Podzimní putování po šumavských tisícovkách

Podzimní putování po šumavských tisícovkách

Pro dalšího pokračování hledání šumavských tisícovek jsme si vybrali Kvildu a Borovou Ladu. Jejich okolí totiž skrývá spoustu vrcholů a mnoho z nich je velmi atraktivních. Ve třech únavných říjnových dnech jsme jich zdolali plných šestnáct.

Přes vrcholky k Bučině

Stanová hora, Vysoký stolec, Stolová hora, Nad Bučinou

mapa Stolový hřbet

trasa a výškový profil

Přestože do Kvildy přijíždíme dlouho před polednem, máme naplánován hodnotný trek. Jdeme nejdříve na na oběd a pak na zastávku busu, kterým chceme přejet na Horskou Kvildu, a vystoupat na první vrchol - Sokol. Do příjezdu autobusu máme několik minut čas a tak se dáme do řeči s jiným řidičem. Smějeme se spolu historce, jak ve slovinských Julkách autobusy jezdily pravidelně o deset i víc minut dříve oproti jizdnímu řádu, ale brzy nám ztvrdnou rysy. Kolem totiž mezitím pomalým tempem bez zastavení projede ten náš autobus. Sice jen o pár minut dříve, ale výsledek je stejný.

Teplá Vltava v Kvildě...

...

Pěšky nebo na elektrokoloběžce?

Hudební nástroj Galapetra.

Skulptura v Kvildě.

Kvilda...

...

...

Kostel na Kvildě.

V kvildském kostele.

...

...

Stolový hřbet

Měníme plány a donuceni okolnostmi jdeme na vrcholy Stolového hřbetu, vysoko nad Františkov. Z tvrdé asfaltky na Bučinu odbočíme za Lesními Chalupami na měkčí lesní cestu. Klesá k potoku Bučina, za ķterým využíváme svážnici čerstvě využitou dřevaři. Jeden ze strojů zde i zahálí.

Vzrostlý smrkový les kůrovec poškodil minimálně a stoleté stromy jsou dnes velkým národním bohatstvím.

Stoupáme dlouze přímo na Stanovou horu (1 159 m n. m.), kde leží paseka, výhledy však jsou přesto hodně omezené. Dosáhli jsme Stolového hřbetu a nyní již budeme držet výškové metry.

Potok Bučina.

K Stolovému vrchu...

Na vrcholu Stolovém vrchu.

...

Borůvky již nejsou moc sladké, ale stále osvěží.

...

Vrchol Stanové hory.

...

Až před Vysokým stolcem (1 251 m n. m.) ještě nějaké přidáme. Kolem roste spousta hub, většinou podzimních a protože mám koupenou hovězí polévku, sbíráme první lišky. Večer se v kvildském penzionu U Hamru, kde jsme dvě noci ubytováni, budou hodit.

Z plochého vrcholu hřebínkem couráme do mělkého sedla, abychom krátkým výšvihem dorazili na vršek Stolové hory (1 254 m n. m.). Zde není ani vrcholová tyč, jen několik po svahu rozhozených kamenů. Ty ostatně míjíme po celou dobu naší poutě přes vrcholy. Většina z nich je skryta v mechu.

...

Kříž na vrcholu Vysokého Stolce.

Cesta na Vysoký stolec.

...

...

Borůvčí se červená...

Pod Vysokým stolcem...

Výhledy brzy zcela zmizí.

Vysoký stolec.

...

...

Podivná lebka malého zvířete, zřejmě šelmy.

Brodíme se travou na další tisícovku...

Uvnitř lesa je mech na podzim vždy nejzelenější...

...

...

Stoupáme na vrchol Stolové hory...

Stolová hora...

