Od hradu k hradu pošumavím

Od hradu k hradu pošumavím

Krajina plná mystiky, tajemství a překvapení na vás čeká v místech, kde se první šumavské kopečky začínají postupně měnit v hory. V zimní době bývá víc než jindy sevřena pouty nostalgie a sycena řadou vzpomínek na časy dávno minulé. Takovou jsme ji v prvních lednových dnech hledali a takovou jsme ji i našli. Ne nadarmo právě zde, nedaleko Hor Matky Boží a Velhartic, čerpal sílu a hledal inspiraci Jan Werich.
Příjemným překvapením byl rozlehlý hrad Klenová, přestože jsme se dovnitř na jeho nádvoří přes veškerou snahu nedostali.

Nový rok poznamenaly dost vysoké teploty a protože ani předchozí dny nebyly jiné, museli jsme ještě nechat zaprášené běžky ve sklepě a vyrazit znovu pěšourem. Podhůří Šumavy poskytuje neomezené množství možností. My si z nich vybrali krajinu kolem Velhartic, a přidali i několik turisticky zajímavých míst, kterými jsme projížděli.

Boží kámen

mapka Boží kámen

První volby padla na Boží kameny nedaleko Strakonic, ze kterých jsme chtěli načerpat energii na další dny, která prý přímo trýská z vrchu plného mohutných zaoblených balvanů.

Z Kraselova sjíždíme do Tažovic ke kapličce přikrášlené dvěmi dřevěnými sochami a začínáme stoupat k Tažovické Lhotě. Trochu si tak zkracujeme začátek Naučné stezky Boží kámen. Míjíme tím most přes Kolčavku (Novosedelský potok), který je středověkého původu. Stojí na něm kamenná barokní socha sv. Jana Nepomuckého datovaná do roku 1771 a novodobější výklenková kaplička. Most byl nově opraven v roce 1986 a dnes je vyhrazen jen pro pěší. Naučná stezka míří od Kolčavky i k Tažovickému zámku, ten je ale v soukromém vlastnictví a nepřístupný.

V Tažovické Lhotě se setkáváme se značkou NS. Tvoří ji červené písmeno T ve žtutém čtverci, ale značení je dost sporadické a na dost důležitých místech občas zcela chybí. Za Lhotou proto odbočujeme na rozcestí polních cest spíš intuitivně směrem vzhůru okrajem louky. Objevují se daleké výhledy ohraničené mnoha kopci Šumavského podhůří.

Mezi Kraselovem a Lhotou u Svaté Anny míjíme zajímavý kostel sv. Anny.

U kaple v Tažovicích je i tato dřevěná socha.

Kaple v Tažovicích.

Výhledy od Tažovické Lhoty.

Tažovická Lhota.

Kaplička v Tažovické Lhotě.

Tažovická Lhota.

Moc se nezdržujeme a směřujeme k vrcholu označeném jako Boží kámen (621 m n. m.), kam vede z naučné stezky krátká odbočka. Shluk velkých balvanů, které se před námi objeví je opravdu působivý. Lezeme na nejvyšší balvany a snažíme se lapat vesmírnou energii, která sem má proudit. Podle současného popularizátora energetických bodů a linií v krajině, Pavla Kozáka, jde dokonce o jednu z nejsilnějších přírodních svatyní Česka. Dotýkáme se středových kamenů ve snaze zjistit vyzařující energii, ale odezvou nám je vždy jen chlad kamene. Přesto okolní prostředí vnímáme velmi pozitivně, k čemuž přispívá i okolní borový les.

NS Boží kámen dále překračuje cestu z Kraselova a vede nás lesem na protažený hřeben vrchu V Štěrbici. Přes louku z něho dohlédneme do údolí Mladotického potoka, i k mírně zamlženým vrcholkům Mladotického vrchu, Hůrky a blízkého Tyterce. Dolů, zpět k Tažovické kapli, je už jen skok.

Na Boží kámen směřuje vrcholová značka, odbočka z naučné stezky.

Boží kámen.

...

...

...

...

Na NS Boží kámen.

Údolí Mladotického potoka.

Výhledy k Tyterci (620 m n. m.).

Opět u kaple v Tažovicích.

Kolem hradu Rabí k zámku v Žichovicích

Z Tažovic jedeme kolem Nezamyslic, od kterých je dobře vidět hrad Rabí, který si i fotím. Viditelnost je však dost mizerná a tak jde jen o obrázky dokumentární. Zastavujeme u hezkého Žichovického zámku a děláme jeho malý průzkum. Jeho místnosti jsou přestavěny na byty a není v současnosti přístupný.

Nezamyslický kostel. Ves Nezamyslice se poprvé připomíná již v rode 1045 jako majetek břevnovského kláštera.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Nezamyslicích pochází zřejmě z I. poloviny13. století. Z původní stavby se zachovala spodní část poměrně štíhlé věže, což dokládá spodní řada zvonových oken. Kolem roku 1390 proběhla náročná vrcholně gotická přestavba, kdy byl presbytář rozšířen do půdorysu rovnoramenného kříže s tím, že nový závěr je opět hranolový. Zvýšené západní pole (původní presbytář), křížové pole a obě ramena transeptu mají křížové klenby, východní pole je zaklenuto trojicí trojpaprsků na střední opěrák. Rozlehlost nového presbytáře se zdá napovídat existenci proboštství či jiné formy soustředění většího množství řeholníků. Patrně současně s novým presbytářem byly postaveny i obvodové zdi trojlodí.(viz. www.hrady.cz)

Rabí za Panským nezamyslickým rybníkem.

