Pachnes - Kréta

Pachnes - Kréta

Při našem loňském více jak třítýdenním pobytu na Krétě jsme vypravili i na nejvyšší vrchol Levka Ori a druhý nejvyšší kopec Kréty Pachnes (v rečtině Ojíněný). Pojali jsme tento výlet jako vícedenní, s tím že v horách někde podle horské cesty pod kopec přespíme.Byli jsme domluveni s naším kamarádem Petrem, že se potkáme v ponděli večer na konci kamenité horské cesty vedoucí z Anopolis pod sedlo Rousies.

Týden po treku na Kastro jsme strávili poznáváním jižního pobřeží ostrova od Plakiasu na východ. V sobotu jsme se podívali i na vyhlášené trhy ve městě Mires, které leží v Messarské nížině pod dalším pohořím Psiloritis.

Jediná horská cesta do nitra Levka Ori a co nejblíž Pachnes, vede z vesničky Anopolis nad jižním pobřežím. Vyrazili jsme v pondělí dopoledne na horskou "kochaci" jízdu skoro přes polovinu ostrova. Museli jsme se z vesničky Ano Valsamonero nějak dostat na jihozápadní pobřeží do Sfakie (Chora Sfakion) a pak do Anopoli. Zvolili jsme silnice a silničky vedoucí hornatým středem ostrova. Kus jsme jeli po hlavní spojnici mezi Rethymnem a Agia Galini. Po asi 20 kilometrech jsme odbočili na Agios Ioannis. Tahle část je vyloženě horská s množstvím zatáček, zároveň i s řádným stoupáním a klesáním. Vede přes pár horských vesniček, za Selií pak silnice začíná pomalu klesat k pobřeží až do Frangokastela. Frangokastelo je bývalý hrad postavený benátčany-franky ve 14. století a je to tedy na krétské poměry moc mladá památka. Z hradu nic moc nezbylo, jen obdélníkove hradby. Pak je tam ještě pomník na památku rebela a sjednotitele Kréty proti turkům Daskalogiannise (Ioanis Vlachos) a pár taveren pro turisty. Kolem Frangokastela je celkem úrodná rovina s olivovými a kiwi háji. Dál jsme pokračovali podle pobřeží do Sfakie. Cestou jsme minuli soutěsky Kalikratis a Imbros, které jsme už prošli. Sfakia a nebo take Chora či Hora Sfakion je vesnice na jižním pobřeží, ze které v turistické sezoně večer odjíždí desítky autobusů se značně unavenými turisty. Davy sem doveze trajekt z Agia Roumeli, kdy převážná většína lidí má za sebou zhruba 18 kilometrový sestup nejznámější soutěskou Kréty - Samarií. Ze Sfakie do Anopoli je to už jen kousek vzdušnou čarou. Ale po silnici je to "jen" 22 protisměrných zatáček nebo necelých 10 kilometrů a něco kolem sedmi set výškových metrů.

Do Anopoli jsme dojeli v pozdním odpoledni, s několika zastávkami na hledání kešek anebo dávání si pravého krétského kafíčka v tavernách podle cesty. Ujeli jsme zhruba 85 kilometrů. Počasí bylo nad očekávání více než úžasné. Nad mořem byl mohutný opar, ale po vystoupání do Anopoli, což je o přibližně sedm set metrů výš, bylo modro a tepleji než u moře. Zastavili jsme se v taverně na pozdně odpolední oběd (jednak vyborné jídlo a porce tak pro dva) a po odpočinku vyrazili do Levka Ori hledat místo na přespání. Měli jsme podle Google Earth najité místo na přespání u horské cesty vedoucí z Anopoli pod Pachnes, kde kámoš Petr už několikrát přespával při svých výpravách.

fotky z cesty jsou tady -

http://azave.rajce.idnes.cz/Kreta_2014_dil_sesty_-_Levka_Ori_-_cesta_pod_Pachnes/

V Anopoli maji kruhák a je důležité odbočit na druhém výjezdu vpravo !

Čekalo nás podle map přibližně dvacet kilometrů stoupání až na konec cesty v horách - do výšky přibližně 1800 metrů nad mořem. Po asi třech kilometrech jízdy po "skoro" rovině končí v borových lesích asfaltka a začíná štěrková cesta. Ta se postupně mění na hodně štěrkovou a po opuštění lesů a stromů na kamenitou - s různou velikostí kamení. Ještě na planině na začátku borového lesa jsme potkali teréňák s německou posádkou, asi tak v našem věku. Ptali jsme se jich na to, jak vypadá cesta. Jejich odpověď byla jednoznačná, s autem které máme, vůbec nehrozí dojet do hor. Bez náhonu na všechny čtyři kola si ani neškrtneme.

