Od ledovcových jezer Královského hvozdu k výhledům na Prsa Matky Boží

Od ledovcových jezer Královského hvozdu k výhledům na Prsa Matky Boží

Jedním z taháků Šumavy jsou jezera Královského hvozdu, Černé a Čertovo. Stezka, která je spojuje, vystoupá do sedla mezi známý Špičák a vrchol Rozvodí. Jen trochu pozadu v návštěvnosti zůstává vrchol Pancíře s historickou horskou chatou a s ní spojenou rozhlednou. Z ní uvidime, podle mnohých, nejkrásnější vrchol Šumavy Prsa Matky Boží.
Tyto cíle na nás čekají v prvním prosluněném víkendu měsíce září. A jako bonus pak dlouhý sestup z Pancíře a Můstku přes Čachrov na pohádkovou vlakovou zastávku Nemilkov/Velhartice.

Královským hvozdem

mapka jezer

Původně představoval Královský hvozd daleko širší správní celek a svébytné pohraniční území, které sahalo od Svaté Kateřiny až na Stodůlecko a Stašsko, a od časů vlády Přemysla Otakara II. bylo součástí Českého království. Tuto oblast obývali tzv. Králováci, strážci hranic se zvláštními pravomocemi. Dnes se pod tímto pojmem myslí spíš hraniční hřeben nedaleko Železné Rudy, jehož nejvyššími vrcholy jsou Jezerní hora 1343 m, Svaroh 1333 m, Ostrý 1293 m, Velký Kokrháč 1229 m a Špičák 1202 m.

V hlubokých lesích se pod Jezerní horou skrývají dvě známá jezera, která patří mezi osm jezer vytvořených před 10 000 lety při ústupu ledovců. Na české straně jsou to Plešné jezero, Prášilské jezero, jezero Laka, Čertovo jezero a Černé jezero. V NP Bavorský les pak Roklanské jezero a dvě Javorská, Velké a Malé Javorské jezero.

Černé a Čertovo jezero byly těmi posledními, které mi zbývaly navštívit při šumavském vandrování od loňského podzimu. Cílem byly jezera spíš náhodným, vždyť třeba Javorská jezera jsem před necelým rokem spatřil na vlastní oči vůbec poprvé.

Černé jezero

Černé jezero.

Výchozím místem k Černému jezeru se pro většinu výletníků stává výhodně položené Špičácké sedlo, kde je velké parkoviště a také my ho využijeme. Křik bodrých turistů z celých Čech i Moravy nás rychle zahání do lesů a tak brzy ukrajujeme první dnešní kilometry. Cesta je turistickou stezkou i cyklotrasou zároveň, a tak se zde tyto dva odlišné živly střetávají na malém prostoru asfaltové cesty, kde spolu mnohdy nemilosrdně sbojují o svá práva. Nádherné počasí vyhnalo z měst do přírody množství lidí, dychtivých nadýchat se smůlou provoněného pozdně letního dne.

Samotné Černé jezero je ukryto ve stále zdravých smrkových lesích pod Jezerní stěnou. Jde o největší a nejhlubší šumavské jezero, které má velmi mocnou vrstvu sedimentů, asi 15m a jeho původní hloubka tak byla dokonce kolem 55m. Stejně jako nedaleké Čertovo jezero bylo poznamenáno činností člověka, kdy se zde v minulosti kutalo a těžilo. Obě jezera z tohoto období mají i navýšenou přírodní hráz, vytvořenou morénou.

V době prvních výzkumů z počátku minulého století se ve vodě vyskytovalo velké množství korýšů, kteří byli základní potravou pro ryby. Dříve hojné pstruhy vystřídali po vysazení siveni. Těm zdejší kyselá voda tolik nevadila. Mezi nejčetnější korýše byla tehdy hrbatka jezerní, ale tyto organismy se vzrůstajícím okyselováním jezera postupně vymizely a teprve v roce 1997 se opět ve větším množství objevila perloočka. Jestli je to bude počátek znovuoživení jezera v důsledku zlepšujících se podmínek v jezeře ukáže až budoucnost.

