Od pramenů Vltavy přes šumavské hvozdy

Od pramenů Vltavy přes šumavské hvozdy

Když vás cyklobus vyveze až do šumavské Kvildy, už se většinou na svých kolech jen vezete. Vždyť cyklotrasy kolem Vltavy, od pramene pod Černou horou až po Český Krumlov, musí zákonitě vést z kopce ;-). A tak jsme se tedy dva dny vezli...

S Lukášem ve dvou vystoupáme k nově "objevenému" pramenu Vltavy, tady vlastně Černému potoku pod stejnojmennou horou. Čekají nás desítky kilometrů krásné krajiny šumavského jihu.

K pramenům Vltavy míří hodně pěších i cyklistů, možná i proto, že je zde nově upraven ten "pravý" pramen.

Nejsem si jistý, jestli se jeho zpřístupění časem nezvrhne ve fiasko. Samotná úprava pramene není nic moc.

A jak se vám líbí tato monstrózní konstrukce po které se k prameni dostanete? Navíc, protože jsou již i zde zlikvidované stromy kůrovcem, zanedlouho můžou zbýt z přechodu torza. Stromy okolo již padají k zemi.

A tak starý pramen se studánkou opět může být časem tím hlavním.

Počasí nám přeje. Aby taky ne, vždyť jsme kvůli prošlé bouřkové frontě postupně odložili naši jízdu Šumavou o tři dny. Tady na rozcestí za Prameny Vltavy již tvrdě stoupáme k Bučině.

Kola vedeme, cesta je příkrá, jak vidno i z tohoto pohledu zpět. Zde je i nejvýš položené místo našeho cykloputování, Pod Stráží (1 230m).

Po divočejším sjezdu na Bučinu nás čeká překvapení v podobě nově nainstalovanému dvojitého plotu s hlídkovou věží. Ten nás kdysi "chránil" před imperialisty. Je dobře, že zde toto připomenutí starých časů je. Lukáš, který to nezažil, bude mít alespoň malou představu, jak to u našich západních hranic vypadalo.

Ta monstra si z počátků 90-tých let ješte dobře pamatuji. Byla po obou stranách bývalých drátěných plotů nedaleko Kvildy, při cestě k pramenům Vltavy. A samozřejmě na mnoha dalších návrších, kam jen oko dohlédlo. Děkuji pěkně...

Z domů na Bučině zůstala torza. Jen tento dům se po demolici bývalého hotelu podařilo obnovit. Těžko říct, jestli se ještě vrátí doba, kdy zde opět bude stát horská vesnice. Místo s výhledem k Alpám je ideální.

Sjíždíme na Knížecí Pláně. Míjejí nás houfy turistů a bikerů.

Je tu na co se dívat, atraktivní místo umocňuje upravená sypaná cesta, po které to jede. Je to rozhodně lepší, než jet po pozůstatcích rozbitých a neopravovaných asfaltek.

Čas pokročil, a tak u penzionu Hájenka obědváme. Musím zdejší kuchyni pochválit. Hotová jídla jsou výborná a i cena je slušná. To nebývá zvykem, často jsou ceny v zapadlých krajích šumavských přímo závratné.

Opouštíme frekventované trasy a kolem krásného Žďáreckého jezírka sjíždíme směrem ke Strážnému.

Kolem se střídají lesy s rozkvetlými loukami a cesta příjemně ubíhá. Strážný je stále plný vietnamských stánků a různých nočních klubů, a tak ho jen míjíme. Vybírám cyklotrasu k Soumarskému mostu a dál do Stožce. Ta objíždí Radvanovický hřbet a vede víceméně po rovině. Jiná možnost je jet přes Mechový potok do Nového Údolí, kde je přece jen stoupání k Českým Žlebům o poznámí větší.

U Stožce nás vítá Studená Vltava, pramenící na německé straně hranice.

Něco lehčího k jídlu by bodlo, ale ve Stožci se jaksi nedostává místa. Jedeme tedy do Černého Kříže a teprve tam, přímo na nádraží v hospodě jíme a oddychujeme před těžkým výjezdem kolem Hučiny na Jelení.

K hornímu portálu tunelu Schwarzenberského kanálu musíme kola vést. Ani já, ani Lukáš už nemáme morální sílu ničit se v prudkém kopci. Nápis na ceduli sděluje, kdo se zasloužil o obnovení částí kanálu a portálů tunelu a též o obnovení 300 pamětních křížů, božích muk a pamětních kamenů po celé Šumavě.

