Pobaltí 2012, 1. část

Pobaltí 2012, 1. část

Už vloni jsem kamarádovi z Rigy sliboval zastavení v jeho zemi, ale nakonec na cestu nezbyl čas ani peníze. Když jsem se rozhodoval, kam jet letos, pobaltské země tak byly jasná volba. Kopců si turista v této oblasti moc neužije a na hory může rovnou zapomenout, ale vzhledem k nízkému osídlení zde o klid a zachovalou přírodu není nouze. V rámci pestrosti výletu jsme však nemohli vynechat ani nepřírodní a vyloženě rušná místa.

Na výlet jsem vyrazil s Tomášem z Třebíče, který se mnou byl vloni na Ukrajině, a s Tomášem ze Strakonic. Vzhledem k rozlehlosti území jsme si nakonec na tuto cestu vyhradili 16 dní v naději, že stihneme navštívit aspoň ta vůbec nejznámější (a snad i nejzajímavější) místa. Jinak by si každá ze tří zemí zasloužila nejméně týden. Ale tak už to bývá, času a peněz není neomezené množství :)

Pár informací na úvod

Jako Pobaltí nebo Baltské státy bývají označovány tři republiky při východním pobřeží Baltského moře. Největší je s 65 300 km čtverečními Litva (Lietuva), o kousek menší je Lotyšsko (Latvija, 64 589) a nejmenší Estonsko (Eesti, 45 227). První dvě jmenované země se tedy rozlohou blíží České republice, Estonsko pak spíše Slovensku. Na naše poměry je však celé Pobaltí zalidněno řídce (Litva 3,2 mil., Lotyšsko 2,2, Estonsko 1,3).

Historie

O historii těchto zemí lze snadno najít daleko kvalitnější informace, než jaké bych zde byl schopen shromáždit, takže jen ve stručnosti něco z ne tak dávné minulosti — všechny tři země si vybojovaly nezávislost koncem první světové války, respektive krátce po ní. Hlavním městem Litvy se v tomto období stal Kaunas, dnes druhé největší město, Vilnius (Wilno) s okolím byl totiž krátce po válce zabrán Polskem. Samostatnost tehdy baltským zemím vydržela jen zhruba 20 let, než byly obsazeny Sovětským svazem na základě jeho dohody s nacistickým Německem. Sovětský útlak přerušila invaze německé armády, došlo však pouze k výměně jednoho druhu teroru za jiný. Válečná fronta tudy pak prošla ještě jednou, když naopak Sověti vytlačili Němce. Není divu, že například Lotyšsko přišlo během války o celou třetinu obyvatel. Země poté byly až do roku 1991 součástí SSSR, s čímž byl spojen z velké části cílený příliv sovětského, především ruského, obyvatelstva. Rusové dodnes ve všech třech zemích představují významné národnostní menšiny (v Estonsku 25 %, v Lotyšsku 27 %, v Litvě asi 5 %). Po rozpadu SSSR se pobaltské státy odmítly připojit ke Společenství nezávislých států sdružujícímu bývalé svazové republiky. V roce 2004 pak vstoupily do NATO a Evropské unie.

Doprava v Pobaltí

O Pobaltí se lze na řadě míst dočíst, že se zde dobře cestuje stopem. S tím nemůžu nesouhlasit, pokud cestujete sami nebo ve dvojici a nemáte vyloženou smůlu, obvykle na hlavních tazích nebudete čekat příliš dlouho. Holky takto cestují obzvlášť snadno, ale to zase není žádná nová informace.

Autobusové spojení je v celém Pobaltí dobré a ceny linkových autobusů se moc neliší od našich, pouze v Estonsku zaplatíte o trochu víc, na některých linkách i o hodně. Jednou jsme zde za cca 20km přejezd dali celá 3 eura, jindy jen něco přes polovinu. Pro přepravu na dlouhé vzdálenosti mezi největšími městy se vyplatí využít autobusy společností Ecolines a Simple Express.

Vlaky jsme vyzkoušeli pouze v Litvě a v Estonsku. Pokud jste studenti, rozhodně je doporučuju používat. Sleva na kartu ISIC je samozřejmostí a není zrovna malá. Zvlášť v Estonsku je však železniční síť řídká a je třeba počítat i s nižší frekvencí spojů.

Asi úplně nejpohodlnější je použít vlastní auto, provoz je na většině silnic i dálnic poměrně řídký.

Peníze

Výlet do Pobaltí vám zřejmě přinese chaos v peněžence, v každé ze tří zemí je jiná měna a nějaké zloté či koruny si zřejmě taky povezete. V Litvě i v Polsku se navíc stále používají mince s hodnotami v jednotkách haléřů, kterých máte za chvíli hromadu. Zatímco estonskou korunu již nahradilo euro, v Litvě se platí litasem (1 litas je v současnosti asi 7 Kč) a v Lotyšsku latem (1 lat je asi 35 Kč). Velkoobchodní ceny jsou v Pobaltí na podobné úrovni jako u nás, aspoň co se týká potravin.

Jazyky

Litevština i lotyština patří do skupiny baltských jazyků, vedle nich z této kdysi početné větve přežilo pouze pár málo používaných lokálních jazyků a dialektů. Nejblíže, avšak stále daleko, mají ke slovanským jazykům. Zejména v lotyštině ale není velký problém občas narazit na slova slovansky vyhlížející. Na lístku z autobusu tak v záplavě naprosto cizích slov naleznete předložku „bez“ nebo slovo „cena“, přičemž tato slova mají skutečně význam, který čekáte. A v litevštině například „miestas“ znamená město. Jako zajímavost uvedu, že oba jazyky převzaly háčky a čárky z češtiny.

Estonština naproti tomu patří do skupiny ugrofinských jazyků a nejvíce se podobá finštině.

1. den (neděle)

Kolem 10. hodiny dopoledne se scházíme na Hlavním nádraží v Praze. Pravidelný denní spoj, který nás za 8 hodin doveze do Varšavy, se jeví jako jedna z nejvýhodnějších možností, jak začít naši cestu. Přímý vlakový spoj do Litvy z ČR nejede a autobusem se tak daleko trmácet nechceme, i když lze také sehnat jízdenku za přijatelnou cenu. Z Varšavy můžeme pokračovat autobusem v půl 4 ráno, v Litvě bychom tak mohli být už zítra dopoledne. Těšíme se na večerní a noční prohlídku polského hlavního města, raději trochu ošidíme spánek, když se tím urychlí přejezd. Počasí je pěkné a má vydržet nejméně celý příští týden.