Největší hradní zřícenina v Čechách leží na vápencovém kopci nad stejnojmennou obcí. Jádro hradu vzniklo patrně na počátku 13. století ve formě strážní obytné věže. Hrad byl postaven na příhodném místě a jeho úkolem bylo chránit obchodní cestu spojující města Sušice a Horažďovice, a bohatá rýžoviště zlata podél řeky Otavy. Jeho nejstarší částí je mohutná hranolová věž s úzkým parkánem a venkovním hrazením. Na přelomu 14. a 15. století pak byly vybudovány další obytné a hospodářské budovy, přibylo též opevněné druhé předhradí. Jako poslední bylo vybudováno rozsáhlé dělostřelecké opevnění s baštami.

Renesanční zámek Žichovice vznikl přestavbou starší tvrze. Jeho dvoukřídlá budova je zdobena fasádami s obdélnými renesančními sgrafity. Starší je severní křídlo a svojí východní, nižší částí pohltilo starší tvrz Jana Kavky z Říčan. Jinak dvoupatrová obdélná budova je kryta vysokou sedlovou střechou s renesačním štítem na západní straně.

Na jižní, nádvorní straně severního křídla se dochovaly barokní sluneční hodiny. Západní křídlo, menší obdélná budova, se ke křídlu severnímu připojuje pouze svým severovýchodním nárožím. Je to rovněž dvoupatrová budova s vysokou sedlovou střechou a renesančními štíty nad oběma kratšími průčelími.

Ve východní části vybíhá ze střechy západního křídla hranolová schodišťová věž s hodinami, zakončená stanovou stříškou. Do věže jsme se dostali, bohužel točité schodiště končí zamčenými dveřmi.

Zámek v Hrádku u Sušice

Druhou zastávkou na naší cestě do Nemilkova je krásně zrekonstruovaný zámek v Hrádku u Sušice. Ten dnes slouží jako muzeum, restaurace a zároveň hotel. V muzeu si můžete v letních měsících prohlédnout expozice liturgických předmětů a ornátů, které mají vztah k zámecké kapli, archeologické vykopávky z nejstaršího období historie Hrádku a dobové fotografie zámku.

Nám se velmi zalíbil interier zámecké restaurace, ozdobený mnoha soudními erbovními znaky, a tak jsme v ní i dobře poobědvali. Krásně upravený je i park se třemi obnovenými kapličkami.

Zámek v Hrádku u Sušice. Rekonstrukce, která začala v roce 2000, rozzářila jak exterier, tak i interier zámku, stejně tak i přilehlý park. (http://www.zamekhradek.cz/zamekhradek/)

Od roku 1588 patřilo hrádecké panství pánům Račínům z Račína, kteří pravděpodobně po roce 1590 přestavěli středověkou tvrz na renesanční zámek. Rod Račínů vlastnil Hrádek do roku 1686. Po smrti Vojtěcha Arnošta Račína se majitelé na zámku rychle střídali.

24. června 2010 se po dlouhouleté rekonstrukci znovu otevřel zámek veřejnosti jako „Společenské, kulturní a ubytovací centrum“. Zámecký komplex je zcela mimořádnou nemovitou kulturní památkou a významnou dominantou obce i krajiny. Má jedinečnou vypovídající schopnost o jednotlivých stavebně-historických vývojových etapách a je hodnocen jako malá učebnice všech architektonických slohů na sebe logicky navazujících, ve výsledku vytvářejících jednotný, harmonický areál.

Restaurace v erbovním sále nás opravdu nenechá v klidu. Krásně obnovené erby se snažím zachytit i ve slabším osvětlení.

...

...

...

Jan Ferdinand Desfours v roce 1731 zahájil přestavbu hrádeckého zámku a to tak, že před starým renesančním zámkem nechal vystavět nový barokní zámek.

...

Zámecký park.

Obnovená kaplička v létě jistě zve k posezení.

...

...

...

...

...

Hory Matky Boží

mapka Hory Matky Boží - Velhartice

Když jsem poprvé s báglem na zádech putoval krajinou mezi Svatoborem a Vidhoštěm u Kolince, uchvátil mě příchod do malé vísky se zvláštním názvem Hory Matky Boží. Zničeho nic jsme se z lesů a strání ocitli rovnou jednou nohou ve středověku. Kamenná dlažba vedla naše kroky úzkou uličkou přímo k vznešenému kostelu a velké návsi před ním.

Vlastně ale náměstí, protože obec, ležící v nadmořské výšce 676 m n. m., se ještě na počátku 20. století uváděla jako město, kde žilo 660 obyvatel. Nyní jich zde trvale bydlí jen okolo stovky, svoji malebnost tím ale neztratila.

Jak napovídá název, jednalo se o město horní, neboť zde v roce 1520 byly otevřeny zlaté doly. Obyvatelstvo bylo osvobozeno od poddanství, bohužel nevýnosné doly brzy upadly. Ani pokus o jejich obnovu v 17. století se zcela nezdařil a v 18. století bylo dolování ukončeno. Ještě v roce 1828 byl učiněn poslední marný pokus najít zde zlato. Díky tomu se v nedalekých Velharticích začalo městu říkat hanlivě Zlámané Hory.

Nás sem přivedla možnost projít si Naučnou stezku Důlní činnost, po které nejprve obkroužíme kapli Proměnění Páně (z roku1842), kolem čtrnácti dokola roztroušených kapliček křížové cesty. Kalvárie je na místě kříže, u kterého se modlívali horníci, než vstoupili do šachty. Vlevo vedle kaple je pod křížem studánka se stojatou a nepříliš čistou vodou.

Další část naučné stezky vede z Hor Matky Boží na jih, kde je kolem nedoluštěného vrchu Křížovka (765 m n. m.) rozeseto mnoho důkazů o dávném dolování zlata. Stezka nám nakonec umožní i skvělý výhled k bájnému vrchu Svatobor, na vzdálený Sokol (Antýgl) a také zasněžený Poledník s výraznou rozhlednou.