Vegetace jezera je velmi chudá. Významnou rostlinou je v hlubinách skrytá šídlatka jezerní, pozůstatek z doby ledové, která se jinak vyskytuje především v severských jezerech a v České republice je zde její jediná lokalita.

Černé jezero je největším karovým jezerem ledovcového původu na Šumavě a zároveň i největším jezerem v České republice, když odečteme vodní plochy vzniklé s přispěním člověka. Své jméno dostalo podle černé hladiny, které způsobuje až 9 metrů vysoká vrstva kalu, tvořená hlavně pylem z okolních jehličnanů.

Černé jezero nemá žádný viditelný přítok a je napájeno z podzemních pramenů vyvěrajících na úpatí Jezerní hory. Voda z jezera odtéká Černým potokem do řeky Úhlavy. Maximální hloubka zdánlivě bezedného jezera dosahuje úctyhodných 39,8 metrů. Současně je jezero nejníže položeným ze všech šumavských jezer, přestože se nachází v nadmořské výšce 1008 m.

K jezeru se váže několik pověstí. Jedna z nich vypráví, že na dně jezera jsou ukryta těla mnohých utopenců, která zůstala zachována díky ledové jezerní vodě. Další historka je z roku 1965, kdy Státní bezpečnost nechala vhodit do jezera bedny, ve kterých se měl ukrývat nacistický archiv. Za přítomnosti kamer potom probíhal výlov. Zásilka, která měla přijít ze Sovětského svazu z archivů KGB, se však opozdila a z inscenovaného divadla nakonec nezbylo nic, protože místo usvědčujících dokumentů vylovili jen bezcenný nepotištěný papír.

Pod severním svahem Jezerní hory se zvedá 320 m vysoká Jezerní stěna. Z české strany (jak jinak) je nepřístupná, ale z Bavorské nově atakuje vrchol Svarohu značená stezka, ze které je pohled na jezero i Jezerní stěnu možný. Stačí ujít pár desítek metrů na naše území.

Špičák (1 202 m n. m.)

Opouštíme idylické jezero a stoupáme ostře na Rozvodí. Jak napovídá název, pokud si zde odskočíte na malou, vlevo poputují minerály z vašeho těla do vln Severního moře, zatímco vpravo do Černého.

Rozvodí je také název druhého, nižšího vrcholu Špičáku. Nedaleko nad cestou je skalka a sto metrů za ní kamenný mužík, nejvyšší bod plochého vrcholu Rozvodí (1 189 m n. m.). Z okraje vytěženého lesa je dokonalý pohled daleko do vnitrozemí. Hluboko dole vidíme Nýrskou nádrž, údolí Úhlavy, Brčálník a naproti dlouhý hřeben Můstku a Prenetu. V dáli vrchol Čerchova, dnes skrytý v mlžném oparu.

Pohodlně dojdeme zpět na cestu, kde vyplašíme vyhřívající se zmiji, a po ní těsně pod vrchol Špičáku. Sem z opačné strany hory chrlí turisty a především bikery čtyřsedačková lanovka. Odcházíme trochu bokem ke skalnatému vrcholu. Je čas na oběd a kratší zastávku. Na svažujícím se hřebeni je mnoho krásných, šikmo uložených skal, podobně jako tomu je na nedalekém Ostrém. Ta nejvyšší se mi jeví nedostupným vrcholem. Vylézt nahoru jistě jde, ale dolů by mne museli sundavat hasiči a tak neriskuji.

Vrchol Rozvodí. Mezi Černým a Čertovo jezerem probíhá hlavní evropské rozvodí, kdy vody z Černého jezera odtékají do Vltavy a Labe, a do Severního moře, zatímco vody z Čertova jezera míří do Dunaje a do Černého moře.

