Opuštěná Ktišská hora

Opuštěná Ktišská hora

Jednou z posledních vysokých hor Šumavy, posléze sestupující do předhůří, je dvojvrchol Ktišské hory (911 m n. m.) a o 7 m nižšího Mackova vrchu. V minulosti se na jejich svazích rozkládalo hned několik vesniček, po kterých zbyly jen rozlehlé pastviny ukryté v lesích. Letošní opakované babí léto bylo dobrou pozvánkou k výletu a tak jsme využili inverzi a ohřáli se krásnými výhledy.

mapa Ktišská hora

Ktiš - historie

Výstup na Ktišskou horu lze uskutečnit z mnoha míst v jejím okolí, my si vybrali obec Ktiš, podle které získal nejvyšší vrchol svůj název. Okolí Ktiše bylo zřejmě osídleno již Kelty, i když jasný doklad o tom zatím chybí. Po Keltech do kraje přišly slovanské kmeny Boleticů a Netoliců, a na významu tak získaly staré soumarské stezky. Jedna z větví Linecké soumarské stezky vedla od Českého Krumlova na Boletice a Smědeč, tady se spojovala s Volarskou stezkou a pokračovala přes Lhenice do Netolic, kde se v té době sbíhalo hned pět stezek. Dochované písemné prameny z roku 903 až 907 uvádějí přítomnost obchodníků a zboží z Čech na Lineckých trzích.

První zmínka o Ktiši, respektive kostelu založeném zlatokorunským opatem Dětřichem, pochází z roku 1310. Po 2. světové válce došlo k vysídlení původních obyvatel a prakticky úplné obměně. Zajímavě o tom pojednávají webové stránky spolku Bartoloměj, z kterých jsem některé údaje čerpal.

Ktiš se německy jmenovala Tisch. Jměno zřejmě odkazuje na rovinku u kostela, která je v jinak hornatém okolí podobna stolu. Dominantou je především mohutný kužel Chlumu (1 191 m n. m.) a také sousední Velký Plešný (1 068 m n. m.).

Křížová cesta

My se ale vraťme ke Ktišské hoře, přestože ani tam nás minulost tak zcela nemine. Nedaleko pod vrcholem totiž kdysi stávala víska Ktiška, nedaleko Křížovice a nad Křemžským potokem Mackova Lhota.

Z návsi se nás ujme hned dvojice turistických značek. Červená míří přes Záhoří do Lhenic a Netolic, žlutá od bývalých Křížovic pokračuje na Tisovku, Markov a přes svahy Chlumu (1 191m n. m.) do Křišťanova. Všechny tyto turistické značky, včetně zelené, mířící přes Březovík po okraji Boletického vojenského výcvikového prostoru dále do Červeného Dvora a Českého Krumlova, byly proznačeny v nedàvné době, a přestože jsou zatím turisty dost opomíjené, procházejí nevšední divokou přírodou, plnou krásných vysokých kopců.

Přicházíme k odpočívadlu a ceduli, která informuje o obnovené křížové cestě nedaleko kaple Dobrá voda. Kaple je skryta v lese a je zatím v tak špatném stavu, že k ní nejdeme. Vlastně i křížová cesta měla namále a jen díky velkému úsilí Lesů ČR se ji podařilo obnovit a zachránit. Dochovalo se však pouze několik kamenných zastavení, zbylé byly nahraženy novými dřevěnými. Původně křížová cesta směřovala ke kapli, brzy byla ale přenesena nad výhledovou skalku tak, aby zde vytvořila kruh. Na místě samém dnes cítíte, že něco podstatného chybí. Procesí poutníků sem jen tak táhnout nebudou...

Výhled je omezen okolními lesy, ve které se proměnily původní pastviny, a tak ze skalky u velkého dřevěného kříže dohlédneme pouze na Bulový (953 m n. m.) a Kleť (1 084 m n. m.).

Opravená Boží muka se sv. Hubertem hlídá jasné oko (vlevo na zdi).

O obnovené křížové cestě, kapli a jedné ze starých pověstí si čteme na informační tabuli. Ta je umístěna na značené turistické stezce, ale vzhůru již vedou jen malé šipky.

Jedno z nových dřevěných zastavení křížové cesty.

Původních, s letopočtem 1874, se zachovalo jen několik.

...

Také z původního velkého kříže se zachovalo jen torzo a musel být nahražen novým.