No tak jo. Jedeme dál, vždycky to nějak dopadne. Po asi hodině jizdy jsme opět potkali auto s mladými lidmi vracejícími se z hor. Autíčko bylo podobné našemu a dokonce menší než náš oplík. Řídila jej mladá dáma a tak jsme při míjení dali řeč na téma cesta a její sjízdnost. Její přítel či manžel pravil, že se to dá jet, že je to (volně přeloženo) dobrodrůžo, a že dojeli "v pohodě" až na konec cesty, kam jsme mířili i my. Když tam pod Pachnes dojeli i tito mladí, dojedeme i my, zač by stály naše školy. Cesta je poměrně široká, dalo to hodně práce ji do hor a ve skalách vylámat, různé prolákliny zasypat - někde měli materiálu víc než dost. Ale horní část je opravdu hodně kamenitá. Jsou tam místy i vyjeté koleje od velkých teréňáků místních chovatelů koz a ovcí, případně včelařů, kteří do hor skoro denně vozí pytle s kukuřicí a jinými dobrotami pro svá stáda.

Asi tak po další hodině jízdy na jedničku, maximálně dvojku, jsme podle gpsky dorazili k doporučovanému místu na přespání (asi 1500 metrů nad mořem), kde jsme se měli potkat s kámošem Petrem. Cesta byla někde docela dobrodružná, tak, jak nám bylo řečeno. Radka hlídala veliké kameny ležící na cestě, já se pokoušel pokud možno je netrefit. Občas nějaká rána do spodku auta byla, ale dalo se pomalu jet. Byli jsme zvědaví, jestli se s Petrem potkáme už tady. Petr tuhle cestu šel pěšky po E4ce, která stoupá od moře u Loutra přes Anopoli do sedla Rousies a pak dál na Pachnes anebo ke Katsiveli. Ale nevede vždy po kamenité cestě, po které jsme jeli my, má různé zkratky. Našli jsme si místo kousek od cesty pod skálou, postavili stan a do západu slunce jsme se do slova i do písmene kochali neskutečně modrou oblohou a tichem, které obcas narušilo zvonění zvonců koz a ovci někde mezi vrcholky. V noci začal trošku vítr, ale bylo na tu výšku, ve které jsme spali, báječné teplo. A taky byla tma, jakou tady nikde nemáme. A ty hvězdy. Nádhera!

Spalo se dobře, bylo nám dokonce i vedro. Ráno s východem slunce jsme sbalili stan, pěkně na sluničku posnidali a vyrazili na závěrečnou část cesty. Podle gpsky nám zbývala tak třetina cesty. Kromě jednoho místa, které bylo silně kritické kvůli vyježděným kolejím a kamenům a ještě do dost velkého kopce, byla cesta relativně dobrá. Kolem deváté dopolední jsme dorazili na konec cesty pod velikou černou skálu. S Petrem jsme se nesešli, byla ještě možnost, že bude čekat v sedle Rousies u vodní nádrže a mitáta.

Když jsme už odcházeli od auta, najednou ze zatáčky vyrazil černý teréňák. Smykem zastavil pod skálou a vystoupili ze něj dva mladší lidé, docela dost vyplašení z toho, co zažili. Asi čtyřicátník za volantem teréňáku pravil (anglicky), že je hodně dobrý šofér, odvalil obrovský šutr do rokle, který mu překážel v otočení; oznámil jim, že přijede kolem třetí odpolední a že peníze zatím nechce ... a zmizel v oblaku prachu.

A tak jsme se seznámili s Jochenem a Joanou z Berlína. Vypravili se také na Pachnes, ale nespali jako my v horach (o mnohé přišli), ale dole v Anopoli v penzionu, kde si také domluvili dopravu pod horu, protože se báli vypůjčeným autem jet dál. To je tak, když se čte moc bedekrů, ne všechno v nich je pravda.

