Ostrovy přírody Českého středohoří l.

Ostrovy přírody Českého středohoří l.

"Raná je nádherná, škoda, že už kolonie syslů spí zimním spánkem. Milá je opravdu milá a Oblík to je veliká energerická i výhledová nádhera. Bořeň je krásný ve dne i v noci!!! Kamenné slunce jsem již kdysi našla, stále svítí a skoro nikdo o něm neví. Zlatník nás ještě čeká, nevede na něj cesta.... Přeji Vám tedy, ať se zadaří a všechno Vám vyjde (vyšlape)..."

Takhle v kostce shrnula pár dnů před našim odjezdem cíle výpravy do neznáma víla Aťka. Z jejích strohých řádků zazněla síla skrytá v kopcích tohoto zvláštního kraje, až to cinklo!

Večerní procházka Louny

Volnými čtvrtečními dálnicemi jsme se prohnali kolem Prahy a test nového Seatu Leon zdárně zakončili ubytováním se v Penzionu a minigolfu Alfa, když jsme se nezalekli jeho sdílení s asi deseti Filipínci, pracujícími v Lounech pro jakousi japonskou firmu. Inu globalizace v praxi.

Čas po výborné večeři v restauraci U Žida využíváme k procházce po Starých Lounech. To je dobrý nápad, protože další dny již nebude tolik času ani sil.

Zaujmou nás starobylé domy Mírového náměstí, přilehlých uliček a mimořádně krásný kostel s mnoha věžičkami, ztrácejících se v temnotě černého nebe. Když v roce 1517 požár poničil starý kostel ze 13. století, byl s využitím staré masivní věže, která se zachovala, vystavěn v pozdně gotickém stylu chrám sv. Mikuláše.

Kousek dál procházíme zachovalou Žateckou branou vybudovanou před rokem 1500. Od ní se k Ohři táhnou mohutné středověké hradby s dělostřeleckými baštami. Ve zlatavém nočním osvětlení se snažím zachytit mobilem jejich genius loci, jež na nás velmi silně působí.

Znovu projdeme ztichlími uličkami nedaleko Ohře a víme, že místo k utáboření jsme vybrali dobře.

Hospoda U Žida má bohatou historii.

Židovská ulička.

Pražská ulice.

Mírové náměstí.

Morový Mariánský sloup pochází z r. 1673 a jeho autorem je raně barokní sochař Jan Jiří Bendl. Na sloupu je zobrazena socha Panny Marie, prostovlasé dívky s rukama na prsou, stojící na hadovi, symbolu hříchu.

Socha mistra Jana Husa byla na naměstí vztyčena v roce1925. Její žulový podstavec zdobí část Husova dopisu Lounským z r. 1410.

Chrám sv. Mikuláše.

Chrám sv. Mikuláše v pozdně gotickém slohu je trojlodní stavbou s žebrovitou klenbou a jehlancovou střechou, dokončenou mistrem Maternou ze Cvikova v r. 1537.

...

...

Žatecká brána...

Žateckou bránu zdobí městský znak se symbolickým W (Vladislav Jagellonský) a tři nápisové desky s datací stavby do roku 1500.

Hradby a dělostřelecké bašty jsou nočním osvětlení jsou kouzelné...

...

...

...

...

Barokní špitál stojí nedaleko mostu přes Ohři a pochází z let 1695 - 1698. Autorem stavby je italský architekt Antonio della Porta.

...

Dům U Bílého jednorožce s gotickými základy ziskal dnešní podobu v 18. století, kdy zde provozovala rodina Benýšků lékárnu. Dnes je v budově umístěno Oblastní muzeum v Lounech.

Ulička k chrámu.

...

...

Chmelniční kotva. Jsme v kraji chmelnic a piva.

Z ptačí perspektivy

Raná, Milá, Srdov, Oblík a Červená hora

Na Ranou z Rané

Raná.

Raná.

Kde jinde začít putování po vrcholech středohoří, než na nedaleké Rané (457 m n. m.).

Hned jak si promneme ospalé oči a hodíme do sebe pár žvanců, míříme do obce Raná.