Rozvodí je vrcholem s vinikajícím rozhledem, který dnes umožňuje vykácení smrkového lesa na jeho severním a východním úbočí.

Podobné pohledy, byť trochu více omezené, nabízí i výstup na Špičák.

Vrcholem Špičáku je tato skála (1 201 m n. m.) na asi 100m dlouhém a postupně se svažujícím skalnatém hřebenu.

...

Skalní jehla.

...

Zvláštní mech růžového zbarvení nás přilákal k jeho průzkumu.

...

Další podivné útvary na Špičáku jako by z oka vypadly podobným skalám na Ostrém.

Pro malé je připraveno zpestření v podobě naučných otázek.

Čertovo jezero

Čertovo jezero se sjezdovkami Špičáku.

Ze Špičáku musíme k Čertovu jezeru hodně klesat. Těsně vedle využívané cesty klove do nemocného, kůrovcem napadeného smrku datlík tříprstý. Viditelně mu nevadíme a strach z nás nemá. Možná je to díky velkému množství turistů putujících okolo, ale spíš je to přirozené. Snad tak nikoho "moudrého" nenapadne usilovat o další zákaz vstupu, jako je tomu na mnoha místech Šumavy, prý z důvodu "rušení tetřeva".

I u Čertova jezera je po břehu vyvaleno plno bohatě krmených břich a tak mám velké problémy s focením. Nakonec

mi nezbude, než mezi ně vyvalit i to své a čekat. Až po několika dlouhých minutách, kdy se malý bílý psík unaví honěním kachen ve vodách jezera a mladé dámy konečně poodstoupí z fotogenického ostrohu, něco málo vycvaknu.

Stejně jako u Černého jezera, je nemožné projít si celé jeho okolí a my můžeme jen k cedulce zákazu vstupu. Odcházíme od Čertova jezera, které jako jediné z českých jezer patří do povodí Dunaje a po žluté značce traverzujeme svahy Špičáku. U sjezdovek si pak dopřejeme pohled na dolů se řítící sebevrahy na duralových ořích. Na tuhle dráhu by mne nikdo nedostal.

Na parkovišti pokračujeme v konzumaci v místním předraženém bufetu, abychom za sečtenou útratu převyšující 250,-Kč (naštěstí dohromady), dostali zpět 50,-Kč z předraženého stokorunového lístku za parkovné. Chytrý rodinný podnik!

U Čertovo jezera je docela živo.

Jméno jezera vzniklo díky několika legendám, které se tradují již několik set let. Nejznámější je legenda o čertovi, který se snažil v místech dnešního jezera stáhnout mladou dívku do pekla. Dívka však měla pro strach uděláno a díky svému důvtipu a hbitosti uvázala čertovi na ocas obrovský balvan. Při souboji čerta s dívkou se pak pekelníkovi povedlo svým břemenem vytvořit koryto, do něhož po čase díky dešťům přitékala voda. Další historka říká, že se v jezeru utopil samotný ďábel, jiné příběhy místních zase tvrdí, že se na břehu jezera zjevuje starý zarostlý mužík chlapecké postavy, který zde den co den vyhlíží svou unesenou ženu. Některé další historky zese hovoří o skřetech, kteří se čas od času vynořují nad jezerní hladinu. Pravdou je, že hladina jezera je tajemná a čarokrásná.

...

...

Sjezdovky Špičáku přecházíme žlutou TZ.

Že je nejen v zimě tento kopec oblíbený, se přesvědčujeme vzápětí.

...

Pancíř

Hřejivé paprsky slunce si chceme všichni vychutnat dosytosti a tak jdeme po červené značce ještě k pramenu Úhlavy a na Pancíř, kde máme zapikané ubytování v horské chatě přímo na rozhledně.

Odbočka k upravenému pramenu Úhlavy je dobře označena, ale pít se ze studánky moc nedá. Voda je po horkém a suchém létu jen stojatá. Nedaleko za pramenem využíváme zkratku na vrchol Pancíře a nahoru stoupáme kolem lyžařského vleku.

