Po červené, příhraniční Šumavou

Po červené, příhraniční Šumavou

Konečně se počasí vylepšilo tak, že naše putování šumavskými stezkami bylo ryze letní a pohodové. A také krásné, střídající neporušené smíšené lesy s pastvinami kdysi kulturní, obydlené krajiny. Cestou velkých balvanů a nádherných vyhlídek i jmény zaniklých vesnic, Stodůlky, Světlé hory, Krásné hory, Cizov, nás provázela jako tenká červená nit turistická značka. 

Plán máme jasný, necháváme auta zaparkované ve Volarech a šedou linkou šumavského autobusu vyjíždíme do Kvildy. Tady nám půlhodinové čekání na spoj na Bučinu vyplňuje debata bývalého profesora SLŠ v Písku, který zde sbírá podpisy proti záměru rozšířit I. zóny NP Šumava až na 35%, s mladým ekoaktivistou, převědčeným o opaku.

Já již mám názor roky stejný a protože nechci Šumavu plnou desetiletých stromků, podepisuji se. Na cestu si bereme zdarma knihu Petra Martana Suchá opona Šumavy, pojednávající o tomto problému.

mapka

Z Bučiny k Řasnici

Do autobusu na Bučinu se nás nakonec natlačí tolik, že se nedá vůbec pohnout. Naštěstí cesta trvá jen pár minutek a tak se to dá vydržet. Je vidět, že krásné počasí vyhnalo do hor mnohé...

Z Bučiny klesáme po červené značce nám známou cestou (viz Z Bučiny na Siebensteinkopf) na Knížecí Pláně. Tady se jdeme podívat k obnovenému hřbitovu. U penzionu Hájenka Knížecí Pláně, obědváme a zkratkou kolem slatí dohledáváme znovu turistickou značku, kterou jsme nakrátko opustili. Ta se jako červená nit táhne stále kolem hranice až za Lipno k Vyššímu Brodu a nás bude tyto tři dny provázet.

Přes povalový chodníček mokřady pokračujeme k Červenému potoku a po krátkém stoupání na bývalé Stodůlky. Rozhled na Žďáreckou slať měníme postupně za louky a lesy pod Stodůleckou horou. Míjíme neznačenou odbočku k Žďáreckému jezírku a u rozcestích Pod Žďáreckou horou a Pod točnou i žlutě značené odbočky, mířící do nedalekého Německa. Těchto krákých odboček nyní stále přibývá a napojují se na velmi dobré značení sousední spolkové země Bavorsko.

Zpočátku příjemnou lesní cestu vystřídala tvrdá asfaltka v místech, kde hluboko pod námi již své vody sbírá říčka Řasnice. Míjíme Dolní a Horní Světlé Hory, kde vyhlížíme jestli nebude náhodou vidět jezírko a chatka NP Šumava na druhé straně údolí (viz článek o treku z Kunžvartského sedla). Všude kolem nás se po lukách válí spousta balvanů, z některých jsou složeny i úhledné zídky, oddělující kdysi zdejší pastviny. Ty jsou využívány i dnes a nás tak často doprovází elektřinou nabitý drát.

Slunce se pomalu začíná sklánět k západu a já využívám lepší podmínky k focení. Před šestou už unavení procházíme kolem nouzového nocležiště nedaleko Strážného, kde už stojí jeden malý stan Husky. Náš plán je dojít k rozcestí U Krmelce, kde jsem kdysi opravdu v jednom velkém v bouři přečkal noc. Sestupujeme k Řasnici, ale po krmelci tady již není ani památka. Dohadujeme se, kde přespat. Zkouším pěšinou dojít k říčce, kudy vede nové turistické značení do Kunžvartského sedla a za lávkou nacházím krásné místo se suchým a příjemným mechem. Ideální místo. Ani mě proto nevadí, že jsem cestou někde vytrousit svoji lehkou alu-karimatku. Pro jistotu stavíme stan, ale nebe je čisté a já tak spím pod širákem. Šumění vody dobře uspává a tak nás nijak neruší kdesi nad námi projíždějící auta do Kunžvartského sedla.

Luzný od Bučiny.

Fúrik.

Pohled k Bučině a na hřeben Siebensteinkopfu.

Hřbitov na Knížecích Pláních.

Knížecí Pláně.

Zmije.

Knížecí Pláně.

Zkratka z moré na červenou. Knížecí Pláně.

Před Červeným potokem.

Červený potok.

PP Žďárecká slať

Stodůlky.

Stodůlky.

Nerozhodný... Jack!

Odbočka k hranici pod Žďáreckou horou.

Naučná stezka ze Strážného.

Točná, zbytky panelové cesty.

Horní Světlé Hory.

Horní Světlé Hory.

Perleťovec.

Světlé Hory.

Nad Řasnicí.

Nad Řasnicí.

Nad Řasnicí.

Sestupujeme k Řasnici.

Most přes Řasnici.

Přes Haidmühle do Nového Údolí

Když si sednou ranní mlhy, vítá nás den jako vystřižený z prospektu vzdálených, drahých destinací. Po lehčí snídani balíme a vracíme se k rozcestí U Krmelce. O kus dál značka podchází cestu vedoucí k hraničnímu přechodu Strážný-Philippsdorf a pokračuje kolem PP Splavské rašeliniště k Dolnímu Cazovu a mostu přes Řasnici. Tady potkáváme utrmácenou, opuštěnou dívčinu s těžkým báglem na zádech. Stěžuje si na tvrdý asfaltový povrch zdejších cest. Ten sice není všude, ale přesto často ztrpčuje chůzi.