Klesáme k cestě na Bučinu, za kterou leží poslední dnešní vrchol - Nad Bučinou (1 219 m n. m.). Od hranic právě jede autobus, byť dle prospektu NP Šumava Zelené busy mezi Horskou Kvildou a Bučinou letos poprvé od začátku září již žádné nejezdí. Jestli je to pravda, jde o velký krok zpět, ale již jsme si zvykli, že pro turisty se v NP Šumava téměř nic, kromě všude přítomných zákazů a draze placených parkovišť, nedělá. Tremp a turista jako by byl na obtíž. K tomuto konstatování mi stačí podívat se na mapu proznačených turistických stezek u nás, právě v okolí Bučiny a atraktivních sousedních Knížecích Plání, a za hranicemi směrem k Finsterau. Ten rozdíl je do očí bijící. Bavoři prostě nedělají vědu z toho, když se jim turista toulá po národním parku Bavorský les. U nás chráníme i uschlý les a nedokázali jsme vyznačit ani souběžnou turistickou stezku od Kvildy k Bučině. Za 28 let od pádu železné opony. Neuvěřitelné!

Ani zdolání posledního vrcholku Nad Bučinou není nijak náročné. Pěšinka nás vede trochu oklikou, mimo zarostlé kamenné moře. Nejvyšší bod okupuje osamocený suchý smrček, kterým "mávám", aby zpožděný Venca viděl kudy má remízkem nejsnáze projít. To se mu povede, ale ústup již tak úspěšný není, když se po pádu mezi v trávě ukrytými kameny zanoří do smrčků tak hluboko, že nemůže vůbec vylézt.

...

Vrchol Nad Bučinou oznamuje malý kamenný mužík.

Pozůstatky železné opony.

...

...

Po úbočí Stolového hřbetu jdeme lesní cestou, abychom se nemuseli vláčet nudnou asfaltovou cestou od Bučiny ke Kvildě. Štreku si tak prodloužíme jen o málo. Míříme k bývalé Tobiášově huti, avšak odbočku lesem nenacházíme a tak potok Bučina přeskakujeme o kus výš. Škoda, mokřady pod námi vypadají pěkně, na druhou stranu právě ony zavinily to, že jimi cesta nevede.

Za potokem jsou položené panely a my sbíráme v trávě okolo nich mladé ryzce pravé, k dochucení večerní polévky. Čas pokročil k páté odpolední a když přicházíme do Kvildy, slunce již ozařuje jen nejvýše položené domky rozrůstající se malebné šumavské obce. Vyhled máme krásný, protože od Hraběcí Hutě jsme si vybrali kousek naučné stezky Nelesní krajina.

Nad bývalou Tobiášovou Hutí.

Podzim...

U Hraběcí Hutě.

Lesní Chalupy.

Nad Kvildou...

...

Z Kvildy na Horskou Kvildu oklikou

Lapka, Tetřev, Čertův vrch, Sokol (Antýgl)

mapa Tetřev

trasa a výškový profil

Druhý den překročíme několik vrcholů mezi Kvildou, Filipovo Hutí a Horskou Kvildou. Z ní odjíždí kolem půl čtvrté hned dva autobusy do Kvildy, které bychom měli bezpečně stihnout.

Vzhůru na Tetřev

Začínáme stoupáním na vrchol Lapky (1 170 m n. m.) který je skryt ve smrčině hned nad Kvildou. Z lyžařské trasy na Filipovu Huť brzy odbočíme vpravo čerstvě propluženou stopou - po těžké těžařské technice. Mezi stromy prosvíta jasná zeleň mechu, pokrývajícího vysokou vrstvou jednotlivé kameny, které neustále přibývají. Samotný vrchol Lapky leží na skalce a je bez rozhledu.

Teplá Vltava.

Kvilda...

Hotel Šumava Inn nás pohostí hned dvakrát. Ostatní restaurace na Kvildě již mají provoz omezený.

Křížek nad Kvildou...

...

Výhled na Kvildu od Lapky.

Lapka...

...

Zaklínač šumavských tisícovek při své práci na vrcholu Lapky.

...

