Peking, část I.

Peking, část I.

Šlápoty již dlouho "obsazují" místa mimo Českou republiku a občas dokonce i mimo Evropu. Měli jsme možnost nakouknout mimo jiné na Nový Zéland, do Ameriky nebo nedávno na Tchaj-wan, přezdívaný malá Čína. Nyní spolu "dobyjeme" i samotnou Čínu, konkrétně zavítáme do srdce této starověké země. Navštívíme areál olympijských letních her v roce 2008 a Zakázané město, největší palácový komplex na světě. V druhém pokračování pak mimo jiné zhlédneme hrobku císaře z dynastie Ming a projdeme se po Čínské zdi.

Do Pekingu mě vyslala škola na konferenci o umělé inteligenci, konané začátkem srpna 2013. Nejsem profesionál v této oblasti, ale s prací na jedno konkrétní téma (hraní deskových her počítačem) se nám s vedoucím podařilo dostat se na jeden z 36 vedlejších workshopů k hlavní konferenci (vedoucí ale bohužel jet nemohl). Cestu jsem naplánoval tak, abych přiletěl den před workshopem, kde jsem prezentoval práci, a po konferenci jsem si nechal dva dny na cestování.

Do Číny jsem nejel úplně nepřipraven, zvláštnosti Pekingu mi naštěstí předem popsal Lídin kamarád Ondra, za což mu patří dík! (Jsem ochoten zájemcům poskytnout podobnou službu a třeba i zapůjčit kvalitní mapu Pekingu z nakladatelství Marco Polo.) Taky jsem před cestou musel zařídit relativně dost věcí: zažádat o vízum, nechat se očkovat proti neštovicím, zařídit přes školu letenky, registrovat se na konferenci, zabukovat místo v hotelu, naplánovat cestu z letiště k hotelu, koupit mapu a podobně.

Den první a druhý: let a krušná cesta Pekingem

Do Pekingu přes Amsterodam jsem letěl kvůli šestihodinovému posunu celý den a (zkrácenou) noc: v 10 dopoledne přelet z Prahy do Amsterodamu (hodinu a půl) a po dvou hodinách na letišti následovala devět a půl hodiny dlouhá cesta do Pekingu.

Cestou do Amsterodamu jsem mohl sledovat shora Německo a Nizozemí, ale další let byl horší. Jednak jsem seděl skoro uprostřed širokého letadla se dvěma uličkami a 8 místy v jedné řadě, takže jsem neviděl z okénka v podstatě nic, druhak jsem se měl vyspat, protože jsme doletěli sice v 11 večer našeho času, ale v 5 ráno pekingského času. A usnout mi moc nešlo. Příště si musím dát nějaký šátek nebo klapky přes oči, abych nemusel sledovat ty americké trháky nízké kvality, které si někdo pouští na notebooku o řadu přede mnou. Taky nám přes "noc" nedávali jídlo.

Pro zajímavost: při letu do Pekingu jsme dosáhli výšky až 11 800 m n. m., rychlosti až 930 km/h a okolní teplota klesla až na -60° C.

Z letadla Do Amsterdamu se kochám pohledy na rovinaté holandské pobřeží se spoustou kanálů.

Letadlo nizozemské společnosti KLM na letišti v Amsterodamu

Poté, co letadlo na pekingském letišti zaparkovalo, dojel pro nás autobus, aby nás odvezl do příletového terminálu. Cestou si vybavuji, že bylo zamlženo, jako když je u nás inverze, ale mlha měla takovou špinavou barvu. I když si nepamatuji, že bych cítil kouř, jednalo se zřejmě o smog a to dost hustý, asi kvůli vyšší vlhkosti. Navíc jsme jeli kolem dlouhých ostnatých drátů na letišti, což ve mně nevyvolalo zrovna příznivé dojmy, byť jsou ostnáče na letištích nejspíš běžné.

Všechny kontroly na letišti naštěstí proběhly v pohodě, žádnou neudělali tak zevrubně jako tu při příletu do USA. Vyměnil jsem dolary za jüany (čínskou měnu), což jsem musel udělat i přes poplatek skoro 200 Kč za směnu (který je jen na letišti), abych se vůbec dostal do centra. Ještě se mi tam nějaká Číňanka pokoušela vnutit "černou" směnu, ale raději jsem volil jistotu v podobě směnárny.

Dál jsem jel metrem z letiště do centra. Je to speciální linka, která je i dražší, asi 75 Kč/jízda. Jinak je metro levné, stojí jen 6 Kč/jízda. Zato však nacpané. Letištní linka je povětšinou nadzemní, tak jsem měl celou cestu doslova vyvalené oči na první asijské pohledy. Zaujaly mě třeba malé zahrádky s několika plodinami na jednom malém políčku. Bylo to takové pestré.