Slunce se pomalu sklání k západu, a tam ho již netrpělivě očekávají mraky oblačnosti, ze které do neděle již ani nevykoukne. Kolem skal Křížovky se vracíme do Hor a jedeme přes Velhartice do Nemilkova k sympatickému penzionu Nemílek, odkud budeme podnikat naše další ataky.

Barokní kostel Jména Panny Marie v Horách Matky Boží leží 637 m n. m. a byl založen v roce 1637.

Severně od obce je 14 zastavení křížové cesty v nepravidelném kruhu kolem Kalvárie.

...

Kalvárie a místo s křížkem.

Věžní báně.

Vesnická idylka.

Hory Matky Boží za svůj vznik vděčí báňským pracím na zlatonosných náplavech a stříbronosných ložiskách ve svém okolí, jež původně malé hornické sídliště povýšily na prahu 16. století do řady horních měst.Bohužel minulost zachovala jen nečetná písemná svědectví, která by mohla blíže osvětlit období aktivních důlních prací. A tak svědectví o nich podávají dnes již jen pozůstatky v terénu v podobě odvalů po středověkém rýžování, tak zvaných sejpů či hrůbat, a mnohaset metrů dlouhé pásmo hald hlušiny a propadlin důlních děl.

U výhledů Na Plášti.

Svatobor.

Kaltský vrch (757 m n. m.) a vzdálený Sokol (1253 m n. m.).

Za vrcholem Křížovky máma v dohledu zasněžený Poledník (1315 m n. m.).

Ve druhé polovině 19. Století byly zahájeny pokusy o obnovu dolování. Pod vrcholem kopce Holub byl vyhlouben důl Antonín Paduánský a na severním svahu kopce Křížovka byla hloubena jáma Františka Serafinského, zvaná také dolem Jana Křtitele. Další důkaz byl otevřen u cesty do Drouhavče a zbyla po něm 2 až 3 m hluboká propadlina s haldou. Všechny uvedené pokusy o obnovu těžby však nebyly úspěšné.Roku 1914 bylo obnoveno jedno z ústí štol pod Křížovkou, ze kterého vytéká čistá důlní voda. Tento zdroj kvalitní vody je po řadu let využíván k napájení místního koupaliště.

Nejvýznamnější doklady o starém dolování jsou patrné v terénu jižně od obce, směrem k východnímu úpatí vrchu Křížovka, kde je dosud zachováno 16 velkých obvalů, propadlin a hald 8 až 10 m vysokých. Toto pásmo se táhne od cesty z Pozorky k hájovně Žďár. Dědičná štola odváděla vodu z dolů na Křížovce do Kalného potoka, tekoucího do Svojšic. Na uvedené obvaly navazuje řada rýžovnických sejpů v pásmu dlouhém asi 300 m. Ke Křížovce směřuje ještě další pásmo propadlin a to od silnice do Mokrosuk. Toto menší pásmo je jihovýchodně od obce. Severovýchodně od Křížku při cestě do Lešišova je osamělá halda a u cesty do Drouhavče jsou dvě asi 3 m hluboké propadliny s haldou.( http://slon.diamo.cz/hpvt/2003/sekce_t/T07%20Bernard.htm)

Stavení v Horách Matky Boží.

Ulička ke kostelu.

Od hradu Velhartice na Borek

Dopoledne se vracíme do nedalekých Velhartic. Zdejší hrad je samozřejmě zavřený, ale to nás neodradí od podrobného průzkumu jeho okolí. Nejprve nás uvítá skanzen několika milých dřevěných stavení. Je nízká oblačnost, pošmourno, jen těžko se s tím srovnává především můj Nikon s nasazeným širokoúhlým objektivem. Asi proto cvakám mnohem víc, než je zdrávo.

Bohužel nám dnes nepomůže ani to, že je 4. ledna 2014, a tedy den, kdy projde planeta perihéliem, to znamená bodem na ekliptické elipse, kdy je nejblíže Slunci (147,1 miliónu km) a současně se pohybuje nejvyšší rychlostí. Od dnešního dne se začne naše planeta od Slunce zase vzdalovat, zpomalovat, aby se začátkem července v nejvzdálenějším bodě znovu k němu začala přibližovat.

Chceme obejít celý hrad, ale zastavuje nás palisáda a strmý svah končící hluboko pod námi až v Ostružné. Jdeme proto opačným směrem. Za hradbami se objevuje známý a světově unikátní gotický kamenný most se čtyřmi lomenými oblouky, který pravděpodobně nechal postavit Menhart z Hradce. Ten měl v úmyslu uschovat zde korunovační klenoty v době, kdy byl Karlštejn ohrožen husity. Klenoty se sem nakonec dostaly v době Menhartových sporů s Jiřím z Poděbrad a byly uschovány po dobu pěti let. Možná hodinu trávíme u mohutných hradeb, ale protože v plánu máme ještě pochodové cvičení, přesouváme se dolů k říčce Ostružná.

Borek (859 m n. m.) s kostelem sv. Máří Magdalény.

Velhartický hrad od Nemilkova.

Skanzen u hradu je volně přístupný a skvěle po podhradí hodí.

...

...

Středověký gotický hrad z přelomu 13.a 14. stol., který založil český pán Bohumil z Budětic. Hrad patří k dispozičně ojedinělým dílům české hradní architektury a jeho dominanty tvoří zříceniny starého gotického paláce Rajského domu s protější věží Putnou. Obě části jsou propojeny mohutným kamenným mostem se čtyřmi lomenými oblouky.

Modré nebe by jistě bylo větším přínosem než plechové neutrální nebe, to se bohužel za celý den neobjevilo. Takhle vylepšený vypadá hrad na negativu.

Zadní část těsně přiléhá k svahu nad Ostružnou. Obejít palisádu by snad i šlo, ale nemělo cenu to zkoušet.

Vstupní věž s mostem.

...

Z opačné strany vynikne mohutnost hradních zdí nad příkopem.

...

...

...

Kaplička nedaleko hradu oživuje volné prostranství.