Po jeho dobytí se spouštíme dolů mezi balvany kamenného moře, ale protože se jimi neprochází vůbec dobře, vracíme se stejnou cestou k lyžařské trase. Lesní cestou přejdeme hlavní Kvilda - Modrava a rychle se blížíme k výraznému Tetřevu (1 260 m n. m.). Snažíme se dostat co nejvíc k vrcholku, přesto je nám jasné, že zde se trochu víc zapotíme.

Naštěstí pasekou, která odhalila značnou část hory, se stoupá dobře. Jen musíme znovu dávat pozor na balvany, tentokrát dokonale ukryté ve vysoké suché trávě. Postupně se odkrývá výjimečný rozhled směrem k Filipově Huti a Horské Kvildě. Hřebeny hor nad Modravou a Srním občas prosvětlí paprsky slunce, které se dnes přes mračna rozpadlé fronty jen těžko prokousávají k zemi. Vidíme výrazný Sokol, který bude naším dnešním posledním cílem a moje pozornost se obrací k velké, částečně rezavě zbarvené ploše Jezerní slatě, kde kosodřevina jasně ohraničuje celý její rezavý prostor. Není to tak dávno, co se na ní těžila rašelina. 80 let od ukončení na zakrytí stop ještě nestačilo.

...

Pod Tetřevem...

...

Pohled od Tetřeva k Antýglu.

Filipova Huť.

Jezerní slať.

Tetřev...

...

Čekám na pomalejšího Vencu a k vrcholové skále jdeme společně. Z ní již nic neuvidíme, jen lesem porostlý hřeben, mírně se svažující k sedlu mezi Tetřevem a Čertovo vrchem.

Čertův vrch bude dalším našim cílem. Původně v plánu nebyl, ale rozhodli jsme se pro něho, ač se nám trek časově dost natáhne.

Jak moc, ještě netušíme. Dojít k němu se zdá snadné, ale orientace ve zdejším zarostlém terénu je velmi chabá. Bez modré tečky v mobilu (www.mapy.cz) bychom vůbec nebyli schopni určit správný směr. Snad jedině kompasem, který mi někde leží ve fotografickém báglu. I s modrou tečkou chodíme nepříjemným kamenitým terénem sem a tam. Rovinka širokého hřbetu znamená mokřady pramenišť, byť ty naštěstí nejsou nijak zrádné.

Jdeme velmi pomalu a nezrychlíme ani když dojdeme ke kamenné zídce, kolem níž putujeme dalších několik set metrů. Mijíme paseku, kde jsou v ohradách jednotlivé mladé buky, ve zdejších monukulturních smrčinách nový to jev, a stále hustější porost nás nechce pustit dál.

Podle mapy hledám lesní cestu, první mezi Tetřevem a Čertovo vrchem, a když se již domlouváme na tom, že vrchol hledat nebudeme, míří směrem k němu buldozerem projetá odbočka. Léčivé vlastnosti řídkého a hlubokého bahýnka na této dřevařské cestě si hned vyzkouší Venca, když vkročí do jeho pasti.

Skaly Tetřeva...

...

...

Mělké sedlo mezi vrcholy Tetřev a Čertův vrch. Jdeme kolem kamenné zdi...

...

...

Kamenný val...

Plameny. Buk osvěží monotónnost smrčin. Doplní národní park Šumava lesy tímto stromem?

Takto buldozerem upravená cesta vede směrem k Čertovu vrchu.

Poslední stovky metrů jsou pro nás vysvobozením. A Čertův vrch (1 244 m n.m.) zase překvapením. Krásná a vysoká skála je skryta v hustém lese, přesto dobře vnímáme divokost, kterou částečně odhaluje. Nečekaně dlouhé zdržení korunoval úspěch dosažení velmi špatně přístupného vrcholu.

Čertův vrch...

...

...

...

Na vrcholu.

...

Sokol nebo-li Antýgl

Mnohem snazší cesta k němu vede od Filipovy Hutě, do které se vydáváme. Abychom vůbec stihli bus, rozhodli jsme se vynechat Březovou horu u Filipovy Hutě. Její nevýrazný vrchol mne neláká, vždyť jsem těsně kolem něho již mnohokrát projížděl na běžkách.