V kupé s námi jede mladá Polka s malou dcerkou, 6 hodin až do Katovic. Ne že by mi dítě výrazněji vadilo, ale pokud ho máma zrovna nekrmila prášky proti hyperaktivitě, které zabíraly jen v okamžiku krmení, naše představy o klidné cestě, natož případném spánku, se příliš nenaplňovaly. Takhle ve vagoně pro matky s dítětem, to by teprve byla jízda. Z Katovic do Varšavy už to trvá jen dvě hodiny, to mi při pohledu na mapu připadá skoro jako zázračná rychlost.

Na centrální, podzemní nádraží ve Varšavě přijíždíme na čas, a protože konečně známe datum našeho návratu, jdeme sehnat zpáteční jízdenku, v Praze jsme ji koupit nestihli. Trochu zaskočí, že paní za mezinárodní přepážkou téměř neumí anglicky a v rozporu s našimi předpoklady lze platit pouze zlotými, které je možné získat v nádražní směnárně s ne zcela výhodnými kurzy, ale což.

Než se nám povedlo vše zařídit, začalo se pomalu stmívat, ale jinak je hezky a teplo. Nacházíme se v moderním centru Varšavy s řadou výškových budov a směřujeme k ulici Krakowskie Przedmieście, jedné z nejdůležitějších ulic v historickém centru, podél níž se nachází řada historických budov, památníků a dalších zajímavostí. Varšavu tu nedávno zpracoval Paulie a v ulicích plných stínů se mi nefotilo úplně ideálně, takže jenom pár fotek pro zajímavost:

Palác kultury, anténa na střeše sahá do výšky 237 m.

Ulice Nowy Świat, na jejímž konci začíná ulice Krakowskie Przedmieście

Památník Mikuláše Koperníka a Staszicův palác (snad jsem název z polštiny přeložil správně)

Bazilika svatého Kříže

Kościół Wizytek

Prezidentský palác

Památník Adama Mickiewicze

Plac Zamkowy, již jsme v jádru starého města

Plac Zamkowy a Zikmundův sloup

Socha Jana Kilińského, jednoho z vůdců Kościuszkova povstání

Pomalu směřujeme na autobusové nádraží, sice si zajdeme, ale energie máme zatím plno. V centru se nám kolemjdoucí holka snaží pomoct s hledáním ubytování, dnes však žádné nepotřebujeme. Už za tmy zastavujeme na okraji menšího parku a já se snažím s mizivým úspěchem fotit noční mrakodrapy. Zatímco jen tak sedíme, přimotávají se k nám tři chlapi a snaží se nám něco sdělit. Napřed chtějí „kojn“ a pak cigarety, ale my dneska nemáme rozdávací náladu. Chvíli sice vypadají na to, že si ten kojn dost možná vezmou sami, což by nebyl dobrý začátek cesty, ale nakonec odcházejí.

Po hodině a půl pochodu noční Varšavou jsme na autobusovém nádraží, ale celkem zbytečně. Dříve než v 7 hodin odtud do Litvy nic nejede. Ostraha nás záhy vyhání a hlavní autobusové nádraží ve městě se na noc překvapivě zavírá. To se tedy moc nepovedlo, ale hned vedle stojí západní vlakové nádraží, odkud se dostaneme zpět do centra. Jedinou přístupovou cestou je podchod, jehož nalezení však trvá i za dne stokrát déle než prosté přelezení plotu ke kolejím, takhle v noci je tudíž volba jasná.

Na hlavním nádraží kupujeme za 60 zlotých lístky na vlak do Šeštokai, který jede v půl osmé ráno. Šeštokai je litevské mikroměsto blízko polských hranic, kde končí železnice o normálním rozchodu (v Pobaltí se jinak jezdí na širším, ruském rozchodu). Cesta bude zase dlouhá, na zítřek si tedy dáváme za cíl pouze dorazit do Kaunasu a přenocovat tam. Přes internet zjišťuju, že onen autobus v půl čtvrté, který jsem pro nás vyhlédl, jel už včera, takže dnešní zmatek s dopravou padá na moji hlavu.

V dolní části haly je dost plno, mačkat se nechceme. V čekárně na patře jsou lehátka plně obsazena a velká část nocležníků vypadá jako bezdomovci. V jednu hodinu tedy rozbíjíme tábor na zemi před čekárnou, záhy se sem přichází podobně uložit dalších asi 15 lidí. Pořád tu obchází nádražní stráž a občas někoho vyhodí ven. Stejně budeme radši držet hlídku, hlásím se jako první. Dole v hale je zvláštní Polák trpící záchvaty řevu. Když ho to popadne, neustále vykřikuje stejné sdělení (cosi o zloději), aniž by na něj kdokoliv reagoval, stráž by přes něj při některé z obchůzek mohla aspoň hodit pytel. Dále se zde pohybuje muž mluvící sopránem, a když už se začínám nudit, padá na spícího Tomáše kolemjdoucí starší pán. Po tomto zlatém hřebu večera jdu kolem 3. hodiny konečně spát.

Hostel Dlažba

2. den (pondělí)

Kamenná podlaha není moc pohodlná už od pohledu, a když se k tomu připojí doznívající problémy se zády, není divu, že se po hodině budím. Pořád tu někdo chodí a každou chvíli se na celé nádraží rozezní hlášení o nějakém vlaku na letiště podbarvené vlezlou hudbou, takže v 5:15 spaní vzdávám.

V 7:20 vyrážíme podle plánu do Šeštokai. Vlak je plný, daří se nám však najít jedno jediné kupé, kam se vejdeme všichni. Záhy je celé naše, a tak většinu cesty chrníme. Významnější zastávkou po cestě je Białystok, potom vlak míří na sever do města Suwałki, což je poslední velké sídlo před litevskými hranicemi. Zde vystupuje obrovské množství lidí, po zbytek cesty máme podezření, že jsme jediní pasažéři. Vlak jede vyhlídkovým tempem, snažíme se postřehnout moment, kdy přejedeme hranice. Krajina je plná drobných oblých a zelených kopečků a vyvýšenin, všímáme si i řady šotolinových silnic, které se však po vjezdu do Litvy opět mění v asfaltové.

