Po stopách Švejka, aneb poetické Ražicko a přechod Hradu (666 m n. m.)

Po stopách Švejka, aneb poetické Ražicko a přechod Hradu (666 m n. m.)

Jihozápadní dráha Č. Budějovice - Plzeň sice nemá poslední dobou o volných dnech velký zájem zajišťovat ztrátovou osobní přepravu, přesto jsme si naplánovat túry v jejím atraktivním okolí dokázali. Malebná krajina u Ražic a Protivína je známá z putování dobrého vojáka Švejka z Haškova románu, a je bohatá na vršky, lesy a rybníky. Toulání v ní je vždy zážitek. A protože turistických cest, naučných stezek i cyklotras je zde dost na několik víkendů, není důvod je nevyužít. 

mapa

l. Z Ražic do Protivína přes Zlatou horu

Na folkový Ražický pražec jsme v osmdesátých letech minulého století zavítali často. Mnohokrát jsme kulturní zážitek umocnili putováním krásnou okolní krajinou plnou rybníků a lesů. I proto dnešní první kroky zavání lehkou nostalgií. Vedou totiž na vrch Zlatá hora přes stále plně funkční místní areál, ukrytý v lesním masívu nad Ražicemi.

Stezka, která vede na Zlatou horu je značena jako naučná a její název zní: NS Po stopách permoníků ze Zlaté hory. Na jednotlivých zastaveních je vyprávěný příběh permoníků, kteří zde údajně žijí. Popisují také historii Ražic a Zlaté hory.

Jdeme lesem k odbočce Ke třem kamenům a mírným stoupáním na Zlatou horu (461m). Zde u turistického přístřešku je omezený rozhled k Píseckým horám a blízkému Skalskému vrchu (476m), kolem kterého vede NS Školní polesí - Hůrka.

Z vrcholu Zlaté hory musíme dál jít mírně zvlněným hřebínkem již bez značení. Cesty se různě křižují a my se intuitivně snažíme držet směr na Humňany, kde se máme napojit na červenou TZ. To se nakonec podaří, ale protože se nám nelíbí tvrdý asfaltový povrch cesty z Heřmaně do Humňan, po které TZ vede, jdeme dál kolem hájovny plochým hřebenem s rozhledy k Myšenci a do údolí Blanice. U vrchu Polanka sestupujeme ke kaskádě tří rybníků. Tady se asfaltce nevyhneme. U Tvrzského rybníku nás čeká napojení na značku NS Na břehu Blanice. Ta přichází od vesnice Skály a dovede nás cestou k Protivínu. Rybník dostal svůj název od tvrze, která původně sloužila jako strážiště na ochranu zdejší odnože Zlaté stezky. Měl ji v držení Jaroš z Drahonic. Jeho půtky s Rožmberkem a velmistrem strakonických křižovníků Václavem z Michalovic, i následné obléhání Vodňan popisuje Václav Písař v historickém románu Zlatá stezka. Na malý poloostrov k tvrzi se jdeme podívat. Bohužel dnes je zde stavení a spatřit lze jen zbytky zdí.

Pokračujeme kolem uměle vyhloubeného koryta Radanského potoka. Od něho zamíříme nejprve k vrchu Hájek a poté k Boru (433m), kde byla v minulosti obora zvěře pro potěchu šlechty. V té době se kolem ještě proháněly smečky vlků, o čemž se dovídáme z infocedule. Scházíme k Zelené hoře, kde opouštíme NS a zkratkou jdeme k Boru, který je dnes součástí města Protivín. Odsud rovnou k vlakovému nádraží. Vlak nám jede tak brzy, že ani nestíháme dopít horkou kávu v nádražní hospodě.

NS Po stopách permoníků ze Zlaté hory vede přes přírodní amfiteátr Ražice, kam jsme před lety často rádi zavítali na folkový Ražiciý pražec. Ten se koná i letos, jako již tradičně první červnovou sobotu - 1.6.2013 od 13h. Jde již o 29. ročník festivalu folk, country a tramspké hudby.

Tentokrát mám na Nikonu D90 nasazen makroobjektiv. Probouzející se příroda si detaily zaslouží.

...

...

