Pobaltí 2012, 3. část

Pobaltí 2012, 3. část

Po téměř pěti vydařených dnech v Estonsku se pomalu začínáme vracet domů. Skutečně jen pomalu, ještě bychom rádi navštívili pár zajímavých míst, která jsme při cestě na sever minuli. Jedenáctý den cesty zakončujeme večerním přesunem z Tallinnu do Rigy, kde bychom se měli znovu sejít s lotyšskými přáteli.

Předem je třeba zmínit, že se mě už v této fázi výletu naplno zmocnila cestovní únava, což se podepsalo téměř na všem – od turistické aktivity přes kvalitu zapisovaných poznámek (cestovní deník jsem v posledních dnech skoro nevedl) po množství pořizovaných fotografií. Budu se ale snažit, aby to na tomto článku nebylo moc znát ;)

Ačkoliv jsem to v předchozím článku zamlčel, přejezd mezi dvěma pobaltskými metropolemi byl pěkná divočina. Opakovaně jsme se na přímé dvouproudové silnici dostávali zhruba polovinou autobusu před pomalejší náklaďák, načež si řidič vždy uvědomil, že předjetí kvůli protijedoucímu autu nezvládne, a začal prudce brzdit. To by bylo ještě docela v pořádku, v horším případě ho ale vzápětí napadlo, samozřejmě zcela mylně, že to s plynem sešlápnutým na podlahu přece jen ještě stihne. V takových situacích nezbývalo než vzpomínat, na jakou částku jsem vlastně tady v zahraničí pojištěn, a doufat, že nákladní vůz odbočí dřív, než přijde další pokus o předjetí. Později se ale jízda přece jenom zklidnila a cestující již byli udržováni ve střehu pouze příležitostně, například probrzděním doprostřed křižovatky v záři červených světel. Jako bonus nám pak tento řidič při vykládání zavazadel v Rize rozsypal po zemi mapy, snad v jiných dnech mívá lepší formu.

Na dnešní noc jsme si v rámci šetření peněz připravili poněkud tvrdší podmínky. Městský kemp nás v tuto hodinu patrně nepřijme, musíme tedy nějak počkat až do rána.

Zpočátku se usazujeme na autobusovém nádraží, ale o půlnoci místní hlídač vyhání ven všechny, kdo nečekají na nějaký noční spoj. Jedinou další možnost, jak zůstat uvnitř, představuje nabídnutí přiměřeného úplatku, hlídač je zřejmě profesionál. Po krátké úvaze se odebíráme na venkovní nástupiště a nějakou dobu hrajeme lodě, poté přichází nápad vyrazit ke kempu už teď v noci.

Nejkratší cesta vede podél řeky Daugavy, takže skoro ani nepotřebujeme mapu. Míjíme i samotné centrum Rigy se starým městem, nahlížíme do něj ale jen zběžně, zítra si ho užijeme dost. Velmi působivé jsou výhledy na řeku osvětlenou měsícem v úplňku, ale ani tady se nedá kochat věčně, za chvíli přecházíme most na ostrov Ķīpsala, kde se nachází náš kemp.

Jeho nalezení nám netrvá nijak dlouho, ale takhle v půl čtvrté se pochopitelně neubytujeme, z personálu kempu je přítomen pouze vrátný. Prozatím tedy zřizujeme improvizovaný tábor před vstupní branou. Osm hodin ráno, kdy se kemp otevírá, bude skoro za chvilku.

Pravé městské táboření

12. den (čtvrtek)

Na otevírací hodinu kempu jsme čekali jako na zázrak, bez otálení stavíme stan a po důkladné hygieně jdeme spát. Náš nový způsob kempování má výhodu v tom, že v kempu můžeme zůstat až do zítřejšího poledne a mít tak hned dvě „noci“ za cenu jedné, zřejmou nevýhodou je pak lehké (no, spíš větší) narušení denního režimu.