Do Šeštokai přijíždíme ve 3 odpoledne místního času. Dál pokračujeme přímým vlakem do Kaunasu, který k našemu štěstí jede už za půl hodiny, frekvence spojů zde jinak není příliš velká.

Kaunas je druhé největší litevské město s asi 320 000 obyvateli, nachází se jižně od středu země a západně od Vilniusu. Mezi světovými válkami byl Kaunas dokonce hlavním městem Litvy. Blízko historického centra se do Němenu, největší a nejdelší řeky v zemi, vlévá druhá nejdelší řeka, Neris. Aby těch vodních nej nebylo málo, byla na Němenu východně od města vybudována největší litevská přehrada, která svou rozlohou asi o třetinu překonává Lipno.

V Kaunasu se snažíme rychle zorientovat, abychom dnes ještě něco stihli, ale moc nám to nejde. Informační přepážka na nádraží je půl hodiny obsazena stejným člověkem a se zbytkem personálu si zrovna dvakrát nerozumíme (už jsme si skoro zvykli). Směnárna je daleko a městský autobus, který nás doveze ke kempu na dalekém severním okraji města, jezdí s mizivou frekvencí. Prohlídku historického centra tak zřejmě oželíme, aby nám zbylo dost času na důležitější cíle, Kaunas jsme stejně plánovali spíš jako bonus. Nemalou část města včetně centra vidíme aspoň z autobusu.

Podívejte se aspoň, jak vypadá kaunaské nádraží. Docela dobře.

Kemp leží přímo u dálnice, po které se snad zítra dostaneme do Klaipėdy na západním pobřeží. Kus za plotem teče řeka Neris. Chceme si přivstat, a poslední nocleh za moc nestál, večer už tedy nic nepodnikáme.

3. den (úterý)

Vstáváme v 8 hodin a v půl 11 už stojíme při nájezdu na dálnici. Rádi bychom se do Klaipėdy dostali stopem. Po půl hodině nám zastavuje řidič v osobáku a odváží nás po dálnici o 3 km dál na lepší pozici. Zde se však ukazuje, že jsme si dnes mohli najít i lepší činnost. Abych to moc nenatahoval, asi po 4 hodinách nám zastavil první a poslední řidič. Než jsme stačili naložit batohy, náhle řekl „No, sorry“ a pokračoval do Klaipėdy sám. Na Ukrajině by si nás takový řidič za pár hřiven s radostí naskládal do auta a jelo by se, tady bohužel ne. Většinu času jsme navíc stáli na přímém slunci, daleko od nejbližšího stínu, což na pohodě taky nepřidá. Předpověď se naplnila a celé Pobaltí vstoupilo do zřejmě nejteplejšího týdne roku. Ostatní stopaři neměli nejmenší problém, pouze jeden kluk po 3 hodinách vzdal. Nakonec ve 4 odjíždíme autobusem, náhodou jsme byli přímo u zastávky.

Autobus je naštěstí klimatizovaný a cesta po dálnici ubíhá rychle. Krajina se víceméně podobá české, pouze míjíme málo sídel a téměř zde chybí pole, jen samé louky a lesy. V Klaipėdě jsme v půl 7.

Železniční nádraží v Klaipėdě

Klaipėda (vyslov „klajpéda“) je třetí největší město Litvy (161 000 obyvatel). Leží na západě země při úzkém průlivu spojujícím Kurský záliv se zbytkem Baltského moře, z druhé strany k tomuto průlivu přiléhá špička Kurské kosy. V rámci Litvy má Klaipėda velký význam jako její jediný námořní přístav.

Nikdo nečekal, že sem dorazíme až večer, takže dost improvizujeme. Pořád přecházíme mezi několika místy jako v nějaké adventuře a dáváme dohromady fragmenty informací. Cesta se nám zatím víc kazí než daří. Dnes se nám podařilo elegantně spojit nevýhody cestování stopem s nevýhodami cestování hromadnou dopravou, neušetřili jsme ani korunu a půl dne jsme zabili u dálnice A1. Pokud to s dopravou bude takhle špatné i nadále, možná nakonec z finančních či časových důvodů vynecháme třeba i celé Estonsko. Hromadná doprava něco stojí a na stopa hned tak znovu nepůjdeme. Aspoň že se v Pobaltí mimo soukromé pozemky smí tábořit kdekoliv, můžeme šetřit na ubytování. A samozřejmě na jídle. Zbytek cesty zkrátka bude o neustálém počítání peněz.

Asi vás už nudí popis toho, jak nám pořád něco nevycházelo, a chcete vidět i něco jiného než fotky nádraží, už by se to ale mělo zlepšit ;)

I když toho v Klaipėdě není zas tolik k vidění, je mi město ležící v téměř dokonalé rovině velmi sympatické. Určitým způsobem, který bych těžko popisoval, je zde cítit klidná přímořská atmosféra. Ulice jsou plné zeleně a cyklostezek. Potkáváme také nápadně mnoho pěkných holek. Že by se nám Litva konečně rozhodla udělat pěkné přivítání?

Ulice H. Manto, jedna z těch rušnějších

Památník Martynase Mažvydase, autora první tištěné knihy v litevštině. Jestli k němu patří i kameny v popředí a co vůbec symbolizují, se mi nepovedlo zjistit.

Městským autobusem směřujeme na sever od města, kde by měly být dobré podmínky pro táboření, větší les bezprostředně u moře. Z mapy jsme však už nevyčetli, že jde o významnou rekreační oblast. Les je protkaný hustou sítí cest a na místní pláže se v létě sjíždí polovina města. Při pobřeží je zákaz stanování a vysekávat si plácek v hustém lesním podrostu se nám zatím nechce. Baltské moře však vypadá parádně.

Večerní Balt

Ještě chvíli hledáme místo pro stan, nakonec se jako nejvhodnější jeví úzký pruh trávníku u největšího parkoviště, co se tady uprostřed lesů dá najít. Večer už jsou skoro všechna auta pryč, a když kolem našeho stanu projíždí bez námitek policejní auto, zdá se, že je nocleh vyřešen. Ale na poslední chvíli, naštěstí se zde už trochu projevuje vyšší zeměpisná šířka a nestmívá se moc rychle. Otvírám plechovku litevského piva Švyturys (litevsky „maják“), které se vaří zde v Klaipėdě, je silné a hořké. Pobaltská piva mají vesměs vyšší obsah alkoholu (od pro nás běžných 4,5 % až po hodnoty přesahující 7 %). Ještě si neodpustím noční pohled na moře a můžeme jít spát.

