Peking, část II.: Čínská zeď a jiné

Peking, část II.: Čínská zeď a jiné

Poté, co jsme se prošli pekingským olympijským areálem a Zakázaným městěm, vydáme se na výlet do manufaktury na zpracování nefritu, k hrobce císaře z dynastie Ming a především na Velkou čínskou zeď. Jednodenní výpravu zakončíme v čajovně nad šálkem dobrého čínského čaje.

V předchozím článku jsem popsal cestu do Pekingu v úplnosti s vynecháním toho nejnabitějšího dne, který jsem strávil výletem s cestovkou k výše zmiňovaným cílům, z nichž mě samozřejmě nejvíce lákala Čínská zeď.

Nutno říct, že část výletu byla značně konzumně turistická až komerční, nicméně sám bych se bez znalosti čínštiny a tamních poměrů těžko k lákavým památkám mimo město dostával. V samotném Pekingu se v dnešní době lze pohybovat metrem a pěšky, byť metro bývá nacpané a chodit pešky kolem rušných silnic není příjemné, ale Čínská zeď je od centra 80 kilometrů (v místě, kde jsem byl). Taky jsem se dočetl, že většina zájezdů k čínské zdi organizovaných Číňany zastaví před Čínskou zdí v nefritové manufaktuře, kde se snaží z turistů vytáhnout peníze ... Takže se komerci lze vyhnout jen těžko.

Samotný výlet začal ráno u konferenčního centra, kde na nás čekal autobus. V něm jsem sice musel sedět s nohama šikmo kvůli malému prostoru mezi sedadly, možná postačujícímu menším Číňanům, ale naštěstí zdaleka nebyl plný a skončil jsem na dvousedačce sám. Zábavu při cestě mezi turistickými cíli dělal čínský průvodce, dobře hovořící anglicky. Vyprávěl nám základní historii míst, k nimž jsme jeli, ale i různé zajímavosti o Číně. Třeba o cenách bytů v Pekingu, které se pohybují okolo 5 000 dolarů za metr čtvereční.

Nefritové sošky a komerce

Pekingem jsme projeli k manufaktuře na zpracování nefritu a jadeitu. Oběma minerálům se říká anglicky Jade ([džeid]) a Číňané je v minulosti příliš nerozlišovali. Nabývají různých barev od bílé, zelené, růžové přes oranžovou a hnědou po černou. V Číně se "jade" používal již od neolitu, tedy tisíce let před naším letopočtem a císaři si kamene velice cenili. Používal se třeba při pohřbech, kdy se dával do úst mrtvému, aby oddálil rozklad těla.

Nejprve jsme byli místní průvodkyní zavedeni na výstavu výrobků z nefritu a jadeitu, načež jsme přešli do rozlehlé haly, kde se tyto výrobky prodávaly turistům. Samotná hala však připomínala supermarket a celkově to bylo dost komerční. Přestože komerci nemám rád, nefritové sošky roztodivných tvarů byly krásné. Také nás poučili, jak rozeznat pravý nefrit od falšovaného, jež je jistě po ulicích Pekingu a u turistických atrakcí hojně prodáván.

Neodolal jsem a koupil rodičům za 150 jenů (450 Kč) zajímavou kouli s rodinnou symbolikou, jíž se říká "koule štěstí" nebo "rodinná koule". Skládá se ze třech koulí (vrstev) v sobě, odpovídajících generacím, které se mohou nezávisle na sobě pohybovat. Všechny vrstvy až na nejvnitřnější mají 12 děr odpovídající měsícům, ale není znát, že by byly nějak slepované. Zajímalo by mě tedy, jak tuto trojkouli vyráběli a jestli ji dokáží vytvořit bez slepování vnějších vrstev. Zvlášť když koule může mít až 13 vsrtev. Na vnější vrstvě jsou vyryti draci.

Velkému nefritovému drakovi za několik desítek tisích (možná i sto tisíc) jsem však odolal a nekoupil ho.

Přes sklo vidíme dílnu sochaře opracovávajícího nefrit.

A také samotného umělce při práci. Jenom si připadám hloupě, že na něj koukáme přes sklo jako na opici v ZOO ...