Po přestupu z relativně prázdné letištní linky na obyčejnou jsem však přešel do běžné reality čínského velkoměsta. Metro v Pekingu má nyní 17 linek o celkové délce 465 km, z nichž jen dvě existovaly před rokem 2000. Když město v roce 2001 získalo letní olympiádu 2008, začalo mohutně investovat a naplánovalo 19 linek, jež měly být uvedeny do provozu postupně do roku 2015. Pro srovnání: pražské metro o třech linkách má 57,4 km. Číňané si na metro rychle zvykají, a tak na víc jak 20 miliónů lidí ani tak rozsáhlé metro nestačí a bývá přecpané.

Mně se hned při jízdě na hotel nepovedlo na jedné ze dvou přestupních stanic vystoupit z vlaku. Taky jsem měl tak 5 sekund, než se začaly davy silou tlačit dovnitř. Na další stanici už se mi vystoupit podařilo a v druhém směru byla přestupní stanice naštěstí méně narvaná, takže jsem přestoupil. Nicméně i tak jsem kromě letištní linky pořád stál v davu Číňanů.

Hotel i hlavní konference v Beijing International Convention Center se nacházely v severní části Pekingu, několik kilometrů od přirozeného středu města, který tvoří ohromný palác zvaný Zakázané město. Ležely co by kamenem dohodil od olympijského areálu a hlavního stadionu a asi byly vybudovány kvůli olympiádě.

Mapa olympijského areálu

Dojel jsem tedy na stanici Olympic sports center přímo u olympijského stadionu, odkud jsem měl před sebou k hotelu ještě asi kilometr cesty. Přesto byl ten kilometr dost náročný kvůli kufru, jenž se špatně táhl i nesl, a taky to tam nemají zrovna dobře zařízené pro chodce, protože přechodů či nadchodů větších silnic moc není. Bylo horko a mlžno, zřejmě taková smogová mlha, ale nijak jsem ji necítil. V hotelu jsem odpadl a spal až do večera.

V Pekingu poté, co jsem vylezl z metra na stanici Olympic sports center. V pozadí je olympijský stadion Bird's nest (Ptačí hnízdo), v popředí plot okolo olympijského areálu. Poblíž se nacházela i bezpečnostní kontrola před vstupem do areálu. Tehdy jsem si mylně myslel, že se tam platí za vstup, a tak jsem olympijský areál zbytečně obcházel podél rušných silnic.

Na večeři (nebo večerní snídani?) jsem si na něčí doporučení došel do restaurace, přesněji řečeno do rychlého občerstvení v nákupním centru v hotelovém komplexu North Star. Dal jsem si nudle s kuřecím. Příbory jsem samozřejmě nedostal, ale jedení hůlkami jsem si naštěstí nacvičil předem, takže jsem se najedl. Jídlo i s kolou mě vyšlo na zhruba 70 Kč.

Pak jsem ještě nakoupil v supermarketu, třeba 1,5 l vody za 10 Kč, i když jiné věci jako čokoláda jsou zase dražší, protože se dovážejí. Ještě jsem si došel na kafe do Starbucks, což je americký řetězec, abych při večerním dodělávání prezentace na další den neusnul (no jo, kdyby se věci nedělaly na poslední chvíli, jak by se člověk měl ... :-)

Hotelový pokoj byl zařízený naštěstí dost evropsky (či americky), byť jsem v něm po příchodu z venku někdy cítil zvláštní vůni, kterou jsem ještě nezažil (podobnou vůni jsem ale cítil i jinde, třeba v nákupním centru.). Pokoj byl akorát tak velký, mimo jiné s širokou postelí, psacím a nočním stolkem a nezbytnou klimatizací. Přebývala v něm jen televize. Vedle se nacházela koupelna se záchodem "amerického" typu: delší mísa a jiný způsob splachování (vcucnutím vody).

Den třetí až šestý: konference a pomsta čínských císařů

Prezentace na workshopu o hraní deskových her počítačem mě naštěstí čekala hned první den, takže jsem ji měl brzy za sebou a mohl si bez stresu poslouchat jiné prezentace a užívat si Pekingu. Workshopy se konaly na jedné místní univerzitě, kde jsme měli o přestávkách občerstvení a oběd -- bohužel a naštěstí formou západního fast-foodu značek Mc Donald's, KFC nebo Subway. Bohužel, protože až na Subway nemám tyhle značky vůbec rád, a naštěstí, jelikož jsme dostávali jídlo, na které jsme víceméně zvyklí.

Přes den jsem dost cítil, že jsem v úplně jiné zemi a to i pocitově. Bylo horko a dusno, ale jinak než u nás, hlavně zřejmě více vlhko. Klimatizace je v Pekingu proto celkem standard, na pokoji mi však z horka během chvíle udělala zimu, čili jsem ji musel pouštět jen na chvilku.

Stromy tam jsou taky jiné, ale ne o moc (a ve městě jsem jich naštěstí vídal celkem dost). Řidiči pod oknem mi pořád troubili, naštěstí to nebylo se zavřeným oknem moc slyšet. Taky tam nedodržují snad žádná silniční pravidla, což tedy platí i o chodcích. Na křižovatkách se auta běžně otáčí o 180° nebo někdy dokonce jezdí okatě na červenou.