Vstáváme až ve tři odpoledne, ale nevadí to ani nám, ani Dāvisovi, se kterým se máme sejít na vlakovém nádraží. Obcházíme areál výstaviště, který spolu s řadou domků vyzdobených hrdě vlajícími lotyšskými vlajkami naznačuje, že tento dva čtvereční kilometry velký ostrov bude asi taková lepší čtvrť. Výškové stavby na jihu ostrova mě v tom pak jen utvrzují. Za chvíli už přecházíme na východní břeh mohutné Daugavy, mimo Lotyšsko nazývané Západní Dvina.

Skoro 600 metrů dlouhý most Vanšu je asi nejnápadnějším z pěti mostů přes Daugavu v lotyšském hlavním městě a zároveň posledním mostem na řece před jejím 15 km vzdáleným ústím. Aby po nosných kabelech nešplhali sebevrazi a jiní dobrodruzi, což se prý děje celkem běžně, jsou na mostě neustále přítomni nejméně dva hlídači.

Rižský přístav slouží nákladní i osobní dopravě. Na fotce kotví trajekt Romantika estonské společnosti Tallink zajišťující spojení do Stockholmu, pravidelnou linkou lze doplout i do Lübecku v Německu.

Výšková budova na východním, tedy pravém břehu. Na této straně řeky se nachází i samotné centrum Rigy.

Levý břeh je vizuálně mnohem chudší. Jedním z výraznějších prvků je zde například nová budova lotyšské národní knihovny, která se v době naší návštěvy ještě budovala, na fotce ji označuje jeřáb. Bohužel začínám být nucen fotit proti slunci, podle toho to vypadá.

Nyní se díváme zpět k ostrovu Ķīpsala, kde stojí aktuálně nejvyšší ze všech standardních budov v Lotyšsku, 123 metrů vysoké sídlo banky Swedbank. Vůbec nejvyšší stavbou v Lotyšsku (a jednou z nejvyšších v Evropě) je pak 368,5 m vysoká televizní věž na jednom z ostrovů v jižní části města, k jejímu vyfocení jsem se ale nedostal.

Detail mostu

Stejnou cestou jako včera obcházíme centrum a pomalu se dostáváme k vlakovému nádraží. Sedmisettisícová, před dvaceti lety ještě devítisettisícová Riga (lotyšsky Rīga, tedy s dlouhým „i“) zatím působí jako rušné velkoměsto, její rozlehlost ještě umocňuje široká Daugava, která město rozděluje téměř přesně na dvě poloviny. Ulice stejně jako v Praze brázdí škodovácké tramvaje, včetně nejnovějšího typu, a navíc také škodovácké trolejbusy.

Na nádraží nečekáme dlouho, za chvíli už i s Dāvisem vyrážíme na prohlídku města. Naším prvním cílem je Moskevské předměstí (Maskavas Forštate), ležící při řece Daugavě jihovýchodně od centra. Tato rozlehlá čtvrť vděčí za své jméno poloze při hlavní cestě do Moskvy.

Autobusové nádraží, tady jsme včera začínali.

Hned vedle nádraží se nachází obrovské tržiště, které vzniklo mezi světovými válkami přestavbou hangárů, v nichž Němci parkovali vzducholodě (Zeppeliny). Areál slouží jako centrum levných nákupů, zároveň ale patří mezi nejvýznamnější památky města zapsané na seznamu kulturního dědictví UNESCO. Čtyři menší, vzájemně spojené pavilony jsou zaměřeny jednotlivě na prodej zeleniny, mléčných produktů, masa a ryb, a společně s pátým pavilonem zabírají plochu přes sedm hektarů. Mezi stovkami stánků a pultů je náležitě rušno, my se ale do žádných nákupů nepouštíme.

Po odchodu z tržiště nahlížíme do staré obchodní čtvrti Spīķeri s neomítnutými cihlovými domy. Podle informací z průvodce je tato čtvrť plná kultury, konají se zde například pravidelné výstavy a koncerty.

Nachází se zde i čerstvě otevřené muzeum místního židovského ghetta, v němž zemřelo celkem třicet tisíc lotyšských Židů a dalších dvacet tisíc Židů pocházejících z území Německa, Rakouska, Čech a Moravy. Připomínat je třeba zejména masakr v Rumbule, kdy nacisté a jejich pomocníci v lese za Rigou během dvou dnů postříleli asi 25 000 lidí, převážně Lotyšů, aby uvolnili prostor pro postupně dovážené německé a rakouské Židy.