Ještě by to chtělo maličkost. Obnovit i průchod tunelem k Jelení. V minulém století to bylo možné a turisté se nořili s loučemi do podzemí.

Věřím, že není daleko doba, kdy i tohle zpestření bude realizováno.

Smykem v Jelení i dnes můžete shlédnout plavení dříví jako za starých časů. Několikrát během léta se sem sjíždějí díky tomu turisté a čumilové z dalekého okolí.

Rozhodli jsme se dojet až do penzionu v Zadní Zvonkové, kde by mohli mít volno k ubytování. Lukáš v Černém Kříži mobilem zjistil cenu 550,-Kč/noc s polopenzí. Jednou za čas si to dovolit můžeme a byla by to zasloužená odměna za ujeté km.

Sil ubývá, ještěže jedeme podél kanálu po rovince. I tak se dostáváme na Zadní Zvonkovou až před šestou, kdy už mají zavřeno. Večeři nám naštěstí dají bezproblémů, ale na ubytování můžeme zapomenout. Je plno, o jednodenní hosty ani nikdo nestojí. Jsme za Lipnem, sjíždět do Horní Plané nechceme, a tak nás čeká noc pod širákem. Odpojujeme se navždy od Schwarzenberského kanálu a podél říčky Pestřice a hranic sjíždíme směrem k Lipnu. Na konci lesa nám nezbývá než se utábořit. Je sedm a kolem začínají hledat večeři komáři a malé žravé muchničky. Musíme se dusit ve spacáku, dokud je chlad a tma nezažene. Je docela studená noc a musíme na sebe navléknout všechno, co s sebou vezeme. Moc toho ale není.

Ráno se nám nechce moc vstávat. Slunce zahřívá spacáky a konečně je příjemně. Dál jedeme nepoužívanou cestou lukami kolem Kóty a Pestřického vrchu přímo k Lipnu. Teprve tady, u Rakovské zátoky, pozdě, ale přece, snídáme. Za vlast padne skoro celá, půlkilová šiška Vysočiny.

Proto u přívozu do Frymburku jen chvíli relaxujeme u čokolády a laté kávy a míříme dál k Přední Výtoni.

Tady je už kvalitní cesta, a tak frčíme k lipenské hrázi.

Zastavujeme jen kvůli pár fotkám a do Loučovic, místu cyklotrasy kolem Vltavy, sjíždíme po hlavní. Je to jen kousek.

Teprve tady využíváme stezku, spíš pro pěší než cyklisty. Kamenitá cestička se vine kolem ještě kamenitějšího koryta řeky a také trati Lipno nad Vltavou - Rybník. Občas se musí z kola dolů, ale je to aspoň zábavné. Od zastávky Čertova stěna (ta bohužel přímo ze stezky vidět nebyla) pokračuje do Vyššího Brodu nová, rychlá asfaltka. Je také znát, že od Lipenské přehrady rychle klesáme.

Před Vyšším Brodem je Vodní nádrž Lipno II. Ta byla postavena na západním okraji městečka a slouží jako vyrovnávací nádrž pro přehradní nádrž Lipno. Zachycuje přívaly vod, které vznikají při špičkovém chodu elektrárny Lipno, a vypouští je bez kolísavých průtoků dále do řeky. A právě tady pod ní je i proslulé nástupiště vodáků k splouvání Vltavy. To, že voda teče celé léto prakticky stejným průtokem, zajišťuje její sjízdnost.

Stavba známého klášteru ve Vyšším Brodu byla započata v polovině 13. století a skončila až v 80. letech století čtrnáctého. Až v 17. století byla postavena 1. kostelní věž. Další úpravy proběhly v 1. polovině 19. století, kdy byl kostel rekonstruován v gotickém slohu a byla k němu přistavěna další kostelní věžička. Více najdete na http://www.klastervyssibrod.cz/Historie/Klaster-pod-patronaci-Rozmberku

Nás zajímá více hospoda, kam nás vede cedule a kterou se nám nakonec přece jen podaří najít. Je 14 hodin, čas na pozdní oběd. Po něm vystoupáme ke Hrudkovu, přes který vede cyklotrasa 1188 do Rožmberku nad Vltavou.

Z vysoka se potom sjíždí do známého místa s krásným hradem.

Hrad pochází z poloviny 13. století a patří mezi nejstarší hrady Vítkovců, předchůdců jednoho z nejvýznamnějších českých šlechtických rodů - Rožmberků. Jedná se o komplex původně dvou rožmberských hradů tvz. Dolní hrad a Horní hrad, z něhož se zachovala pouze kamenná hláska zvaná Jakobínka. Horní část byla později upravena na letní šlechtické sídlo.