Spousta jiných věcí je v Číně však podobných nebo stejných. Naštěstí. Třeba záchody, jen na univerzitě byly kromě pisoárů pouze turecké záchody a bez toaleťáku, ale na hotelu jsem měl normální, přesněji takový "americký typ" (podobné jsou v USA).

Večer jsem se trochu prošel po okolí, akorát po deváté už bylo moc pozdě podívat se na olympijský stadion Bird's nest, který jsem měl hned u hotelu a mohl jsem ho krásně pozorovat z okna. Už zavřeli celý olympijský areál, kam se musí projít přes bezpečnostní kontrolu, ale jinak se neplatí. Udělal jsem si tak jen malý okruh.

Ještě před procházkou jsem šel na jídlo a zase do stejné jídelny. Byl jsem odvážnější a dal si nějaké placky. Zřejmě kvůli nim jsem si další tři dny "užíval" cestovatelského průjmu. Nebo mi ho mohla způsobit voda, možná stačilo jen vyčistit si zuby vodou z kohoutku, i když jsem pil samozřejmě jen balenou vodu. Tu není v Pekingu těžké sehnat, protože půllitrové flašky za 6 Kč prodávají všude. Anebo na mě přišla "pomsta čínského císaře", jako se této nemoci říká v Egyptě Faraónova pomsta.

Snídaně na hotelu. Vlevo malý šálek černého čaje, na talíři zleva kukuřice plněná rýží a ještě asi něčím, čínské hůlky, jakási směs zeleniny a nejlepší napodobenina pečiva, jen trochu mastnější.

Křižovatka pod hotelem trochu ilustruje divokost tamní dopravy. Na přechodu už přecházejí lidé, přesto proud aut stále ještě dojíždí. V pozadí vlevo je rozhledna v olympijském areálu.

Západ slunce a hory za Pekingem v pozadí (tohle byl jediný den, kdy jsem je viděl z města).

Obracení na křižovatce u hotelu dělalo spousta aut, ale to je ještě dobré. Horší bylo, když jsem někoho viděl projet na červenou, o dodržování bezpečné vzdálenosti nemluvě. Silniční zákony jsou prostě v Číně spíše doporučení.

Olympijský areál v noci (vlevo stadion, vpravo rozhledna měnící barvu).

Osvětlené ptačí hnízdo. Hoří tam? Nebo je ve stadionu peklo? Uvidíme, až do něj nahlédneme.

Další (čtvrtý) den jsem ještě jel autobusem na univerzitu na dva tutoriály, delší přednášky přes dopoledne či odpoledne, které měly posluchače uvést do nějakého tématu. Dopolední tutoriál mi přišel zajímavý, odpoledne jsem však odešel v půlce, protože jsem tutoriálu moc nerozuměl, jelikož ho dělali Číňané a jejich angličtina ... nezněla vůbec jako angličtina. Hlavně mi však začínalo být špatně. Když jsem se vracel na hotel, tak se taky nedýchalo dobře a byla špatná viditelnost, protože se blížila bouřka. Ta pak udeřila prudkou silou, ale přešla celkem rychle.

Zaparkovaná kola u univerzity. Většina jich je starších, některé jsou na hranici použitelnosti, ale občas člověk vidí i nové horské kolo. Bohužel se však dle velkého počtu aut na silnicích a malého počtu kol na cyklostezkách zdá, že Číňané přecházejí na pohodlnější, ale méně úspornou dopravu. A taky metro bývá dost nacpané.

Ulice v areálu univerzity, po níž naštěstí jezdí jen málo aut.

Vstup do moderní budovy univerzity, kde se konaly workshopy a tutoriály před konferencí.

V areálu univerzity. Klimatizace u oken jsou všudypřítomné, stejně jako kola.

Cestou po cyklostezce k hotelu mě předjel cyklista převážející své zboží starým způsobem. Takovýhle kol jsem za těch 10 dní potkal jen několik. Za to aut, jejichž hemžení je vidět vlevo, má člověk v Pekingu po krk. Zlatá Praha, alespoň oproti tomuhle.

Pátý den dopoledne jsem musel zůstat na pokoji, alespoň jsem se pořádně prospal. Odpoledne mi to nedalo a došel jsem se podívat na zahajovací ceremoniál konference, který jsem si nechtěl nechat ujít. Odehrával se ve velkém sále, všude spousta lidí a taky dost stolů s různým jídlem. Prostě jsem nemohl odolat a něco jsem ochutnal, byť jsem se krotil.

Taky tam několik čínských umělců ukazovalo ruční výrobu prostřihávaných papírů, vyřezávaných obrázků či malých drátěných kol, malování na sklo a podobně. Ceremoniál začal různým povídáním, představováním Číny, pokračoval předáváním různých cen (třeba za nejlepší článek) a představením programu konference.