Neustále drobné mrholení ze zcela zatažené oblohy se mezitím změnilo v krátký déšť.

Vencovy stopy v řídkém bahně cesty.

...

Hnojník zinkoustovatěl.

Filipova Huť...

...

...

...

Filipovohuťský potok.

...

Tetřev.

Na Horské Kvildě...

...

...

Ve Filipově Huti jsme v jednu. Hospoda Na Myslivně je do 17 h zavřena a tak chuť na polévku a pivo si musíme nechat zajít. Venca již cítí velkou únavu, možná i z hladu a tak pod Jelením vrchem něco málo sníme. Dělím se s ním o čokoládu, která dodá tělu cukry, protože ani Sokol, čili Antýgl, nemusí být snadným cílem. Dobře si totiž pamatuji desítky let starý zážitek ze zatím jediného mého výstupu na tento výrazný šumavský vrchol. To jsme stoupali vzhůru od Horské Kvildy tím nejprudším svahem mezi balvany a sněhovými poli a nebylo to vůbec lehké. Tehdy byla k dispozici pouze stovková mapa Šumava - Prachaticko (1:100) a v té žádné detaily nebyly. Dokonce v ní chyběla část našeho území u hranic za železnou oponou.

Chci se vyvarovat podobného vystupu, a tak půjdeme nahoru hřebenem, na němž ostatně již jsme. Navic s překvapením a úlevou nacházíme za skládkou dřeva stezku mířící přímo k vrcholu. Dokonce u ní kdosi vytvořil několik kamenných mužíků, jasný důkaz toho, že jdeme správně.

Nezastaví nás přes cestu popadané stromy, ani l. zóna NP, kudy velmi dobře prošlapaná pěšina vede. Je jasné, že na Antýgl míří mnoho dobyvatelů tisícovek. Ostatně vyšlapané cestičky vzhůru jsme mohli vidět i u Lapky a Tetřeva.

Na vrcholu stojí jednoduchý dřevěný kříž. Triangulační tyč zdobí prázdná plechovka piva Sokol, dle rozluštěného nápisu chorvatské výroby, a také malé upravené ohniště. Pro rozhled bychom museli sestoupit na odlesněný svah směrem k Horské Kvildě.

Zapisuji nás do vrcholové knihy návštěv způsobem, který zanedlouho s povděkem kvituje Venca. Těžký terén poznamenal nejen jeho.

...

...

Kamenný mužík na stezce k Sokolu.

Přeskoč, přelez...

podlez... Ztížený přístup v kůrovcem zničeném lese u l. zóny.

...

...

...

...

Vrchol Sokolu (Antýglu)...

...

Zápis do vrcholové knihy na Sokolu.

Sokol na Sokolu (Antýglu).

...

...

...

Poslední fotka mým oblíbeným objektivem 18 mm - 200 mm. Trest za toto nestoudné foto přišel zanedlouho. A let to byl úžasný...

S časovou rezervou sestupujeme stejnou stezkou. Přes vrchol se líně převaluje chuchvalec mlhy, kterou využiji k syrovým fotkám. Jdu svižným tempem terénem se kroutící pěšinou a najednou letím vzduchem. Tkanička se mi "šikovně" zachytila na malém bukovém pařízku a dokonale mi podtrhla nohy. Praštím sebou o kámen, přistanu v malém smrčku, a se zděšením poslouchám jak foťák plnou silou mrštěného kladiva naráží na obří odkůrenou kládu. Kladivářka Wlodarzciková by mohla švih hodu závidět. Tohle Nikon nemohl přežít.

Kontroluji objektiv, tělo, vše vypadá nadějně. Zkouším jeden cvak a jde to. Jásám ovšem předčasně. Druhou fotku již neudělám.