Čeká nás stejnojmenný vrchol, který zdoláváme v osvěžujícím mrholení. Letadélko ve vsi potvrzuje, že se nacházíme v kolébce českého plachtění. Jeho historie začíná již v roce 1932, kdy zde létali členové německého spolku Akaflieg Prag a instruktoři Masarykovy letecké ligy.

Stoupáme po staré cestě, kde sesun pokřivil jednotlivé kamenné patníky. V sedélku dost fouká a ani mraky shlukující se kolem nevěstí nic pěkného. Výhledy do okolí trpí nedostatkem světla, vše vypadá podivně a ponuře. Přesto jsme kopcem natolik okouzleni, že na nejvyšší vrcholek vystoupíme hned dvakrát. Pravda, podruhé nedobrovolně. Když se sestup vyšlapanou "severní" stezkou začne nebezpečně propadat do hlubin, kam nelze ani dohlédnout, vzdáme ho. Nejsme jako ty dvě kozy, co se zde, v prudkém svahu, pohybují podobně jako jejich příbuzní - kamzíci, a tak se pro jistotu vracíme zpět stejnou cestou. Mokrá tráva dost klouže a risk by se nemusel vyplatit.

Znovu pohlížíme na okolní kopce Milou a Oblík, které nás dnes ještě čekají, a atakujeme okraj NPR Raná, která chrání oblast jižních travnatých svahů se společenstvy kavylů a výskytem kriticky ohroženého ovsíře stepního. Ve vyšších polohách roste mnoho významných rostlin, jako např. kozinec bezlodyžný i rakouský, koniklec luční český, hlaváček jarní, hořec brvitý, bělozářka liliová.

Hledáme nory sysla obecného, který zde také našel dobré podmínky k přežití, avšak na žádném ze tří vrcholků je nanalézáme.

Jistě je dobré si uvědomit jak vlastně vrcholky Českého středohoří vznikly. Raná je tvořena, podobně jako sousední kopce, čedičovou horninou, tzv. olivinickým nefelinitem, a vznikla vyplněním tektonické trhliny v křídovém útvaru horkým magmatem v průběhu sopečné činnosti v období mladších třetihor. Poté došlo k postupnému odnosu měkkých povrchových hornin a "odhalení" reliéfu sopečného tělesa.

Kostel Všech svatých v Rané je zmiňován je již z r. 1384, byl barokně přestavěn v 18. st.

Raná stála u zrodu českého plachtění.

...

Pod Ranou...

...

Stará cesta k lomu...

...

...

Raná.

...

...

Sedlo mezi vrcholky Rané...

Vzdálená Milá.

...

Stoupáme každý na svůj vrchol...

...

Tušimice.

Poohří.

...

Jen díky tomu, že již je po sezóně, můžeme vychutnávat osamělost hřebene Rané v klidu a tichu. V létě je zde podstatně rušněji, především díky paraglidistům.

...

...

Oblík a Srdov.

Nad obcí Raná hřeben rázně končí...

...

Kozy pomáhají spásat prudké stráně...

...

...

Brzy budou prezidentské volby a kampaň za znovuzvolení prezidenta je již v plném proudu.

Vracíme se zpět na hřeben Rané, když jsme neriskovali kluzký sestup.

...

Milá bude náš další cíl...

...

Pohled k severu na zcela zataženou oblohu pozmění naše plány a místo dlouhého pěšího přesunu k Milé se pod kopec přepravíme autem. Vrcholky středohoří se tak stanou ostrovy, mezi nimiž budeme přeplouvat bárkou "Leona", jako po opravdovém moři.

Na Milou z Milé

Milá.

Milá.

Po krátké a bezpečné plavbě přistáváme mezi domorodci v malé vísce a jelikož se nám nedostává pražádného přivítání místními spoře oděnými kráskami, hned pokračujeme po okružní modré k rozcestníku. Obcházíme horu, která se zdá býti nedobytnou. Její skalnaté pasáže dostatečně odrazují opovážlivé, avšak ani prošlapaná stezka není žádnou výhrou.