Cestou na hotel jsem zašel do obchoďáku a koupil co nejstravitelnější a nejevropštější jídlo z dovozu. Stálo samozřejmě více, ale v tu chvíli mě cena nezajímala a ještě se pohybovala v rozumných mezích (pytlík sušenek v přepočtu asi za 150 Kč).

Na zahajovacím ceremoniálu několik umělců představovalo a prodávalo své výtvory. Někteří tam i něco tvořili či malovali.

Malá kola z drátků a barevné gumy se mi líbila. Mimo jiné proto, že jsem 15 dní v červenci strávil na kole.

Malý čínský kočár

I šestý den jsem lítal na záchod a zeslábl jsem. Přesto jsem se odpoledne nějak došoural na konferenci a poslechl si pár prezentací. Nevydržel jsem tam však dlouho.

Z nudy jsem na pokoji zapnul i televizi (jednou a naposledy). Zdálo se, že mají jen jednu stanici s asi devíti kanály, z nichž jeden byl anglický. Chvíli jsem koukal na čínský seriál či film o nějakých bojovnících za dob císařů, i když jsem tomu vůbec nerozuměl. V angličtině dávali rozhovor s nějakým čínským byznysmenem z úspěšné firmy na výrobu záchodků, což mě sice nezajímalo, ale neměl jsem moc sílu dělat něco zajímavějšího.

Pamatuji si, že mě provázely obavy, jak dlouho ještě bude nemoc trvat a co když neodezní třeba do odletu ... Pil jsem jen balenou vodu a jedl sušenky a občas banány. Musel jsem se snažit doplňovat energii vyčerpanému tělu a hlavně hodně pít. Radí se v takovýhle případech si vodu osolit a osladit, aby ji tělo lépe přijímalo, což jsem tehdy nevěděl.

Den sedmý: banket

Průjem přes den konečně odezněl, ale ještě jsem část dne prospal a na přednášky jsem šel až odpoledne. Zaujala mě ta o Google Glass, brýlích, které dovedou snímat fotografie či video a promítat člověku nějaké informace na sklíčka a trochu s ním i komunikovat. Viděli jsem také, jak by šly využít pro vývoj umělé inteligence: brýle by sledovaly, co člověk dělá, a počítač by se tak od člověka mohl něco naučit, například sledováním jeho rukou. Nosit je pořád jako ten chlap od Googlu, co přednášel, bych však nechtěl, i když váží jen 45 gramů.

Večer jsme měli banket s kulturními představeními. Došli jsme skrz olympijský areál k jiné konferenční budově do obrovského sálu s mnoha kulatými stoly a pódiem, na něž jsem však moc neviděl, protože jsem seděl celkem daleko. Vystoupila mimo jiné hadí žena, která držela svícny na chodidlech, kouzelník a zpěvačka zpívající velmi vysokým hlasem.

Jídlo k tomu mi chutnalo a především bylo zajímavé. Ještě jsem si sice chtěl dávat pozor, to mi však znemožnil hlad a zvědavost. Nejvíc dietní pokrm, totiž rýži, přinesl číšník až nakonec. Vše nám podávali na kulaté stoly s kulatým otočným skleněným podnosem, což umožňuje ochutnat vše bez natahování se přes velký stůl. Pamatuji si různé polévky a rybu podobnou pstruhu, ale plněnou pálivou zeleninovou směsí.

Cestou zpět na hotel jsem se prošel pěkně osvětleným olympijským areálem.

Na konferenci byly kromě mnoha přednášek také tzv. postery na chodbách. Jde o plakát, který má přiblížit, na čem jeho autor pracoval a co vymyslel.

Ptačí hnízdo (olympijský stadion) je sice betonové, nicméně architektonicky dost zajímavé.

Umělé jezero či spíše kanál v olympijském areálu potěší oko pohledem na trochu přírody.

Monument olympijské pochodně.

Futuristická budova IBM je kousek od olympijského areálu.

Zeleň ve velkoměstě.

Za jezerem se staví obří rozhledna, resp. restaurace s výhledem. Nebo nějaká jiná podivnost.

Čínské národní konferenční centrum.

Jídlo na banketu nám podávali číšníci na kulaté stoly, které měly uprostřed otočný skleněný podnos, takže člověk něco ochutnal, otočil, ochutnal něco jiného ... V popředí je nějaká ryba podobná pstruhu, akorát plněná dosti pálivou náplní. Jinak se v severní Číně moc pálivá jídla nedělají, což jsem ocenil.

Pochodeň osvětlená v noci.

Detail stadionu Ptačí hnízdo.

Ve vchodu na stadionu se koná trochu veřejný trénink na nějaké vystoupení.

Národní plavecký bazén (National aquatic centre), taktéž postavený kvůli olympiádě.