Netrvá to dlouho a jsme na cestě k Horské Kvildě. Cestou měním objektiv za makro, který funguje. Prudký náraz odnesl objektiv, který zaostří jen na zoom. Z 18 mm-200 mm mám jen 100 mm-200 mm, což na krajinky zrovna vhodné není. Další fotky budu tvořit mobilem.

S ním fotím Prosbu lesa, vrchol Sokola se Skotskými horskými skoty i pokřivené břízky nad Hamerským potokem, které obrostly staré sejpy rýžovišť zlata. Krásné scény se zde mění s každým dalsím krokem.

Máme čas i na jedno orošené v restauraci U Honesů. Na zastávce se dáváme do řeči s dvěma ženami, které si do Kvildy vezou dva zcela plné košíky hub. Prý rostou jen po okraji lesa. To je možné, uvnitř něho jsme moc hřibů neviděli.

Skotský horský skot na Horské Kvildě. V pozadi Sokol.

...

...

Sejpy Horské Kvildy...

Horská Kvilda - zlatokopecké sejpy.

...

Hamerský potok...

...

...

...

...

Hotel Rankl.

...

Houbař (s ukradeným úlovkem).

Pohlednice.

Borovoladské tisícovky

Vyhlídka, Ve svahu, Nad Bukovou slatí, Jelení slať, Polecký vrch, Polední vrch, Homole

mapa Polecký vrch

trasa a výškový profil

Vyhlídka a vrcholy nad Bukovou slatí

Poslední den přejízdíme do Borové Lady, kde jsou také nějaké zapomenuté tisícovky. První z nich je hned nad obcí a vede k němu naučná stezka. Vrch Vyhlídka (1 068 m n. m.) snad inspiroval před lety Lesy ČR k postavení vyhlídkové dvoupatrové věže, která stojí ve svahu hory a před lety ji přerostly okolní stromy. Jestli tedy vůbec ještě stojí, nevím. Správci Národního parku Šumava se o turisty "starají" především tím, že likvidují jakékoliv přístřešky, aby v nich snad, proboha živého, nikdo nepřespal. Jako čert kříže se bojí toho, že by si někdo na Šumavě rozdělal maly ohýnek. Ale ohně do hor patří. Vždy zde plály. A pamatujete si někdo na alespoň jediný požár, který by zavinili lidé? Já ne!

Kvůli tomu jsou dnešní směšné vyhlídky zbudované na několika místech NP Šumava jen dřevěnými plošinami, podobnými tanečnímu parketu. To, že se i turisté a cyklisté občas v bouřce a nečasu potřebují někam ukrýt, pracovníky národního parku vůbec nezajímá. Jak odlišný je to přístup od sousedního NP Bavorský les, který je nám neustále dávám za vzor, se může přesvědčit na vlastní oči každý. Jejich turistické přístřešky jsou prostornými chatkami, dokonale krytými před nepohodou. Opravdu musí přijít první umrzlý, aby to také naši "ochránci přírody" pochopili?

Borovoladsko...

...

Cesta na Knížecí Pláně.

Hledáme nejsnazší přístup na vrchol, přesto musíme poslední výškové metry projít těžkým terénem mezi zarostlým kamenným mořem. Bučiny zdejšího lesa jsou krásné, ale o to hůř průstupné.

Dohledáme vrcholovou tyč a poprvé cítíme silný vichr, který se žene Šumavou od západu. To je důsledek vzdáleného orkánu, který od Karibských ostrovů nabral nečekaně směr k evropskému kontinentu a ovlivňuje i počasí u nás. Očekávaný příchod babího léta se tak o pár dnů opozdí. Nám to nevadí, zima rozhodně žádná není a chodí se nám dobře. Zvlášť snadný je sestup hřebínkem Vyhlídky, kterým klesneme k Nové Boubské.

Homole u Borové Lady...

...

Barevná krajina Borovoladska.

Stoupáme na vrchol Vyhlídky.

...

Na hřebenu vrcholu Vyhlídka.