Výstavní sál výrobků z nefritu

Vlevo samotný minerál a vpravo na hnědém podstavci tmavě zelená trojkoule (tři koule s dírami zasazené v sobě) s rodinnou symbolikou.

Drak je častým uměleckým námětem v Číně, a tak i tuto loď stvořili v dračí podobě.

Čínské malby přírodních motivů, často s květinami nebo ptáky, se mi velmi líbí. Nejsem si ale úplně jist, jestli jde o malbu, nebo nějakým způsobem použili nefrit.

I lidé z císařského dvora bývají zobrazováni v přírodě.

Hala a výstava nefritových sošek k prodeji. Kousky za tisíce jenů jsem tam vídal běžně a matně si vzpomínám i na velké a propracované sochy za sto tisíc (např. nějaký obzvláště pěkný drak).

Fontána vysoká asi metr s nefritovou koulí, která se volně otáčela, čili nebyla nijak připevněna k podstavci. Kvůli její tíze si ji jistě nikdo jen tak neodnese.

Před vchodem stála kamenná socha takového typicky čínského lva.

Hrobka Chang-ling

Mezi poli a sady, 40 kilometrů severně od centra Pekingu (ale ještě v rámci územního celku patřícího k Pekingu) se na úpatí hor nachází hrobky císařů z dynastie Ming. Odpočívá zde 13 z 16 císařů a 23 císařoven této dynastie a před zlými duchy je chrání ze tří stran horské hřebeny. Hrobky jsou od roku 2003 na seznamu UNESCO.

Dojeli jsme k největší, nejstarší a asi nejzachovalejší hrobce Chang-ling, v níž je pohřben třetí císař dynastie Ming, Jung-le. Tvoří ji areál různých staveb se specifickou architekturou, kterou uvidíte nejlépe z fotek. Jedna z větších budov se dnes využívá jako muzeum s nadživotním císařem, vitrínami s porcelánem, výrobky z nefritu či jadeitu a mnohými jinými věcmi. Taky jsem tam za poměrně slušnou cenu koupil vějíř a podlouhlý závěsný obrázek Čínské zdi na látce, který lze snadno srolovat.

Venku jsme jinak prošli areálem, obdivujíce architekturu, až k umělému kopci, pod nímž leží pohřben císař. Samotná hrobka není zpřístupněna, tak má císař alespoň částečný klid. Druhou významnou zpřístupněnou hrobkou je Ding-ling, v níž mohou návštěvníci zhlédnout i odkrytý podzemní palác se samotnou hrobkou císaře.

Vstupní brána do areálu hrobky

Některé z budov se stále opravují.

Mapa hrobek císařů dynastie Ming. My se nacházíme v té největší (na mapě uprostřed). Vpravo dole náš čínský průvodce.

Pec na pálení hedvábí, zřejmě k obětním účelům

Detail obětní pece

Panorama paláce před hrobkou, dnes předělaného na muzeum. Celý tento dům tvoří jeden obrovský sál.

Nadživotní kamenný císař s draky v pozadí shlíží na davy turistů. Z výrazu jako Evropan těžko odhaduji jeho náladu, třeba bych jinak přihodil nějakou papírovou bankovku k jeho nohám.

Model areálu hrobky Changling, respektive jeho původní podoba. Vlevo kopec, pod nímž je pohřben císař, vpravo za vstupní bránou dnes parkují turisté.

Čínského porcelánu jsem během pobytu kupodivu moc neviděl, více se Číňané chlubili výrobky z nefritu.

Čínská džunka

Budova s muzeem zevnitř. Ačkoliv je venku jasno, zde kvůli absenci oken panuje příšeří.

Menší branka za muzeem

Stavba před kopcem s hrobkou. Dole ústí tunel, jímž se vyjde na hradby okolo kopce a pak i na ochoz na budově.

Pod těmito stromy leží císař

Od hrobky jsou vidět hory. Už se na ně těším.

I z hradeb roste strom.

Velká čínská zeď

Po poledni jsme konečně vyrazili k čínské zdi. Prvně jsme se museli dostat přes zácpy, které způsobily dva kamióny. Ani nevypadalo, že do sebe nabourali, ale nechali volný jen jeden ze tří pruhů vytížené silnice.