Tady si v malém obchůdku chvíli v prohlížíme dřevěné výrobky řezbáře Karla Tittla, především betlém, který je zasazen do 14. století, doby, kdy byl postaven Velhartický hrad. Líbí se mi malý výtvor "dívky v pařezu" a moc nechybí, abych částku 550,- Kč nakonec vytáhl z peněženky.

Kolem Ostružné vede příjemná cesta vyznačena modrou ruristickou značkou a zelenobílou značkou Naučné stezky Velhartice. Po ní jdeme až k chatě Jana Wericha. Nad námi se zdvihají skály, které jsou součástí PR Borek u Velhartic. Tato přírodní rezervace byla vyhlášena v roce 1990 a chrání území o rozloze 38 ha v nadmořských výškách 587 - 800 m n. m. Důvodem vzniku je zachování reliktního boru. Rezervace se nachází na severním a částečně i východním svahu kopce Borek (859 m n. m.), na pravém břehu říčky Ostružné. Na území převládá reliktní bor a na nejexponovanějších místech se nacházejí křemencové skalky s typickými porosty lišejníků. Kromě borovice lesní zde roste smrk ztepilý, jedle bělokorá, buk lesní, u říčky olše s jasany. Z bylin zaujme například vrbka úzkolistá, divizna černá nebo dřípatka horská. Geologický podklad tvoří křemence, ruly a paruly. Těžilo se zde zlato a stříbro. Z tohoto období se dochoval vchod do štoly dolu, nedaleko tabule č.3 Naučné stezky Velhartice.

Přestože podle mapy vede NS pouze k Werichově chatě, je nedaleko od ní vyznačena odbočka vzhůru k Borku. Tu s povděkem využíváme. Stromy bohužel nedovolují výhled na hrad Velhartice, byť jdeme nedaleko hrany vrcholové plošiny, která zde skalkami padá prudce do koryta malého potoka hluboko pod námi. Krásné místo na ostrohu pod vzrostlými borovicemi využijeme alespoň k menšímu občerstvení.

Údolím potoka přichází od Ostružné cesta s vyznačenou červenou turistickou značkou. Je to už hodně dávno, kdy jsme se s bratrancem Mirkem vydali na první delší vandr a právě po ní prošli. Psal se rok 1984 a jeho trasa vedla ze Švihova přes Klatovy, Velhartice, Petrovice, Hartmanice, Rejštejn, Antýgl, Horskou Kvildu, Zlatou Studnu, Šindlov, Horní Vltavici a Lenoru k Soumarského Mostu, kde jsme to zabalili. Mírovi vadil po pětidenní chůzi puchýř, který měl přes celou patu, a mne demotivovala stále se stupňující bolest zubu. I tak jsme ušli pěkný kus cesty, s dlouhými denními porcemi kilometrů a, i když jsem od té doby Šumavu přešel celou ještě mnohokrát, dodnes si ji celou podrobně pamatuji.

My tuto značenou cestu po krátké domluvě jen přecházíme. Měníme tím původní záměr obejít celý rozlehlÿ masív Borku (859 m n. m.) a jdeme nově vytvořenou cestou zakousnutou do svahu hory v severním úbočí. Očekáváme od ní letecké vyhlídky na hrad Velhartice, což se brzy i splní.

Poslední dům u Ostružné slouží řezbáři Karlu Tittlovi jako dílna. Navštívit můžete i malý obchod s jeho pracemi.

Uvnitř shlédneme i tento hezký betlém.

Jdeme po Naučné stezce Velhartice, která vede kolem Ostružné údolím k Werichovo chatě.

Rýžovnické sejpy jsou téměř v nepřetržité řadě podél Ostružné od Velhartic ke Kolinci. Na hlubinných dolech bylo dobýváno zlato a stříbro již ve 13. století, což dokládají staré doly na na úbočí kopce Borku (Jáma Trojice, Nálezná III a štola sv. Martina) a v okolí osady Horního Staňkova. Rozvět dolování spadá do období poloviny 16. století, kdy byla v údolí Ostružné postavena stříbrná huť. Koncem 16. století nastal úpadek dolování a již nikdy k oživení nedošlo.

Ostružná je pravostranným přítokem Otavy a vzniká soutokem několika šumavských potoků nedaleko obce Javorná. Teče severovýchodním směrem a u městečka Kolinec obrací svůj tok k jihovýchodu. Do Otavy ústí u Dobršína asi 5 km severovýchodně od Sušice. Ostružná je 39 km dlouhá a odvodňuje území o rozloze 169 km čtverečních.

Pohled k hradu od Ostružné.

Vodní mlýnky v přítoku Ostružné.

Nad stezkou se zdvihá skalnatý svah Borku.

Werichova chata je vlastně na ostrůvku, který vytvořila Ostružná a od ní se oddělující náhon bývalého mlýna.

...

Werichova chata.

V PR Borek u Velhartic.

Velhartice z nové cesty vinoucí se pod vrcholem Borku.

Nakonec klesáme za louku s lyžařským vlekem Veselice, kde ovšem není po sněhu ani památky. Pod námi se leskne jen hladina rybníka Bušek, kolem kterého míříme do údolí k Ostružné.

Výhled k Javorné.

Častonice a Kolářova hora.

Velhartice od lyžařského areálu Veselice.