Kroužíme po ní kolem hory a ta se nás každou chvíli snaží smést dolů z pěšiny. Jílovité bahýnko v kombinaci se zetlelým listím klouže tak nepříjemně, že si ani moc neužíváme toho, že procházíme přírodní rezervací. Jednotlivé stromy chraněného klimaxového lesa, pokrývajícího zde exponované svahy, si však ohmatáme dokonale. Bez nich bychom se dál nepohnuli.

Z vrcholu Milé je omezený, ale krásný rozhled. Jsme opravdu vysoko nad okolím (510 m n. m.) a náležitě si ho vychutnáváme. Ostrovy hor vystupují z tvořících se mlh a moře pod námi je neklidné. Vzdálená tepelná elektrárna Tušimice chrlí jedy do krajiny, které plují po nebi v dlouhém protáhlém šedavém bloku.

Bez povšimnutí mineme krabici s vrcholovou knihou a dolů se spouštíme lesem mimo trasu, protože to je snazší.

Pod Milou.

Menhir.

Milá v dohledu...

...

...

Pomlázkový strom.Zvláštností hory je nalez druhu jeřábu, nazvaný Milský, který pravděpodobně roste pouze na vrchu Milá. Vyskytuje se na strmých těžko přístupných čedičových skálách, v lesnatých roklích a sutích.

Skalnatý úsek stezky pod vrcholem Milé.

...

První foto z Milé. Oblík nás odpoledne nemine...

Malá sopka se probudila z tisícileté nečinnosti.

Raná v mlžném hávu...

...

Oblík.

Obec Milá.

Mraky k sopkám patří.

Vrcholová kniha na Milé.

...

Ostrov Raná.

Sestup z vrcholu Milé.

Milá nakonec nebyla tak milá, jak ji poznala Aťka, nechtěla nás na sebe vůbec pustit a dole, když už jsme ji opuštěli, nám raději na chvíli zmizela v mlze. Jako by nám chtěla dát najevo svou nadřazenost.

To ale Milá nemusela, dobře jsme ji vnímali, a Venca, kterému poničila úpon kolena, si ji bude připomínat ještě další dva dny.

...

Milá se ukryla v mlze.

Od Srdova k Oblíku

Oblík.

Oblík, Srdov a Brník z výšin orlů.

Nabíráme čerstvý vítr do plachet a plujeme bárkou "Leona" do Mnichova. Ty znám hned dva. Jeden velký za horami Šumavy, další malý u Strakonic. Tento je tak nicotný, že ho z rozjetého škuneru napoprvé ani nespatříme.

Teprve pohled do námořní mapy a na střelku kompasu na přídi ukazuje, že jsme správně. Kotvíme hned vedle malebné kapličky sv. Jiří, zřejmě určené k rituálním obřadům místních indiánů, které misionáři nepřivedli na křesťanskou víru.

...

Kostelík sv. Jiří v Mnichově.

I cesta do sedla mezi Oblík a Srdov je výživná. Zdejší jíl má opravdu vysokou kvalitu, když nás při každém kroku vyzouvá. Je to chůze v něčem, co směle konkuruje nejvěhlasnějším světovým značkám lepidel. Alespoň mi pomůže zbavit se toho hovna na botě, které pro mne na rozloučenou přichystala obec Milá.

Radši ze skluzavky brzy mizíme na loučku, abychom za ní pro změnu prolézali trním. Stezka na vrchol Srdova není značená a vede hezky prudce vzhůru. Naštěstí jde jen o pár desítek výškových metrů (482 m n. m.) skalnatým terénem.

Odměnou je úžasný pohled na Oblík, který má z této strany tvar dokonalé pyramidy. Uzkým hřebenem pokračujeme na nedaleký druhý, stejně vysoký vrchol. Ten padá do sedla před vrchol Brník, kam již nelezeme.

Naopak se vracíme k sedlu mezi Srdov a Oblík. Nahoru proti nám stoupá rodinka s dětmi, které lezení vzhůru viditelně baví.

Pyramida Oblíku je od Srdova dokonalá...