Moskevské předměstí brázdíme hezkou chvíli. Mnoho domů, včetně pár dřevěných, působí poněkud zanedbaně. Zástavba je vesměs laděna do béžova až hnědooranžova – kdybych se díval jen po barvách, řekl bych, že jsou všechny domy skoro stejné. Všechno příjemně ozařuje podvečerní slunce, k tomu se přidává množství parků a pro Pobaltí typický klid, procházka je to zajímavá.

Pravoslavný kostel Všech svatých (Visu svēto pareizticīgo baznīca)

Římskokatolický kostel svatého Františka (Svētā Franciska baznīca) v téže ulici

Památník věnovaný lidem, kteří za války zachraňovali Židy před nacisty, vztyčen byl v roce 2007. Celkem je zde vytesáno 269 jmen v čele s nejpilnějším zachráncem, jímž je Jānis Lipke.

Lotyšská akademie věd vybudovaná v padesátých letech

Postupně jsme se dostali zpět na severní stranu kolejí a dále pokračujeme širším centrem města, které je od historického jádra (Vecrīga) odděleno pásem zeleně a vodním kanálem. Na fotce hlavní budova Lotyšské univerzity (Latvijas Universitāte), založené v roce 1919.

V těchto ulicích si připadám, jako bych byl někde v Praze.

Oblast severovýchodně od starého města se vyznačuje souvislými bloky domů a převážně pravoúhlou sítí ulic, které jsou typicky velmi dlouhé. Pár těch kilometrů má i ulice Krišjāņa Barona, zachycená na této fotce.

Dāvis se pro nás během putování ulicemi snaží najít nějakou hezkou vyhlídku, ze střechy obchodního domu se mi ovšem i kvůli stále agresivnějšímu slunci povedlo vyfotit pouze tyto střechy. Pohled z centra na jih až východ.

Ulice Svobody (Brīvības iela)

Konečně pořádný výhled na město, bohužel jen přes špinavé okno na toaletách výškového hotelu, vyhlídka je jako naschvál zavřená. V popředí zaujme pravoslavná katedrála Narození Páně (Kristus Piedzimšanas pareizticīgo katedrāle), ze starého města ční zleva doprava kostel sv. Petra, Rižský dóm a kostel svatého Jakuba.

Poblíž hotelu se k nám konečně přidává i Agnese. Večer začínáme příjemným posezením při Daugavě v oblasti přístavu a pokračujeme v zaplněném karaoke baru ve starém městě, kde se točí výborné tmavé pivo a nikdo člověku nekouří pod nos. Když se místní takhle k večeru chtějí pobavit, je prý Stará Riga jasná volba, po dnešku se vůbec nedivím.

Hezkým zakončením večera je noční přechod starého města a Daugavy až na náš ostrov. Loučíme se s Agnese, která zítra bohužel odjíždí na nějakou akci, a již skoro uprostřed noci jdeme spát.

13. den (pátek)

Ráno ještě využíváme možnosti zůstat v kempu až do poledne, ale pak už nezbývá než sbalit všechny věci a vyrazit do Rigy natěžko.

Dnešek bude mít podobný scénář jako včerejší den, Dāvis si nás odpoledne vyzvedne na nádraží a celý zbytek dne můžeme chodit po městě. Protože máme plno času, provádíme v obchodním centru na ostrově jedno z posledních doplnění zásob.

Již zmíněný nejvyšší mrakodrap v Lotyšsku, tentokrát pěkně zblízka

Nádražní věž se s ním co do výšky nemůže měřit, ale i tak je důstojnou dominantou celého nádraží.

Včera jsme toho viděli hodně, ale samotné Staré Rize jsme se spíš vyhýbali, je čas to napravit. Začínáme opět u vodního kanálu lemujícího staré město, ale dnes půjdeme po jeho vnitřní straně.

Lotyšská národní opera vznikla v roce 1912, její budova pochází z roku 1863.