Cestou jsme tak měli dost času vyslechnout si něco o Čínské zdi. Její kořeny sahají až do období pár set let před Kristem, nicméně tehdy vedla severněji a byla převážně bambusová, čili se dodnes dochovaly jen malé zbytky. I později se budovaly obranné zdi, ale až po vyhnání Mongolů za dynastie Ming, tedy od konce 14. století, začali Číňané budovat kvalitní zeď z trvanlivých materiálů, hlavně z kamene a pálených cihel. Stavělo se až do začátku 17. století.

Její úkolem nebylo ani tak odrazit masivní útok nepřátel, ale zabránit loupeživým nájezdům Mongolů nebo jiných kočovných národů. Číňané měli s Mongoly po tisícelití problémy poté, co s nimi za prvních císařů přerušili obchod (ať už byla vina na jakékoliv straně). Mongolové navíc mirumilovné Číňany velmi překonávali v jízdě a střelbě z koně, takže jim Číňané jejich výpady museli ztěžovat stavěním obranných zdí.

Čínská zeď se táhne v ohromující délce 8850 km (se všemi odbočkami), přičemž vlastní zeď tvoří 6259 km a zbytek jsou příkopy nebo přirozené překážky (např. řeky, skály). Jeden archeologický výzkum dokonce zdi přiřkl se všemi odbočkami neuvěřitelných 21 200 km. Nachází se na ní také zhruba 25 tisích strážních věží, budovaných po pár stech metrech. Zeď samozřejmě patří do seznamu UNESCO a to od roku 1987.

Průvodce nám popisoval namáhavou stavbu zdi. Jejích 10 metrů by 100 lidí postavilo za rok! Vnitřek zdi je vyplněn velmi udusanou zeminou, což bez těžké techniky stálo jistě mnoho námahy. Jde rovněž o jedno z nejdelších pohřebišť na světě, srovnatelných třeba s Transsibiřskou magistrálou ...

Vyslechli jsme i příběh nerozlučné lásky. Mladá žena dlouho neslyšela žádné zprávy od svého muže vyslaného na stavbu Čínské zdi, a tak se za ním vydala. Když dorazila na stavbu, dozvěděla se, že její manžel je mrtev, a vyplakala si srdce. Slzy pak způsobily, že se část zdi zbortila.

Zpět však k naší výpravě. V Badalingu, turistickém městečku v horách, jsme nejdříve šli na oběd do restaurace. Na mě oběd působil až zbytečně luxusně, avšak díky formě švédských stolů jsme mohli ochutnávat místní speciality. Od restaurace k Čínské zdi jsme se přesunuli pěšky za několik minut. Prošli jsme branou na nádvoří, které sloužilo strážím. Z něho jsme už jen vyšli schody na samotnou zeď, širokou asi pět metrů. Celou dobu jsme pak chodili po zdi.

Měli jsme hodinu a půl volného času a dvě volby: buď jít doleva méně náročnou část zdi plnou lidí, nebo doprava náročnější část, ale volnější. Vybral jsem náročnější a nelitoval jsem: skutečně jsem se nemusel prodírat davem tak, aby mi to sebeméně vadilo, a výhled na druhou stranu potvrzoval, že se tam pohybuje skutečně hodně lidí.

Zeď místy velmi prudce stoupá a vede odvážně po hřebeni, někdy vypadá z dálky dost plasticky. Kroutí se krajinou, někdy je vidět na třech strách, místy se i rozdvojuje. Člověka pak napadá, jestli té zdi Číňané nestavěli zbytečně moc. Po asi dvoustech metrech byly vždy bývalé strážní věže. Dnes si v nich bohužel občas někdo uleví, takže to tam zapáchá, i přestože jsem po cestě viděl asi dvoje záchody.