Den osmý: průzkum ptačího hnízda a objev olympijského parku

Konečně se mi začala vracet síla, i když slabost po průjmu jsem ještě cítil. Také dopoledne bylo tradičně ospalé, protože mi stále vnitřně odpovídalo noční době u nás. Ale jinak jsem se začal mít skvěle a užívat si Pekingu.

Při obědě jsem si povídal s jedním Indem, který jel do Pekingu asi taky sám. Lidé na konferenci jsou většinou přátelští a rádi se seznamují, alespoň tak, že se optají, co člověk dělá.

Když jsem opustil konferenci, vydal jsem se k olympijskému stadionu a koupil si lístek dovnitř (v přepočtu za 150 Kč). Stadion se jmenuje Bird's nest, tedy Ptačí hnízdo a je to ohromná betonová stavba s mnoha hranatými a různě zohýbanými sloupy, které mají imitovat hnízdo z větví. Šel jsem po obvodu s výhledem na Peking a občas nakukoval dovnitř. Stadion však nešel obejít, proto jsem se vydal po pódiu zpět a šel jsem dolů, kde jsem si chvíli sedl na jednu z 80 tisíc židlí a dal si svačinu. Přitom jsem pozoroval, jak tam nějací sportovci napínají lana.

Pak jsem se vydal olympijským areálem na sever a šel jsem kolem umělého jezera ve tvaru draka (dlouhého asi několik km) a obrovského obchodního centra, které se nachází z části pod jezerem. Dost regálů však bylo zavřených a opuštěných, asi se po olympiádě uživí jen malá část obchodního centra.

Dostal jsem se až k parku Olympic Forest Park. Škoda, že se stmívalo, vypadal lákavě. Taky se tam konal nějaký běžecký závod (sic!) s rokovým koncertem Rock'n Run. To mě nadchlo, akorát jsem byl moc unaven, abych si zaběhl pětikilometrovou trať okolo parku. Po těch průjmech jsem to ani nemohl riskovat a už jsem měl v nohách slušnou vzdálenost. A pořád bylo trochu vedro.

Pak už jsem se vrátil na hotel skrz davy, které se i po osmé hodině motaly kolem olympijského stadionu.

Na okraji hnízda.

Olympijský stadion. Po pěti letech od olympiády už čáry i povrch dráhy trochu vybledly.

Kryté hlediště. V případě nepřízně počasí se dá zakrýt i celý stadion.

Moje maličkost na stadionu (trochu proti světlu)

Panorama olympijského stadionu Bird's nest

Výhled na olympijský areál a konferenční centra ze stadionu

Zde probíhá masivně paralelní úklid

Výhled na Peking

Zajímavý architektonický prvek stadionu -- sloup, jež zřejmě drží konstrukci dohromady.

Olympijská pochodeň

Rozhledna a tréninkový stadion

Monument pochodně

Do umělého jezera vedou i jezdící schody! Dokonce jsou tam i schody s výhledem do vody, takže možná i na ryby, ale dole to vypadá nevábně kvůli dešťové vodě. A tyto schody nejezdí. Asi to tu už po olympiádě moc neudržují.

Moderní civilizace a makety staré architektury se mísí vedle sebe. Tohle vše je navíc pod úrovní jezera. K dovršení čínské megalomanie se pod jezerem nachází obchodní centrum se vstupy na obou stranách (i když je jezero široké odhadem 50 metrů).

Zvony, zvony, zvony. Ale zvoní na ně nějaký člověk nebo jen vítr?

Celý obchod s balonky roztodivných tvarů jede na kole domů.

Ptačí hnízdo a rozhledna z druhé strany než od hotelu.

V olympijském areálu je i typická čínská brána.

Mají tu dokonce veřejné koupaliště, kde se i za stmívání osvěžuje pár lidí (jsou vidět mezi chodci na lávce).

Mapa rozlehlého olympijského parku. Po obvodu má určitě alespoň 5 kilometrů.

Jezero v parku za setmění.

Koncert Rock for Run

Den devátý: konec konference a olympijský park

Už jsem se cítil zdráv a v pohodě, až na tradiční ranní ospalost, neboť "jet lag" ne a ne odeznít (jet leg, česky pásmová nemoc, je únava po přesunu přes několik časových pásem).

Odpoledne diskutovali čtyři pozvaní odborníci na téma "Co když umělá inteligence uspěje?", tedy co bude, až tady bude umělá inteligence na vyšší úrovni než člověk. Až na posledního člověka z Googlu se toho všichni trochu obávali a upozorňovali na různé problémy jako vyšší nezaměstnanost (i když protiargumentem je, že po automatizaci zemědělství nebo průmyslu si také lidé našli práci), degenerace lidí a hlavně to, že se tyto systémy mohou vymknout kontrole, nebo je může někdo zneužít. Na druhou stranu vyzdvihovali výhody umělé inteligence, třeba ukazovali video s Google-autem, které umí samo řídit (používal ho slepec). Po Google brýlích už tedy čekám jenom na Google-trenky :-) Jinak je tohle téma na delší filozofickou debatu.