Od Božích muk za Ostružnou, nedaleko Kouklovny, překonáváme s obtížemi skalní práh ke kostelu sv. Máří Magdalény.Podíváme-li se do historie, zjistíme, že první Boží muka byla pravděpodobně dřevěná. Jednalo se především o 14. a začátek 15. století. Z této doby se však žádná nedochovala. Později od 15. století se již začínají tesat z kamene (v jižních Čechách ze žuly) a tento trend pokračuje až do období baroka, kdy bývá na horní partii umísťován železný kříž. Od poloviny 18. století můžeme též datovat první zděná a omítnutá Boží muka, i když některá mohou být i starší. (Wikipedie)

Za potokem nám dává zabrat stoupání ke kostelu sv. Máří Magdalény. Jako by nás k sobě vůbec nechtěl pustit. Pro maliní a ostružiní musíme nakonec v ostrém svahu obejít celou hřbitovní zeď, abychom dovnitř alespoň nakrátko nahlédli. Jen rychle obejdeme kostel, a protože mezi hroby máme podivný stísňující pocit a navíc začíná pršet, raději opuštíme toto chmurné místo.

Kostel sv. Máří Magdalény i jeho okolí vypadá opravdu pustě a nevlídně. Měl jsem nutkání vůbec na hřbitov nevkročit, otočit se k Velharticím a upalovat co nejrychleji pryč. Erbenovu Kytici jsem poprvé četl se zatajeným dechem a nečekal jsem, že se někdy dostanu na místo, které dalo vznik jeho básni Svatební košile. Povedené zfilmování básně najdete snadno i na You Tube.

Až dodatečně z netu zjišťuji možnou příčinu našich pocitů. Z webových stránek moskyt jsem se dozvěděl následující:

Stranou od obce Velhartice, v polích u lesa, obklopuje kostel sv. Máří Magdaleny z roku 1373 malý hřbitov. Vypadá nenápadně jako každý druhý vesnický hřbitůvek a na první pohled na něm není nic výjimečného. Je obehnán zdí a vchází se do něj kamenným portálem, který by stejně jako kostel nutně potřeboval generální opravu. Za zdí je natěsnáno mnoho hrobů – jak napovídají náhrobní kameny, hrobů hodně starých i zcela současných. Mělo by to být místo klidu a míru, pro zesnulé přímo klidu věčného. Zdá se však, že tomu tak úplně není. Jako by tu bylo přítomno něco zneklidňujícího, ne-li rovnou zlého. Něco co tu přetrvává z minulosti, něco, čím je vinen člověk. Že by někdo ten věčný klid a mír nebožtíků kdysi narušil nějakým zavrženíhodným činem a od těch dob je tím hřbitov poznamenán? Zdá se, že tomu tak opravdu je. Před dávnými a dávnými časy, v dobách, které už nepamatuje zřejmě žádný ze stávajících náhrobků se zde prý odehrálo cosi děsivého. Cosi tak odporného, že zatím nikdo nebyl schopen hřbitov od následků tohoto činu očistit. Cosi, co prý později inspirovalo Karla Jaromíra Erbena (*1811) k napsání balady Svatební košile, poprvé zveřejněné v roce 1843.

Měla jsem, smutná, milého,

život bych dala pro něho!

Do ciziny se obrátil,

potud se ještě nevrátil.

Jak všichni jistě víme, je Svatební košile ze sbírky Kytice o lásce, rozloučení, dlouhém čekání, ale i o smrti, strachu, víře a také o oživlém mrtvém. Strašidelná pohádka pro dospělé? Básníkova obrazotvornost? Zřejmě mnohem víc! Vždyť Erben byl nejen veršotepec, ale i sběratel lidových pověstí, folklorista a historik.Podle publicisty Ing. Pavla Kozáka (Tajemná místa Pošumaví, 2001) proběhl kdysi v jihovýchodní části velhartického hřbitova jakýsi obřad černé magie, jehož účelem bylo právě oživení mrtvého. Tento obřad byl podle všeho úspěšný a stopy velmi negativní energie, která se při tomto rituálu uvolnila tu zůstávají dodnes. V souvislosti s touto událostí zde mělo dojít i k ohrožení života ženy, kterou na poslední chvíli zachránila až vyšší moc?! Co říká Erbenova balada? Milence rozdělí dálka, z které se on již živý nevrátí. Je pohřben u rodné vesnice a jedné větrné noci si coby oživlý umrlec přijde pro svou milou.

Pohnul se obraz na stěně -

i vzkřikla panna zděšeně

lampa, co temně hořela,

prskla a zhasla docela.

Možná, žeť větru tažení,

možná i - zlé že znamení!

A slyš! na záspí kroků zvuk,

a na okénko: ťuk, ťuk, ťuk!

"Spíš má panenko, nebo bdíš?

Hoj, má panenko, tu jsem již!

Hoj, má panenko, co děláš?

a zdalipak mě ještě znáš,

aneb jiného v srdci máš?"

Panenka zřejmě v srdci jiného neměla, někdo jiný však možná měl v srdci panenku. Toužil a trápil se. S hrůzou však poznal, že dívka nepřestala milovat svou starou lásku, i když už mrtvou. Cítil se zrazen a ponížen, posedla jej myšlenka na pomstu a odhodlal se k hroznému činu. Oživil mrtvolu! Oživil na velhartickém hřbitově pohřbeného milence té dívky či ženy, kterou chtěl tak hrozně potrestat. Temnou nocí pak to oživlé tělo „neživého“ zamířilo tam, kam ho to vždy neodolatelně táhlo, aby si to co mu bylo za života nejdražší odnesl sebou i do říše mrtvých.

A on tu napřed - skok a skok,

a ona za ním, co jí krok.

Psi houfem ve vsi zavyli,

když ty pocestné zvětřili

a vyli, vyli divnou věc

žetě nablízku umrlec!"

Pěkná noc, jasná

v tu dobu vstávají mrtví ze hrobů,

a nežli zvíš, jsou tobě blíž

má milá, nic se nebojíš?"

Na různé podivné síly citliví lidé říkají, že vystopovat se dá dodnes dokonce i místo, kde umrlec přenesl svou milou přes hřbitovní zeď. I tady prý dodnes zbylo něco zlého z té děsivé noci a třešeň, která tu dlouho poté vyrostla, to zkroutilo do tvaru odporné smrtelné křeče. Mrtvý pahýl tohoto žalostně zmučeného stromu tu vně hřbitovní zdi, jižně od vstupní brány stojí dodnes.