4. den (středa)

U parkoviště se spalo celkem dobře, pouze sem v noci přijela nějaká omladina dělat autem drifty, do stanu nám naštěstí nikdo nenajel. Ranní koupel v Baltu je skutečně osvěžující, voda má podle informační tabule 16 stupňů, večer bylo 18. Není zde žádná ostnatá havěť, na kterou by se dalo šlápnout, a voda je slaná jen nepatrně. Začíná se mi toto moře velmi líbit. Při pláži jsou dokonce i toalety, bohužel postavené ve stylu „zajdi za roh a nespadni do díry“.

Naším dnešním cílem je již zmíněná Kurská (též Kuršská) kosa. Jde o 98 km dlouhý a maximálně 3,8 km široký písečný poloostrov vybíhající z pevniny od jihozápadu na severovýchod. Jižní část je součástí Ruska (Kaliningradské oblasti), severní část patří Litvě. Obě země zde vyhlásily národní park, kosa je též na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Kurská kosa je geologicky mladý útvar a neustále se vyvíjí, vznikla asi před 5 tisíci lety. V Kaliningradské oblasti a na severu Polska najdeme další kosy, Kurská kosa je však v tomto regionu patrně nejznámější.

Schováváme si batohy na nádraží a vyrážíme k přístavu.

Řeka Danė ohraničující centrum města ze severu.

Centrum Klaipėdy je tvořeno hustější pravidelnou sítí ulic, nejdůležitější je právě tato (Turgaus neboli Tržní). V infocentru získáváme mapu města, už bylo na čase.

Klaipėdský přístav má v rámci celého Pobaltí největší objem kontejnerové přepravy a druhý největší počet přepravených osob (přes 300 000, po bezkonkurenčním Tallinnu s 8,5 miliony). Pravidelným spojem lze doplout např. do Německa (Kiel, Sassnitz), Švédska a Dánska.

Kurská kosa je dosažitelná ze dvou stanovišť. Starý přístav slouží pouze k přepravě osob, z nového se převáží i auta.

Na trajekt se nás v tomto horkém letním počasí cpe skutečně hodně a asi tak každý třetí cestující hovoří německy. Průliv, který nás dělí od Kurské kosy, je široký jen pár set metrů a cesta stojí doslova pár korun (a ještě sedmkrát méně litasů).

Za pár minut vystupujeme na kose. Mohli bychom si třeba půjčit kola nebo se vypravit autobusem po silnici vedoucí přes celou kosu. My dnes ale budeme skromní a dáme přednost pěší turistice.

Nechceme jít po silnici spolu s davem, tento slibně vypadající chodník nás tam však za chvíli stejně dovede.

Kurská kosa je pestrou mozaikou různých biotopů. Velká část je pokryta lesem, který se střídá s travnatými či křovinatými porosty, bažinami a písčitými plochami.

Za chvíli přecházíme kosu napříč a dostáváme se na daleko příjemnější stezku.

Nějakou dobu teď půjdeme podél této písečné duny.

Hned za ní už je Baltské moře. Tato „přední“ duna se táhne podél celého západního pobřeží kosy.

Přes písečný val k moři se smí přecházet pouze po připravených cestách. Tento chodník vypadá zpočátku slibně, ale pro fotku pobřeží najdeme radši místo, kde nejsou jen samí nazí chlapi.

Pobřežní duna dosahuje až desetimetrové výšky.

Pláž pokrývá celé západní pobřeží kosy a je rozčleněna na mnoho úseků podle způsobu použití. Nevzali jsme si ručník ani plavky, takže musíme koupání oželit, i když se nám jisté alternativy samy nabízejí.

Další pokus dostat se na pobřeží dopadá lépe.

Vypadá to tu hezky, ale v tomto vedru velice rádi zalezeme zpátky za dunu.

I nadále se držíme západního pobřeží. Během další cesty nás míjí značné možství cyklistů.

Kurská kosa je plná života, ale jen málo živočichů se nechá takto vyfotit.

Po 3 hodinách narážíme na silnici a pohled z nápadné vyvýšeniny naznačuje, že nás čeká změna porostu. Po delší době víme přesně, kde jsme. Ušli jsme méně, než jsme doufali, dnes však na dlouhé pochody není vhodné počasí.

Z té spousty litrů vody, kterou jsme s sebou táhli, už nám moc nezbývá, takže je na čase vracet se pomalu zpátky. Překračujeme silnici a zkoušíme tuto zajímavě vypadající cestu na východ.

Pískem jsme se dohrabali až na tento hřeben, který je jednou z mnoha desítky metrů vysokých písečných dun rozptýlených po Kurské kose. Nejlépe, jako písečná poušť, vypadají duny bez porostu, za těmi bychom ale museli daleko na jih.

Zajímavě vyhlížející uschlý porost.

Jak je ta kosa úzká, už jsme zase u pobřeží. Výhled na Kurský záliv a Klaipėdu, která je velmi protáhlá v severojižním směru.

Pobřeží Kurského zálivu je zde hustě zarostlé, voda vypadá špinavě.

Je skoro jisté, že jsme mimo povolené trasy, nicméně žádnou tabuli zakazující vstup jsme nepotkali. Nějakou tu hodinu jdeme nepatrně vyšlapanou lesní pěšinou, ztratit se na útlém poloostrově naštěstí můžeme jen těžko.

Náhodou narážíme na pár rybářů. Moc informací o tom, kudy nejlépe pokračovat do Klaipėdy, jsme od nich nedostali, spíš nám jen ukázali, že v zálivu je ostrov, který se skutečně přehlédnout nedá. Ale přijeli sem autem, takže odtud už povede nějaká normální cesta.

Detailnější pohled k přístavu

Kontejnery a jeřáby, to mě vždycky fascinuje :)

Pokračujeme ještě nějakou dobu lesní cestou, náhle z lesa vystupujeme u nějaké velké cedule. Jasně, přísná rezervace, přísný zákaz vstupu, ale zřejmě limitovaná edice, předchozí tři hodiny jsme nepotkali žádnou takovou. Jsme zas po dlouhé době u silnice a náhodou přímo u stanoviště již zmíněného trajektu pro auta, kterým se lze dostat do nového přístavu. Kdybych jel na kosu znovu, rozhodně bych si půjčil kolo, abych ji stihl vidět celou, ale i tak jsme dnes spokojeni.