Horská chata Pancíř nás přijala vlídně, jen jsme si na větrné venkovní verandě museli natáhnout bundy. Horká čokoláda a štrůdl se zmrzlinou neměly chybu. Teprve potom zkoušíme dohlednost ze zrenovované věže rozhledny. Těší mne, že jdou bez problému otevřít okna a tak můžu úspěšně fotit. Večer si domlouvám možnost focení západu a východu slunce, které již hodnou chvíli přivolává mladý ztracený pes svým žalostným vytím.

Západ slunce vychází neskutečně skvěle. Konečně se zlepšuje viditelnost a tak ve stále více krvácejícím obzoru směřuji Nikon na Javor, Falkenštejn a nakonec i oba vrcholy Ostrého, který vystrkujíc své bradavky rudnoucímu nebi skutečně připomíná prsa ležící ženy. Je to ona pověstná Matka Boží, které právě teď žhavá rudá koule pomalu mizí v hlubokém zalesněném klíně.

K pramenu Úhlavy musíme sestoupit pár desítek metrů z cesty upraveným chodníčkem.

Studánka dnes trpí nedostatkem vody a tak s ní naberu i kal. Jak chutná tedy nevím.

Pancíř (1 214 m n. m.) přímo na vrcholu okupuje stará horská chata s rozhlednou. Nejdřive zde byla postavena v roce 1880 jednoduchá dřevěná rozhledna, aby dne 28. září 1923 zde byla otevřena horská turistická chata s dnešní rozhlednou.

...

Proč se vrcholkům Ostrého někdy říká Prsa Matky Boží? Není tato fotka jasnou odpovědí?

V údolí Slatinného potoka pod Pancířem byla 1828 zřízena skelná huť Janem Kř. Adlerem, majitelem skelné hutě na Brunstu, na pravém břehu Křemelné, poblíž odbočky silnice na Zhůří. Brunst dostává přídomek Starý a údolí pod Pancířem má název Nový Brunst. Skelná huť v Novém Brunstu byla r. 1830 prodána ve veřejné dražbě Janu Jiřímu Aschelovi, který zdejší huť r. 1831 přestavěl. Tak zde vznikl poměrně velký komplex 18 výrobních a obytných budov. Kromě hutě zde byl i hamr na cínové fólie, pokládárna zrcadel a stoupa na křemen. Vyrábělo se zrcadlové sklo, které se vyváželo i do Benátek a Milána. Huť byla na tehdejší dobu modernizována několika patenty majitelů. Huť byla postižena dvěma požáry - roku 1888 a 1900, kdy již nebyla obnovena. Roku 1907 vyhořel dům se sbírkou starých tisků, starožitností a obrazů. Shořela i uniforma skelmistra a huťmistra Jana Jiřího Aschela. (viz http://www.retour.cz/mesta/zelezna-ruda/n_brunst.htm)

Grosser Arber (1 456 m n. m.) je nejvyšší horou Šumavy. V pozadí Kleiner Arber (1 384 m n. m.). Český název Javor.

Nově je možné z oken rozhledny pohodlně fotit, protože tomu pomohla výměna starých oken. Snad nikoho nenapadne odmontovat kliky a zamezit otvírání, byla by to velká škoda, nejen pro fotografy.

Slunce se pomalu kulí do klínu Matky Boží rudnoucím nebem.

Tahle fotka je vlastně aktem. Božím!

...

Slunce vstupuje do klínu hor.

...

Trek po modré TZ do Nemilkova

mapka treku

Budíček v 6,15 mě zastihne již plně připraveného vystartovat s foťákem znovu vzhůru na rozhlednu. Letmý pohled z malého okénka pokoje je pak výstřelem, který zrychluje můj tep. Barvy už začínají míchat svůj ranní koktejl a není nač váhat.

