severní vítr je krutý... (což nás tehdy nenapadlo) :-)

Konečně na vrcholu... jen naděje na spatření východu slunce se rozplývají, mrak zatím nikoliv.

Studený severák nás donutil vytáhnout skutečně všechno oblečení i jiné věci jako například kolejní deku, ale zase otevřel výhled do okolí.

Polská bouda, opět v mraku.

Jsme skutečně různorodá skupina... (kamarád objížděl několik akcí včetně jedné chemické, aniž by se zastavil doma)

Deska v kapli, jež nám poskytla úkryt.

A kdesi za kobercem z mraků...

...snad již brzy vyjde oranžový kotouč.

Kaple a polská bouda

Obzor pomalu žhne, ale my na větru rychle mrzneme... brr...

Krkonošské náhorní plošiny

Nová poštovna a naše kaple

Moje rozmazaná maličkost

Malou chvilku na nás pomrkává.

Je ráno...

Polská bouda

Pohled k budově na hranicích (myslím, že bývalá celnice)

Na vrcholu jsem nakonec s dalšími pěti zůstal 3 hodiny. Asi po hodině pobytu v kapli jsme totiž byli pomalu na odchodu (i přes neustálý vichr) směrem k Luční boudě, ale po pár metrech mi došlo, že nejdeme všichni. Tak jsme se ještě s jedním vrátili do kaple a tam našli promrzlého jednoho člena naší výpravy (nepřevlékl si zpocené oblečení, takže prochladl), jemuž dělali společnost dva další.

Dali jsme mu tedy čisté oblečení a počkali, až se prohřeje. Ani v jedné budově nebyl nikdo k nalezení, jen v boudě u lanovky vedoucí z české strany spalo pár chlapů. Nechtěl jsem je budit, a tak naděje na teplý čaj pohasla. Po 2 hodinách, kdy byl náš promrzlý člen již schopen jít, jsme začali sestupovat po závětrné straně, tedy po té, co jsme přišli. Rozhodli jsme se pro Pec pod Sněžkou místo Špindlerova mlýnu, což byl původní plán.

Kolem půl osmé už se začalo oteplovat, takže se hned šlo lépe. Sestoupili jsme opět po žluté a u Růžohorek odbočili na zelenou strmě klesající do Pece.

V dáli hodně přiblížený vysílač na krkonošské Černé Hoře.

Po tomto svahu jsme vystupovali i sestupovali.

Na cestu dolů už nám svítí sluníčko, jen brzy zalezeme do hlubokých lesů.

V dáli poslední sníh.

I tady pasou krávy, a tak si člověk chvílemi připadá jako v Alpách. Jen ten výhled je trochu jiný.

V Peci jsem ještě stihl sníst borůvkový koláč a už jsem utíkal na autobus jedoucí v půl desáté do Svobody nad Úpou, z ní opět vláčkem do Trutnova a pak rychlíkem do Hradce Králové. Tam jsem dorazil těsně před polednem, kdy začínala šifrovačka, a jal jsem se shánět zbytek týmu (potkali jsme se u první šifry).

Asi bych trochu mohl osvětlit, o co jde v takové běžné šifrovací hře. Hráči rozdělení na týmy (typicky po pěti) dostanou papírek (většinou) se zašifrovanou polohou dalšího stanoviště (taky se najdou výjimky :-) ). Až se podaří šifru rozluštit, následuje pěší přesun (nebo pomocí MHD, nic jiného nebývá povoleno) k další šifře a pro změnu luštění. Takto je vytyčena trasa někdy i s 15 stanovišti.

Samozřejmě se organizátoři snaží hru zpestřit netradičními šiframi, nelineárním průchodem (např. šifry tvoří kruh, který je třeba celý vyluštit pro odhalení dalšího stanoviště), nápovědami (aby tým na jedné šifře nezakysl třeba i na 5 hodin) a pěknými místy (díky třem jarním šifrovačkám v Praze jsem celkem dost poznal jihozápadní okraj Prahy).

Leonardo je taková menší šifrovačka. Jednak je v Hradci a ne třeba v Praze nebo Brně, druhak má za sebou jen 3 ročníky (některé šifrovačky se pořádají již 10 let) a taky se jí letos účastnilo jen 14 týmů (na některých akcích je jich i přes 200). Další zvláštností je, že se neodehrává přes noc jako většina šifrovaček, ale od poledne do půlnoci (druhou noc vzhůru bych asi nepřežil, i tak jsem někdy usínal).

Pilně řešíme první šifru, ale dlouho se ji nedaří vyluštit, takže si musíme brát nápovědu...

První šifra pro nás sice znamenala ztrátu, ale pak jsme doháněli... tedy alespoň chvíli.

Pohled na Hradec z Bílé věže.

Na Bílé věži jsme nebyli jen kvůli rozhledům, modré dopravní cedule totiž obsahovaly písmenka nutná pro rozluštění třetí šifry.