Pomník svobody na třídě Svobody (Brīvības bulvāris) je dost možná nejvýznamnějším symbolem lotyšské státnosti, většinu roku jej hlídá čestná stráž. Spolu s 9metrovou sochou Svobody ční do výše 42 metrů.

Pomník svobody byl odhalen v roce 1935 jako pocta padlým v boji o lotyšskou nezávislost a přežil i sovětskou okupaci, což je vzhledem k běžnému osudu podobných památníků skoro zázrak. I když se tehdy o jeho stržení opakovaně uvažovalo, z různých důvodů nakonec k demolici nedošlo, totalitní orgány se spokojily pouze s novou interpretací jeho symboliky (jeden čas se třeba tvrdilo, že jde o projev vděčnosti Stalinovi za osvobození pobaltských zemí od nacismu, dokonce i historické datum odhalení pomníku bylo patřičně „posunuto“). Řada lotyšských demonstrací za nezávislost v devadesátých letech se pak odehrála právě tady.

Dolní část pomníku zdobí ze všech stran sousoší a reliéfy, které zobrazují události z lotyšské historie a symbolicky i některé prvky lotyšské kultury.

Postupně se dostáváme do oblasti Radničního náměstí (Rātslaukums), které jsme měli tu čest vidět už první noc. Na chvíli nás zde zastihuje déšť, což je ideální příležitost podívat se do Muzea lotyšské okupace (do roku 1991 Muzeum rudých lotyšských střelců otevřené k výročí narození Lenina, tedy poněkud jiný podnik). Bez návštěvy tohoto muzea a muzea v Cēsis by moje představy o historii Lotyšska byly polovičaté, při případném pobytu v Rize určitě doporučuji se zde zastavit.

Tohle už je typický obrázek z Rigy, Radniční náměstí s bohatě zdobenými domy a vyčnívajícím kostelem svatého Petra. Šedý dům před kostelem byl přistavěn za dob SSSR, v případě budovy stojící zcela vlevo si nejsem tak jistý.

Tyto dva domy jsou spolu s radnicí hlavní dominantou náměstí. Dům Černohlavců (Melngalvju nams) zde stával již od 14. století, dokud jej nezničily německé bomby v roce 1941 a sovětská demolice v roce 1948, současná stavba (vpravo) je tak pouze od základu provedenou, byť zdařilou rekonstrukcí z konce tisíciletí. Podobný osud postihl i sousední Švábský dům s tím rozdílem, že tento byl prvně vybudován až na konci století devatenáctého.

Kostel svatého Petra (Pēterbaznīca) se svou výškou 123,25 m výrazně přečnívá zbytek starého města. První zmínka o něm pochází z roku 1209, od té doby byl různě dostavován a přestavován, mimo jiné kvůli několika požárům. Naposledy byl zničen – jak jinak – válečným bombardováním. V rámci rozsáhlé mnohaleté rekonstrukce pak byla například kompletně obnovena kostelní věž, kovová konstrukce nahradila původní dřevěnou.

Spodní část kostela zdobí tři takřka shodné portály.

Rižská radnice, i tato stavba musela být zcela přestavěna, za války to zkrátka schytalo celé náměstí.

Hned za Radničním náměstím, blíže k řece, se nachází náměstí Lotyšských střelců (Latviešu strēlnieku laukums) s tímto pomníkem. Lotyšští střelci byli jednotkou ruské armády, která za první světové války pomáhala bránit Pobaltí před německými útoky.

Touláním po všech možných koutech starého města trávíme většinu odpoledne. Na fotce kostel svatého Jana (Svētā Jāņa Evaņģēliski luteriskā baznīca), který se nachází kousek za Svatým Petrem.

Již bohužel nevím, kde přesně jsem pořídil tuto fotku, ale pamatuji si, že jsme zde následně vstoupili do menšího labyrintu úzkých uliček a průchodů s množstvím restaurací a drobných obchůdků. Taktéž se v těchto místech konečně zbavujeme batohů, ukládáme je k Dāvisově mamce do kanceláře.