"Hoj, má panenko, tu jsme již!

Nic, má panenko, nevidíš?"

"Ach proboha! Ten kostel snad?"

"To není kostel, to můj hrad!"

"Ten hřbitov - a těch křížů řad?"

"To nejsou kříže, to můj sad!

Hoj, má panenko, na mě hleď

a skoč vesele přes tu zeď!"

Negativní energie, která tu od dávných časů, kdy došlo k oživení mrtvoly přetrvává, je podle všeho i dnes velmi nebezpečná a někteří už jen před samotným pobytem na hřbitově varují. V minulosti prý došlo k několika pokusům prostor hřbitova „očistit“. Tato snaha však zřejmě nebyla zcela úspěšná a zlo je údajně hlavně v oblasti, kde k oživení došlo, stále přítomné. Těžko asi říci, drží-li se jen samotné lokality, půdy, nebo je vázáno hmotou náhrobních kamenů, hrobem oživeného, či jeho kostmi. Vzhledem k tomu, že však i jiná místa hřbitova podle všeho nesou negativní otisk dávné zombiezace, je problém přesného určení a následného odstranění zdrojů záporného vyzařování zřejmě poněkud složitější.

Pavel Kozák upozorňuje také na kamenný kříž zasazený do dlažby předsíně bočního vchodu kostela sv. Máří Magdaleny. I on je prý poznamenán energií nešťastného rituálu a silový bod se překvapivě nenachází ve středu kříže, jak je obvyklé, ale v jeho horním rameni. Podle Kozáka by se neměl tento boční vchod do kostela raději vůbec používat.

Jako by to nestačilo, skrývá Velhartický hřbitov ještě jednu zvláštnost. Ze zděného štítu kostela sv. Máří Magdaleny již odedávna shlíží na příchozí několik tmavých skvrn, které při pozornějším pohledu nápadně připomínají dívčí tvář. Skvrny prý na chvíli zmizí, když štít dostane novu omítku či nátěr, ale pak se znovu objeví. Vystoupí zvolna ale nezadržitelně z bílé barvy štítu, jakoby chtěly něco naláhavého sdělit. Někteří místní věří, že tvář patří dívce unesené sem oživlým umrlcem. Jiní si myslí, že jde o obličej hradní paní, či jiné ženy, která poblíž kostela kdysi tragicky zahynula. Jde snad o další otisk energie, uvolněné při souboji s „neživým“, nebo při jiném neštěstí, zachycený zdí jako paměťovým médiem? Možná. Možná se ale jedná jen o tmavé skvrny špíny, kterou vylučuje vlhká zeď a které jen pouhou náhodou připomínají lidskou tvář. Kostel na velhartickém hřbitově se má brzo opravovat. To by mohlo být pro podivné fleky velmi tvrdou zatěžkávací zkouškou.

Ve dvou a ještě pro jistotu v denní hodinu jsme se přeci jen jednoho letního parného odpoledne odvážili na Velhartický hřbitov vstoupit. Nevím, jestli to způsobilo to horko, nebo opravdu jakási negativní energie, vládnoucí tu od dob temného obřadu, ale příjemně nám tu nebylo. Už samotná stavba kostela působí poněkud tíživým dojmem. Není to klasický venkovský malebný kostelíček, ale spíš ponurá chátrající neforemná kaple. Hřbitovní zeď obklopuje neprostupná divoká vegetace, za rohem hřbitova, kde byl oživen umrlec a kam se nedoporučuje chodit, pak stojí řada vysokých, ale jaksi neduživých, na větve chudých modřínů. Necítili jsme tu sice přímo žádné intenzivní silové působení, ale dlouho se nám tu setrvávat nechtělo. Jakoby na tomto místě skutečně číhalo i za jasného letního dne cosi zneklidňujícího.

Obešli jsme kostel, nahlédli do předsíně s křížem, přečetli pár náhrobků a pak jsme hřbitov zdánlivě bez úhony opustili. Umrlec nás nenapadl a do márnice nás nic nezavřelo. Zcela bez následků se však přeci jen naše návštěva tohoto divného místa neobešla. Mě chvilku po opuštění Velhartic totálně ochromila zatím nepoznaná míra dehydratace, můj kolega ještě toho dne onemocněl a dlouho se pak z agresivní choroby vzpamatovával. Snad to ale bylo opravdu jen z toho horka!?

Velhartický hřbitov stojí na místě bývalého pohřebiště ještě z časů Velké Moravy a k popisované děsivé události zde podle všeho došlo krátce po tomto období. Jde tedy o legendu velmi starou, přestože Karel Jaromír Erben, který se jí inspiroval, situoval svou báseň do poněkud bližší minulosti. Ve starém příběhu i v Erbenově baladě se navzájem prolínají křesťanské i pohanské motivy. Proti starým temným nepřátelským silám a rituálům jsou nasazeny zbraně nového náboženství a vyhrávají. Vyhrávají, protože mají symbolizovat dobro, ale vítězství není vůbec snadné. Pověst přejímá funkci jakéhosi lidového kázání – vzorce správného chování:

Vidíte, že zlo číhá na každém kroku, rodí se i z těch nejušlechtilejších citů a je potřeba se mít před ním stále na pozoru. Zachránit vás může jen „správná víra“.

"Tělo do hrobu přísluší,

běda, kdos nedbal o duši!"

Jak to ale dopadlo doopravdy? Je možné najít nějaký důkaz, že nejde jen o pouhou místní pověst? Není známo, co se dál mělo dít s oživlou mrtvolou, zachráněnou ženou ani s tím, kdo zlo na hřbitově probudil. Stalo-li se to, pak příliš dávno. Všechny hmatatelné stopy, pokud kdy nějaké existovaly, jsou zřejmě navždy pohřbeny někde mezi velhartickými rovy a z děsivého příběhu tu tak možná zbylo jen něco divného, neměřitelného, něco čemu nerozumíme a působivá Erbenova poezie.