Kapradí je mojí oblíbenou rostlinkou. Jistě i proto, že přežila z dob prvohor. Pozorovat postupně se rozvíjející list je zábavné.

Nad Tvrzským rybníkem stojí zvláštně ořezaný strom.

...

Jdeme po červené TZ a cyklotrase 1073.

Nad rybníkem.

Přicházíme na NS Na břehu Blanice.

List jírovce.

Zátiší s turistickými značkami.

Tvrzský rybník.

...

Rozcestí u Hájku.

ll. Na Skočický Hrad, tentokrát hřebenem od Drahonic

Vrchol mýtického Hradu (666,666m) je snažší zdolat po příjezdu auty, než vlakem a tak se sjíždíme v Drahonicích. Protože chceme dělat přechod celého masívu hory, přesouváme moje auto do cílového místa, kterým je Bílsko.

V Drahonicích můžou zavzpomínat na oslavu svatby a rozbitý talíř Roman s Jitkou, které jsem byl jako svědek také přítomný a učinil je tak navždy šťasthými a Veselými.

Zajímavostí v obci je, jistě víc než dávná svatba, věž středověké tvrze o průměru 6 metrů. Tvrz ze 14. století s portálem v patře a zbytky hradeb je v soukromém vlastnictví a je nově opravena.

Stoupáme k lesu směrem na Knížecí kámen, který je nižším sousedem vrchu Radovec (635m) a přicházíme do sedla, kudy vede cesta do Bavorova. Přestože se nad námi začíná tvořit mrak, ze kterého nás zvlažuje mírný déšť, v pohodě nacházíme zelenou TZ a po ní postupně zdoláváme poslední výškové metry k ďábelské kótě vrcholu, kde jsou stále dobře patrné kdysi mohutné valy pravěkého, slovanského hradiště. Z místa jde opravdu síla...

Kolem nás září čerstvá zeleň okolních statných buků a my se přesouváme kolem skály na vyhlídku, ze které je vidět k Helfenburku. Tady pořádáme malý piknik.

Po zelené pak přecházíme zajímavě členitý vrchol a klesáme pár desítek metrů na cestu. Nad námi jsou stále dobře vidět kamenné valy, které ani dlouhý čas zcela nerozvalil. Zatímco zelená značka dál klesá na Vitice a žel. zastávku Pražák, my se přibližujeme kolem Růžového vrchu k Bílsku. Tedy aspoň si to všichni myslíme, dokud nás z omylu nevyvede nečekaně stoupající cesta, mířící místo na západ stále více k východu. Shodneme se jednohlasně na tom, že místo druhého výstupu na vrchol Hradu, vrátíme se raději o kilometr zpět hledat správnou cestu. Na rozcestí s mírnými rozpaky nakonec volíme správně a přes Kostelní les se dostáváme k Podcestnému rybníku, kousek nad Bílsko. Tady, zatím co s Romanem jdeme pro auto, Markéta koupe Daisy, která cestou vymetla každou bahnitou louži.

Drahonice podobně jako celý jihozápad Čech osvobodila americká armáda.

...

Kamenná věž tvrze v Drahonicích.

Opravaná tvrz.

...

Za slunečného počasí stoupáme ke Knížecímu kámenu.

Z jediného mraku v okolí, který se nad námi tvoří, vydrží pršet celou hodinu.

Smaragdová zeleň uklidňuje mysl a zpomaluje tep.

Mohutné valy Hradu spatříme těsně pod vrcholem hory.

...

Mohutné buky dodávají místu na tajemnosti.

Skála nedaleko vrcholu.

Valy.

Vrch Hrad nebo také Skočický je zajímavá památka. Není sice na něm žádný hrad, ani jeho zřícenina, ale v době bronzové, později železné zde bylo hradiště (a využívali je i staří Slované)- předhistorické opevnění chráněné hradbou a příkopem, od něhož vznikl i název vrchu. Je to vlastně dvojhradí, uváděné též s názvem Vidice. Nachází se v 8 km dlouhém zales. pásmu návrší, z něhož vynikají sedly oddělené vrchy Radovec (634 m), Knížecí kámen (609 m), Slačince (563 m), Kopanina (565 m) a nejvyšší dvojhrotý vrch Skočický (667m), rozdělený širokým příčným sedlem na vyšší a užší hřeben Hrad, na jehož vrcholu je triangulační bod, a jen o málo nižší, avšak širší Kolo, na kterém bylo vybudováno hradiště s kamenným valem. (převzato z webu www.vodnany.eu)

Některé buky již odumřely, ale právě oni dotvářejí působivou kulisu zdejšího lesa. Protože jsou všechny označeny oranžovou tečkou, čeká je zřejmě pokácení. Snad se někdo bojí, aby jejich pád nikoho nezranil. Většina z nich je již bez větví a myslím, že nikoho neohrožuje. Byla by velká škoda je zničit.