Katedrální náměstí (Doma laukums) je spolu s Radničním asi nejdůležitějším náměstím v Rize, zaujalo mě zejména svým nepravidelným půdorysem. Jak název napovídá, nachází se zde katedrála. Rižský dóm je velká románská stavba, největší kostel v Pobaltí, jehož základy byly položeny v roce 1211. Je proslulý mimo jiné svými varhanami, ve středověku dokonce největšími na světě. Ty současné, se 6768 píšťalami, pocházejí z roku 1884.

Pořád mi vrtá hlavou, proč jsem vlastně Rižský dóm detailně nezachytil na žádné fotce. Asi ho zakrývalo lešení, možná taky špatně svítilo slunce. Anebo se prostě nevešel do záběru.

V této divadelní budově, která byla postavena roku 1902, sídlilo až do jejího uzavření za první světové války „pouze“ ruské divadlo. V roce 1918 zde však neproběhlo nic menšího než deklarace nezávislosti Lotyšska a rok později se zde usídlilo nově vzniklé Lotyšské národní divadlo (Latvijas Nacionālais teātris).

Díky fotce divadla se konečně dostáváme i k nějaké pořádné secesní budově (tedy natolik secesní, že to poznám i já). V Rize je secesních domů celá řada, období největšího rozvoje města se totiž dobře krylo s obdobím největší popularity tohoto slohu. Celé město je ve skutečnosti jednou z největších sbírek secesních staveb na světě, což jsem si ale bohužel při jeho návštěvě plně neuvědomoval, a tak jsem se na tuto architekturu nezaměřil ani fotograficky.

Staré město jsme si prohlédli skutečně důkladně, z nenafocených památek bych zmínil ještě alespoň Prašnou věž a Rižský hrad, ale na některé věci už si ani nevzpomenu, Dāvis si dal natolik záležet, že jsme viděli snad úplně všechno. Blíží se večer a náš čas tady v Lotyšsku se pomalu krátí. Bereme tedy ještě Agnese, která nakonec neodjela, a na zbytek dne se přesouváme, tentokrát autem, do rozsáhlé zalesněné oblasti na severu města.

Ve zdejších lesích je schován například Bratrský hřbitov (Brāļu Kapi), místo odpočinku asi 2000 lotyšských vojáků padlých převážně během první světové války a války o nezávislost. Socha v pozadí symbolizuje „Matku Lotyšsko“ (Māte Latvija zní o něco líp).

Hned vzápětí navštěvujeme sousední, Lesní hřbitov (Meža kapi). Mimo jiné zde má velký památník první lotyšský prezident Jānis Čakste, o fotku mě bohužel připravila chyba paměťové karty.

Jak zjišťuji doma z mapy, celý lesní areál je zajímavě rozdělen na tři části. Na jihu se nachází oblast hřbitovů, na východě čtvrť rodinných domů s „lesními zahradami“, které jsem obdivoval v Estonsku, a největší, severní část, je jeden velký park. Právě v tomto parku končí naše vycházka, zastavujeme se v amfiteátru ukrytém uprostřed lesů. Zrovna je zde nějaké kulturní představení, sice mu nerozumíme, ale jako kulisa k večeři v přírodě se to určitě hodí.

Přes Rigu zaplavenou kapkami deště a večerními světly pak odjíždíme na nádraží, kde se již musíme rozloučit. Kolem třetí ráno nás čeká asi čtyřhodinový přejezd do Vilniusu, takže tato noc bude zase trochu nekomfortní. Teď je teprve půl desáté, ale už neplánujeme nic podnikat, mimo jiné proto, že lotyšské měny jsme se již skoro dokonale zbavili.

Čekání na nádraží je celkem nudné. Na chvíli přichází posedět bezdomovec, jehož silná aura v krátké době vyklízí prostor o poloměru deseti metrů, naštěstí nás brzy opouští. Kolem půlnoci hlídač jako vždycky kontroluje jízdenky, vybírá pár drobných na přilepšenou a následně zamyká, ven už můžou jenom ti, kteří právě odjíždí. Uprostřed noci takto opouštíme nádraží i my.