Znovu si užívám klidného focení a rychle plním paměťovou kartu. Podobně jako včera den končil, dnes začíná. Velký mrak se nad Falkenštejnem růžově rdí, později rudne a nechává oči spočinout na spoře osvětlenou šumavskou krajinu pod ním. Zprvu úzký, jasně žlutý proužek se náhle na východě zvedá nad daleké lesy, postupně se zakulacuje, začíná zlátnout, mohutnět a hřát. Slunce vyšlo. Začal nový den...

Rozdmíchat po temné noci první jiskřičky dne se zdá tak snadné. Stačí se zahledět do dáli kamsi na východ, kde se pomalu rozednívá.

Barvy se mění z okrové na růžovou až rudou. Nezbývá než pokorně stát a dívat se na toto každodenní divadlo planety Země.

Dole pod námi je stále šero, zatímco nad vrcholky Plesné a Falkensteinu řádí pokojné a klidné tornádo.

Grosser Falkenstein (1 315 m n. m.) v ranním negližé.

Javorová barva těmto kopcům docela sluší.

a zatím tornádo nabývá na síle.

Tam, kde končí Šumava, začíná Český les.

...

Hořící obzory zapáleny obrovskou žhavou loučí rozechvívají vzduch sycený zbytky ranních mlh.

...

Huťský vrch, Křemelná, výrazný Antýgl i vzdálený masív Boubínu rozehrávají melodii, tak blízkou mému srdci, které se mnohokrát dotklo každého údolí, řeky i vrcholků hor.

...

...

Tu jako vykřičník po nebi dál pluje výrazný mrak, aby všechny, co ho vidí, varoval před postupným ničením přítody, které nesmíme být majiteli, ale pouhými obdivovateli.

Kde jinde krajina pije z mléčných žláz tolik jako zde v Královském hvozdu?

Jezerní hora a Svaroh, hřben zatím spoře osvětlený, nese na svých bedrech mohutný stín Pancíře i s naší maličkostí.

Falkenštein je jednou z bavorských národních hor. Z jeho vrcholu přehlédnete zemi až k dunajským nížinám.

Pomalu ale jistě zatlačují zlatavé sluneční paprsky jitřní mlhy do hlubokých údolí, ze kterých není úniku...

a osvětlují jako první ty nejvyšší vrcholy šumavských hor.

...

Hůrecký vrch a pod ním jen opravená kaple, základy kostela a vylámané kříže náhrobků připomínají místo, kde stávala od roku 1732 Hůrka. A tam dnes místo hrobů rostou narcisky a petrklíče, květiny, které do šumavské přírody vlastně ani nepatří.

Po snídani kráčíme z horské chaty Pancíř na vrchol Habru a k Můstku (1 234m n. m.), nejvyššímu vrcholu Pancířského hřebene. Nakonec jsme se ze dvou možných sestupových cest rozhodli pro kratší variantu a 22 km dlouhou cestu přes Šmauzy a Javornou zavrhli. Vlak nám z Nemilkova jede v 15,40 a nechce se nám honit čas.

Na vrcholu Můstku je pěkný a velký turistický přístřešek, který stojí na místě vyhořelé chaty s rozhlednou, podobnou té na Pancíři. Letos to bude již 20 let, kdy při vánočních radovánkách 26. prosince 1993 vzplanula jasným a mohutným plamenem. Dnes po ní zbylo jen několik panelů a plno střepin. Přestože pro kolemjdoucí nebyla otevřena, vybavuje se mi z minulosti velmi dobře. Především v zimě se stával vrchol Můstku s chatou cílem našich tůr na běžkách.

Poslední pohled k horské chatě, místu které nám umožnilo zahlédnou vzácné chvilky ustupujícího dne i přicházejícího svítání.

Z Pancíře vede stezka, která se napojí na cestu od Hoffmanek. Ta vede přes Habr a k Můstku.

...

Vrchol můstku je vidět z cesty.