Po neplánovaném "uvítacím ceremoniálu" jsme vyrazili do sedla Rousies, kde je jednak nádrž s výbornou vodou a i možnost přespání v mitátu. Bývá tam všeobecně dost větrno. Zpočátku jsme šli všichni společně a chvíli trvalo, než jsme našli vyšlapanou stezku. Berlíňané pak nasadili ostřejší tempo, museli být před třetí odpolední zase zpátky. Od konce cesty je to do sedla asi půlhodinka chůze. Nám to trvalo o něco déle, Radce chvili trvalo než se rozešla. K našemu velikému překvapení nás u mitáta čekal Petr. Museli jsme povykládat, co a jak bylo v uplynulém týdnu, kdy jsme se neviděli. Probírali jsme naší jízdu pod kopec, kde jsme a jak jsme spali a dalsi věci. Po krátké přestávce jsme tedy vyrazili po pěšině, která vede jednak na vrchol Pachnes, nebo kolem kopce Madhaki k refugee Katsiveli a pak třeba až na horskou chatu Kalerghi nad soutěskou Samaria. Pěšina je krásně viditelná a dobře schůdná, úplná dálnice o proti treku na Kastro. Je to sice stále a volně do kopce, s občasnými skalkami, které se museji obejit, ale nic nezdolatelného. Asi v půlce táhlého stoupání, kdy je vidět stezka skoro až pod závěrečné stoupání, si Petr odběhl zdolat vrcholek Ghavaly 2370 metrů nad mořem. To, aby si "odfajfknul" další zdolaný vrchol. Do teď mně mrzi, že jsem nešel s ním, ale nechtěl jsem nechat Radku jít samotnou. Třeba někdy jindy.

Berlíňany jsme viděli skoro celou cestu před námi. Jak jsme stoupali výš do modré a absolutně bezmračné oblohy (takovou jsme v Česku viděli asi jednou v zimě na Slavonicku) začínalo i dost foukat, ale nebyla žádná zima. Celou cestu jsme šli v kraťasech a v tričkách a v mikině. Pochopitelně jsme celou cestu fotili, panoramata byla úchvatná. Nad mořem na jihu sice ležel dost hustý opar, ale vrcholy Levka Ori byly vidět jak dlani. Petr nás také pravidelně poučoval, co za kopce a vrcholy vidime. Pod závěrečným stoupáním, které má asi 100 metrů, jsme potkali vracející se berlíňany. Johana si stěžovala, že jí je dost zima. Měla jen tričko a takovou vestičku, docela chabá výbava do dvaapůlkilometru nadmořské výšky. Půjčili jsme jí bundu s tím, že nám jí nechá na klice našeho auta.

Poslední metry stezky a byli jsme na vrcholu. No konečně. Vrcholek není žádná skála, jen táhlej kopec, skoro planina s kamennou mohylou uprostřed, s torzem kříže a značně ojetou cedulí s nadmořskou výškou. Následovalo opět focení, pak jsme se šli s Petrem podivat kus dál na západ, jestli uvidíme do Samarie. Nádherně - jako na dlani byly vidět vrcholky Gigilos a Volakias, které jsou na západ za soutěskou.

Zatímco jsme si dávali malé vrcholové občerstvení a přípitek, tak na vrchol došli (spíš doběhli) jacísi seveřané. Byli opravdu hodně na lehko, trička, kraťasy, běžecké boty, jen lahvičky s vodou, snad extrémní běžci. My jsme seděli za větrem u mohyly a Petr nám ukazoval, kudy se budou dál ubírat jeho kroky horama. Ještě do večera chtěl sejít pod Madhaki a nocovat někde u refugee Katsiveli. Rouzloučili jsme se s tím, že když bude mít někde signál, dá o sobě vědět. Nahodil bágl a vyrazil z kopce na sever. I my jsme vyrazili na zpáteční cestu, čekaly nás tak dvě a něco hodinky chůze. Dost velikou část zpáteční cesty jsme viděli Petra, jak schází po úbočí Páchnes. Asi v půlce zpáteční cesty nás předběhli seveřané. My jsme se vraceli pomalu, fotili a kochali se nádherou hor. Nikam jsme nespěchali, až dojdeme k autu, tak tam budeme. Jak jsme klesali k sedlu Rousies, tak přestávalo foukat a docela hodně smažilo sluníčko. Paráda, krásné hory, modro a teplo ...

Zvolna jsme došli ke konci stezky, k mistu kde jsme měli zaparkované autíčko. Seveřané posedávali po skalách a čekali na odvoz. Všiml jsem si, jak byli dost spálení od sluníčka. Asi se jim moc dobře nespalo. Mimochodem cesta teréňákem hodinu nahoru a hodinu zpátky do Anopoli je za 80 €, bez ohledu na to, zda vezou jednoho, dva nebo pět turistů. Pro nás to je hodně peněz, tak jsme si to vyjeli sami. Převlékli a přezuli jsme se a vyrazili. Čekala nás zpáteční - pro nás asi douhodinová cesta do Anopoli, přerušená zastaveními na focení. Vsuvka - lituju jen, ze jsem neměl nějakou gokameru, kdy by bylo vidět a i slyšet, jak se jezdí po kamenitých cestách Levka Ori. Asi po půlhodině jízdy jsme se potkali s "taxikem" pro seveřany. Vysmátej chlápek to valil nahoru po kamenité cestě v oblaku prachu. A za chvili nás už naloženej předjel, opět to valil dolu, asi spěchal do kafírny na kafe a na kus řeči. Nedivím se, že berlíňané byli tak vykulení, když vystoupili ...