14. den (sobota)

V půlmilionovém Vilniusu nás vítá ranní mlha, z níž se vynořuje větší množství architektury, která věrně naplňuje mé představy o typickém vzhledu měst v bývalém SSSR. Protože jsme takto projeli poměrně velkou část Vilniusu, troufám si hned shrnout, že oblasti mimo centrum z pohledu běžného turisty nevypadají příliš hezky, i když se asi najdou výjimky.

Z nádraží je to jen kousek do historického centra, ale nás teď zajímá jen spojení do kempu, kemp a odpočinek. Po krátké pauze odjíždíme trolejbusem daleko na západ, až za řeku Neris. Městský kemp se stejně jako v Rize nachází vedle výstaviště. Volíme již osvědčenou taktiku, zaplatit za jednu noc a vyspat se dvakrát, naše první noc tedy opět končí v odpoledních hodinách.

Teprve teď můžeme doopravdy začít, přejíždíme zpátky na nádraží. Vilniusu nakonec věnujeme o něco méně času, než by si město tohoto významu zasloužilo, ale na nějakou vyčerpávající prohlídku se skutečně necítíme. I v tomto článku to tedy bude spíš jen takové nahlédnutí.

Jak se blížíme k hlavnímu náměstí, nabývá náhle Vilnius mnohem hezčí podoby. Poměrně rozsáhlé historické centrum je zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO a ze všech stavebních slohů se v něm nejvíc projevuje baroko, i když jinak je zdejší architektura poměrně pestrá. Vilnius též bývá nazýván „Jeruzalémem severu“, před nacistickou okupací totiž míval jednu z největších židovských komunit na světě (dále viz masakr v Ponarech...).

Vilnius je v první řadě velká přehlídka kostelů. Kostel sv. Kazimíra (Šv. Kazimiero bažnyčia) poblíž Radničního náměstí.

Radniční náměstí (Rotušės aikštė), jedno ze dvou hlavních center města

Z Radničního náměstí se vydáváme na východ do proslulé čtvrti Užupis, kterou od zbytku starého města odděluje řeka Vilna (Užupis lze zhruba přeložit jako „Zářečí“).

Před rozpadem SSSR patřila tato čtvrť mezi nejzanedbanější části města, kam se stahovala spodina, záhy se ale stala rájem různých umělců a bohémů, kteří z ní udělali centrum umění a dokonce 1. dubna 1997 prohlásili Užupis za nezávislou republiku se vším, co k nezávislé republice náleží. Užupis tak „oficiálně“ má například vlastní ústavu, vlajku, měnu, prezidenta či armádu (11člennou).

Hlavní náměstí zdobí sloup se sochou troubícího archanděla Gabriela, která v roce 2002 vystřídala provizorní sochu vejce.

Čekal jsem, že Užupis bude celkově živější, živo však bylo prakticky jen v okolí „hranice“. Nechce se nám vracet zpátky stejnou cestou, nakonec poměrně náhodně nacházíme pěšinu, která nás zavádí do vrchů zabírajících oblast severovýchodně od centra. Nejde o žádné velké výstupy, jsme v Pobaltí, ale svahy jsou místy dost příkré na to, aby se zde dala například snadno rozbít ústa.

Dostáváme se na kopec Tří křížů, jenž poskytuje nádherné výhledy na město, fotografické podmínky ani fotograf bohužel nejsou ideální. Pohled na sousední Gediminův vrch, kde se nachází pozůstatky horního vilniuského hradu

Staré město a jeho nesčetné kostely

Tomuto památníku vděčí kopec za svůj název. Původně byl postaven roku 1916, v roce 1950 však byla (hádejte, kým) nařízena jeho demolice, nová verze tu stojí od roku 1989. V dávnějších dobách, snad od 17. do poloviny 19 století, zde stávala trojice křížů ze dřeva.

Od křížů postupně scházíme k řece Neris, která omývá staré město ze severu. Abych neměl zbytečně moc fotek, hned za rohem mi paměťová karta žere další, tentokrát to odnáší Národní muzeum.