Nad vyhlídkou.

Jitka pořád něco oslavuje skoro každý týden a tak ani dnešek není výjimkou. Tak ještě jednou k tomu gratuluji :-)

Markétka zase nechce světu za žádnou cenu ukázat, co obědvá. Její hubená postava rozhodně dokazuje, že jde o objev zvláštního významu v oboru diet a proto by si ho neměla nechávat jen pro sebe!

Daisy její chutě viditelně nesdílí a radši si vyžebrá salám.

Vrcholová plošina je dost kamenitá a rozlehlá.

...

I při sestupu jsou obvodové kamenité valy dobře vidět.

Ve svahu leží několik mohylových hrobů našich slovanských předků.

...

Po menším bloudění lesy nakonec přece jen nacházíme tu jedinou, pravou cestu k Bílsku.

Podcestný rybník u Bílska.

lll. Cyklovýlet za zubry evropskými

Začínáme v Čejeticích u Strakonic a hned po opuštění vlaku vyrážíme do Sudoměřic k rybníku Škaredý a hlavně k mohutné soše Jana Žižky z Trocnova. Po nočním přechodu menší fronty, ze které napršely hektolitry vody, je ještě po ránu chladno, i když slunce přece jen začíná hřát. Krátce pozdravíme husitského vojevůdce, podruhé lehce posnídáme a po cyklotrase 1072 jedeme na Mladějovice. U Prostředního rybníka zničeho nic vidíme čtyři k boji připravené husitské zbrojnoše. Chvíli se nám zdá, že jsme propadli časem až do patnáctého století a zažijeme slavnou bitvu na vlastní kůži, ale nakonec s úlevou zjišťujeme, že bojovníci jsou jen dřevění. Můžeme si tak v klidu vytvořit bojové kompozice s modrou oblohou a beránky nad hlavou.

V Mladějovicích využíváme nad mapou vymyšlenou zkratku přes les přímo do Štětic. Tak jako valná většina zkratek, i tato se nakonec ukáže jako nesmyslná. Po celkem pohodové jízdě lesem se Na Husinách dostáváme do pěkného sajrajtu. V hlubokou orbu jezeďáky proměněné cestě s loužemi připomínající vesnické nádrže pro hasičské vozy snad projdou místní koně z nedalekého ranče, ale rozhodně ne pěší a cyklisté. Tedy alespoň ne bez újmy na zdraví. Kilometr bahenních lázní nám okrašluje nově osázená alej mladých stromků, jistě za bohatého sponzorství Evropské unie.

Nebudu to dál natahovat, nějak jsme se do Štětic nakonec dostali a mohli tak shlédnout malé stádo koní na ranči.

I za vsí je několik nehybně postávajících koňů a tak brzdím, abych je mohl zvěčnit kompaktem. Zaneřáděné brzdy kola však přitom vydají sytý zvuk připomínající sykot sta pářejících se hadů a po koních není za chvíli ani památka. Nakonec se mi přece jen nějaká fotka zdaří, stejně tak i v další vsi, Humňanech, kde exhibuje pro změnu fotogenický osel.

Chvilku po Humňanech jezdíme sem tam, než nacházíme tu pravou cyklostezku. Po ní jsme za chvíli u třech rybníků, na cestě, kterou jsme si již kousek prošli před třemi týdny ze Zlaté hory. Dnes máme ale plán dojet k ohradě, kde chovají zubry evropské. Tato mohutná zvířata kdysi volně žila v celé Evropě i velké části Asie, byla však postupně vyhubena. Ve střední Evropě v 18. století.