Hradecké náměstí shora

Věžičky katedrály svatého Ducha.

I zde se chlubí velkým zvonem. Půjde na něj alespoň zazvonit?

Další velký zásek byl u čtvrté šifry, která se sestávala z více papírků rozmístěných podél cesty (k poslednímu to bylo tak kilometr od prvního). Dle instrukcí jsme měli být schopni dát tajenku ještě před koncem cesty, ale to asi ještě nepotkali nás. Alespoň jsme v tom nebyli sami...

Na dlouhé luštění nebyl čas. Museli jsme se přesunout o pár kilometrů k hvězdárně, kde byla doporučená přednáška o hvězdách a planetách, jež nám měla pomoci vyluštit jednu z šifer ke konci. Já se v té tmě pěkně prospal, ostatní naštěstí dávali pozor.

Čekání na prohlídku hvězdárny jsme vyplnili zcela překvapivě luštěním šifry... teda občas někdo dělal, že luští.

Asi nejzajímavější byla pátá šifra. Spočívala ve vyvolání černobílé fotografie. K tomu jsme dostali už na začátku hry živou a mrtvou vodu a v temné místnosti (zavřené šatně) jsme v nich dle instrukcí vykoupali papírek s "neviditelnou" fotografií (pozitivem). Výsledkem byla mapka s polohou dalšího stanoviště.

U šesté šifry jsme ještě dost zaostávali za ostatními, ale po setmění jsme se rozjeli a louskali relativně rychle jednu za druhou až k desáté, poslední. Jak vidno, za dne se špatně luští :-).

Na tomto obrázku hledejte šifru.

Zajímavé sochy v parčíku, jen se nám trochu stmívá...

Na stránkách 3. ročníku hry Leonardo jsou výsledky a šifry ve wordovských dokumentech. Náš tým, hrající pod jménem Cetky (všem nám bylo 20) se umístil na úžasném 4. místě (lépe jsem nikdy na šifrovačce nedopadl, ani když vezmu v potaz malý počet týmů) a navíc jsme prošli celou trasu, což se mi taky ještě nikdy nestalo, ale bylo to jen díky absolutním nápovědám za trestné body (ke každé šifře byla malá nápověda za malý počet trestných bodů, jež pouze naznačila, jak šifru řešit, a velká (absolutní) nápověda za větší počet trestných bodů, která prozradila polohu dalšího stanoviště).

Nebyl jsem sice sám, komu nohy vypovídaly poslušnost (nekoupili jsme si jízdenku na MHD a po Hradci lítali pěšky sem a tam, já teda jen kvůli pitomému automatu odmítajícímu dvacetikoruny), ale přesto jsme se znovu vrátili do centra, kde v jednom středisku orgové ukázali řešení všech šifer (to jsme se ale chytali za hlavu!) a pak vyhlásili výsledky.

Znaveni jsme odjeli autem ke kamarádovi na chatu a další den, před rozchodem, jsme krátce navštívili Kutnou Horu, město plné chrámů a kostelů (fotoaparát byl bohužel hluboko v batohu). Byla to taková krásná kulturní tečka za pěkným výletem.

[IMG:http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/0/0f/Kutn%C3%A1_Hora_-_pohled_od_Svat%C3%A9_Barbory.jpg]Přikládám alespoň jednu fotku z Wikipedie, jejíž autorem je wikipedista Prazak. Zleva na ní můžete vidět jezuitskou kolej, kostel sv. Jakuba a Vlašský dvůr.[/IMG]

Hodnocení článku

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Paulie

Paulie

Ahoj! Jsem už pěkných pár let oficiálně matfyzák, ale duší jsem jím mnohem delší dobu. Momentálně z části učím, z části bádám a z části studuji. Baví mě čtení a různé sporty: hlavně běhání, jízda na kole a v neposlední řadě i horská turistika.

Jestli mě chcete kontaktovat, tak napište na paulie (zamotáč) atrey.karlin.mff.cuni.cz.

Přidat komentář

Komentáře

Jack

19. července 2010 22:07

Jack říká

Hezké , zrovna jsem přitom poslouchal nový song pro film Kájínek ...taky bych si zahrál na luštění šifer

„Jednou za rok vyjeďte někam, kde jste ještě nebyli.“ Dalajláma

Rony

20. července 2010 21:06

Rony říká

Noční výstup jsem žádný neabsolvoval, asi bude docela náročný nepřizabít se .

Čím méně vyšlapané jsou stezky, kterými k svému cíli míříš, tím více zážitků tě na nich čeká

Japo

21. července 2010 20:04

Japo říká

Hele, ani ne. Oči si docela zvyknou a stezky nebyly vůbec drsné, až na poslední stoupání, ale jen malinko a už svítalo, takže v pohodě.

Můžeme někdy udělat malý noční výlet na Šumavě

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.