Důvod, proč jsme se vydali riskovat pokutu a vstoupili do přísně chráněné části Šumavy, je jasný. Zdokumentovat a na vlastní oči vidět, jak se lesy a příroda Šumavy vůbec, vypořádává s kůrovcovou kalamitou. Pocity máme i nadále rozporuplné :,(.
vydáno 19. března 2009 – napsal Rony
Důvod, proč jsme se vydali riskovat pokutu a vstoupili do přísně chráněné části Šumavy, je jasný. Zdokumentovat a na vlastní oči vidět, jak se lesy a příroda Šumavy vůbec, vypořádává s kůrovcovou kalamitou. Pocity máme i nadále rozporuplné :,(.
A tak se i vy můžete podívat jak dnes vypadá nejcennější území Šumavského národního parku.
Modrava. Místo, kde kdysi neštěkl pes (mimo vlčáků pohraniční stráže), je dnes výtečným startem pro turistické aktivity. Pro nás místo důvěrně známé. Z ní se vydáváme na průzkumnou celodenní výpravu za tím, co zbylo z obloženého stolu po kůrovcových hodech a jak se k tomu dnes staví příroda sama.
Mechy, visící z kmenů a větví, byly kdysi za dob Karla Klostermanna běžné. Ve druhé polovině 20.století pod náporem kyselých dešťů vymizely a nyní se znovu postupně vrací.
K tomu ale musí mít alespoň nějaké stromy a když se podíváte na tristní stav z leteckých fotografií Šumavy, z www.mapy.cz, víte jistě o čem je řeč.
Takhle to vždycky začíná, vlastně pro tento les končí . . .
Ze zelené jsme za Cikánskou slatí odbočili a už tady je dobře patrný ústup lesního porostu. Ještě se pár stromů snaží přežít, ale asi marně.
Tady byly jen lesy a dle mínění některých i znovu brzy budou. Spíš se ale dají čekat jen pláně, pláně a pláně. Nebo se snad samy zalesňují podobně odlesněné plochy na Knížecích Pláních, u Kvildy, Borové Lady a jinde?
A tak se na nás nikdo nesmí zlobit, když pro jednou nějaký ten zákaz omylem přehlídneme.
Jak jinak bych nafotil třeba tuhle divnou fotku?
Pamatuji si doby v začátku 90let, kdy jsme na hraničních hřebenech vídali první stromy a později i kolečka uschlých stromů. Kolem byl ale ještě všude vysoký letitý les. Nikdo z nás tehdy netušil, že tahle rychlá změna je vůbec možná.
Cesta od Březníku k provalené Roklanské vodní nádrži je asfaltová a i dále až zpět do Modravy pro pěší turistiku jako dělaná. Není dle mého žádný důvod k zákazům vstupu. I zmiňovaný tetřev, plašený tady před olympiádou Katkou Neumannovou, odsud asi nadlouho zmizel.
Kolem je totiž čím dál méně byť i jen mladých smrčků. I dvojhlavý Roklan je dnes už vidět z téměř každého místa naší cesty.
Na druhou stranu člověk si snadno zvykne a tak ani ty zmiňované pláně nejsou pro tuto krajinu to nejhorší. A kdo by neznal Malou a Velkou Fatru, Roháče a jiné taky odlesněné pohoří Slovenska v jejich malebnosti. Pro fotografa to bude jistě mít své přednosti.
Horší by jistě bylo mít takovou Šumavu celou a tak doufám, že někde se přece jen lesy v celistvosti zachrání. Možná je brouček už přežraný a postupně sám degeneruje, vždyť zatím nikdo ani neví proč se do nižších poloh přestal tak razantně šířit.
A ty ohlodané kosti taky jednou navždy zmizí. Poranění krajiny totiž nikdy není věčné.
Sestupujeme podle Roklanského potoka, podzimní slunce ještě hřeje a je čas k návratu.
Poslední pohled nazpět, jakoby do jiného času.
Dole nic nenasvědčuje kalamitě. Krajina u Rokyteckých slatí je opravdu krásná. Suchá tráva jen zvýrazňuje její klid a samotu.
A tak i osvěžení v ledové vodě horské bystřiny jde přežít, viď Ájo.
Na jedné straně ubíhá v točivých zákrutách Roklanský potok směrem k Javoří pile.
A na druhé, nad soutokem s Rokytkou, odebírá svojí vodu slatím pod Medvědí horou.
Poslední brodění už postihuje nejen Áju, ale i nás ostatní. Brrr.