Srdov...

...

Oblík, v pozadí Raná.

Oblík je čedičový vrchol a jeho výška 509 m napovídá, že pokud nahoře nebudeme mít mlhu, čekají nás mimořádné rozhledy.

...

Protáhlý a úzký hřeben Srdova. Hezká záležitost...

Pohled k Brníku nás láká k výstupu i na něho, ale sedlo pod ním zase odrazuje...

...

...

...

Tohle mdlé bezbarvé počasí jako by ke kraji prastarých sopek patřilo.

...

...

...

Svahem, mezi všude přítomnými trnitými keři, stoupající stezka obtočí jako had škrtič polovinu hory, a z té druhé se otevřou dokonalé výhledy směrem k Lounům a na severovýchod na celé České středohoří. Osamocených sopečných kuželů je po kraji rozhozeno mnoho. Většinu z nich dobře poznáváme, ale jen na některých jsme loni zjara stáli.

Raná z Oblíku.

Raná.

Na Oblíku...

Roviny Poohří.

Energie Oblíku proudí vrcholem hory...

...

...

...

...

Srdov a Brník.

...

Pozornost věnujeme kamenné skulptuře, která zdobí toto energeticky výrazné místo. Dotýkáme se kulatého kamene plného kladné energie sevřené mezi dva kolmé hranoly a sledujeme mlhu, jak pod námi pluje přes nižší vrcholky, louky a pole.

Pocta Vladimíru Renčínovi...

Mlhy pod námi zvolna putují kolem úpatí hory, jako by neměli vůli stoupat vzhůru do travnatých svahů Oblíku.

Dlouho se rozhlížíme po krajině Českého středohoří, než nás chlad vyzve k odchodu. Pohodlnou stezkou klesneme k místu, kde se vlevo odpojuje pěšina na loučku. Přesně tu jsme si vysnili. Tato zkratka míjí rozbahněnou cestu a velmi se nám hodí. Proplétáme se dlouho mezi keři, kde divočáky čerstvě rozrytá půda naznačuje, kdo je tady po setmění pánem.

...

Čerpání energie na vrcholu Oblíku.

...

Elektrárna Tušimice.

Sestup z Oblíku.

Červený vrch

Čeká nás poslední dnešní přejezd. Nabíráme směr Louny a širým oceánem plujeme k nizoučkému ostrůvku jménem Červený vrch (271 m n. m.). Jeho vrchol zdobí krásná horská chata s rozhlednou, která je cílem mnohých usedlíků. Nahoře zjistíme, že dnes je dokonce díky soukromé akci v provozu, ovšem nahlédnout se dovnitř odhodlá jen Venca, který si zakoupí pohlednici. Louny jsou opět o něco blíž, ale nastávajicí šero ještě násobí nedostatek světla, které zůstalo po celý den uvězněno za tmavými mraky Mordoru. Tak nazval krajinu hned ráno Roman při prvním pohledu z Rané, když spatřil černobílou krajinu průmyslového podkrušnohoří a bílé chuchvalce po obzoru roztáhlých mraků z elektrárny Tušimice. Docela to pro dnešek sedí.

Rozhledna Stříbrňák známá i pod názvem Frotzelova rozhledna je součástí horské chaty na Červeném vrchu.

Ejemova chata s rozhlednou byla postavena v roce 1911.

Večerní pohled k Lounům.

Podvečerní paragliding z Rané.

Večer se jdeme najíst do centra a máme problémy, když restaurace mají všude u prazdných stolů nápisy "rezervace".

Brzy pochopíme, že tentokrát nejde o rezervace přírodní, nýbrž člověčí. Je 17. listopad, den srocování a velkých projevů. Tohle nemíjí ani malé Louny.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Když již jsme u té Rané... Zkoušeli jste někdy let paraglidingem?

73 40% Ne, ani ho nikdy zkoušet nebudu!

43 23% Ne, ale rád bych alespoň jeden tandemový seskok absolvoval.

33 18% Ano, byl to tandemový let.

34 19% Ano, létám paraglidingem sám.

Hlasovalo 183 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.