Nová Boubská.

Václavky.

...

...

Drama na cestě...

Čí a čí a čičičí, čí je stopa kočičí?

Za cestou na Knížecí Pláně ještě dohledáme nejvyšší bod vrcholu Ve svahu (1 008 m n. m.), nevýrazné vyvýšeniny, kterou bych vrcholem nenazval ani omylem.

To další tisicovka Nad Bukovou slatí (1 024 m n. m.) nám již zabrat dá. I proto, že si vybereme výstup prořezanou smrčinou, houštím, kterým se prodereme jen s největším úsilím. Ani skála na vrcholu není z této strany snadno přístupná. Odměnou je částečně omezená vyhlídka.

Dolů již sejdeme snadno lesní cestou. Pozvolna klesáme signálkou k Vltavskému potoku a Bukové slati. Široký prostor odkazuje na to, že zde před 28 lety stála železná opona, oddělující státy komunistického bloku od Západní Evropy. Té, ve které dnes politici začali opakovat nevydařený socialistický experiment. Všelijaké omezení, dotace, přerozdělování peněz a záchrana krachujících bank, firem a dokonce i států, se Evropě po čase vymstí. Stejně tak snaha naředit obyvatele staré dobré Evropy a jednotlivých statů muslimskými migranty, a vytvořit Spojené státy Evropské.

Posed pod vrcholem Nad Bukovou slatí.

...

Pozůstatek železné opony.

Vltavice u Bukové sleti.

Panelka ke Knížecím Pláním.

Kvetoucí mech...

...

Polecký vrch a Homole

Zde v tichu krásně barevné podzimní přírody je čas na klidné rozjímání. Po panelové cestě stoupáme ke Knížecím Pláním, abychom před ní odbočili k Polce a dohledali vrchol označený jako Jelení slať (1 048 m n. m.). Ten je úžasný a divím se, že k němu nevede žádná turistická odbočka. Jeho skalnatý hřeben postupně odhaluje skalní věže a bloky, ne nepodobné atraktivním útvarům Medvědí stezky. Aplikací v mobilu fotím panorama, které skladá vedle sebe jednotlivé věže.

Vrchol Jelení slatě zdobí pozoruhodné útvary...

...

...

...

...

...

Nad Jelení slatí...

...

...

...

Jen kousek jdeme po cestě, ze které začneme stoupat dlouhým lesním průsekem přímo k vrcholu Poleckého vrchu (1 121 m n. m.). Balvany znovu naznačují, že nahoře uvidíme nějakou skalku. To se i potvrdí. Hora nás odmění i dalekým výhledem k Luznému, Mokrůvkám, Stráži a Bučině. Dobře jsou vidět i domky ve svahu kopcovité krajiny nad Finsterau. Chvíli odpočíváme a já si oblékám suché triko. Zdejší vrcholy nejsou zadarmo a trochu potu a nějaké úsilí stojí. Navíc nahoře znovu duje silný a chladný vítr.

Klesáme na vyhlídku Lovčí skály, jejíž jméno má jistou symboliku. Ta se potvrdí, když se nám nedaleko posedu dívá přímo do očí krásná laň. Zkouším ji zvěčnit, ale bez dobrého zaostření zrcadlovkou jde jen o marný pokus.

Pod Poleckým vrchem.

Finsterau a Luzný z Poleckého vrchu.

Polecký vrch. Nejvyšším bodem je však vedlejší skalka.

Polecký vrch...

Vrchol...

...

Stezka na Lovčí kámen.

Vyplašená laň.

Lovčí kámen...

Lovčí kámen.

Prudký sestup bučinou nás vzdálí od hřebenu, kudy jsme chtěli původně jít. Traverzujeme svah mezi mohutnými buky. Na jednom z nich roste čistě bílá hlíva ústřičná. Odříznu ji a přidávám k několika dalším houbám, které jsme rovněž cestou nasbírali.

Chůdovitý strom.