Výhledy dnes omezuje les, přestože kdysi zde jistě byly pastviny a louky. Spatřit tak můžeme poue Bulový a za ním vrchol Kletě (1 084 m n. m.).

...

...

Ktišská hora

Historická mapka Ktišské hory a jejího okolí.

Dohledáváme vrchol Ktišské hory, kde nás lesní cesty trochu matou. Vrcholová tyč s označením názvu Ktišská hora 911m n. m. je ukryta v lese. Nedaleko je louka se stožárem mobilních operátorů, kde se trochu zorientujeme. Opět pomahá aplikace mapy.cz a pohyblivá modrá tečka, přesně určující naši polohu v terénu. Ten je zde dost nepřehledný, zvlněný. Je to i proto, že hora má podobně vysoké vrcholy hned dva. Na sousední Mackův vrch (904 m n. m.) již jít nechceme, přesto po cestě chvíli směřujeme přímo k němu. Našim cílem je však Ktiška, bývalá malá ves umístěná mezi rozlehlými pastvinami nedaleko obou vrcholků. Dnes tu můžeme najít jen pomalu se rozpadající statek a několik státem chráněných tisů červených.

Před poválečným odsunem obývalo okresy pošumaví až 88% německy hovořících obyvatel, a když téměř všichni naráz odešli, Šumava se zcela vylidnila. Do opuštěných obcí přišli lidé z nížin, kteří zde neuměli žít, Češi, Slováci, Rumuni i Rusíni. Navíc se brzy uzavřela hranice, vznikla železná opona a mnoho budov bylo srovnáno se zemí. Tomu neuniklo především mnoho kostelů a kapliček, které by, dle tehdejšího názoru vládnoucích komunistů, mohly sloužit jako úkryt pro diverzanty a převaděče. Prostory zabrala na dlouhá desetiletí armáda, vznikly roty pohraniční stráže a velká vojenská cvičiště. Na nich se opuštěné domy stávaly terčem při vojenských manévrech.Ostatně VVP Boletice a nedaleký bývalý Ondřejov, by o tom mohl vyprávět.

Na okraji pastviny u rozvětvené a zvláštně tvarované vzrostlé olše, která očividně sloužila dlouhá léta jako úkryt dobytka před žhnoucích poledním sluncem, poobědváme. Jedna z větví se sklání až k zemi a vytváří tak pohodlný stoleček na hrnky černé kávy.

V opojení dobrým jídlem a pitím následně nezvládnu správně určit další směr. Stoupáme loukou a za námi se těsně nad inverzní mlhou objevuje vzdálená tmavá linka hor. Typujeme to na Brdy a vystouplý vrch vlevo na Třemšín. Díky tomuto pohledu do dáli nikomu nevadí, když přiznám svoji malou orientační chybičku. Přesto když ohlásím, že jdeme špatně, ale mapa ukazuje dobře, ozve se: "Lepší by to bylo naopak..." Jo, nevděk světem vládne...

Vrchol Ktišské hory rozhled sice také nemá, stačí ale sestoupi na nedalekou louku a pohledy daleko do kraje se stanou realitou.

Na Ktišské hoře stojí věž mobilních operátorů. Nabízí se využití pro rozhlednu, bohužel zde není. Když už tyto stožáry musí hyzdit vrcholky kopců, přimlouval bych se za to, aby na většině rozhleden schodiště a plošiny pro turisty vystavěny byly.

Pod Ktišskou horou.

Nad Kuklovem jsou podzimně zabarvené vrchy Šibeníku (787 m n. m.)a Vlčího kopce (767 m n. m.), které patří do CHKO Blanský les.

Dobře dohlédneme také na hřeben ke Kluku (741 m n. m.).

Boží muka u Ktišky.

Pastviny u Ktišky jsou již opuštěné.

Z louky u bývalé osady Ktiška je v dohledu celý Libín (1 093 m n. m.) a Chroboly. Tisícových vrcholů odsud vidíme hned několik.

Vystupujeme nad lesy a v dáli nad inverzní mlhou vidíme jasnou linii Brd a Třemšínem. Tato fotka je ale nebřibližuje.

...

Pastviny u Ktišky jsou ooavdu veliké. Z bývalé vsi zbyl jediný rozpadající se statek.

Svědek minulosti...