V podvečerních hodinách jsme tedy opět v Klaipėdě a přes půl města se přesouváme na naše včerejší místo u parkoviště, kde nám skoro nic nechybělo.

Esame viena tauta, viena žemė, viena Lietuva“, „Jsme jeden národ, jedna země, jedna Litva.“ Nedávno postavený památník sjednocení Litvy, největší žulový monument v zemi, odkazuje k tzv. Tilsitskému aktu z roku 1918 žádajícímu sjednocení Malé a Velké Litvy do jednoho státu (Malá Litva byl název regionu ve Východním Prusku obývaného pruskými Litevci). Většina území tehdy sice zůstala Německu, ale právě malá severní část s městem Klaipėda byla podle Versailleské smlouvy vyčleněna jako mandátní území Společnosti národů dočasně spravované Francií a v roce 1923 obsazena litevskými vojsky. Připojení tohoto nevelkého území pozvedlo tehdejší ekonomiku Litvy asi o 40 %.

Už po cestě lze poznat, že se k parkovišti blížíme dříve než včera, všude je plno lidí a aut, téměř vznikají dopravní zácpy. Podle značek aut zjišťuji, že sem jezdí skoro jen Litevci, pouze tu a tam má některé auto v modrém poli písmena LV jako Lotyšsko. Nevydržíme to a jdeme se ještě dnes vykoupat. Ochutnávám další pivo, tentokrát značky Kalnapilis z města Panevėžys se 7,3 % alkoholu. Moře je rozhodně teplejší než ráno, a zřejmě to není jen zásluhou tohoto moku.

Se vší parádou rozbalujeme na asfaltu vařič a děláme si večeři, když nás míjí litevská rodina a přesvědčuje nás, že zde není bezpečné spát. Trochu si povídáme, nedávno prý byli v ČR. Ujišťujeme je, že je to tu dobré, ale stejně se u nás zastavují ještě jednou a nabízejí nocleh u nich doma.

Stan stavíme napřed na úplně stejném místě jako včera, ale nakonec ho radši přenášíme o pár metrů dál do lesa, aby nebyl tolik vidět, jistota je jistota.

5. den (čtvrtek)

Dnešní noc byla trochu divočejší než ta včerejší. Kolem půlnoci přijela na parkoviště nějaká mládež přesvědčená, že příměstské lesy trpí nedostatkem elektronické hudby, a začala to tu rozjíždět. Tu a tam někdo pořádně protočil motor, nějaký troubelín pak seděl za klaksonem a vytrvale troubil do noci. Nedívali jsme se, kdo se to sem přijel pobavit, ale pamatuju si, že jsem při jednom z mnoha probuzení řekl něco neslušného o Němcích.

Ráno u našeho stanu přizastavuje auto a řidič nám německy vysvětluje, že na tomto místě nemáme co stanovat. Spokojí se s tím, že do 2 hodin zmizíme, a odjíždí. Ještě tedy chce, abychom posbírali odpadky, ale ty jsme tu určitě nepoházeli my. Po nezbytné koupeli v moři, k němuž se zřejmě delší dobu nedostaneme, vyrážíme do města.

Na dnešek jsme si naplánovali přesun do Lotyšska. Už je na čase uklidit se někam jinam, než z nás na autobusovém nádraží začnou mít srandu. Nádraží je dobře vybavené a pod stejnou střechou se ukrývá i supermarket, takže sem chodíme každou chvíli.

Mikrobus by nás měl za nějaké 4 hodiny dovézt do Rigy, vychází levněji a je rychlejší než klasický autobus. Místenky se prý neprodávají, takže jsme na nádraží o půl hodiny dříve, připraveni hrdě hájit pozici na začátku nástupiště. Ještě na chvíli odbíhám a po návratu nacházím své dva kolegy s poněkud rozpačitými výrazy. Ochotná, mladá a anglicky mluvící pracovnice za informační přepážkou náš včerejší dotaz na „seat reservation“ zjevně pochopila jinak, než jsme čekali. Rezervaci na místo v mikrobusu sice udělat nelze, ale rezervaci jako takovou samozřejmě ano. Vůz se tedy až po okraj zaplnil lidmi s předem koupenými lístky a my si připisujeme další skvěle zvládnutý přesun, neboť obsazené mají dnes být i ostatní rozumné přímé spoje...

Máme možnost jet do Rigy oklikou podél pobřeží s přestupy ve městech Palanga a Liepāja, ale to by bylo hodně trmácení a málo času na nějaké porozhlédnutí se po daných místech. Po krátké úvaze se shodujeme, že není na škodu udělat si během cesty jeden odpočinkový den. Jakkoliv nejsem příznivcem pasivních dovolených u moře, jedno odpoledne válení se u Baltu dnes potěší. Kupujeme tedy jízdenky na mikrobus ve 3:40 ráno a vyrážíme ještě jednou na Kurskou kosu.

Na cestu jsme si pořídili značkové igelitky, takže se místním nejchudším vedle způsobu života začínáme přibližovat i po vzhledové stránce, ve městě děláme vyloženě parádu. Ale je třeba dodat, že tašky jsou to kvalitní, jednu jsem po deseti dnech intenzivního používání dovezl vcelku až do Prahy.

Dál není moc co vyprávět, na kosu jdeme stejnou cestou a oproti včerejšku moc nového nevidíme. Kdybychom věděli, jak to dneska dopadne, prohlédli bychom si ji ve dvou dnech celou, ale co se dá dělat, dnes to byla vyloženě smůla.

Je další horký den a omezení pohybu spolu se studenou vodou přijde víc než vhod.

Tři hodiny válení jsou tak akorát, abychom si ze sebe mohli utahovat, kdo přišel k větším spáleninám. Já jsem ovšem vděčným terčem vtipů po celý zbytek výletu, neboť jsem ležel jen na zádech...