Malým městským parkem jsme se dostali na Katedrální náměstí, které je zřejmě tím úplně nejdůležitějším náměstím ve Vilniusu. První katedrála zde stála už ve 13. století, ale v průběhu dalších staletí měla mnoho následovnic, žádná ve své původní podobě nevydržela příliš dlouho. Nejdéle bez výraznější změny stojí dnešní verze, která byla vybudována koncem 18. století v klasicistním stylu s barokními prvky.

Před katedrálou je zajímavě umístěna věž se zvonicí a hodinami. Údajně jde o přestavěnou obrannou věž, v oblasti náměstí původně stával dolní vilniuský hrad.

Pomník litevského velkoknížete Gedimina před Královským palácem (Valdovų rūmai). Palác býval delší dobu sídlem litevských vládců, pak ale v polovině 17. století během války s Moskevským knížectvím došlo k jeho zásadnímu poškození a v roce 1801 k úplné demolici. Zde se tedy díváme na zrekonstruovanou verzi, která byla otevřena teprve nedávno, v roce 2009.

Skoro za rohem se nachází i Prezidentský palác. Bohužel nás nenapadlo podívat se na jeho krásné zadní nádvoří.

Kostel svaté Kateřiny

Pohled k radnici z ulice Vokiečių (Německá), tímto se náš okruh uzavřel.

Mnoho ulic ve starém městě na mě působilo zvláštním způsobem zašle a opuštěně, což ale nebylo na škodu, i zběžná návštěva určitě stála za to. Vracíme se zpět do kempu nabrat síly na zítřek a následnou přepravu domů.

15. den (neděle)

Na poslední den naší cesty po pobaltských státech nakonec připadlo místo, které je tak turisticky proslulé, že jsme jej snad chtěli i vynechat, ale vzhledem k dobré dostupnosti bude pro dnešek ideálním cílem. Řeč je o vodním hradu Trakai, který se nachází asi 25 km západně od Vilniusu. Bez většího spěchu se balíme a přesouváme se na nádraží.

V kempu jsme hned za humny měli nejvyšší stavbu Litvy, televizní věž čnící do výšky 326,5 m. Do historie se asi nejvýznamněji zapsala 13. ledna 1991 během vyvrcholení takzvaných Lednových událostí, sovětské jednotky zde tehdy ve snaze potlačit litevské hnutí za nezávislost zaútočily na dav, který před nimi tuto strategickou budovu bránil, a zabily celkem čtrnáct civilistů.

Na nádraží odkládáme batohy a zkoušíme získat nějakou tu studentskou slevu na jízdném. Z padesátiprocentní cenové úlevy mi trochu padá čelist. Škoda, že toto zjišťujeme až úplně poslední den, tímto by cestovní náklady v rámci Litvy bezpečně spadly pod korunu na kilometr. Ale třeba se taky paní za pokladnou spletla, kdo ví.

Vlak je dost zaplněný, je vidět, že výlet do Trakai takhle v neděli podniká kdekdo. Asi poprvé za celé dva týdny se cítím být účastníkem masové turistiky, pokud opomenu krátký přejezd trajektem na Kurskou kosu.

Od nádraží v Trakai stačí jen jít s davem po hlavní silnici. Pětitisícové městečko Trakai se rozkládá převážně na úzkém poloostrově obklopeném třemi většími jezery. Poloha je to skutečně malebná, z města samotného mám ale spíš smíšené pocity. Lze zde narazit na mnoho pěkných dřevěných domů a pár hezkých pamětihodností, s nimiž ovšem často ostře kontrastuje nevzhledná šeď bytovek a podobných staveb, chybí mi zde také nějaké výraznější náměstí. Přesto se nedivím, že bylo Trakai spolu se svým jezernatým okolím prohlášeno za národní historický park

Kostel Navštívení Panny Marie

Sloupová kaplička sv. Jana Nepomuckého ze 17. století.

Poblíž sloupové kapličky odbočujeme do parku na severovýchodě poloostrova (pokud se na takto útlém poloostrově dá o severovýchodě vůbec hovořit). Chvíli se zdržujeme u jezera Bernardinų, je zde příjemný klid.

V jezeře Galvė, omývajícím město ze severu, se nachází množství malých ostrůvků. Na jednom z nich stojí onen slavný hrad, kvůli němuž jsme sem přijeli.