Rovněž Dolní hrad prošel několika přestavbami, z nichž nejvýznamněji ovlivnila podobu hradu renesance a konečně styl anglické novogotiky.

My jsme původně měli v plánu jet dál do Č.Krumlova cyklotrasou lesy nad pravým břehem Vltavy, ale protože zkusíme do večera dojet až do Ktiše na chatu, vybíráme rychlejší variantu kolem Vltavy. Provoz po hlavní cestě není nijak velký, to ale neplatí o Vltavě. Tady míjíme loď za lodí, raft za raftem. Pravá dálnice vodáků.

Jedeme jako k ohni. Od Větřní housne provoz, ale to je už do Českého Krumlova jen malý kousek. Jez pod barevnou skálou je pro vodáky před Krumlovem už tím posledním.

V Krumlově Luky hlady šilhá, a tak hned zasedáme do venkovní ohrádky. Vybírá si jídlo za 134 Kč, a tak zbyde i na mě.

Atraktivitu města zapsaného do Světového dědictví Unesca nemusím nijak vyzdvihovat, a tak se pokochejte pohledy na něj.

Cyklostezka míří pod zámek, odkud budeme pokračovat do Chvalšin a Ktiše. Ještě nějaký ten kilometr nás čeká, ale je jasné, že dojedeme.

Můžu tedy trochu zdržovat, byla by škoda tady nefotit. Krásných pohledů s azurovým nebem je nepočítaně.

Klidnější voda nad jezem zase maluje své akademické výtvory.

Z věže je jistě pěkný pohled, stejně tak i na ni.

Kolem prochází celá procesí, Japonky převažují. Jen voda je stále stejně klidná...

Kromě zrušení městských hradeb a bran se od 19. stol. žádné zásadní změny v městě neodehrály, a tak si centrum zachovalo svou historickou podobu.

Druhý největší hradní a zámecký komplex v České republice patří k nejvýznamnějším památkám ve střední Evropě. Zámecká věž s celým areálem tvoří jednu z dominant města. Původně gotický hrad ze 13. stol. byl rozšířen ve 14. stol. a v 16. stol. renesančně přestavěn. V 17. a 18. stol. byly provedeny barokní a rokokové úpravy. My ale už opouštíme slavné město a ještě něco přes hodinku musíme šlapat tvrdě do pedálů. Za Chvalšinami mám ve stoupání slušnou krizi, ale vidina příjemné postele na chatě mi pomůže vyždímat ze sebe poslední zbytky sil. Lukáš se zdá v pohodě.

Nakonec jsme úspěšně dojeli. Po prvním dnu, osmi hodinách v sedle a asi 80km jsme druhý den ještě něco přidali. Devět hodin a 100km (plus, mínus). Poslední den nás čeká už jen kratší přejezd k autu do Netolic. Stoupáme ze Smědče do Smědečku a pak již sjíždíme jako o závod.

I když ne tak úplně. Cyklotrasa 1090 klesá nepříjemně rozrytým lesem a teprve v Třešňovým Újezdci si oddechneme. Kolem jsou aleje uzrávajících třešní, a tak neodoláme a jíme je. Tohle foto je již z Vodic, kde je vyhlášena VPR.

Vodická náves je upravená, stejně tak potůček protékající vesnicí.

Odsud se odpíchneme k poslednímu výkonu a v již pořádném vedru jedeme po trase 1103 až na netolické náměstí.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Jack

13. července 2010 10:54

Jack říká

Taky bych vyrazil , nádhera . Ještě jsem tudy na kole nejel, ač jsem zmíněná místa navštívil...doporučuju .

„Jednou za rok vyjeďte někam, kde jste ještě nebyli.“ Dalajláma

Japo

14. července 2010 02:31

Japo říká

Fotky jsou moc pěkné, obzvláště ty z Českého Krumlova, to se musí nechat, ale dovolil bych si češtinářskou vsuvku: před "a tak" se píše čárka (opraveno).

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Rony

15. července 2010 22:03

Rony říká

Hm, některé zajímavosti češtiny mi zůstaly skryty . A to ještě nevíš kolik hrubic postupně ve svých článcích odhalím (nebo víš? )

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Japo

16. července 2010 17:41

Japo říká

Já akorát vím, co za hrubky občas objevím ve svých mailech...

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.