Jak jsme vystoupali na hřeben ze sedla nad Badalingem, měli bychom velmi pěkné výhledy, jen kdyby nebylo mlžno. I tak jsem se kochal a byl unešen z krásné zdi a hor. Výstup na hřeben ani nebyl dlouhý, tamní hory jsou strmé, leč nepříliš vysoké. Docela rychle jsem došel k místu, kde už nešlo jít dál, protože další úsek zdi teprve opravovali. Byl tam dokonce ostnáč pod zdí v křovinách. Šel jsem zpátky celkem rychle s úmyslem projít se i po druhé části, abych co nejvíce využil čas na zdi. Na druhé straně jsem se prodíral davy, abych stihl dojít ještě k nějakému zajímavému výhledu. Asi dvakrát se se mnou někdo chtěl vyfotit, až jsem si připadal jako jeden z mála Evropanů exoticky. Možná je také zaujalo, že nosím vousy. Dnes se vždy usmívám nad tím, že nyní figuruji v asi dvou nebo třech čínských rodinných albech, byť jsou v počítači nebo v mobilu :-)

Došel jsem celkem rychle za restauraci a bobovou dráhu kus nad Badalingem k oslům, kteří tam přenášeli nějaké opracované kameny, asi k opravě zdi. Poté jsem se musel velmi rychle vrátit zpátky, abych stihl odjezd. Chvílemi jsem dokonce zeď sbíhal, když dav zrovna prořídl.

Čínská zeď v místě překlenutí údolí během jízdy autobusem do Badalingu.

V údolí pod silnicí se pase i velbloud dvouhrbý.

Brána v Čínské zdi u Badalingu. My jsme nyní na původně mongolské straně zdi, pak projdeme a na druhé (čínské) straně už vedou na samotnou zeď schody.

Nádvoří za branou s turisty a dvěma vojáky.

Chudáci vojáci musí asi stát dlouhé hodiny v pozoru. Na zdi je v pozadí vidět spousta bílých či barevných teček patřících povětšinou Číňanům, tohle je totiž ta méně náročná a o to nacpanější část zdi u Badalingu.

Čínská zeď u brány

Zeď se táhne odvážně po hřebeni se strážními věžemi na každém vrcholku.

Zde již prudce stoupáme. V pozadí nádvoří a budovy u brány. Jak je také vidět, Číňané dnes nosí v podstatě západní oblečení.

Zeď se vine krajinou nahoru na hřeben. Na této straně od brány v Badalingu bývá relativně prázdná, což je příjemné.

Hory u Pekingu jsou sice poměrně nízké, ale zato strmé a porostlé bujnou vegetací.

Na zdi. Můžete si všimnout, že na levé čínské straně je jen nízká zídka jako zábradlí, ale napravo na mongolské straně vybudovali hradby.

Občas vedou ze zdi schody dolů s východem.

Ve strmých částech se jde po schodech a i ty někdy bývají příkré. Na fotce je zřejmě nejstrmější místo, jež jsem na zdi viděl.

Ke zdi vede z Badalingu na hřeben i lanovka pro ne tak fyzicky zdatné nebo pohodlné, kteří však přijdou o pěkné stoupání na hřeben. Naštěstí z lanovky neproudí davy.

Větší strážní věž

Panorama Čínské zdi vinoucí se po hřebeni

Strážní vět zblízka. Dnes navíc s hromosvodem a kamerou.

Jsem na konci, kam se dalo na této straně z Badalingu dojít. Dál zeď opravují.

Pohled oknem na část, kam už se nedostanu.

Opravovaná strážní věž

Tam, kde končí část pro turisty a začíná rekontrukce, schovali Číňané do křoví ostnáče vedoucí kolmo na zeď. Opravdu by mě zajímalo, proč tak pečlivě brání přístupu k opravované části, možná za tím však není nic většího než strach ze zvědavců.

Pohled zpět

Dál, kam se jsem kvůli rekonstrukci nedostal, klesá zeď do údolí

Motlitebna u zdi

Uvnitř motlitebny jsou podivné sochy zvířat

I v detailech zvlněná zeď

Zeď zblízka s vyškrábanými vzkazy a značkami

Nejstrmější úsek tentokrát shora. Ze sestupu mám taky větší respekt a našlapuji opatrně. Zajímalo by mě však, jak tento úsek překonávala zvířata, pokud je tedy k pohybu po čínské zdi používali.

Nádvoří za branou

Ochoz nad branou. Davy houstnou a už nemám moc času, tak se jimi proplétám nahoru v touze projít i druhou část z Badalingu.

Číňané na zdi

K tahání těžkých kamenů, zřejmě na opravy, používají muly.