Počítáme s tím, že čekání na autobus až do rána nebude nic moc, ale v zájmu úspěšného dokončení cesty je to jedna z nejlepších možností. Na nádraží jdeme snad už opravdu naposled. Potkáváme zde skupinku neslyšících a jeden se nás jménem všech na něco ptá. Už jsme si zvykli, že slůvko „English“ bývá univerzálním způsobem, jak ukončit rozhovor hned v zárodku, ale zde dochází k dokonalému uváznutí. Tazatel pouze odezírá ze rtů a očekává litevštinu, zatímco my umíme litevsky říct pouze „tři jízdenky“. Nakonec se tedy uvážlivě obrací jinam.

Přes noc jsme na nádraží skoro sami, je tu pouze jeden další člověk čekající podobně jako my. Noc je teplá a těch 5 hodin nakonec utíká docela rychle.

Za chvilku to jede.

Kolem čtvrt na 4 se začínají scházet lidi a za půl hodiny už vyrážíme do největšího města Pobaltí.

6. den (pátek)

Po cestě s pěknými výhledy na vycházející slunce se snažím trochu prospat. Ono by to i šlo, neboť podobný úmysl má většina cestujících, ale pouze za mnou na posledním sedadle musí sedět rusky mluvící paní, která má i ve 4 ráno potřebu nepřetržité konverzace. Rozhovor s jejím sousedem se ignoruje skutečně těžko, když mu člověk částečně rozumí, nakonec ale únava vítězí. Během našeho pobytu v Pobaltí jsem dočasně začal nesnášet ruštinu, jednu z příčin bych tedy hledal právě zde :) Aby to nebylo pochopeno špatně, s Rusy jsem jinak měl v Pobaltí spíš pozitivní zkušenosti.

V průběhu cesty registruji zastávku v litevském městě s pekelně vyhlížejícím názvem Šiauliai a následně až příjezd do Rigy. Po zastávce na rižském letišti a dlouhém přejezdu přes obytné čtvrti se nám na mostě otevírá výhled na mohutnou řeku Daugavu, která dělí město takřka na dvě poloviny, a několik nápadných výškových budov roztroušených podél ní. Na druhé straně řeky po nábřeží objíždíme historické centrum a za chvíli už jsme na autobusovém nádraží v Pražské ulici. Na dnešek máme s kamarádem Dāvisem dohodnuté setkání ve městě Cēsis ležícím dále na severovýchod, takže se zde nezdržíme, ale rozhodně nemáme v plánu toto velkoměsto takto odbýt.

Po hodině strávené pouze na nádraží tedy kolem deváté nasedáme na další autobus. Z dálnice po asi 40 kilometrech vybíhá odbočka směrem na estonské Tartu, my však neodbočujeme a pokračujeme ve směru na ruský Pskov. Tuto křižovatku nezmiňuju jen tak z nudy, mezi dané silniční tahy je vklíněn národní park Gauja, jehož osou je stejnojmenná řeka. Na jeho území se budeme celý den pohybovat, už kvůli tomu, že zcela obklopuje Cēsis. Projíždíme městem Sigulda a další desítky kilometrů můžeme z levého okna autobusu sledovat aspoň kousky okrajových lesů a luk národního parku. Působí na mě neudržovaně a místy docela divoce (což se dá v národním parku čekat a je to jen dobře), krajina zde má o něco severštější rysy než v Litvě.

Cesta do Cēsis trvá celkem dvě hodiny. Dorážíme sem ve značně nevyspalém stavu, ale včerejší smůla s mikrobusem nás nakonec nestála zas tolik času. Pro dnešek se nás tedy ujme Dāvis s přítelkyní Agnese. Bez dlouhého otálení si jdeme prohlédnout město.

Cēsis (vyslov „césis“) je s asi 18 000 obyvateli jedno z velkých měst lotyšského severovýchodu (větší je v tomto regionu už jen blízká Valmiera). Z nedávné historie stojí za zmínku bitva v roce 1919, kdy spojená estonská a lotyšská vojska poblíž města porazila německé jednotky. Pro Lotyšsko šlo o jedno ze zásadních vítězství na cestě k nezávislosti, z estonského pohledu to byla dokonce bitva rozhodující. Už výše jsem napsal, že město leží uvnitř národního parku Gauja, což jej předurčuje k roli turistického centra. Jak jsem během prohlídky pochopil, město je významné také po kulturní stránce, konají se zde třeba různé festivaly. V tomto směru leccos napovídá i kandidatura města na evropské hlavní město kultury roku 2014, tento titul mu ovšem vyfoukla Riga se švédským městem Umeå. Mezi výrazné objekty ve městě patří například hrad z 13. století a nejstarší lotyšský pivovar.

Jako první si jdeme prohlédnout hrad, či spíše jeho zříceninu. Je zde též infocentrum a městské muzeum historie.

Nejdříve si hrad prohlížíme zvenčí.

Cēsiská socha Lenina byla sklizena v roce 1990 během rozpadu Sovětského svazu, nyní je uložena v hradním areálu. Skoro to vypadá, jako kdyby pro polohu ležmo byla přímo zhotovena.

Velká část hradu je zpřístupněna turistům, ať už je to kvalitní podzemní hladomorna nebo různé vyhlídky, jako třeba tato. V jedné z věží potkáváme patrně první Čechy v průběhu celé cesty, usvědčuje je triko s nápisem Radegast.

Vylézáme na věž z otevřenou vyhlídkou, ze které je vidět celé město i široké okolí.

Mého foťáku se na chvíli (jednu z mnoha chvil) ujímá Agnese, což je dobře, protože sám bych patrně tolik výhledů na město nefotil. Bohužel už u řady fotek budu těžko určovat, kterým směrem se dívají.

Tudy jsme k hradu přišli.

Po levé straně se dá sejít do hradního parku se zajímavými výškovými rozdíly.

Až po horizont jinak sahá jen lesem pokrytá rovina.

Po důkladném seznámení s dějinami Lotyšska v městském muzeu historie hrad pomalu opouštíme, scházíme do hradního parku.

Hradní příkop

Jdeme si do města vyměnit peníze a koupit přes internet za výhodnou cenu jízdenku Vilnius–Varšava, což je při naší finanční situaci dost zásadní krok. Po cestě procházíme tímto slušně vyhlížejícím městským parkem.

Dokonce i černé labutě tu mají.

Oběd z čerstvě nakoupených zásob realizujeme u tohoto zatopeného lomu. Vzhledem k počasí je koupel opět velmi vítaným zpestřením.