Výstavba jednoho z turistických symbolů Litvy byla zahájena ve 14. století za účelem rozšíření jiného hradu stojícího zhruba v místech, kde jsme si právě dávali pauzu (z něj se ale dochovala jen zřícenina). Ostrovní hrad se počátkem 15. století stal dokonce sídlem litevských panovníků, ale se vzestupem Vilniusu jeho význam upadal. I díky poničení během bojů s Moskevským knížectvím se z něj v průběhu let staly ruiny, rekonstrukce proběhla až ve 20. století.

Vracíme se zpátky na tradiční turistickou cestu, která je dost přelidněná. Směrem k hradu je třeba přejít dvojici mostů. Na ostrůvku mezi nimi zcela regulérně žebrá parta dětí s hudebními nástroji o peníze, to jsme v Pobaltí dosud neviděli.

Hlavní nádvoří

Na hradě si program volíme individuálně, s Tomášem z Třebíče platíme za vstup a jdeme se zde trochu víc porozhlédnout, převážně po interiérech. Jsou tu například poměrně zajímavé výstavy, ale některé (zřejmě ještě zajímavější) části hradu, včetně nějaké té věže, jsou pro nás bez průvodce nedostupné. Nejvíc se mi ale stejně líbí na hlavním nádvoří.

Pohled k hlavní bráně, kde se neustále stojí fronty na vstupenky

Dnešní velice mírnou turistickou zátěž máme za sebou, pomalu odcházíme zpátky k nádraží a vracíme se do Vilniusu. Tam se posledními nákupy téměř zbavujeme litevské měny a zbytek odpoledne a večera zevlujeme v oblasti vlakového i autobusového nádraží. Zbývající litevské „haléře“, které se nám po celou dobu hromadily v peněženkách v neuvěřitelném množství, necháváme na zemi v čekárně, třeba pro uklízečku.

Do Varšavy odjíždíme až večer, trochu nás vyleká banda jakýchsi mladých kejklířů, kteří baví desítky lidí čekajících na nádraží svým svérázným zpěvem a křepčením, naštěstí si je užije jiný autobus než ten náš. Během nočního přejezdu se neděje nic zajímavého, snad jen noční kontrolu pasů v momentě, kdy člověk konečně usne, by si polští celníci mohli odpustit...

16. den (pondělí)

V průběhu cesty náhodou zjišťujeme, že náš autobus, provozovaný společností Ecolines, pokračuje přes Vratislav až do Prahy. My už máme dávno koupené jízdenky na vlak, takže není co řešit, ale pro někoho by tento levný lotyšský dopravce mohl být jednou z alternativ oproti krkolomným vlakovým přestupům.

Ve Varšavě po úporném hledání konečně nacházíme oficiální cestu k nástupištím západního vlakového nádraží (opravdu, měli by si to zde nějak označit), čímž je vyřešena dva týdny stará záhada. Z centrálního vlakového nádraží odjíždíme v dopoledních hodinách a můžeme s jistotou říct, že těch 16 dní i přes občasné problémy a nepohodlí (nebo dost možná i díky nim) stálo za to.

Po příjezdu jsem byl zralý akorát tak na celodenní spánek, ale nakonec jsem se k němu dostal až o víkendu, už dlouho mě nic neunavilo tak jako tyto tři týdny. Zásadním způsobem mě mrzí pouze to, že se nám nakonec nepovedlo navštívit velké estonské ostrovy, zejména ostrov Saaremaa, ačkoliv to původně byl jeden z hlavních cílů. Měla by se zde nacházet původní estonská, sovětskými zásahy nenarušená krajina s větrnými mlýny a poli vlčího máku, o největším estonském hradu a zajímavých kráterech po dopadu meteoritu nemluvě. Že by záminka pro příští návštěvu Pobaltí?

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Přidat komentář

Komentáře

MARi0

22. července 2014 17:52

MARi0 říká

Moc pěkný článek, zde mé postřehy z Užupisu

http://mariojeborec.blogspot.com/2014/07/uzupis-tak-trochu-jina-republika.html

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.