Turistický přístřešek je na místě vyhořelé chaty. Dnes je okolí odleněné a s omezenými výhledy.

Památkou na požár je několik fotek uvnitř chatky.

Nýrská přehrada zadržuje vody Úhlavy, která stále často zaplavuje území kolem řeky u Švihovského vodního hradu.

V dáli nad Hojsovou Stráží je vidět vrcholek Ostrého.

Z hřebene, který pokračuje přes Prenet až k Zelené Lhotě a Dešenicím, sestupujeme do PR Městišťské rokle. Tady stojí malá, ale hezky upravená kaplička, připravena ukrýt poutníky před nepohodou. Nepohoda ale dnes nehrozí, je krásný teplý den a studená fronta s deštěm čeká kousek za západními hranicemi na to, až v pohodě dojdeme dnešní štreku.

Za hezkou přírodní rezervací jsou přichystány daleké výhledy. Můžeme tak z lavičky U ovčína zrakem podrobně zkoumat asi sedm kilometrů vzdálený hřeben směřující k Telečku, kudy vede souběžně s naší modrou žlutá turistická značka. Ta, kterou jsme u odbočky Tomandlův křížek hned zrána zavrhli.

Dalším prudším klesáním přicházíme k rozcestí, kudy bychom vpravo došli přes Šukačku k Poschingrovo dvoru, kde jsme ve velké stodole naproti hospodě několikrát v 80-tých letech přespali. Před nosem máme i Onen Svět. Ani na ten se ale ještě nechystáme a tak jdeme vlevo do svahu kopce Plošina (972 m n. m.). Lesem příjemnou cestou kolem Chřepic dojdeme k vísce Bradná. Tady jsme nadobro opustili hluboké lesy s horskými pastvinami. Čeká nás nedaleký Čachrov, starobylá ves s mohutnou tvrzí z konce14. století a kostelem. Ten je gotický a pochází z doby kolem roku 1360, když byl v 18.století upraven.

Ve stínu hřbitovní zdi se na chvíli uvelebíme na bytelnou lavici a kontrolujeme kolik máme času na poslední kus cesty. Ten již bude rajský.

Kolem říčky Ostružné se totiž přesuneme k Rajskému údolí, Rajskému mlýnu, přírodnímu parku Kochánov a Rajské. vísce s několika starobylými domky. Již při sestupu do vsi vidíme na protějším svahu krásný domek na vlakové zastávce Nemilkov. K ní se nakonec dostáváme zkratkou přes louky, když mineme ves Tvrdoslav.

Nemilkovskou zastávku si můžeme v klidu vychutnat. A nejen pro dozrávající zahradní ostružiny u plotu vedlejší zahrádky, ale pro krásně upravenou čekárnu a celé nádraží, které bylo, ne nadarmo, vyhlášeno loni našim nejkrásnějším. Hrdě vystavený diplom si můžeme uvnitř čekárny prohlédnout.

Na Pancířském hřebeni prakticky buky nespatřte, teprve po sestupu kolem Jedlové se především okolo cest a pasek objevují.

Bývalé Suché studánky s prameništěm Jelenky jsou přírodní rezervací Městištské rokle, která má sklon 20–40°, tvoří kaskády, peřeje a malé vodopády. Na březích rostou malé pryskyřníky platanolisté

Kaplička zdálky vypadá jako malý opuštěný domek a skrývá krásný interier. Snad je první vlaštovkou

...

Rudé korálky jeřabin zdobí okolí cest při našem sestupu k Onomu Světu.

Stále jsme 1 000m vysoko v horách.

U ovčína.

Křížek nedaleko PR Chřepice.