Za Božími muky, ještě nedaleko kostela, jsem si vyměnil objektiv za širokáč... abych dodatečně zjistil, že všechny další fotky z něho jsou potemnělé a silně podexponované. Možná to byl trest za rušení klidu tohoto šerem prostoupeného místa.

Ve Velharticích na chvilku jdeme do hospody, kde se zrovna občerstvují Tři králové - Kašpar, Melichar a Baltazar. Počasí nakonec rozhoduje za nás, že pro dnešek to balíme. V Nemilkově sice ještě zkoušíme zahlédnout daňky v nedaleké oboře, ale i oni vzali zavděk úkrytem a pod korunami mladých stromů je téměř nevidíme.

Velhartice.

Kostel Narození Panny Marie. Jeho nejstaršími částmi jsou západní věž, západní a jižní stěna lodi, které pocházejí z doby okolo roku 1240. V první třetině 14. století byl postaven dnešní presbytář a zbylé obvodové zdi lodi. Velká přestavba proběhla počátkem 16. století a jejím výsledkem byla severní mohutná věž (na fotce) a asymetrické rozvržení obou částí dvojlodí.

Na hrad Klenová

mapka Klenová

Ani nedělní ráno nás nevítá příliš optimisticky. Spíš naopak. Při odjezdu od Nemílku se kolem válí hustá mlha. Ta sice za Běšinami zůstává vysoko nad námi, šero je ale neměnné. Zkouším zdálky fotit obrysy hradu a zámku Klenová, kam máme namířeno. Nakonec vyjíždíme až do sedla u staré sýpky a parkujeme hned vedle rozohněného býka. Naštěstí jen bronzového. Jeho socha byla původně umístěna ve svahu před hradem Klenová kousek nad Vilou Paula. Tam se však stávala oblíbeným cílem vojáků z blízkých janovických kasáren, vracejících se ze zámecké restaurace, kdy sochu několikrát svalili ze svahu. Proto byla po roce 1989 přenesena na současné místo před sýpkou, kde se stala oblíbenou atrakcí.

Okolí hradu dnes využívá Galerie Klatovy/Klenová, a tak zde můžeme spatřit několik skulptur. Výtvarná galerie na zámku byla založena již v roce 1964 jako Okresní galerie Klenová, s převážně českým uměním z 19. století. Rokem 1973 se galerie stala součástí Okresního muzea v Klatovech a činnost byla omezena. V roce 1989 vznikla současná Galerie Klatovy/Klenová.

První zmínka o hradu pochází z roku 1287 (z 13. století se zachovala hranolová věž), zámecký palác je z 14. a 15. století. V 15. století bylo vybudováno mohutné vnější opevnění a z 16. století pochází renesanční křídlo. Od 17. století hrad chátrá.

V zimním období možná funguje zámecká restaurace, což jsme nezkoušeli, ale dovnitř hradu se nedostaneme. Opět nám nezbývá než se projít po valu hradního příkopu, obdivovat velikost, a krásu hradu i zámku zvenčí. A obdivovat je opravdu co! Klenová je pro mne příjemným překvapením. Je s podivem, že jsem zde poprvé.

Nakonec dobýváme i hradby hradu. V dáli z kdysi vojenské střelnice vytrvale zní ozvěna pěchotní palby, my se procházíme po ochozu a připadáme jako ve středověku. Na hradní nádvoří kvůli zabezpečeným mřížím jen nahlížíme.

Odpoledne pak všechny naše další plány zkazí přechod fronty a vytrvalý déšť.

Klenová se objeví již při příjezdu do Janovic nad Úhlavou od Strážova. Ani dnes není počasí nijak vstřícné.

Nedaleko historické sýpky stojí bronzová socha býka.

Kolem hradu nalézáme skulptury nejrůznějších tvarů od sochaře Róny.

Jedné z nich byste se jistě za tmy vyděsili!

Na nedalekém vršíčku stojí kaple sv. Felixe.

Pohled do údolí Úhlavy.

Kaple sv. Felixe.

Sýpka s býkem.

Další skulptura.

Zapomenutá obří dělová koule může být symbolem dobývání hradu, stejně tak připomínkou na Švanderlíkovu knihu Černí baroni. Ostatně i dnes z podhradí slyšíme neustále střelbu.

...

Hrad Klenová, připomínaný poprvé r. 1291, kdy jej vlastnil Bohuslav z Klenové, byl postaven na osamělé strmé skále ze dvou stran obtékané Jelenkou, přítokem řeky Úhlavy. Hrad stál opodál zemské stezky, která vedla od královského města Klatov údolím Úhlavy k Železné Rudě a odtud podél Černé Řezné do Bavorska. Doplňoval tak soustavu pohraničních hradů v této části pomezního hvozdu, k níž náležely i hrady Pajrek a Komošín a konečně i rozsáhlé tvrze Opálka, Janovice, Bystřice a Dolany.

...

V 19. století na jihu zasypán příkop, podél vnějšího opevnění vyzdvižen zámek v historizujícím slohu (po 1832, hrabě Stadion-Thannhausen) a hradní ruina romanticky upravena. Za dalšího majitele V. Veitha zámek dekorativně vyzdoben J. Navrátilem.

Celý komplex budov Klenová jde dobře obejít. Z náspu hradního příkopu se díky tomu otvírají velmi hezké pohledy.

V období 14. a 15. století se na Klenové vystřídalo několik generací pánů z Klenového a Janovic. Za vlády Lucemburků předpokládáme intenzivní stavební činnost, zejména v severovýchodní části horního hradu nad zachovanými sklepy. Do té doby lze klást parkánový ochoz kolem celého hradu, který musel být na severní straně založen na klenutých obloucích, dodnes patrných z pohledu od hradního příkopu.