Na rozcestí Mlaka jsme u nejvýznamější Zlaté stezky, která přes České Žleby míří do Čech. U Krásné Hory nacházíme jen několik zplaněných ovocných stromů. Tak, jako jinde podél hranic, nezbylo z bývalého osídlení nic. Jen názvy ...

Cesta nás dál vede ke Spálenci, kde je další žlutě značená odbočka. Tuto již po zralé úvaze využíváme. Sestupujeme k přítoku Studené Vltavy a po kamenném můstku přes hranici do nedaleké Haidmühle. Tříkilometrový značený okruh, který vede okolo obce a po povalovém chodníku i přes rašeliniště pro velké vedro vynecháváme a míříme aspoň k zajímavému kostelu.

Zpět na hranici, kde je na německé straně parkoviště, je to co by kamenem dohodil. V Novém Údolí je naše zastávka delší. Prohlížíme si malé muzeum Pošumavských železnic, které je umístěné v zaparkovaných vagónech a jdeme se řádně občerstvit do restaurace v hotelu Nové Údolí.

Štreku máme dnes za sebou již dost dlouhou a protože nedaleko znám krásnou zátočinu u potoku Světlá, míříme večer rovnou k ní. Letní záplavy zahladily všechny zvířecí i lidské stopy a tak se cítíme jako v ráji. Ani nám nevadí, že občas po nedaleké trati projede vláček. Tohle místo je před všemi zraky dobře ukryto. Chladná voda smívá pot z našich těl a nám nezbývá než se rozložit na vyhřátý písek a relaxovat. Když se trochu ochladí, všude kolem nás se začnou rojit vylétnuvší zrzavý mravenci. Naštěstí jsou vyzbrojeni jen k páření a tak nám nepůsobí žádnou újmu na zdraví. Po západu slunce je pro ně písek již příliš chladný a tak navždy mizí.

Po dlouhé době mám zase nad hlavou noční hvězdnaté nebe...

Řasnice.

Údolí Řasnice.

Podchod pod cestou na Phillipsreut.

Pohled zpět k Luznému od Cazova.

Dolní Cazov.

Dolní Cazov, pohled do Německa.

Mlaka, Zlatá stezka do Českých Žlebů.

Krásná Hora.

Na nové značce k Heidmühle.

Můstek na hranici, Heidmühle.

Heidmühle.

Kostel v Heidmühle.

Kostel v Heidmühle.

Kostel v Heidmühle.

Kostel v Heidmühle.

Cesta na Nové Údolí.

Hochstein, Třístoličník.

Údolí Studené Vltavy.

Nové Údolí.

Nové Údolí. Muzeum pošumavských železnic.

Muzeum pošumavských železnic.

Nové Údolí.

Autoportrét poutníka.

Údolí Studené Vltavy s vrchem Kapraď.

Na mostu přes Světlou.

U meandrů Světlé.

U meandrů Světlé.

U meandrů Světlé.

U meandrů Světlé.

U meandrů Světlé.

Kolem Studené Vltavy do Dobré

Jak jsme si v Novém Údolí přečetli, v 11 hodin odtud vyjíždí parní vláček a my tak máme ráno dost času. Jdeme po cestě ke Stožci a U Pstruha stihneme ještě ranní kávu, než je slyšet houkání vláčku. Na stožeckém nádraží pak fotím nejen jeho, ale i malého pana výpravčího. Rádi bychom se i svezli, ale 300,-Kč za vstup za to nestojí.

Co však stojí za shlédnutí ve Stožci, je informační středisko. Uvnitř nás ihned upoutá ohromný los, kterého před několika lety srazilo auto u Přední Výtuně. Tam se stále potuluje malé losí stádo.

Celý interiér infostřediska stojí za shlédnutí a neměli byste ho proto minout bez povšimnutí.

I díky tomu ze Stožce odcházíme až po poledni. Pokračujeme směrem k Černému Kříži, kde v půli cesty překračujeme po můstku Studenou Vltavu. Stoupáme po modré k rozcestí Pod Stožečkem a tady se po cyklostezce vydáváme k Dobré, kolem Mrtvého luhu. Je vedro k padnutí a tak u zastávky Dobrá na Šumavě rozhodneme ukončit naši třídenní pouť.

Vláček Regionova nás veze za necelou hodinu do Volar, kde mezitím proběhly každoroční Dřevařské slavnosti. Naše auta se tak na tři dny ocitly zaparkované za zákazem vjezdu.

U meandrů Světlé.

U Stožce.

Malý výpravčí.

Parní vláček.

Informační středisko ve Stožci nesmíte minout. A nejen proto, že zde mají losa, kterého zabilo v roce 2005 auto u Přední Výtoně.

Areál ve Stožci.

Stožecká skála.

Studená Vltava.

Most přes Studenou Vltavu.

Vláček do Černého Kříže s masívem Boubína.

Dva... zastávka v Dobré.

Mrtvý luh. V pozadí Knížecí stolec.

Hodnocení článku

Anketa

Pokud chodíte na vícedenní vandry, využili byste nouzová nocležiště k přespání na Šumavě?

340 37% Ano, nouzová nocležiště jsou dobrý nápad.

295 32% Jak na kterých. Hlavně podle toho, kde jsou a jak vypadá jejich okolí.

273 30% Ne, najdu si vždycky lepší místo.

Hlasovalo 908 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Paulie

21. září 2012 01:35

Paulie říká

Moc pěkný vandr jste měli Taky se mi líbí pozadí článku.

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.