V l. 1362 a 1364 uvádějí prameny jejího prvního držitele tvrze v Čachrově, Viléma z Čachrova, který zde v l. 1380 - 1390 postavil na náhorní planině, uzavírající hluboká údolí, táhnoucí se jednak od severozápadu, jednak od východu, výstavnou a mohutnou tvrz. Tvrz byla obklopena příkopem s vodou a její značné rozměry vedly k tomu, že byla někdy označována i jako hrad. Do dnešní doby se z ní dochovala mohutná věž, do které se vstupovalo ve výši prvního patra dodnes existujícím hrotitým portálem a odtud do úzké chodby, z níž vedly vchody do obytných místností. Podobně bylo původně rozděleno i přízemí; dnešní vchod byl proražen až později. Reprezentační obytné místnosti tvrze byly v dalších dvou patrech a na severní straně obrácené do nádvoří měly velká obdélná okna, kdežto na jižní straně byla pouze úzká okénka a v druhém patře nadto dva prevéty. Čtvrté patro tvořil jediný velký sál. Ve výši tohoto patra byl patrně dřevěný ochoz, do něhož vedly dveře na všech stranách tvrze (na severní a jižní po dvou, na zbývajících po jedněch). V této podobě se také tvrz dochovala.Potomci Viléma z Čachrova drželi tvrz a statek ještě r. 1446. Někdy po tomto roce byl čachrovský statek připojen k velhartickému panství Děpolta z Týzmberka (zemřel 1474) a tvrz, která přestala sloužit jako trvalé sídlo majitele, byla opuštěna a zpustla. Po r. 1541, při rozpadu velhartického panství pánů z Rožmitálu, se stal Čachrov opět samostatným statkem, který připadl Janu Rendlovi z Úšavy. R. 1555 se o tvrzi píše jako o staré, r. 1568 jako o pusté. Obnovil ji až Jan Bohuchval z Hrádku, který čachrovský statek koupil r. 1566 od dcer Jana Rendla z Úšavy. V druhé polovině 18. století byla budova staré tvrze změněna v sýpku, která však vnější původní odobu tvrze nezměnila. Dnes je v majetku čachrovského MNV, který nechal r. 1976 obnovit původní valbovou střechu, pokrytou dosud šindelem. Postupně bude objekt zrestaurován a pak předán ke kulturním potřebám místních společenských organizací.(viz http://www.hrady.cz/wnd_show_text.php?tid=1369)

Kostel sv. Václava v Čachrově.

Vstupujeme do Rajského údolí, v pozadí je Pavlův vrch.

Nádražní budova zastávka Nemilkov.

Chalupa v Rajské. Specialita dne.

Nemilkov leží asi 2 km od vlakové zastávky, která se nynI jmenuje Nemilkov/Velhartice. Květinami je celé nádraží sladce provoněno a tak nám necelá hodinka do příjezdu vlaku rychle uteče.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Spočítáte kolik z osmi ledovcem vytvořených jezer v NP Šumava a NP Bavorský les jste již navštívili?

121 15% Jedno.

73 9% Dvě.

72 9% Tři.

82 10% Čtyři.

158 20% Pět.

76 10% Šest.

77 10% Sedm.

74 9% Osm, tedy všechny!

64 8% Žádné

Hlasovalo 797 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Jack

21. září 2013 09:54

Jack říká

Je tomu asi 14 dní, co jsem opět zavítal na Černé a Čertovo jezero a na Špičák , proto jsem rád, že jsem si mohl na takové krásy zavzpomínat i ve tvém článku .  Díky moc! Nádherné fotky...jeden z nejpovedenějších článků na Šlápotách . Někdy se budu muset přifařit k Vám .

„Jednou za rok vyjeďte někam, kde jste ještě nebyli.“ Dalajláma

Rony

21. září 2013 20:14

Rony říká

Jacku díky. To jsme se tam klidně mohli potkat, byli jsme  tam právě v sobotu před 14 dny .

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Jack

22. září 2013 10:11

Jack říká

Třeba příště, my tam byli ve středu ...bylo tam nádherně, ono je tam příjemně pořád , i když Šumava třeba řádí

„Jednou za rok vyjeďte někam, kde jste ještě nebyli.“ Dalajláma

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.