Asi za dvě hodiny jsme v klidu dojeli na kruháč do Anopoli a pak pokračovali dál k moři do Sfakie na zaslouženou koupačku, kafe a pivo. A tak jsme zdolali Pachnes, nejvyšší horu krétských Levka Ori.

fotky z treku na Pachnes jsou tady:

http://azave.rajce.idnes.cz/Kreta_2014_dil_sedmy_-_Pachnes_Levka_Ori/

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

silnice ze Sfakie do Anopoli kruháč v Anopoli a na něm druhý vyjezd vpravo ... pomalu budeme na hranici lesů ... Levka Ori v podvečer ...
ještě asi půl hodiny jizdy ... Trocharis 2401 mnm ... začátek treku, směr sedlo Rousies ... Levka Ori - Bílé Hory ...
nad sedlem Rousies, je vidět nádrž na vodu a mitáto ... stezka vlevo vede až k refuge Katsiveli a pak třeba až na horskou chatu Kallergi a na Omalos ... stále dál a výš ... vrcholek uprostřed je Pachnes ...
Petr s Radkou jdou za mnou ... ještě asi hodinku a nebo 200 výškových metrů ... Trocharis a Theodori Korfi ... závěrečné soupání ...
poslední metry výstupu ... vrcholová mohyla na Pachnes ... jsme na nejvyšším vrcholu Levka Ori 2453 metrů nad mořem ... masiv Gigilosu a Volakiasu nad soutěskami Eliogias a Samaria ...
mohutný opar nad Agia Rumeli (konec Samarie u Lybijského moře) ... my na Pachnes ... Pachnes 2453 ... Radka pří zpáteční cestě a krásná panoramata, v oparu vykukují další hory Psiloritis ...
zpáteční cesta do sedla Rousies ... tady končí vrcholový trek  ... do Anopoli je to asi 22 km ...

Autor článku

azave

azave

Buď cestu najdu, nebo si udělám vlastní ... 

 

Přidat komentář

Komentáře

azave

15. března 2015 09:31

azave říká

P.S. V patek dopoledne jsem byl privitat kamarady na letisti, priletel  Petr a Honza ze 14 denniho pobytu na mistech, o kterych pisu vyse. Chteli nafotit nejake kvetouci kytky a hory na jare. Chteli prejit Levka Ori kolem Kastra a nejak se dostat nad Anopoli. Bylo to podle jejich slov a podle nejakych videi a fotek, ktere jsem mel moznost  hned videt, hodne huste! Dostali se sice do Anopoli, ale byla jim radna zima, do pasu se borili do snehu. Dal a vys uz to moc neslo, vsude tam jsou spousty snehu, tak kolem 2-3 metru. Snih je uplne jiny nez u nas, nahore je tak peti centimetrova krusta a pod ni prasan. Na nekterych svazich dokonce hrozi i laviny. Nedalo se vubec chodit, meli toho obcas plne boty a to doslova! Domorodci jim rikali, ze takovou zimu tam nemeli vice jak 40 let, snih i na jiznim pobrezi, nic moc slunicka ... Roklemi se vali spousty vody, neni jak je prekonat ... No nic moc ... 

Rony

15. března 2015 23:50

Rony říká

Hezky jsi to, nebo jste (společně s Radkou), popsali. A jak je vidět z P.S., asi bude lepší odletět příště na běžky na Krétu, než jezdit na Šumavu, kde dva roky je sněhu pomálu. Dnes jsem přijel z Kvildy a i na vrcholech hor je tak půl metru ... 

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

azave

16. března 2015 06:29

azave říká

Jojo, pocasi si dela co chce, to je videt po celem svete ... No, a to tam byl na Krete pred kamosema jeste jeden podobnej nebo snad jeste vetsi "silenec". Byl na ostrove od tretiho ledna do konce brezna, Toho nezname nikdo osobne, jen pres net a email, a co ten popisoval; a kdyz se mu podarilo poslat nejake fotky telefonem, muselo to byt chvilema doslova i do pismene o hubu! Prezival v dobe nejvetsich bouri v jakesi jeskyni nad jiznim pobrezim ostrova, pak ho voda tekouci vsude vyhnala i z jeskyne ... Je odnekud z Benesovska a chystame se s nim domluvit a zajet za nim, abychom si jeho vypraveni poslechli, pripadne fotky videli na vlastni oko ...A cesta tam nevyjde draho, kdyz si vcas poridis letenky, tak vyjdou kolem 30 €/osoba.To uz jde...  Povidani o Krete pisu sam, Radka usilovne buduje s japoncema kapitalismus. 

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.