Do místního pivovaru, ležícího kousek od lomu, si jdeme pro pivo Cēsu, jež patří v Lotyšsku mezi nejrozšířenější. Protože Dāvis na dnešek obstaral auto a řídí, necháme ochutnávku až na večer.

Během krátké vyjížďky po okolí navštěvujeme tento divoký potok s vodopádem.

Některé lokality v okolí města odporují představám o rovinatém Pobaltí. Umí být i celkem skalnaté.

Pozdě odpoledne se ještě vracíme do města, dosud jsme neviděli samotné centrum. Na snímku je památník Vítězství, který se nachází na náměstí Sjednocení (snad jsem přeložil správně). Připomíná lotyšské a estonské vojáky padlé v lotyšské válce o nezávislost. V roce 1951 jej strhli Sověti, obnoven byl až v 90. letech; toto je velmi typický scénář pro jakékoliv podobné symboly nezávislosti v celém Pobaltí.

Kostel svatého Jana, jeden z nejstarších v Lotyšsku, vysvěcen byl už v roce 1284.

Interiér kostela

Věž kostela poskytuje výborný rozhled, ale okna jsou bohužel vyplněna velmi jemným pletivem, takže se zde fotí skutečně špatně. Ještě jednou hrad a lesy.

Růžové náměstí či náměstí Růží (Rožu laukums). Zatímco v létě je dominantním prvkem náměstí fontána, v zimě sem lidi chodí bruslit.

Scházíme dolů na náměstí. Cēsis se nám ve večerním slunci pěkně vybarvuje.

Řada domů ve městě vypadá opuštěně. Lotyšsko posledních dvacet let trápí výrazný pokles populace, za což může vedle odlivu Rusů, Ukrajinců a Bělorusů i stárnutí obyvatelstva a migrace mladých lidí za zahraničními příležitostmi.

Náměstí Līvu, název si tentokrát přeložit netroufám. Tento nenápadný plácek byl úplně prvním tržním náměstím v Cēsis, kašna stojí na místě první cēsiské studny a ve středověkých hradbách zde bývala městská brána.

Den už se chýlí ke konci, vyrážíme tedy autem do vesničky Pieškalni severně od Cēsis, kde budeme nocovat. Vede sem pouze šotolinová silnice, což je jedna ze specialit pobaltského venkova. V zatáčkách je třeba být opatrný, ale po rovině to místní řidiči rozbalí klidně stovkou jako na normální silnici. Za vozidlem se pak zvedá oblak prachu, jehož velikost a délka je úměrná rychlosti a velikosti dopravního prostředku, což si v provozu vychutnají zejména cyklisté a chodci.

Vesnice vypadá trochu jako z jiné doby. Tuto atmosféru navozuje už zmíněná absence asfaltu, ale chybí zde třeba i jakékoliv ploty, takže zahrada u domu volně přechází v zahradu souseda či v příjezdovou cestu. Klid je zde dokonalý, vesnici skoro ze všech stran obklopuje hustý les, venku pobíhá jen místní omladina. Většina domků, které máme možnost vidět, vypadá skromně a trochu opotřebovaně. Toto milé vzezření hyzdí jen dvě trochu méně zachovalé betonové bytovky, v těchto králíkárnách zřejmě taky ještě někdo bydlí. Abych se zas úplně nepřetvařoval, i zcela ošklivé budovy se mi svým způsobem líbí, zde mě ale dostal ten vizuální kontrast se zbytkem zástavby.

Čapí hnízdo stojící na kůlu uprostřed vesnice. Tyhle ptáky jen tak něco nerozhodí.

V jednom z domků bydlí Dāvisova babička, dnes nás zde vítá i jeho mamka a prababička s úctyhodným věkem. Ještě než se usadíme, jdeme na krátkou procházku ven, neboť kus za vesnicí se nachází jeden z nejznámějších přírodních útvarů při řece Gauje, Orlí útesy (Ērgļu klintis).

Gauja je po Daugavě druhou nejdelší lotyšskou řekou, délkou o 22 km překonává Vltavu. V části svého toku začínající přibližně u města Valmiera vytvořila obzvlášť výrazné, až 90 metrů hluboké údolí s mnoha přírodními i kulturními zajímavostmi. V roce 1973 zde byl vyhlášen první a největší lotyšský národní park. Asi polovina oblasti je zalesněná a najde se tu i množství jezer.

Po asi kilometru cesty lesem máme před sebou strmý, desítky metrů vysoký svah, který bych v lotyšské krajině jen tak nečekal. Pod námi je lehce meandrující Gauja osvícená zapadajícím sluncem. Po částečně rozpadlé stezce opatrně sestupujeme dolů.

Orlí útesy v plné parádě

Prvohorních pískovcových útvarů se v národním parku nachází více, ale tyto útesy jsou určitě nejznámější. Škoda, že slunce není o něco výše.

Pohled nahoru

Jdeme tak daleko, jak nám pobřeží dovolí. Do řeky není radno zbytečně vstupovat, pro plavce tady panují zrádné podmínky a nejeden člověk už se zde utopil.

Lesní pěšinou se dá prodrat ještě o kus dál. Jak už to bývá, i zde je pískovec vděčným médiem pro různé rýpaly a škrábaly.

Ohlédnutí za řekou, než opět zmizíme v lese.

Po cestě zpět nás neskutečným způsobem žerou hovada, takže jsme ve vesnici poměrně rychle. Dnešní večer je nejvíc pohodový ze všech dosavadních. Sedíme u jednoho stolu s našimi přáteli a máme první pořádné jídlo během celé cesty. Občas mamka nebo babička přinese k ochutnání nějakou místní specialitu, provádíme též nezbytný kolektivní přípitek. Škoda jenom, že to cēsiské pivo se nestihlo moc vychladit. Ještě v televizi vidíme část zahájení olympijských her a jdeme se uložit, zítra nás zřejmě čeká náročný den.

7. den (sobota)

Dnes se chystáme do Estonska. Jak jsem psal výše, měli jsme během cesty problémy s dopravou a penězi, hned třetí den se dokonce zdálo, že by návštěva této země mohla úplně odpadnout. Od té doby se nám ale daří šetřit a nyní jsou naše vyhlídky lepší. Procestování Estonska výhradně autobusy a vlaky si patrně stále nemůžeme dovolit, zdejší hromadná doprava má být poměrně drahá, rozhodli jsme se však prolomit smůlu a zkusit aspoň část trasy urazit stopem. Dāvis a Agnese nám coby nadšení stopaři rozhodně doporučili rozdělit se, což jsme dosud odmítali, ale možná je to poslední šance, jak naplnit naše původní plány aspoň z větší části, když už ne úplně.

