Okolím Vítkova Hrádku za Lipno

Okolím Vítkova Hrádku za Lipno

Že je i jižní část Šumavy zajímavá, není potřeba zvlášť zdůrazňovat. Před rokem 1990 se sem nikdo kromě pohraniční stráže nedostal a tak příroda zůstala zachována neporušená. My chceme projít lesy kolem Vítkova Hrádku a sejít k Lipnu.

A tak zatímco venku stále mrzne, ohřejte se alespoň u roztopených kamen, nebo jen pohledem na pár letních fotek ;-).

Vyjíždíme autem v pátek dost pozdě večer a tak si ve Vyšším Brodu vybírám terénní cestu přímo k hřebenům hor u Kapliček. Cesta se stále zhoršuje a protože slunce je už nízko nad obzorem, jsem oslepen a vrážím předním kolem do pořádného šutráku. Kolo je dost pochroumané, ale dojet se s ním dá.

U Kapliček je náš bivak. A tady někde kolem se má prohánět i menší stádečko losů, bohužel nám se ukázat nechce >:o.

mapa trasy

Další popis již bude pod fotkou, jako doprovod naší cesty...

Kapličky, místo těsně u hranic, kde je dnes pusto. Ves vznikla v druhé polovině 13. století u Helfenbergské cesty, která vedla z Altenfeldenu do Vyššího Brodu. Byl v ní vybudován farní kostel, sklárna a v blízkém okolí se těžila rašelina. Po odsunu tady zbyla jen ta rašelina..

U chatky, vedle které přespíme ve stanech, je i vzdušná vojenská hlídková věž. Dalo by se na ní i vylézt, ale raději to nezkoušíme. Nedaleko odsud, na rakouské straně, vyrostlo několik větrných elektráren.

Věčer je magický...

Ještě rozděláme menší oheň, pečeme co kdo má a v krajině plné ticha zaléháme.

Rozcestí Uhliště odkud již stoupáme ke Svatému Tomáši, vísce v 950 metrové výšce, ukryté pod Vítkovým kámenem. Zde také začíná 6,5km dlouhá naučná stezka Svatý Tomáš s devíti zastaveními.

Při cestě míjíme rezervaci Svatý Tomáš s výraznými skalami.

Kostel Sv. Tomáše je gotický a byl postaven v polovině 14. století. V první polovině 16. století byl potom přestavěn na pozdně gotický a později opraven portál s průčelím na novogotický. Nnově byl obnoven z příspěvků z obou stran hranic.

Vítkův Hrádek a i zde všude přítomná hlídková věž. Ta myslím dnes již nestojí, ale rozhled si můžete vychutnat z opravené hradní věže. Čeká vás výhled nejen k Lipnu, ale i na panorama Alp.

Vítkův kámen 1053m vysoký vrch je místem nejvýše položená zříceniny hradu v Čechách. Hrad založili ve 13. století Vítkovci a nedlouho poté přešel do majetku Rožmberků. V 16. století byl připojen k panství českokrumlovskému, ale ztratil význam a koncem 17. století začal pustnout. Až v roce 1869 proběhly opravy, které v současné době pokračují. Zachovala se třípatrová obranná věž na skále a opevnění s bastiony ze 16. nebo 17. století.

O Vítkově kameni píše i Adalbert Stifter ve svých románech Hvozd a Vítek. Hvozd, román z dob švédských nájezdů, krásně popisuje kraj okolo Vítkova kámene, Frymburku a především Plešného jezera, kde ukrýval pán hradu po čas války své dvě dcery.

Kasárna jsou sice novějšího data, ale dnes pouze chátrají. Možná je to škoda, o ubytování je tady stále nouze.

Přes Pašerácký potok si zkracujeme cestu k Lipnu, již nevyužívanou lesní stezkou.

Konečně můžeme smýt únavu z cest. U břehu je ve vodě pyl, ale ten je přece léčivý...

Našli jsme slušné místo, využívané často i rybáři a tak se můžeme tešit na další klidný večer. Nedaleko teče dokonce potok s pitnou vodou.

A opět se na západě objevují nádherné červánky, jako o předešlé noci na Kapličkách.

Dříví je všude dost a k romantickému večeru oheň patří. Lipno je z tohoto místa impozantní, prostě Jihočeské moře.

Ráno jdeme do Přední Výtoně, kde ukončujeme náš přírodovědný okruh. O její historii i současnosti se dozvíte na http://www.prednivyton.cz/index.php?p=23

Opouštíme lidmi stále ještě opuštěný kraj lesů, vod a strání.

Cestou nemůžeme jen tak minout Čertovu stěnu, kamenné moře nad kaňonem řeky Vltavy.

Převýšení od koryta řeky je docela slušné, shora je zase daleký výhled do kraje i na nedaleký zajímavý vrchol Luče.

A slyšíte ty tóny? Tak tady zní Smetanovo opera Čertova stěna, zhudebnění libreta Elišky Krásnohorské.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Japo

1. března 2011 23:33

Japo říká

Nestačím se divit, jaké výlety mi už téměř zmizely z paměti. A to byl už v roce 2005 (mám-li správný rok v poznámkách). Každopádně díky za připomenutí.

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Rony

8. března 2011 00:06

Rony říká

Pokud vybírám trasu a zkoumám přitom podrobně mapu, pamatuji si docela dost detailů. Klidně spoustu let .

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.