No a v pět začalo slavnostní zakončení, tedy proslov, předání různých cen za soutěže konané v průběhu konference a hlavně večeře. Ceremoniál nebyl slavnostnější než zahajovací, ale jídlo připravili zajímavé a tentokrát jsem si ho mohl užít. Hned potom jsem jel metrem do olympijského parku, abych ho konečně poznal. Olympic Forest Park zbudovala Čína pro olympiádu jako mnoho jiných věcí v této lokalitě Pekingu. Je tedy z velké části umělý, včetně jezírek, ostrůvků, skalek a možná i asi 20 m vysokého kopečku. Všude jsou chodníky a je v něm i zmiňovaný pětikilometrový běžecký okruh.

Z rozlehlého parku jsem obešel jižní polovinu a v druhé půlce už jsem trochu pospíchal, neboť se stmívalo. Moc pěkná procházka to byla, jak je snad vidět z fotek. Část kouzla pramení jistě i z toho, že jsem se po několika dnech ocitl trochu v přírodě. Postupně jsem se kousek proběhl po pětikilometrovém okruhu, viděl západ slunce, prošel se podél potůčku a skrz rákosí až k silnici rozdělující park na dvě poloviny. Pak jsem si vyšel na kopeček, dokonce s výhledem, a různě se motal zpátky po východním okraji, kolem jezer a kanálů.

V metru na stanici Olympic Sports Center. Linku č. 8, tmavě zelenou, jistě postavili kvůli olympiádě, takže je dost moderní. V Pekingu, kromě pár starší linek, pak často odděluje nástupiště od kolejiště prosklená stěna s dveřmi na pozicích dveří vlaku. Má to velký praktický význam při tlačenicích, které jsou na denním pořádku.

Skalka a barevný monument k olympiádě.

Panorama olympijského parku. Jak je vidět, je tam i pár kopečků (možná až 20 metrů vysokých), ale jsou asi umělé.

Pomník k olympiádě. Po obvodu je text myšlenek olympijských her (od jejích moderních zakladatelů) ve francouzštině, angličtině a čínštině.

Olympijská města jako paprsky.

Nová megalomanská stavba.

Západ slunce v parku

Kdo by z této fotky poznal, že je kdesi uprostřed Pekingu?

Mladí Číňané zde možná nabírají vodu na pití, čehož bych se opravdu neodvážil.

Voda přeci jenom není krásně čistá, jako když teče z neposkvrněné přírody. To však nebrání místním, aby zde lovili do sítě rybky, snad jen pro zábavu.

Stezka uprostřed hustého a rozlehlého rákosí

Občas lze najít kytku, jejíž blízká příbuzná žije i u nás. (Pokud tedy do Číny nebyla dovezena z jiné části světa nebo obráceně.) Toto je například třapatka, jestli se nepletu.

Výhled na Peking z balvanu na vrcholu kopečku v parku. Monstrózní rozhledna stále vévodí.

Výpusti na kanálech v parku dokáží vyrovnávat rozdíly mezi výškami hladin, byť nejsou moc velké (max. pár metrů).

Den desátý: s cestovkou k hrobce císaře, Čínské zdi a jiným atrakcím

Aby článek nenarostl do olbřímích rozměrů, rozhodl jsem se vyčlenit tomuto dni samostatný článek. Zdaleka se jednalo o nejnabitější a nejhezčí den!

Den jedenáctý: šílené vedro v Zakázaném městě

S jedním Portugalcem, kterého jsem potkal na výletě k Čínské zdi, jsme navštívili Zakázané město. Po snídani jsme dojeli metrem na náměstí Nebeského klidu (Tian'anmen Guanchang) a zařadili se do šíleného davu, který tam šel. K tomu se do nás venku hned dalo strašné vedro a dusno, jež člověk v Česku jen tak nezažije. Ale moře Číňanů na to je asi zvyklé.

Mapa Zakázaného města a náměstí Nebeského klidu

Zakázané město bude po Čínské zdi asi nejznámější památka v Číně. Říká se mu také Palácové muzeum. S rozlohou 72 hektarů jde o největší palácový komplex na světě, zařazený i na Seznam světového dědictví UNESCO. Vybudovali ho počátkem 15. století za vlády dynastie Ming a během 14 let na něm pracovalo přes milión dělníků. Většina dochovaných budov je však z 18. století, protože v 17. století jej zapálili Mandžuové, jež potom vládli Číně (dynastie Čching).

Chvíli trvalo, než jsme se v ohromném davu dostali k Bráně Nebeského klidu, na níž visí Mao Ce-tung, který od tribuny u brány vyhlásil 1. října 1949 Novu Čínu, čímž začala komunistická éra. Prošli jsme ještě pár nádvořími a branami a teprve nyní jsme se dostali na rozlehlejší náměstí s pokladnami. Nejprve jsme je však minuli a prošli až k bezpečnostní kontrole, kde nám došlo, že se musíme vrátit. Tak jsme to davem hrnuli zpátky. Pokladen naštěstí bylo v provozu přes 20 a čekali jsme jen necelých 15 minut.