Miletínky

Přes opuštěné pastviny, kde vyplašíme osamělou srnu, se pohodlně vracíme na správnou cestu. Ta naše kroky vede zvolna pod Ostrou horu (780 m n. m.). Pár desítek metrů jdeme souběžně s červenou značkou, abychom odbočili polňačkou plnou louží k Zlatému potoku a k Miletínkám. Nad mělkým údolím Zlatého potoka je vyhlášena PR Miletínky, chránící vzácné rostlinstvo na agresuvním hadcovém podkladě. Nalezneme zde řadu ohrožených druhů např. sleziník hadcový, prhu arniku, oměj pestrý či dřípatku horskou. Ve vsi u cesty stojí dvě informační cedule, jedna v němčině (Miletínky se dříve jmenovaly Paulus), druhá v češtině. Nedaleko leží velký balvan serpentinitu - hadce. Jde o přeměněnou ultramafickou horninu typu peridotitů, dunitů nebo harzburgitů, po výstupu magmatu na zemský povrch. Mají výraznou texturu a jsou většinou jemnozrnné. Okolí Křemže lze v Česku označit za jednu z nejrozsáhlejších lokalit s výskytem hadců velkých rozměrů (v tzv. moldanubiku). Však nedaleko Ktiše leží na Křemžském potoku další přírodní rezervace - Dobročkovské hadce.

Dočíst se o serpentinitu můžete např. i to, že pokud si ho zakoupíte jako léčivý kámen, zbaví vás hádavosti, vyrovná rytmy srdce a pomůže uvolnit blokády orgasmu při sexu.

Louky nad Zlatým potokem.

Zarůstající pastviny u Planské.

Nahoře je vesnička Ovesné, do níž se lze dopravit vlakem na trati Prachatice - Volary.

Pod Ostrou horou (780 m n. m.).

I Miletínky (německy Paulus) byly po válce zcela vysídleny. Dned zde domy udržují většinou jen chalupáři.

Informační cedule objasňuje důvod vyhlášení PP Miletínky.

Serpentinit nebo-li hadec je vyvřelou horninou, která podstatně mění rostlinstvo na svém území. Zde v lese můžete narazit např. na vzrostlé jalovce.

...

...

Protože čas utíká jako zběsilý a naše tempo 3 km za hodinu není nikterak závratné, jdeme z Miletínek cyklostezkou rovnou na Křížovice. Odtud je to do Ktiše cobydup. Pokračovat by se ještě dalo na Tisovku a kouskem VVP Boletice k bývalému Sádlnu, přes Ktišský Mlýn do Ktiše, ale to si necháme na jindy.

Ve Ktiši si zvenčí prohlédneme kostel sv. Bartoloměje, kde několik vyvrácených a neudržovaných náhrobků připomene jejich vykořenění z krajiny.

Ostružiny se postupně zbarvují od žluté přes oranžovou až k temně rudé.

Zpět ke Ktišské hoře.

...

...

Kostel sv. Bartoloměje ve Ktiši.

...

...

Na návsi je vystaveno několik dřevěných skulptur.

Obyvatelé Ktiše byly především Němci, podobně jako na většině Šumavy.

...

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Poválečný odsun německy mluvících obyvatel je stále předmětem debat a sporů. Myslíte si, že byl správným krokem?

167 39% Ano.

120 28% Ne.

146 34% Netuším, nedovedu to dnes posoudit.

Hlasovalo 433 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Míra

4. listopadu 2014 12:55

Míra říká

Ahoj Rony, pro mě velice hodnotný článek s nostalgií...Okolím Ktišské hory jsem se toulal v r. 1991 a pak 1992.Tehdy to bylo neotřelé a jaksi zapomenuté či špatně dostupné místo, jako někde v pohraničí.Rezervace Miletínky již existovala, ale bylo nutno ji najít...Stálo to za to-nádherné porosty jalovců, hadcový les,úplně nenarušený lidskou činností. Zato okolí vsí skýtalo nehezké pohledy, jak zde hospodařili družstevníci...Tak dík za přiblížení aktuálního stavu tohoto koutu našeho kraje.

Míra, ST.

Rony

4. listopadu 2014 22:09

Rony říká

Pro mne jde o mista, která znám již desítky let. Díky chatě u Ktišského rybníka. Ta krajina přetvořená lidmi a po válce jimi opuštěná, má zvláštní kouzlo. Ještě stále mezi zbytky domů, které jsou již jen hromadami kamení, plodí ovocného stromy...

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.