V letech 1420 - 1465 vlastnil rodové sídlo Přibík z Klenového, proslulý válečník, jedna z nejvýznamnějších osobností tehdejšího politického života. Během husitských válek se mu podařilo obsadit Stříbro, jež delší čas držel a za jehož postoupení posléze získal značně panství, zejména Volyňsko a Protivín. Tento čin se zapsal do análů husitských válek jako jedna z nejvýznamnějších událostí této bouřlivé doby. Účastnil se též obléhání Plzně, zároveň prý obležené tajně zásoboval. Vedle různých diplomatických služeb českým králům je příznačný i jeho výpad do Bavor v roce 1450, kde uloupil 600 kusů dobytka a koní. K jeho osobě se též váže pověst, zaznamenaná Václavem Hájkem z Libočan. Podle ní roku 1447 zajal dva polské mnichy, cestující do Bavor, kvůli podezření, že do Říma nesou zprávy, zaměřené proti kališnickému biskupovi Janu Rokycanovi. Krutě je mučil a posléze - aby mučení nevyšlo najevo - je nechal umořit hlady v již zmíněném hradním vězení v hranolové věži. Nejvýznamnějším stavebním činem Přibíka z Klenového bylo další posílení fortifikace. Na nejvíce ohrožené straně, přivrácené k východu, byl svah staršího valu obezděn mohutnou zdí, před ní byl vyhlouben druhý příkop a navršen další val. Tento systém se dodnes zachoval severně od hradu. Podél přístupové cesty a na tak zvané jižní zahradě však byl příkop zasypán a val rozmetán. Nové opevnění bylo progresivní zejména proto, že na koruně opevnění, přístupné z vlastního hradu po rampách, bylo možno manévrovat s děly. Bašty byly přistavěny až dodatečně v pozdní gotice a obezdívku zřejmě mírně přečnívaly. Kromě své vojenské funkce sloužily jako opěrné konstrukce postupně se vychylujícího zdiva. Severní část se zhroutila a byla znovu vybudována až v devatenáctém století v poněkud atypickém tvaru. Podél jižní části, dnes skryté v tělese zámku, se nacházely užitné budovy.

V první polovině 16. století skončilo na Klenové panství rodu Klenovských a přes několik dalších majitelů hrad r. 1553 získal Jiří Harant z Polžic a Bezdružic, nezámožný šlechtic, který však působil jako vysoký úředník v císařských službách. Ten na Klenové znovu obnovil panské sídlo. Stavební práce se týkaly zejména horní části hradního paláce. Jedinou dodnes zachovanou částí je budova tzv. purkrabství, tehdy přestavěná z pozdně gotické kuchyně. V sálovém prostoru v patře byl před polovinou 20. století objeven freskový vlys s erby majitelů panství a spřátelené šlechty. Podle tradice se na Klenové narodily některé z mnoha dětí Jiřího Haranta, mezi nimi i Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, významný renesanční politik, cestovatel, hudební skladatel a spisovatel. Ten panství převzal po roku 1584 spolu se svým bratrem Adamem. Adamova část zůstala v harantovských rukou, zatímco Kryštofova se dostala jeho švagrovi, opět Přibíku z Klenového. V roce 1646 byly obě spojeny v rukou hraběte z Martinic. Zhruba od této doby se datuje pustnutí. V roce 1737 se hrad připomíná jako trosky.

V 19. století byla Klenová kromě několika hospodářských stavení v předhradí zcela zpustlá. Roku 1832 panství zakoupil hrabě Josef Filip Eduard Stadion-Warthausen und Thannhausen. Jeho rodina vlastnila nedaleké panství Trhanov, on sám panství Chlum u Třeboně. Hrabě Stadion započal obnovu Klenové v duchu dobového romantismu. V prostoru jižního opevnění vybudoval zámek, do kterého zahrnul starší stavby, což určilo jeho podobu, sestávající ze tří zřetelně oddělených částí. Z nich nejpozoruhodnější je část západní, kde se nacházelo reprezentativní sídlo majitele, která byla vyzdobena v novogotickém slohu jako jeden z velmi časných příkladů jeho užití v Čechách.(viz www.gkk.cz/cs/hrad-a-zamek/historie/)

...

Na ochoz, který vede okolo hradu se dostáváme krátkým prudkým výstupem. Vstup dovnitř nám to bohužel neumožní. Budeme si muset počkat na sezónu, kdy jsou prováděny prohlídky hradu, zámku i galerie.

...

...

...

Klenová nás ani v nepříznivém počasí nezklamala. Určitě stojí za návštěvu.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Byli jste již na prohlídce (placené) hradů Klenová a Velhartice?

27%Ne, ani na jednom.

26%Jen na hradu Klenová.

22%Pouze na hradu Velhartice.

24%Navštívil(-a) jsem oba.

Hlasovalo 939 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Eva

14. ledna 2014 18:46

Eva říká

Všechny články jsou moc pěkné ,fotografie povznášející ,

ale tento článek je na "Nobelovu cenu "

Rony

15. ledna 2014 21:04

Rony říká

Jasně ,  díky té Svatební košili. Ale za ni nemohu a hororový výpravný text k básni je, jak jsem uvedl výše v textu, dílem "moskyta". 

Čím méně vyšlapané jsou stezky, kterými k svému cíli míříš, tím více zážitků tě na nich čeká

Patriot

1. června 2014 08:26

Patriot říká

Werichovo???? A já četl na ceduli "Werichova" chata.Jinak dobrý....

Rony

1. června 2014 19:50

Rony říká

Podobných chyb po sobě najdu v článcích dost a dodatečně se je snažím odstranit, podobně jako tuto. Děkuji za upozornění .

Čím méně vyšlapané jsou stezky, kterými k svému cíli míříš, tím více zážitků tě na nich čeká

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.