Dāvis nás všechny po další pěkné šotolině odváží na sever k oné silnici, která ohraničuje národní park Gauja ze severu a vede až do Estonska. Zde se skoro na týden rozloučíme, Agnese pojede stopem do Rigy, my zkusíme stop do Tartu a Dāvis má ještě něco v okolí Cēsis.

Jak už to u holek bývá, Agnese stačí pohnout prstem a má odvoz, to my si ještě počkáme. Je zas slušné horko, ale dnes máme pořádné cedule a rozdělili jsme se na dvě skupiny, já a ostatní, takže se snad brzy někam dostaneme. Po nějaké době mi k mé velké radosti skutečně zastavuje osobní vůz a řidič ochotně nabízí odvoz. Bohužel pouze do 4 km vzdáleného města Valmiera, to je sice po cestě, ale pro těch pár kilometrů se nechceme hned dělit. Jinak žádný úspěch. Za hodinu a půl přichází starší, rusky mluvící paní a energicky mě přesvědčuje, že máme do Valmiery jet autobusem. Skoro bych si liboval, jak té ruštině stále více rozumím, kdyby mi zrovna nezačínala lézt na nervy. Ale nápad to asi není špatný, autobus jede za chvilku a paní nás prý kamsi dovede.

Ve Valmieře ji tedy následujeme přes kus města, ale postupně se ukazuje, že to asi nebude mít valný přínos. Vůbec nevzala na vědomí, že chceme (přesněji potřebujeme) pokračovat stopem. Poblíž centra míjíme informační tabuli, na níž svítí krásných 34° C, ideální počasí pro vláčení batohů. Na nádraží, kam nás zbytečně dovedla, nás již paní zcela ignoruje a nastupuje si do svého autobusu. Jdeme tedy zpátky, přes řeku Gauju a pěkně do kopce, na severovýchodě města se chceme vrátit na naši mezinárodní silnici. Trochu si zajdeme přes obytné čtvrti. Pokud uvažujeme lotyšská měřítka, Valmiera je s asi 27 000 obyvateli vcelku velké město, pouze 7 sídel v zemi je větších.

Jen jednou jsem ve Valmieře našel vůli vytáhnout foťák a na chvíli se zastavit. Špatná fotka kostela svatého Simona.

Po nepříliš příjemném přechodu rozpáleného města jsme na jeho severovýchodním okraji, připraveni na další stop. Známe své schopnosti, a tak jde Tomáš ještě omrknout blízký kemp, kdybychom tu náhodou uvízli až do večera. Nejsou tam ale snad ani sprchy, bez nichž si to dneska neumíme představit, budeme se tedy muset snažit.

Lotyšská silnice A3, jeden ze tří hlavních tahů spojujících Lotyšsko s Estonskem, je překvapivě prázdná. Končí v hraničním městě Valka, odkud je to do Tartu ještě skoro 90 kilometrů.

Dělíme se zase na dvě skupiny a teď se tedy ukáže. Sláva, snad po 10 minutách mi zastavuje mladík v osobáku. Mluví anglicky a pochází z Tartu, ale až tam mě nevezme, neboť chce ještě navštívit příbuzné ve Valce. Je to jeden z mnoha estonských Rusů, pracuje prý jako řidič v Norsku a zrovna mu končí dovolená. Je také silně věřící, což já nejsem, takže o zajímavá témata rozhovoru není nouze. Po krátké době dostávám zprávu od kluků, že taky chytli stopa, to je super. Uháníme nějakých 50 kilometrů po prázdné silnici skoro neobydlenou, prosluněnou krajinou, kde se střídají pouze lesy a divoké křovinaté louky. Nalevo poněkud dále od silnice je chráněná oblast mokřadů, napravo chráněná oblast kolem řeky Gauja a my jedeme někde na rozhraní mezi tím, takže není divu, že to tu vypadá tak hezky.

Rusko-estonský cestovní kamarád mě převáží přes celou Valku, v jednu chvíli se však omlouvá, že město moc nezná a neví přesně, kde by mě nejvýhodněji vysadil. Ale sotva před 50 metry jsme přejeli lotyšské hranice, takže vystupuji hned, tady mě zbytek výpravy snadno najde.

Na hranici je absolutní klid, můžu si zatím spřádat plány na další cestu, prohlížet si již nepoužívané hraniční budovy nebo se bavit přecházením hranice tam a zpátky, mezi lotyšskou Valkou a estonskou Valgou. Ale hlavně mám radost, že jsem se sem dostal, Estonsko nás z pobaltských zemí táhlo asi nejvíc. Teď tedy jen počkat na kluky, kteří sem dorazí každou chvíli, a můžeme se vydat do vnitrozemí.

Tímto snímkem bych zakončil první kapitolu, uvidíme se u druhé části :)

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Přidat komentář

Komentáře

Jack

22. prosince 2012 12:17

Jack říká

Pěkně jste si výlet užili , těším se na pokračování , asi se budu muset někdy přidat...jak někdo řekl: "Cestování není o penězích, ale o odvaze .-)"

„Jednou za rok vyjeďte někam, kde jste ještě nebyli.“ Dalajláma

Vomajda

6. ledna 2013 20:56

Vomajda říká

Moc pěkné. Ráda čtu příspěvky a ani tento opět nezklamal. Pobaltí mám také na seznamu. 

Navarro

10. ledna 2013 17:27

Navarro říká

Díky, snad se mi druhou část povede vytvořit o něco rychleji než první

Honza (Navarro)

Paulie

19. ledna 2013 21:26

Paulie říká

Článek se čte dobře a líbí se mi způsob cestování -- bez cestovek, stopem Přidávám tedy motivaci k sepsání pokračování (ale chápu, že teď je zkouškové).

Jinak na stopování je super Rakousko.

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

tajnynavihoctitel

26. března 2013 19:08

tajnynavihoctitel říká

Moc pěkné počteníčko a pokoukáníčko (i když se to celkem špatně roluje bez myši)

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.