Ještě jednou učiníme marný pokus vrátit se na hřeben, ale cestu nám zatarasí hromady velkých balvanů. Nezbývá než sestoupit na lesní cestu a pokračovat dál po ní. Teprve před Poledním vrchem (1 053 m n. m.) vystoupíme nahoru. Na návětrné straně máme znovu krásný rozhled, podobný tomu z Poleckého vrchu. Silný vítr však neumožní dlouhé postávání.

Polední vrch oznamuje vrchol klasickou červenobílou tyčí, u které vystoupíme na nevysokou skalku a pak již hledáme cestu k Homoli.

Pod Poledním vrchem.

Sedlo Poledního vrchu poskytuje rozhled na hraniční vrcholy vzdálené Mokrůvky...

...

Trochu kufruju a teprve až se lépe zorientuji, najdu stezku prochazející širokým hřebenem k lesní cestě. Ta je skryta za skálou a je posypána zlatnoucími bukovými listy. Přesně, jak si pamatuji z našeho jarního putování od Polky do Borové Lady před několika roky, kdy jsme tudy prošli s Romanem, Jitkou a Lenou. Venca již jde hodně pomalu a tak, aniž chvatám, ve stoupání k Homoli (1 044 m n. m.) se mu vzdaluji. Mám čas přemýšlet, proč již Lena nemá zájem s námi vůbec mluvit. Je to hodně frustrujicí, ale nic s tím nenadělám.

Když před sebou uvidím prvního kamenného mužíka, dohlédnu již na vrchol. Druhý mužík na Homoli je zpola pobořený. Čekám pár minut na Vencu a pomalu se začínáme spouštět prudkým svahem plným kamenů k Borové Ladě. Dvakrát za sebou uklouznu a radši se přestanu dívat dolů, kde se nad průsekem objevují pastviny Nového Světa a Nových Hutí. Cítím bolest v lýtkách, které za tři dny dostaly nejvíc zabrat.

Homole...

Pobořený kamenný mužík.

Dva mužíci...

Tvrdý sešup z Homole není bez nebezpečí.

Světlá hora přes Borovou Ladu.

Vrchol Homole.

Dole Venca přiznává, že Homole již byla téměř nad jeho síly. Chodit terénem často mimo stezky a cesty, stoupat na vrcholy kamennými moři, procházet křovinami a mokřady Šumavy, je nadherné, ale také fyzicky náročné.

V restauraci na Borové Ladě se dnes poprvé pořádně najíme. Po čtvrté odpolední jde o něco mezi obědem a večeří.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Blanka

14. listopadu 2017 20:58

Blanka říká

Tož opět se naše kroky míjely  ve stejný čas na  Šumavě. Vy jste šli cestou necestou po tisícovkách a já si užívala podzimní týdenní přechod z Hůrky přes Zlatý stoleček na Poledník a pak Modravu a Bučinu a má poslední noc byla na tábořišti Zahrádky, nad kterým jsou některé z tisícovek, po kterých jste šlapali. Tábořiště bylo v tento čas už úplně opuštěné, tak jsem byla jak v divočině, jen šuměla řeka a praskal oheň. Byl to poslední letošní krásný týden na Šumavě  a západy a východy slunce neměly chybu. Blanka

azave

14. listopadu 2017 20:58

azave říká

Ceska Sumava asi nikdy nebude tou Sumavou, ktera je za hranicnim kamenem ... Je to tak,  jak pises, ,,vse,, pro turisty ! O par metru zapadne je vsechno uplne jinak, tam je opravdu vse hlavne pro turisty ... 

Rony

15. listopadu 2017 10:15

Rony říká

My šlapali po kopcích od středy do pátku a bylo příjemné počasí. Moc výletníků jsme přesto nepotkali, asi i proto, že jsme brázdili šumavské lesy cestou necestou...

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Rony

21. listopadu 2017 17:35

Rony říká

Ještě něco k Sokolu...

 http://www.sumavainfo.cz/sokol

 

 

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.