Za bezpečnostní kontrolou se dav trochu rozptýlil, akorát v branách mezi nádvořími se lidé trochu tlačili a pak v zahradách na severu komplexu (tedy na druhé straně, než je Brána Nebeského klidu). Obdivovali jsme architekturu, ale i ta nám na několikátém náměstí začala připadat stejná. Dovnitř nějaké budovy jsme vlezli jen jednou (na výstavu různých předmětů z dob císařů), ještě jsme nahlédli do jiné budovy, ale nic víc z vnitřku paláce jsme nezhlédli.

Šli jsme i k západnímu okraji do uličky podél obvodové zdi, která je široká 12,5 metru. Tam jsme zašli ke krámkům se suvenýry, Portugalec něco nakupoval a já si zatím dal zmrzlinu na osvěžení. Padala na mě v tom dusnu únava, a ani krásný palác to už nepřekonával. Pak jsme šli na sever do zahrad, které se mi moc líbily, a měli tam zajímavé členité skalky.

U severního východu jsme se rozhodli vrátit zpět k jižnímu (u něhož je metro), což jsme provedli docela rychle. Bylo mi vedro a cítil jsem se dost unaven. Nakonec jsme vyšli východním východem, přešli 50 metrů široký vodní kanál obklopující palác a prošli jsme takovou běžnou neturistickou ulicí. Hledali jsme, kde se najíst, ale žádný západní fast-food jsme neviděli. Do místní restaurace se nám nechtělo, určitě by nám nerozuměli. Dojeli jsme proto metrem k hotelu a tam jsme šli do KFC.

Chtěl jsem ještě jet k chrámu Nebes, ale přišla bouřka, jež způsobila to dusno, a později odpoledne už nebyl čas se vypravit něco poznávat. Vydal jsem se tedy jen hledat otevřenou poštu, abych odeslal pohledy. Otevřenou poštu po páté jsem přes hodinu nemohl najít (buď bylo zavřeno, nebo jsem poštu nenašel), ale hlavní pobočka u nádraží měla otevřeno, i když se už stmívalo.

Potom jsem se za tmy ještě trochu procházel centrem, ale Náměstí Nebeského klidu už jako mnohé jiné uzavřeli. Prošel jsem si však turistickou ulici s mnoha obchody a nakoupil pár dalších suvenýrů, jako třeba další vějíře a skleněné lahvičky plněné šňupacím tabákem, i když jsem o tabáku při nákupu nevěděl, protože Číňan neuměl moc anglicky a dokázal mi to prodat jako vonnou směs :-)

Pak už byl nejvyšší čas jet na hotel balit. Číňané taky oproti nám asi chodí dříve spát a metro zavírá někdy po desáté, pokud si dobře vzpomínám.

Vstupní brána do Zakázaného města, resp. trojbrána, protože jí vedou tři tunely. Později se ukázalo, že jde teprve o první vstupní bránu. Dovnitř se všemi třemi tunely valí spousty Číňanů, na něž neustále hledí obrovský Mao Ce-tung.

Lidi stojící ve frontách u pokladen zaplňují celé rozměrné nádvoří, snad vyjma velkých louží. Prostě spousta Číňanů.

Typický dům v Zakázaném městě. Obklopen spoustou Číňanů.

Jeden z můstků nad kanálem vinoucím se přes nádvoří. Na každém spousta Číňanů.

Architektura Zakázaného města. A spousta Číňanů.

Brána oddělující nádvoří. Tady spousta Číňanů po rozpuštění na nádvoří zase houstne.

Detail výzdoby. Na malbách lze najít celkem dost draků. Na této fotce výjimečně není vidět spousta Číňanů.

Na obrovských nádvořích se spousty Číňanů přeci jenom rozprchnou. Podívali se stavitelé do budoucnosti, nebo ponechali takto velká volná prostranství z jiného důvodu?

Do této velké mísy někdo vhodil typickou půllitrovou lahev na vodu, kterých se po Pekingu prodávají mraky, aby byla ukojena žízeň spousty Číňanů.

Ještě větší detail malby.

Na jiném nádvoří to z venku vypadá podobně.

Další detail výzdoby domů, na kterém lze vidět několikerá jiná znázornění draka.

Vyzdobené schodiště, na které nesmí vkročit spousty Číňanů.

Čáp s nadhledem pozoruje spousty Číňanů.

Zato želva vypadá trochu rozzuřeně a bojově.

Panorama nádvoří v Zakázaném městě

Jednou jsme zašli dovnitř nějakého domu podívat se na jednu z výstav. Kupodivu se v místnosti dá hýbat. Na stěně visí portrét nějakého císaře.

Čínské kresby zvířat, květin a přírody vůbec se mi líbí.