Turistické centrum s restaurací hned u zdi na hřebeni nabízí i bobovou dráhu, pokud by se třeba někdo cítil přesycen pohledy na Čínskou zeď

Čínská zeď krásně kopíruje hřeben

Aby nemusela vést údolím, občas je zatočena po hřebenech do oblouku

Muly

Zeď z boku ze strážní věže

Šmíruji místní, co zřejmě opravují zeď

Nádvoří u brány a další brána za ním

Čajový obřad

Jestli mám rád nějaký čínský produkt, pak je to sypaný čaj, případně čajová konvička či kalíšek. Proto mě potěšilo zakonečení výletu v čajovně. Tu kvůli nám nechali otevřenou trochu déle, jelikož kvůli zácpě na silnici jsme měli zpoždění.

Čajový obřad mi nepřišel nijak moc tradiční, spíše dělaný pro turisty, ale možná se pletu. Číňanka nám při něm připravovala různé čaje, jež jsme pak ochutnávali, konkrétně jsme okusili jasmínový, Phu-er, růžový (nebo jiný ovocný), ženšenový oolong a ještě asi jeden. Rovněž jsme vyslechli povídání o těchto čajích, třeba že jasmínový působí příznivě na vnímání a oči a že Phu-er pijí Číňanky, aby si udržely štíhlou linii. Jedinou nevýhodou bylo, že jsme vždy ochutnali jen malý kalíšek čaje.

Při obřadu mě překvapil jen vysoký kalíšek, který sloužil pro lepší čichový požitek: čaj se do něj nalil, dal se něj obyčejný kalíšek, vše se překlopilo, a tak zůstala ve vysokém kalíšku intenzivní vůně čaje.

Po obřadu následovala komerční vložka v podobě nakupování čajů a opět jsem neodolal a koupil si jasmínový čaj, ženšenový oolong a jako dárek desetiletý Phu-er. Phu-ery podobně jako víno bývají lepší, když jsou starší.

Vchod do čajovny

Vpravo kalíšek na pití (takový klasický, který lze vidět i v čajovnách v Česku) a vlevo kalíšek na vůni, jež mě překvapil

Sledujeme přípravu čaje

Čajové nádobí, focené po obřadu

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Jakou lidskou stavbu považujete za nejobdivuhodnější? (Možnosti tvoří nových sedm divů světa, jediné pyramidy jsou z původních sedmi divů světa, jiné divy se totiž nedochovaly.)

89 12% Velkou čínskou zeď

96 13% Egyptské pyramidy

76 10% Chichén Itzá v Yucatánu, Mexiko

93 13% Socha Krista Spasitele v Riu de Janeiro

97 13% Machu Picchu v Peru

75 10% Petra v Jordánsku

107 15% Koloseum v Římě

103 14% Tádž Mahal v Idii

Hlasovalo 736 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Paulie

Paulie

Ahoj! Jsem už pěkných pár let oficiálně matfyzák, ale duší jsem jím mnohem delší dobu. Momentálně z části učím, z části bádám a z části studuji. Baví mě čtení a různé sporty: hlavně běhání, jízda na kole a v neposlední řadě i horská turistika.

Jestli mě chcete kontaktovat, tak napište na paulie (zamotáč) atrey.karlin.mff.cuni.cz.

Přidat komentář

Komentáře

Rony

30. dubna 2014 16:34

Rony říká

Projít si celou Čínskou zeď by mohl být docela slušný vandr 

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Paulie

1. května 2014 01:40

Paulie říká

To teda! Ale chodit pořád po kamenné zdi by nebylo příjemné pro nohy, taky se pořád leze nahoru a dolů, nicméně výhledy by byly krásné a nepřetržité. Člověku nikdy nepřekážejí stromy.

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Rony

1. května 2014 08:30

Rony říká

To na Šumavě už taky ne. Tak radši zůstanu u ní .

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Jack

1. května 2014 09:59

Jack říká

Kdybych se někdy měl podívat do Číny, tak určitě neminu Velkou čínskou zeď Moc pěkně zaznamená cesta...vybrat něktterý z divů v tajence lze těžko, každý je totiž nečím výjimečný.

„Jednou za rok vyjeďte někam, kde jste ještě nebyli.“ Dalajláma

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.