Šipka nás směruje přes samoty Radany k oplocenému, zalesněnému pozemku, kde je několik informačních cedulí a také vyhlídková plošina. Zubry z ní bohužel my, ani další cyklisté nevidíme, přece jen je teplo a tak zvířata odešla do chládku lesa.

Nakonec přes ohradu mezi stromy je i zahlédneme, ale na fotku to není. V drátech elektrického oplocení je 4 000V. Jako Jurský park... Vzpomínám, jak jsem kdysi na šumavských Kozích hřbetech překročil jeden žlutočerný tenký drátek ohrazující pastvinu a dostal pořádnou dávku energie do choulostivého místa. Během chvíle jsem byl z Kozích hřbetů dole u Losenického potoka.

Po cyklotrase 1073 jedeme přes Pohorovice a Kloub do Křtětic. Tady vedou hned dvě cyklotrasy. Jedna míří z Vodňan do Radčic a k Blanici, další do Vodňan. Tu si vybíráme spíš omylem a tak sjíždíme do Krašlovic a přes Blanici k soustavě rybníků u Vodňan. Kolem nich cyklotrasa sice nevede, my se ale držíme žluté TZ. Objedeme postupně několik rybníků a netrvá to dlouho a jsme další atrakcí na Vodňanských rybářských slavnostech.

Ne, nakonec to tak horké nebylo. Bahno cestou opadalo, nebo zaschlo a když jsme ze sebe setřásli cestou nachytané pavučiny a jehličí, nebyli jsme od vzorně oblečených návštěvníků téměř k rozeznání.

To už nás však tlačí čas a tak se jím necháváme dotlačit, za občasného šlápnutí do pedálů, až k rychlíku do Číčenic. Ten jede v půl třetí jen do Strakonic. Do Zlivi se ale v sobotu jen tak vlakem nedostanu, čekat dvě hodiny se mi nechce a tak zařazuji jeden z nejtěžších převodů, a přes bolavá záda i kolena sprintuji posledních 20km domů.

Teprve tam zjišťuji, když slézám s kola, že se nemůžu vůbec narovnat.

Žižkův památník v kontrastu s mojí maličkostí...

Tu bitvu vidím před sebou, tisíce kopyt bořících se do bezedného bahna Škaredého rybníka, který se stává jejich hrobem.

...

Asi 200 m od sochy je místo jako svořené ke krátkému odpočinku.

Místo hlídané zbrojnoši husitského vojska.

...

Po propršené noci není divu, když i my zakoušíme zdejší lepkavé bahno. Nedá se z něho uhnout, nedá se obejít, musí se projít

Kaplička nad Štěticemi.

Ranč Štetice koně i zapůjčuje ke svezení, my ale máme dnes osedlané ocelové oře!

...

Štětice, informační poutač.

Setkání s koněmi nemá konce. V okolí je několik velkých výběhů a tak je co fotit.

...

...

Když kaštany kvetou...

V Humňanech se našemu bloudění přišel vysmát i zdejší osel. Pravdou je, že hodnou chvíli jsme byli místním za osly my. Jezdili jsme pár minut po celé vsi a hledali marně tu správnou cestu.

Tvrzský rybník.

Tento ořezaný strom už jste v článku mohli jednou vidět. Před třemi týdny však byl ještě bez listí. Zajímavé srovnání...

...

Obora Radany a zubr evropský. Několik cedulí nás seznamuje formou naučné stezky s jejich údělem, kdy byli zubři prakticky v přírodě vyhubeni.

Pozor, nepřibližovat se! 4 000V!

Vstup do obory.

...

Radany.

Pohorovice.

...

Pohled od Velkého vršku k věžím Temelína.

Skočický Hrad od Krašlovic.

Vodňanské rybářské dny jsme navštívili jen náhodně a na pár minut.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

V popisované oblasti je v terénu vyznačeno mnoho hypostezek. Absolvovali jste i vy někdy jízdu na koni?

160 37% Ano, mnohokrát.

137 31% Již jsem měl(a) možnost si hřbet koně vyzkoušet.

140 32% Ne, nikdy jsem to nezkusil(a).

Hlasovalo 437 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

psaroslav

22. května 2013 16:53

psaroslav říká

Netuším, co Jitka oslavovala, nicméně se připojujeme k houfu gratulantů.

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.