Malá soška Buddhy byla jednou z mála náboženských symbolů, které jsem spatřil.

Ani vnější obvodové ulici uprostřed zdí se nevyhnou davy. I tady je totiž na co se dívat.

Zeď vyzdobená pěkným přírodním motivem.

Tento zvláštní lev je pro čínské umění typický, spatřil jsem ho během pobytu několikrát.

Pohled do interiéru jednoho z domů

I zahrady se zvláštními skalkami se těšily zájmu spousty Číňanů.

Pagoda, buddhistická věžovitá stavba, zde asi trochu menší než bývá.

Tento velmi starý strom musí být podpírán sloupy a zpevněn ocelovými objímkami.

Na zvláštní, velmi členité skalce se nachází asi další pagoda.

Vchod dovnitř skalky.

Podivně klečící slon. Chudák, má obráceně ohnutá kolena.

Zahrada se skalkami

Kanál okolo Zakázaného města, zde široký asi 50 metrů

Pohled na nepříliš rušnou ulici poblíž Zakázaného města

Náměstí Nebeského klidu za několikaproudou silnicí, vzadu je trochu vidět mauzoleum Mao Ce-tunga

Brána Zhengyangmen (Brána Správného světla) leží na opačném konci náměstí Nebeského klidu než Zakázané město.

Tento palác mi připadá jako z Ruska, hlavně kvůli červené hvězdě.

Mauzoleum Mao Ce-tunga na náměstí Nebeského klidu

Čínská brána před vstupem do komerční turistické třídy.

Turistickou ulicí jezdí stará tramvaj, zřejmě ještě z koloniálních časů.

Den dvanáctý: odlet

Ráno naštěstí vše proběhlo hladce a bez problémů jsem se dostal na letiště. Zpáteční let jsem absolvoval přes den a ten den byl navíc kvůli šestihodinovému posunu delší, takže let zpět mi nepřišel nepříjemný a ani jsem v letadle nespal. Do Amsterdamu jsem seděl opět uprostřed širokého letadla, takže bez výhledu, ale cestou do Prahy jsem se dostal přímo k okénku. Výhled byl pěkný, nejprve na Nizozemí, pak na mraky. Při příletu do Čech jsme sletěli pod oblačnost, takže jsme byli celkem nízko a viděl jsem ze shora kus republiky, např. Ústí nad Labem, Děčín, Kladno a pak pražská sídliště.

Milé přivítání na letišti mě vrátilo domů do Čech, kam už jsem se těšil. Po příletu, který byl po šesté našeho času jsem však měl pekingskou půlnoc, a tak mě cestou domů přemohl spánek.

I přes 10 dní mi v Pekingu zůstalo mnoho památek, které jsem chtěl navštívit, mimo jiné různé chrámy, hlavně chrám Nebes, pak Letní palác, náměstí Nebeského klidu a různé parky.

A jestli bych se do Pekingu vrátil? Upřímně řečeno, Čínu nemám příliš rád kvůli její politice, i když je to jistě velice zajímavá země a kultura. Kdybych si mohl vybrat, kam bych na světě jel, vypravil bych se jinam, ale pokud se naskytne příležitost jet znovu do Pekingu, určitě ji chytnu za pačesy!

Pohled na Holandsko při vzletu

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Jak moc se chcete podívat do Číny (třeba konkrétně do Pekingu, na Čínskou zeď a podobně)?

25%Už jsem tam byl a rád bych se tam podíval znovu (případně jinam po Číně).

14%V Pekingu jsem byl, ale znovu tam nechci.

16%Za každou cenu musím vidět Peking / Čínskou zeď ...

14%Rád se tam podívám, pokud okolnosti dovolí.

16%Mám mnoho jiných míst, kam chci radši, ale klidně bych tam jel.

14%Jet do Číny? Ani náhodou!

Hlasovalo 1122 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Paulie

Paulie

Ahoj! Jsem už pěkných pár let oficiálně matfyzák, ale duší jsem jím mnohem delší dobu. Momentálně z části učím, z části bádám a z části studuji. Baví mě čtení a různé sporty: hlavně běhání, jízda na kole a v neposlední řadě i horská turistika.

Jestli mě chcete kontaktovat, tak napište na paulie (zamotáč) atrey.karlin.mff.cuni.cz.

Přidat komentář

Komentáře

Navarro

23. února 2014 10:58

Navarro říká

Tak po malé Číně došlo i na velkou Čínu Zakázané město vypadá v mlze krásně, jenom těch lidí je tam občas až moc. Budu se těšit na Čínskou zeď.

Honza (Navarro)

Rony

26. února 2014 20:27

Rony říká

No, docela jsi si to užil, ale je dobře, že jsi nepoznal jen čínské záchodky . Taky už jsem zvědavý na Čínskou zeď.

Čím méně vyšlapané jsou stezky, kterými k svému cíli míříš, tím více zážitků tě na nich čeká

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.